ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.814.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 814/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2008 o dovolání obviněného K. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 4 To 145/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 121/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá .
Odůvodnění:
Dovolání obviněného K. K. směřuje v trestní věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 5 T 121/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 4 To 145/2007, který byl vydán poté, co byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 312/2007, předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 4 To 305/2005 zrušen v části týkající se obviněného K. K. a věc byla tomuto soudu vrácena k novému rozhodnutí.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 7. 2. 2005, sp. zn. 5 T 121/2004, rozhodl tak, že podle §37a tr. zák. zrušil výroky o vině a trestech z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 5 T 210/2002, a z rozsudku téhož soudu ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 5 T 86/2002, oba ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 4 To 96/2004, a též z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 5 T 205/2002, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku svůj podklad a obviněného K. K. v bodech 3), 6), 8), 9), 10), 11), 12), 13), 16) uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a pomocí k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., v bodě 29) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusem pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. Za tyto trestné činy obviněnému K. K. uložil podle §158 odst. 2 tr. zák. a za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest v výši 90.000,- Kč, a náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu uložil též trest zákazu činnosti. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných M. M., V. S., B. G. a J. V. a též o povinnosti obviněných nahradit způsobenou škodu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 4 To 305/2005, z podnětu odvolání podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným K. K. a dalšími spoluobviněnými rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu všech odvolatelů rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 2. 2005, sp. zn. 5 T 121/2004, zrušil ve vztahu k odvolatelům v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu o jejich vině a trestech rozhodl. Ve vztahu k obviněnému K. K. postupoval tak, že podle §37a tr. zák. zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 5 T 210/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 4 To 96/2004, ve výroku o vině a v navazujícím výroku o trestu a náhradě škody, a uznal jej vinným v bodech 5), 7-12), 15) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., v bodech 5), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 15) osmi účastenstvími ve formě pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. a v bodě 27) jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jednak pomocí k trestnému činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto trestné činy obviněnému K. K. uložil jednak trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, s výkonem ve věznici s dozorem a dále peněžitý trest a trest zákazu činnosti. Bylo též rozhodnuto zprošťujícím výrokem o vině obviněného činem, který byl v rozsudku soudu prvního stupně v bodě 3), a rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných.
Jak již bylo shora naznačeno, tento rozsudek byl na základě dovolání obviněného K. K. usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 312/2007, v části týkající se K. K. zrušen, dále byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ostravě bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Na podkladě tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu vydal Krajský soud v Ostravě rozsudek ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 4 To 145/2007, jenž je nyní předmětem tohoto dovolacího řízení, v němž postupoval tak, že z podnětu odvolání obviněného K. K. ve vztahu k němu a s ohledem na ustanovení §261 tr. ř. též ohledně odsouzeného J. V. rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 2. 2005, sp. zn. 2 T 121/2004, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §37a tr. zák. zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 5 T 210/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 4 To 154/2007, ohledně obviněných K. K. a J. V. ve výroku o vině a v navazujícím výroku o trestu a náhradě škody.
Obviněného K. K. uznal vinným pod body 5), 7-12), 15) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., a ve stejných bodech 5), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 15) osmi účastenstvími ve formě pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. V bodě 24) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a pomocí k trestnému činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák.
Za tyto trestné činy a účastenství k trestným činům obviněného K. K. odsoudil podle §158 odst. 2 tr. zák. a §37a a §35 odst. 1 tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 80.000,- Kč, a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu služby ve veřejných a ozbrojených sborech na dobu pěti roků a šesti měsíců.
Samostatným výrokem bylo rozhodnuto o zproštění obviněného K. K. podle §226 písm. c) tr. ř. z obžaloby skutkem, jenž byl v rozsudku soudu prvního stupně uveden pod bodem 3) a o náhradě škody. Dále bylo také rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. V., jenž dovolání nepodal.
Podle odvolacím soudem ve výroku o vině popsaných skutkových zjištění se uvedených činů obviněný K. K. dopustil tak, že
v bodě 5) s J. V. dne 25. 12. 1998 v dopoledních hodinách v N. J., okres N. J., v budově Policie České republiky O. ř., S. d. n. po předchozí žádosti obviněného J. V. vyhotovili odsouzený M. M. a obviněný K. K. jako policisté i přesto, že věděli, že se dopravní nehoda nestala, za účelem získání pojistného plnění pro obviněného P. P., na které nebyl právní nárok, nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě č. j. ORNJ-2298/SDN-98, ze kterého se podávalo, že dne 25. 12. 1998 v 9.15 hod. v N. J. na ul. D. zavinil dříve obviněný R. F. jako řidič osobního vozidla zn. Fiat Uno 55, dopravní nehodu s osobním vozidlem zn. Peugeot 405, držitele dříve obviněného P. P. tím, že když zacouvával do řady stojících vozidel, špatně odhadl vzdálenost za ním stojícího zaparkovaného vozidla Peugeot a zadní částí narazil do přední levé části zaparkovaného vozidla Peugeot, kde toto vozidlo po nárazu bylo odraženo pravým předním kolem na obrubník a kontejner, čemuž přizpůsobil i náčrtek z místa dopravní nehody, přičemž údaje o pachateli přestupku obžalovaném R. F., držiteli vozidla zn. Peugeot 405, obviněném P. P., vozidlech a dalších skutečnostech jim předložil obviněný J. V. s tím, že záznam o malé dopravní nehodě podepsali za výše jmenované, následně dne 5. 2. 1999 na základě záznamu o malé dopravní nehodě neoprávněně obdržel dříve obviněný P. P. jako poškozený od a. s. Č. p., finanční částku ve výši 54.310,- Kč, kterou si rozdělil nejméně s obviněným J. V. a obviněným R. F.,
v bodě 7) dne 25. 12. 1998 v N. J., okres N. J., v budově Policie České republiky O. ř., S. d. n., po předchozí žádosti dříve obviněného R. J. vyhotovili obvinění M. M. a K. K. jako policisté, i přesto, že věděli, že dopravní nehoda se na uvedeném místě a uvedeným způsobem nestala, za účelem získání pojistného plnění pro dříve obviněnou B. F., na které nebyl právní nárok, nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě č. j. ORNJ-2299/SDN-98, ze kterého se podávalo, že dne 25. 12. 1998 v 10.30 hod. na silnici II/483 na rozcestí ke skládce M. zavinil Z. B., který o ničem nevěděl, jako řidič osobního vozidla zn. Škoda 120 L, dopravní nehodu s osobním vozidlem zn. Ford Fiesta 1.3, řízeným obviněnou B. F. tím, že na namrzlé vozovce nedodržel bezpečnou vzdálenost a v době, kdy řidička F. zpomalovala své vozidlo pro plynulý nájezd do pravotočivé zatáčky, začal brzdit, čímž dostal mírný smyk s vozidlem a narazil do zadní části vozidla řidičky F. svou levou přední částí vozidla, čemuž přizpůsobil i náčrtek z místa dopravní nehody, přičemž údaje o pachateli přestupku Z. B. a řidiči vozidla zn. Ford Fiesta 1.3 dříve obviněné B. F. jim předložil dříve obviněný R. J., záznam o malé dopravní nehodě podepsali za jmenované a následně dne 22. 2. 1999 na základě záznamu o malé dopravní nehodě neoprávněně obdržela dříve obviněná B. F. jako poškozená od Č. p., a. s., finanční částku 132.600,- Kč,
v bodě 8) dne 25. 12. 1998 v N. J., okr. N.J. „N.B.” po předchozí žádosti dříve obžalovaného P. U. vyhotovili obvinění M. M. a K. K. jako policisté, i přesto, že věděli, že se dopravní nehoda na uvedeném místě a uvedeným způsobem nestala, za účelem získání pojistného plnění pro dříve obviněného P. U., na které nebyl právní nárok, nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě č. j. ORNJ-2300/SDN-98, ze kterého se podávalo, že dne 25. 12. 1998 v 16.15 hod. v N. J. na B. na ul. C. zavinil dříve obviněný M. K. jako řidič osobního vozidla zn. Škoda Favorit, dopravní nehodu s motocyklem zn. Honda CBR 900, řízeným dříve obviněným P. U., tím, že když vyjížděl z místa ležícího mimo komunikaci se dostal levým rohem vozidla přes polovinu vozovky a zachytil blatníkem a levým pravým světlometem o bok motocyklu řidiče U., který jel od L. do N. J., kdy po střetu motocyklista sjel s vozidlem do pravého silničního příkopu, čemuž přizpůsobili i fotografickou dokumentaci a náčrtek z místa dopravní nehody, přičemž údaje o pachateli přestupku dříve obviněném M. K., jeho vozidle a dalších skutečnostech jim předložil dříve obviněný P. U., který rovněž záznam o malé dopravní nehodě odnesl podepsat dříve obviněnému M. K., následně ve dnech 9. 2. 1999 a 15. 3. 1999 na základě záznamu o malé dopravní nehodě neoprávněně obdržel dříve obviněný P. U. jako poškozený od a. s. Č. p. finanční částku v celkové výši 347.105,- Kč,
v bodě 9) dne 25. 12. 1998 ve večerních hodinách v H., okres N. J. po předchozí žádosti MUDr. M. S. vyhotovili obvinění M. M. a K. K. jako policisté Policie České republiky, O. ř., S. d. n. N. J. přesto, že věděli, že dopravní nehoda se uvedeným způsobem a na uvedeném místě nestala, za účelem získání pojistného plnění pro MUDr. M. S., na které nebyl právní nárok, nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě č. j. ORNJ-2302/SDN-98, ze kterého se podávalo, že dne 25. 12. 1998 v 18.00 hod. v H. na parkovišti před sanatoriem zavinil Ing. J. K. jako řidič osobního vozidla zn. Škoda 100 L, dopravní nehodu s osobním vozidlem zn. Seat Ibiza, řízeným MUDr. M. S. s tím, že při otáčení po sněhem pokrytém a namrzlém parkovišti z důvodu špatné techniky jízdy narazil přední částí vozidla do odstaveného vozidla majitelky MUDr. M. S., čemuž přizpůsobili i náčrtek z místa dopravní nehody, přičemž údaje o pachateli přestupku Ing. J. K. jim předložila MUDr. M. S., která rovněž záznam o malé dopravní nehodě podepsala za Ing. J. K., následně dne 3. 2. 1999 na základě záznamu o malé dopravní nehodě neoprávněně obdržela MUDr. M. S. jako poškozená od a. s. Č. p. finanční částku 51.162,- Kč,
v bodě 10) dne 25. 12. 1998 ve večerních hodinách ve F., okres N. J., po předchozí žádosti P. K., policisty Policie České republiky vyhotovili obvinění K. K. s M. M. jako policisté Policie ČR O. ř., S. d. n. N. J., i přesto, že věděli, že dopravní nehoda se na uvedeném místě a uvedeným způsobem nestala, za účelem získání pojistného plnění, na které nebyl právní nárok, pro R. K., který o ničem nevěděl, nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě č. j. ORNJ 2304/SDN-98, ze kterého se podávalo, že dne 25. 12. 1998 ve 21.00 h na silnici III/04738 v katastru obce F. zavinil obviněný K. H. jako řidič osobního vozidla držitele M. H. zn. Škoda 120 L, dopravní nehodu s osobním vozidlem zn. Citroen XM, držitele H. A., které řídil R. K. tím, že při projíždění pravotočivé zatáčky v důsledku nepřiměřené rychlosti se dostal do protisměru, kde se levým bokem střetl s protijedoucím vozidlem zn. Citroen, které po střetu sjelo vpravo mimo vozovku, kde se převrátilo přes střechu a levým bokem narazilo do stromu, čemuž přizpůsobili i fotografickou dokumentaci a náčrtek z místa dopravní nehody, přičemž údaje o poškozeném R. K., pojištěném M. H. a uvedených vozidlech jim předložil P. K., který rovněž záznam o malé dopravní nehodě podepsal za R. K., a nechal podepsat dříve obviněnému K. H., a následně dne 25. 3. 1999 na základě záznamu o malé dopravní nehodě obdržel dříve obviněný H. P. jako zmocněnec poškozeného R. K. na základě nepravdivé plné moci ze dne 25. 3. 1999 od Č. p., a. s., finanční částku ve výši 188.600,- Kč, kterou předal P. K.,
v bodě 11) dne 25. 12. 1998 v N. J., okres N. J., po předchozí žádosti dříve obviněného M. P. vyhotovili obvinění M. M. a K. K. jako policisté Policie České republiky, O. ř., S. d. n. N. J., i přesto, že věděli, že dopravní nehoda se nestala na uvedeném místě a uvedeným způsobem, za účelem získání pojistného plnění, na které nebyl právní nárok, pro K. M., který o ničem nevěděl, nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě č. j. ORNJ-2305/SDN-98, ze kterého se podávalo, že dne 25. 12. 1998 ve 22.30 hod. na silnici I/57 v katastru obce H. zavinil dříve obviněný L. H. jako řidič osobního vozidla zn. Ford Escort C 1.8 D, dopravní nehodu s osobním vozidlem zn. Renault 25, držitele K. M., které řídil obviněný M. P., tím, že předjížděl před ním jedoucí vozidlo řízené M. P. v době, kdy se chtěl před něj zařadit, tak mu zleva vběhla do jízdní dráhy srna, a z toho důvodu strhl řízení vpravo a zachytil o přední levý roh vozidla řidič P., který následně havaroval vpravo do příkopu, čemuž přizpůsobili i náčrtek místa dopravní nehody, přičemž údaje o průběhu dopravní nehody jim předložil dříve obviněný M. P., následně dne 18. 2. 1999 na základě záznamu o malé dopravní nehodě neoprávněně obdržel K. M. jako poškozený od Č. p., a. s., finanční částku ve výši 59.359,- Kč, kterou téhož dne předal dříve obviněnému M. P.,
v bodě 12) s obviněným B. G. dne 12. 1. 1999 ve večerních hodinách v obci H., okr. N. J., po předchozí žádosti jiné osoby vyhotovili B. G. a K. K. jako příslušníci Policie ČR, O. ř., S. d. n. N. J., přesto, že věděli, že dopravní nehoda se nestala uvedeným způsobem a na uvedeném místě, za účelem získání pojistného plnění pro další osobu, na které nebyl právní nárok, nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě, ze kterého se podávalo, že dne 12. 1. 1999 v 19.00 hod. na silnici III/44 212 km 1.5 mezi obcemi H. a H. zavinil R. A. jako řidič osobního vozidla zn. Škoda 100, majitele A. S., dopravní nehodu s osobním vozidlem řidiče tovární značky VW Golf 1.9 D, držitele Z. P., tím, že při vyjíždění z místa ležícího mimo silnici přehlédl ze strany přijíždějící vozidlo Z. P., do kterého narazil svou přední levou částí vozidla, vozidlo řidiče P. se po nárazu dostalo do protisměru mimo vozovku, kde se u potoka převrátilo na střechu, poté zůstalo stát na kolech v potoku, čemuž přizpůsobili i fotografickou dokumentaci a náčrtek z místa dopravní nehody, přičemž údaje o pachateli přestupku R. A., vozidle zn. Škoda 100 a poškozeném Z. P. jim předložila další osoba, která rovněž záznam o malé dopravní nehodě nechala předem podepsat R. A. a Z. P., a následně dne 11. 2. 1999 na základě záznamu o malé dopravní nehodě obdržela další osoba jako poškozený od Č. p., a. s., pojistné plnění v částce 186.600,- Kč,
v bodě 15) s obviněným B. G. dne 3. 4. 1999 v dopoledních hodinách v S. n. O., okr. N. J., po předchozí žádosti jiné osoby, vyhotovili obvinění B. G. a K. K. jako příslušníci Policie ČR, O. ř., S. d. n. N. J., i přesto, že věděli, že dopravní nehoda se na uvedeném místě a uvedeným způsobem nestala, za účelem získání pojistného plnění pro jinou osobu, na které nebyl právní nárok, nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě, ze kterého se podávalo, že dne 3. 4. 1999 v 15.00 hod. mezi obcemi S. n. O. a P. na silnici III/0437 v km 6.0 zavinil V. B. jako řidič osobního vozidla zn. VW Golf 1.6, dopravní nehodu s osobním vozidlem zn. BMW 318, držitele R. B., tím, že se plně nevěnoval řízení, kdy si nevšiml, že je již předjížděn řidičem B., vybočil vlevo, kde narazil do pravého boku řidiče B., kdy se jmenovaný se svým vozidlem dostal vlevo mimo vozovku, kde narazil do klád u silnice, od těch se odrazil a střechou narazil do stojícího stromu, čemuž přizpůsobili i fotografickou dokumentaci a náčrtek místa dopravní nehody, přičemž údaje o pachateli přestupku V. B. a poškozeném R. B. a jejich vozidle jim předložila další osoba, která rovněž záznam o malé dopravní nehodě odnesla podepsat účastníkům domnělé dopravní nehody a následně dne 11. 5. 1999 na základě záznamu o malé dopravní nehodě obdržel R. B. jako poškozený od Č. p., a. s., pojistné plnění v částce 433.148.- Kč, v bodě 24) s obviněným B. G. dne 17. 12. 1999 v dopoledních hodinách v obci B., okr. N. J., P. n. O., okr. O., po předchozí telefonické žádosti P. G. z 15., případně 16. 12. 1999 a po jeho telefonickém oznámení dopravní nehody v ranních hodinách dne 17. 12. 1999 vyhotovili i přesto, že věděli, že dopravní nehoda osobního automobilu zn. BMW 520, držitelky X. G. se stala v předchozích dnech, obvinění B. G. a K. K. jako příslušníci Policie ČR, O. ř. N. J., S. d. n., za účelem získání pojistného plnění pro P. G., na které nebyl právní nárok, nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě, ze kterého se podávalo, že dne 17. 12. 1999 v 6.15 hod. v obci B., okr. N. J., zavinil P. K. jako řidič nákladního automobilu tovární značky AVIA 31.1, majitele společnosti s r. o., E. se sídlem v K., dopravní nehodu s osobním vozidlem tovární značky BMW 520, že při sjíždění z kopce na namrzlé vozovce dostal smyk zadní částí vozidla, vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím vozidlem tovární značky BMW, které po střetu vjelo vpravo mimo vozovku a narazilo do stromu, čemuž přizpůsobili i fotografickou dokumentaci a náčrtek z místa dopravní nehody, přičemž údaje o pachateli přestupku P. K. a jeho vozidle jim předložil P. G. a současně s jejich vědomím podepsal za nepřítomného P. K. záznam o malé dopravní nehodě, následně P. G. tento doklad společně s dalšími tiskopisy předložil Č. p., a. s., aby se domohl pojistného plnění, na které nebyl právní nárok.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že pokud jde o trestné jednání označené ohledně obviněného K. K. body 5), 7-11), bylo o nich v řízení před soudem prvního stupně rozhodováno ve věcech Okresního soudu v Novém Jičíně, pod sp. zn. 5 T 210/2002 a 5 T 86/2002, které byly v rámci odvolacího řízení spojeny ke spolčenému řízení a o kterých bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 4 To 96/2004, který však byl následně zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1588/2006, a věc byla vrácena zpět Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Na jeho podkladě bylo v uvedené věci rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 4 To 145/2007. V nyní projednávané věci Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 121/2004, v níž byl vydán nyní dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 4 To 145/2007, o nich bylo rozhodováno pouze s ohledem na splnění podmínek pro uložení společného trestu podle §37a tr. zák., ve vztahu k trestnému jednání obviněného K. K., pro které byl v nyní projednávané věci uznán vinným v bodech 12), 15), 24), pro něž bylo toto řízení od počátku vedeno.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 4 To 145/2007, podal obviněný K. K. prostřednictvím Mgr. L. H. v celé jeho odsuzující části výroku o vině dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v něm nejprve poukázal na obě rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to jednak usnesení ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1588/2006 [ohledně činů pod body 5), 7-11)], a jednak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 312/2007 [ohledně bodů 12), 15), 24) v této věci], s tím, že Krajský soud v Ostravě i přes výhrady vyslovené dovolacím soudem v uvedených rozhodnutích jeho trestné jednání v bodech 5), 7-12), 15) kvalifikoval jako jeden pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., aniž by doplnil dokazování a učinil nová skutková zjištění. Obviněný zdůraznil, že odvolací soud v potřebné míře nevyjádřil, jak požadoval Nejvyšší soud, zda trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným, mohou být posouzeny jako jeden trestný čin spáchaný v pokračování a v rámci tohoto souběhu i osmi samostatnými skutky, tedy zda se jedná u pokračujícího trestného činu o zastřešující delikt. Podle obviněného nebylo v celém průběhu trestního řízení, ať přímým či nepřímým důkazem prokázáno, že již při prvním dílčím útoku v bodě 5) zamýšlel, plánoval či jinak připravoval další dílčí útoky, a ani to, že byl veden záměrem, že v přesně neurčitém počtu případů bude jinými osobami realizováno to, co předpokládá naplnění znaků skutkové podstaty účastenství podle §10 odst. písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák., a že jeho úmysl směřoval k tomu, aby tyto osoby odlišné od pojišťovny, pro které jim vytvořil nepravdivé podklady, vylákaly neoprávněně plnění. Podle obviněného i subjektivní stránka zůstala stále neobjasněna a odkázal na ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., neboť není tedy patrno, o jaké nepřímé důkazy odvolací soud svá skutková zjištění opřel. Obviněný za vyvrácené považoval, že byl veden jednotným záměrem, a že při páchání prvního skutku zamýšlel další dílčí útoky, neboť z výslechu svědků a spoluobviněných vyplývá, že o sepis protokolu o dopravních nehodách nežádali obviněného, ale jeho kolegu a v předmětné věci s ním ani nejednali. U činů spáchaných s M. M. (5, 7 - 11), tento spoluobviněný nikdy neřekl, že již při spáchání prvního skutku, jej informoval o dalších falšovaných dopravních nehodách. Jednotný záměr tak mohl uskutečňovat pouze M. M., nikoli on. Prokázáno nebylo ani to, že by již dne 25. 12. 1998 zamýšlel či plánoval sepsat údajně fingované dopravní nehody s B. G. (12, 15), a proto mezi těmito dvěma skupinami činů není dána subjektivní souvislost. Dovolatel se neztotožnil ani s názorem odvolacího soudu, že záměr spáchat pokračující trestný čin vyplývá z enormní přípravy, která musela být páchání dané trestné činnosti věnována, neboť jde o ničím nepodložené úvahy. Soudu též vytkl, že neprovedl obviněným navržené důkazy, jež mohly prokázat, že se žádného protiprávního jednání nedopustil a že trestnou činnost neplánoval. Dovolatel vznesl námitky i proti tomu, že soud druhého stupně ve vztahu ke kvalifikovaným znakům obou skutkových podstat dovodil vědomou nedbalost podle §5 písm. a) tr. zák. aniž by tento svůj závěr odůvodnil. Rovněž zmínil, že z dokazování vyplynulo, že v otázce výše škody došlo v některých případech k navyšování škody, což bylo pro obviněného nepředvídatelné, neboť nemohl očekávat, že po sepisu záznamu o malé dopravní nehodě, budou vozidla dále poškozována (zmínil bod 8). Obviněný brojil i proti tomu, že jej odvolací soud označil za osobu běžně se v této problematice pohybující, z čehož dovozoval, že si obviněný musel být vědom, že v příčinné souvislosti s jeho jednáním dojde k následku v podobě neoprávněného inkasování pojistného plnění. Takový závěr však nebylo možné učinit tam, kde výše pojistného plnění byla ze strany dalších osob navyšována. Obviněný zmínil i právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s odkazem na to, že od spáchání vytýkaného jednání do právní moci rozsudku uběhla doba téměř devíti let. Celé řízení tak trvalo neúměrně dlouhou dobu, což bylo k tíži obviněného.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, a dále, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po doručení dovolání Nejvyššímu státnímu zastupitelství se k němu v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila u něho činná státní zástupkyně, která uvedla, že dovolání obviněného nemůže být přezkoumáno v té části, v níž namítal nesprávnost právního posouzení svého jednání jakožto pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele v nesplněné podmínce blízké časové souvislosti mezi skutky 5), 7)-12) a skutkem 15) s tím, že mezi skutkem 12) a 15) byla tříměsíční přetržka. V uvedeném směru totiž přehlédl, že dovolací soud ve svém rozhodnutí žádnou takovou pochybnost nevyjádřil a že s ohledem na ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. již nelze otázku naplnění této zákonné podmínky pokračující trestné činnosti ani formálně namítat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007 pod sp. zn. 8 Tdo 312/2007). Ve vztahu k námitce ohledně dovolatelova nenaplnění subjektivního vztahu k zamýšlenému trestnému následku nastalému v souhrnu všech jeho dílčích útoků u pokračujícího trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., zmínila, že obvykle používané návětí, ze kterého by bylo zřejmé, že jednání 5), 7)-12), 15) výroku o vině dovolatel páchal v jednotícím záměru, nebylo možno v daném případě aplikovat pro běh uvedeného pokračujícího trestného činu s několika účastenstvími k trestnému činu pojistného podvodu. Muselo být proto každé z uvedených trestných jednání popsáno odděleně. Přesto shledala, že s ohledem na uvedené skutkové okolnosti byl dovolatelův jednotící záměr zjištěn. K námitce o nenaplnění subjektivních souvislostí konstatovala, že argumentaci opřenou o nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí obviněný vytrhl z celkového kontextu skutkových zjištění, jelikož v odůvodnění napadeného rozhodnutí soud všechny důležité skutečnosti podrobně rozvedl ke každému dílčímu útoku zvlášť, při logickém způsobu jejich celkového vyhodnocení je nepochybné, že bez takto popsané přípravy, součinnosti jednotlivých pachatelů a koordinace jejich úkonů by páchání jejich pokračující trestné činnosti v přisouzeném rozsahu nebylo realizovatelné. Nebylo proto významné, se kterým ze spoluobviněným činy spáchal. Odkázala proto na správnost úvah odvolacího soudu. Zdůrazňoval-li obviněný svůj pasivní postoj, přehlíží, že ve všech shora označených případech jednal za podmínek §9 odst. 2 tr. zák. Jestliže obviněný za nesprávné považoval, že soud ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. dovodil nedbalost, neshledala v tomto právním závěru pochybení, a s odkazem na správnost úvah odvolacího soudu dodala, že si obviněný vzhledem ke své policejní praxi musel být vědom, že dojde k neoprávněnému inkasu pojistného plnění. Obdobný názor vyslovila i ve vztahu k účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 3 tr. zák. Z těchto důvodů právní posouzení vyhodnotila jako správné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání ve smyslu §265e odst. 1, 2 tr. ř.) učinit. Současně shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Vzhledem k tomu, že byl obviněnému uložen společný trest podle §37a tr. zák. ve vztahu k části trestného jednání, o němž bylo, jak je shora uvedeno, skutkově rozhodnuto v jiném trestním řízení, bylo by dovolání limitováno pouze ohledně té části, která byla projednána v rámci nyní posuzované trestní věci [dílčí útoky pod body 12), 15), a samostatný skutek pod bodem 24]. Protože však obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je s ohledem na podmínky §37a tr. zák., v současném řízení možné přezkoumat otázky týkající se správnosti použité právní kvalifikace ve vztahu ke všem činům, pro něž byl v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí uznán vinným. Též je v této souvislosti vhodné připomenout, že Nejvyšší soud v případě dovolání podaného z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí vycházet (nezjistí-li mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci extrémní rozpor) ze skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů, a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hmotně právně věc posoudit.
Takto vymezené podmínky, za nichž lze dovolání podat podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svědčí o tom, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto, pokud obviněný v rámci podaného dovolání namítal neúplnost provedených důkazů s tím, že dovolací soud nevyhověl jeho důkazním návrhům, zejména ohledně výše způsobené škody, jde o argumenty, z jejichž podnětu dovolací soud správnost napadených rozhodnutí nemohl přezkoumávat, protože stojí mimo rámec nejen důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i dalších dovolacích důvodů vymezených zákonem v ustanovení §265b tr. ř.
Relevantně s označeným dovolacím důvodem obviněný uplatnil námitky, jimiž vytýkal nesprávnost právního posouzení jako pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., zejména nedostatky ve vztahu k subjektivní stránce. K takto vyjádřeným výhradám je současně nutné zmínit, že obviněný ze stejných důvodů podal v předmětné věci i dovolání v předcházející fázi trestního řízení, o němž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 312/2007, rozhodnuto, jak je výše uvedeno, s tím, že nyní své výhrady konstruoval tak, že namítanými nedostatky napadené rozhodnutí trpí proto, že odvolací soud nerespektoval pokyny uložené Nejvyšším soudem.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 312/2007, odvolacímu soudu uložil zkoumat vztah trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, u něhož zjistil formálně naplněné znaky pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. při jeho vazbě na právní závěr o tom, že tytéž dílčí akty současně naplňují osm samostatných účastenství. Za nutné rovněž považoval, aby odvolací soud zkoumal uvedené otázky z hlediska subjektivního vztahu obviněného, jakož i to, aby bylo vysvětleno, zda spáchané činy byly vedeny se záměrem způsobit škodu, jež v konečném důsledku vznikla až jednáním jiných osob právně u nich posouzeným jako trestné činy pojistného podvodu podle §250a tr. zák., na kterých tak obviněný měl podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. jako pomocník účast. Za potřebné dovolací soud považoval odstranit nesoulad mezi právním posouzením a právní větou ohledně následku, neboť nebylo dostatečně patrné, jaký konkrétní následek měl odvolací soud na mysli.
Nejvyšší soud s ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí shledal, že odvolací soud uvedené pokyny splnil a své závěry vztahující se k tomu, že trestný čin podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. naplňuje podmínky pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák., a to jak se zřetelem na jednotící záměr, tak i na subjektivní souvislosti, vysvětlil na stranách 47-50 odůvodnění svého rozsudku. Pro tam vyjádřené právní úvahy vycházel z okolností, za nichž byly činy spáchány, což rozvedl na stranách 41 a 43-46 tohoto odůvodnění. Nesoulad týkající se dovolacím soudem zjištěného následku rovněž odstranil a svá zjištění vyjádřil i v použité právní kvalifikaci, která nyní již náležitě koresponduje s tzv. právní větou i skutkovými okolnostmi.
Z uvedeného je tedy patrné, že odvolací soud postupoval v souladu s §265s odst. 1 tr. ř. a řídil se pokyny i právními názory, jež dovolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil. V tomto směru vznesené výhrady obviněného nejsou proto opodstatněné, poněvadž odvolací soud splnil to, co na něm bylo požadováno.
K dalším závěrům odvolacího soudu vztahujícím se k použité právní kvalifikaci, které rovněž Nejvyšší soud považuje za správné, je vhodné uvést, že účastenství podle §10 tr. zák. je vybudováno na zásadě akcesority účastenství, tedy na závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Z toho pak vyplývá, že účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny, jako je tomu v právě projednávaném případě, podmínky pro takové posouzení všech útoků podle §89 odst. 3 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů při účastenství na trestných činech různých pachatelů není možné způsobenou škodu sčítat, a škodou u každého samostatného účastenství je zásadně ta konkrétní škoda zjištěná u trestného činu hlavního pachatele, na němž se účastník podílel.
Z těchto důvodů odvolací soud správně posoudil trestnou činnost v bodech 5), 7), 8), 9), 10), 11), 12) a 15) jako osm samostatných účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve formě pomoci, aniž by ve vztahu trestnému činu pojistnému podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., sečetl škodu těmito osmi účastenstvími způsobenou.
K námitce obviněného ohledně pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud nad rámec a na podporu úvah soudu druhého stupně považuje za nutné rozhodné právní skutečnosti rozvést a doplnit. Pro správné právní posouzení jednání obviněného popsané v bodech 5), 7)-12), 15), je rozhodné, zda tyto činy po všech stránkách splňují podmínky pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. se zřetelem na okolnosti, za nichž byl tento trestný čin spáchán.
Vhodné je připomenout, že Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 312/2007, konstatoval, že pokud jde o právní kvalifikaci trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1, písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. [kromě výhrad ve vztahu k odst. 2 písm. a) cit. ustanovení, podle kterého k připomínkám Nejvyššího soudu již nebylo v současném rozhodnutí jednání obviněného posouzeno], shledal naplnění formálních znaků tohoto trestného činu i ve vztahu k podmínkám stanoveným pro pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. Proto lze nyní již s odkazem na uvedené rozhodnutí zdůraznit, že ve smyslu tohoto ustanovení není pochyb o tom, že v případě trestného jednání obviněného jednotlivé dílčí útoky naplnily stejnou skutkovou podstatu, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení i blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Těmito znaky se tedy již není nutné opětovně zabývat a je možno odkázat na citované rozhodnutí.
Dále bylo nutné zkoumat, zda je dán i znak jednotného záměru, tedy zda byla prokázána subjektivní souvislost. Nad rámec již odvolacím soudem správně vyjádřených skutečností Nejvyšší soud doplňuje, že tento znak spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu, je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Jednotný záměr je nutné dovozovat ze všech komplexně zjištěných okolností a je možné na něj usuzovat např. ze stejnorodého způsobu jednání či z dalších objektivních souvislostí (viz rozhodnutí č. 45/1967 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud v souladu s těmito kritérii již v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vyjádřil, že obviněný jak u činů, jichž se dopustil v bodech 5), 7)-11) spáchaných dne 25. 12. 1998 se spoluobviněným M. M., tak i u útoků spáchaných dne 12. 1. 1999 v bodě 12) a dne 3. 4. 1999 v bodě 15) se spoluobviněným B. G., vždy jednal v rozporu se svými služebními povinnostmi za situace, kdy on i jeho spolupachatelé věděli, že se dopravní nehoda na uvedeném místě a uvedeným způsobem nestala. Na jednotící záměr obviněného spáchat nejen první, ale i další činy, jichž se dopustil, je nutné usuzovat především z toho, že převážné části pokračujícího jednání, a to v bodech 5), 7)-11) se dopustil v jednom dni, tj. 25. 12. 1998. Navíc, aby bylo možné pořídit všechny podklady a připravit potřebné záležitosti tak, jak je popsáno v jednotlivých uvedených útocích pod body 5), 7)-11), byla nezbytně nutná příprava, která nesměřovala jen k jednomu, prvnímu útoku, ale i ke všem dalším. Obdobný postup byl realizován i v bodech 12) a 15), což též svědčí pro existenci jednotícího záměru, jako subjektivního znaku pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák.
Dále je nutné zdůraznit, že obviněný, při vědomí, že činí úkony, které jsou v rozporu s jeho služebními povinnostmi při neexistenci dopravní nehody ve všech případech proto, aby další osoba získala pojistné plnění, na které neměla nárok, učinil nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě, kde vždy sepsal konkrétní údaje vztahující se k vozidlu pojištěné osoby a okolnostem, za nichž k nehodě mělo dojít (nebylo reálně možné, aby obviněný fakticky ohledal v jednom dni všechna místa dopravních nehod a provedl úkony tak, jak by byl povinen, pokud by k nim skutečně došlo). Tyto záznamy pak obvinění předávali jako výsledky své služební činnosti a následně osoby, pro které tak odvolatel činil, tyto podklady předávaly pojišťovnám, které na jejich základě vyplácely pojistné. Také shodnost postupů vyjádřená obdobnými rysy projevujícími se u všech zmíněných dílčích útoků svědčí pro to, že tato trestná činnost obviněného byla vedena již od počátku, tedy od prvního dílčího útoku stejným záměrem, kterým byla snaha nejprve vytvořit nepravdivé podklady předstírající dopravní nehodu, jež se v písemných podkladech v demonstrované podobě nestala, a tak umožnit, aby na předstírané dopravní nehodě zúčastněné osoby od pojišťovny vylákaly pojistná plnění. Takto vykonávaná činnost, v níž nelze přípravu nepravdivých podkladů oddělit od cíle, k němuž směřovala, a jímž bylo vylákání pojistného plnění, svědčí o promýšlené a ke konkrétnímu výsledku racionálně vedené činnosti, a proto ji nelze považovat za nahodilou či jednotným záměrem nespojenou aktivitu obviněných. V rámci těchto úvah Nejvyšší soud považuje za vhodné jen pro úplnost zmínit, že obviněný K. K. se touto činností spíše přímo podílel i na podvodně vylákávaném plnění, a proto, by zřejmě ve vztahu k jeho jednání, které bylo v napadeném rozsudku posouzeno jako účastnictví podle §10 písm. c) tr. zák., přiléhavější uvažovat o spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) na trestném činu pojišťovacího podvodu podle §250a tr. zák. Takové právní posouzení však s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius v daném případě, kdy nebylo podáno dovolání v neprospěch obviněného, nelze použít.
Nejvyšší soud v souladu s tím, jak rozhodly soudy nižších stupňů, shledal, že uvedené dílčí útoky, do nichž byli zapojeni kromě obviněného K. K. a jeho kolegů policistů i další osoby, byly páchány podle obdobného scénáře. Jestliže se obviněný K. K. těchto dílčích činů dopustil celkem v 8 případech, pak s ohledem na uvedené skutečnosti není pochyb o tom, že tyto byly po subjektivní stránce spojeny stejným záměrem. Zmíněným záměrem bylo, aby vytvořil falešné podklady o malé dopravní nehodě jako podklad pro následné vyplacení pojistného. Jestliže se uvedené praktiky opakovaly tak, jak bylo skutkově prokázáno, není významné, že obviněný K. K. tuto činnost nekonal vždy se stejným kolegou policistou, ale podle dalších souvislostí tak činil se dvěma z nich.
Uvedená trestná jednání jsou charakterizována rovněž i bezprostřední časovou souvislostí, protože jak již bylo uvedeno, dílčí útoky pod body 5), 7)-11), byly spáchány v jediném dni 25. 12. 1998, dílčí útok v bodě 12) s nevýrazným odstupem dne 12. 1. 1999 a jediný útok ze dne 3. 4. 1999 v bodě 15) byl spáchán po necelých třech měsících. Ani tento posledně uvedený časový odstup s ohledem na uvedené okolnosti nevylučuje jeho posouzení jako pokračování ve vztahu k předchozím dílčím útokům. Všechny uvedené skutečnosti svědčí jednak o tom, že čin byl soustředěn do velmi krátké doby, a jednak i o promyšlenosti a nezbytné přípravě projevující se v zajištění všech potřebných konkrétních informací, ať již ohledně osob, které měly být zúčastněny na předstíraných dopravních nehodách, nebo vozidel, které se na uvedených nehodách měly podílet.
K výhradám obviněného uvedeným v dovolání je též vhodné uvést, že pro závěr o subjektivní souvislosti založené na postupném uskutečňování jednotného záměru není nutné, aby byly u každého činu dány zcela shodné okolnosti a souvislosti, ale postačí, aby mezi nimi byla shledána druhová shodnost a vzájemná propojenost. Proto v posuzované věci to, že obviněný neměl u každého dílčího útoku pokaždé stejného spolupachatele, či to, že impulsy k provedení činů přicházely od různých osob, není v posuzované věci podstatné, neboť celkový charakter, četnost a posloupnost prováděné trestné činnosti dostatečně o existenci jednotícího záměru svědčí.
Nejvyšší soud tak shledal, že závěr soudu druhého stupně o tom, že byly splněny všechny zákonné znaky pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. je správný. Je proto zřejmé, že obviněný se tak dopustil všemi uvedenými dílčími útoky jediného trestného činu a tyto dílčí útoky představují jediný skutek.
Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají, což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. To má význam i v případě projednávaného trestného činu podle §158 odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož znakem je značná škoda (srov. rozhodnutí č. 51/1979, č. 22/1990 Sb. rozh. tr.), která v součtu tvoří celkovou částku 1.452.884,- Kč.
Na tomto závěru odvolacího soudu, který je důsledkem pokračování u trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zák., nemůže nic změnit ani skutečnost, že ze shora uvedených důvodů byly stejné dílčí útoky u tohoto trestného činu posouzeny jako osm samostatných účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestným činům pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., spáchaných v jednočinném souběhu s tímto trestným činem podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zák. Pro takový případ totiž platí, že účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §89 odst. 3 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr.). S ohledem na okolnosti, za nichž k těmto účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. došlo, není rozhodné, že pachatel, jemuž je pomoc poskytována, byl s pomocníkem v tomto směru domluven (viz rozhodnutí č. 43/1952 Sb. rozh. tr.).
Jako pokračování lze tedy posoudit pouze jednotlivé dílčí útoky pod body 5), 7)-11), 12), 15) ve vztahu k trestnému činu podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zák., byť tyto zároveň naplňují znaky samostatných účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. jednáním popsaným v týchž bodech. I když pokračování v trestném činu podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zák. spojuje dílčí útoky do jediného skutku, nemůže to mít současně za následek sčítání škody u jednotlivých účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., neboť účastenství podle §10 tr. zák., jak bylo shora uvedeno, je vybudováno na zásadě akcesority, tedy na závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, a proto je-li spácháno ve vztahu k různým hlavním pachatelům, tvoří v zásadě samostatné trestné činy účastníka (osm samostatných účastenství), podobně jako je tomu u různých skutkových podstat trestných činů, které tvoří současně dílčí akty zastřešujícího pokračujícího trestného činu, u nichž je třeba také vyjádřit odděleně i způsobenou škodu, i když z hlediska zastřešujícího deliktu tvoří jediné pokračující trestné jednání. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že právní úvahy a závěry odvolacího soudu ve vztahu k použité právní kvalifikaci jsou správné.
Jestliže obviněný ve svém dovolání rovněž poukazoval na neúměrnou délku trestního stíhání, je nutné upozornit na to, že tato námitka nenaplňuje obviněným uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tuto námitku nelze použít ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, ale nenaplňuje ani případně jím neuplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nepřiměřenou délku řízení lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31 a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2008. seš. 46, č. T 1094; dále srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/2007). Nejvyšší soud se proto touto námitkou obviněného podrobněji nezabýval, kromě jiného i z toho důvodu, že obviněný svůj požadavek ani blíže nespecifikoval.
Na základě všech shora rozvedených úvah a skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, jejichž prostřednictvím se hájil i v předešlých stádiích trestního řízení, se v dostatečné míře vypořádaly oba soudy nižších stupňů, zejména odvolací soud, který své závěry dostatečně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Poté, co Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace, podle níž bylo trestné jednání obviněného posouzeno, byla použita v souladu se zákonem, neshledal dovolací námitky obviněného opodstatněnými a dovolání obviněného K. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ze shora podrobně rozvedených a doplněných důvodů jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová