Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2009, sp. zn. 11 Tz 62/2009 [ rozsudek / výz-A ], paralelní citace: 38/2010 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:11.TZ.62.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
Právní věta Jestliže byl obviněný vydán z ciziny do České republiky pro účely výkonu trestu, lze konat trestní stíhání v jeho jiné trestní věci pouze při dodržení zásady speciality vyplývající z ustanovení §389 tr. ř., případně z příslušné mezinárodní smlouvy. V případě, že obviněný byl vydán cizím státem k výkonu trestu na základě takové mezinárodní smlouvy (např. Evropské úmluvy o vydávání publikované pod č. 549/1992 Sb.), která stanoví užší rozsah výjimek ze zásady speciality než ustanovení §389 tr. ř., pak posouzení otázky, zda je přípustné trestní stíhání v jiné trestní věci obviněného (popřípadě zda lze vykonat trest uložený mu v jiné trestní věci) se s ohledem na ustanovení §375 odst. 1 tr. ř. použije ustanovení o výjimkách ze zásady speciality uvedených v této mezinárodní smlouvě (viz např. ustanovení čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání). Trestní stíhání, které se konalo v rozporu se zásadou speciality, nemůže být zákonným podkladem pro vydání meritorního rozhodnutí soudu či jiného orgánu činného v trestním řízení. Lze-li nápravu pravomocného rozhodnutí učiněného v takovém řízení zjednat jeho zrušením, je nutno jako nezákonné zrušit též celé řízení, popřípadě tu jeho část, která byla provedena v rozporu se zásadou speciality (viz §265k odst. 1 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř.).

ECLI:CZ:NS:2009:11.TZ.62.2009.1
sp. zn. 11 Tz 62/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Pavla Kučery stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 12 To 85/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 16/2005, ve prospěch obviněného Mgr. J. S. a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto: Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 12 To 85/2007, byl v neprospěch obviněného Mgr. J. S. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §256 tr. ř. a v řízení, které vydanému rozhodnutí předcházelo, též v ustanovení čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání publikované pod č. 549/1992 Sb. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 12 To 85/2007, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 42 T 16/2005 a řízení, které jim předcházelo v době od 13. 9. 2005 se zrušují . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 42 T 16/2005, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, přičemž byl současně zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 31 T 45/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 3 To 735/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl zavázán nahradit poškozené společnosti S. škodu 15 000 000 Kč. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 12 To 85/2007. Podle výroku o vině z rozsudku Městského soudu v této věci se obviněný dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. tím že: pod záminkou zajištění nákupu strojního zařízení formou leasingu a zaplacení kupní ceny uzavřel jako zástupce firmy A. G. Ltd., se sídlem v U., s firmou S. s. r. o., se sídlem v H., mandátní smlouvu na zajištění linky na výrobu spárovky od zahraničního partnera a dalším jednáním převzal částku 15 000 0000 Kč, kterou použil na jiné účely, a způsobil tak poškozené firmě S. v této výši škodu. Ministryně spravedlnosti České republiky podala dne 3. 8. 2009 pod č. j. 592/2009–OD–SPZ podle §266 odst. 1 tr. ř. proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného Mgr. J. S. Ministryně spravedlnosti ve svém opravném prostředku po shrnutí předchozího řízení konstatovala, že obviněný se přinejmenším v době vydání rozsudku Městského soudu v Praze dne 23. 5. 2006 nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, kam byl vydán ze Slovenské republiky na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 30. 8. 2004 ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 31 T 45/2002. Městskému soudu v Praze přitom byla tato okolnost známa. Ministryně spravedlnosti dále vysvětlila podstatu zásady speciality, jak je upravena v čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957 publikované pod č. 549/1992 Sb. ve znění Dodatkového protokolu ze dne 15. 10. 1975 a Druhého dodatkového protokolu ze dne 17. 3. 1978 (dále jen „Evropská úmluva o vydávání“). Připomněla, že obdobná pravidla upravuje i trestní řád v ustanoveních §389 a §406, tato pravidla se podle §375 odst. 1 tr. ř. použijí tehdy, nestanoví-li jinak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, publikovaná pod. č. 209/1993 Sb., v čl. 30 odst. 1 písm. a) konstatuje, že se vydávání státních občanů smluvních stran k trestnímu řízení nebo k výkonu trestu uskutečňuje podle již zmíněné Evropské úmluvy o vydávání. Ministryně spravedlnosti pak dospěla k závěru, že obviněný Mgr. J. S. byl do České republiky vydán výlučně na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2004 vydaného ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 45/2002. Za této situace měly orgány činné v trestním řízení postupovat v případě trestního stíhání pro jiný skutek, než pro který byl obviněný vydán do České republiky, tak, že měly činit buď pouze úkony směřující k opatření dodatečného souhlasu Slovenské republiky s trestním stíháním obviněného pro tento jiný skutek nebo měly postupem podle §10 odst. 2 tr. ř. per analogiam odstranit pochybnost o tom, zda je souhlasu třeba, jestliže taková pochybnost vznikla. Pokud tedy Městský soud v Praze konal ve věci hlavní líčení a svůj rozsudek vyhlásil v době, kdy se obviněný nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 31 T 45/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 3 To 735/2003, potom Městský soud v Praze postupoval v rozporu se zásadou speciality. Podle podkladů, kterými ministryně disponuje, se ve věci neuplatnily, ani nemohly uplatnit, výjimky ze zásady speciality uvedené v čl. 14 odst. 1 písm. a), písm. b) Evropské úmluvy o vydávání, popřípadě v ustanoveních §389 odst. 1 písm. a) až d) tr. ř. a §406 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. Závěrem ještě ministryně citovala pasáž odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 12 To 85/2007, ze které je patrné, že tento soud se k námitce obviněného uplatněním zásady speciality v podstatě nezabýval. S ohledem na uvedené argumenty navrhla ministryně spravedlnosti, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 12 To 85/2007, byl v neprospěch obviněného Mgr. J. S. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §256 tr. ř. a v řízení, které vydanému rozhodnutí předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky zrušil citované napadené usnesení a současně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 42 T 16/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.), z podnětu nyní podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející řízení, a dospěl k následujícím závěrům: Obžaloba byla v této věci podána Městskému soudu v Praze dne 3. 8. 2005. V době mezi podáním obžaloby a nařízením hlavního líčení ve věci byl obviněný vydán ze Slovenské republiky na základě zatýkacího rozkazu ze dne 30. 8. 2004 vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích podle §376 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění v trestní věci sp. zn. 31 T 45/2002, ve které byl rozsudkem téhož soudu z 15. 5. 2003, sp. zn. 31 T 45/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 3 To 735/2003, Mgr. J. S. odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 2 roky. Skutek byl v zatýkacím rozkazu popsán tak, že Mgr. J. S. dne 3. 5. 2000 v B. n. V. se záměrem získat finanční prospěch si vypůjčil od Ing. S. N. 700 000 Kč s nepravdivým tvrzením, že je vrátí, a způsobil tak tomuto poškozenému škodu ve stejné výši. Opis uvedeného zatýkacího rozkazu tvoří součást procesního spisu v posuzované trestní věci (čl. 595-596). Zatýkací rozkaz byl vydán před novelou trestního řádu č. 539/2004 Sb., kterou byl do trestního řádu s účinností od 1. 11. 2004 zaveden institut tzv. evropského zatýkacího rozkazu a slovenská strana postupovala po zadržení obviněného podle Evropské úmluvy o vydávání. K vydání obviněného došlo dne 13. 9. 2005, téhož dne byl dodán do výkonu trestu. Městský soud v Praze pak provedl řízení před soudem a rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2006. Za daných okolností, protože sám mezinárodní zatýkací rozkaz nevydal, před tím, než nařídil hlavní líčení, kde byla přítomnost obviněného zajišťována eskortou z výkonu trestu, do kterého byl dodán v rámci extradice, měl nejprve vyhodnotit otázku, zda se v případě obviněného uplatní zásada speciality uvedená v čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání, resp. některá z výjimek z této zásady. Jak se ovšem podává z obsahu spisového materiálu i samotného rozsudku, touto otázkou se Městský soud v Praze nezabýval. Zásada speciality přitom byla v té době upravena jak Evropskou úmluvou o vydávání (čl. 14 odst. 1), tak i trestním řádem v §389. Speciální úprava pro případy předání osob z jiného členského státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu v §406 tr. ř. účinná od 30. 10. 2004, na tuto věc nedopadala, neboť tuto úpravu do 31. 6. 2007, než došlo ke změně přechodného ustanovení čl. II odst. 2 zák. č. 539/2004, jímž byl novelizován trestní řád, nebylo možno ustanovení oddílu třetího hlavy dvacáté páté trestního řádu použít na trestné činy spáchané přede dnem účinnosti citovaného zákona, tj. přede dnem 30. 10. 2004. Při posouzení, zda se uplatní výjimky z této zásady, měl Městský soud postupovat ve smyslu čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání, neboť ten rozsah výjimek stanoví úžeji než §389 tr. ř., tedy obsahuje jinou úpravu ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky a §375 odst. 1 tr. ř. V případě čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání se zásada speciality neuplatní pouze tehdy, pokud strana, která osobu předala, souhlasí s dalším trestním stíháním nebo výkonem trestu v jiné trestní věci /čl. 14 odst. 1 písm. a)/ nebo pokud obviněný měl možnost opustit území ČR a neučinil tak do 45 dnů od konečného propuštění nebo se na toto území po jeho opuštění vrátil /čl. 14 odst. 1 písm. b)/. Co se týká první citované výjimky, souhlas vydávající strany je třeba si vyžádat. V první fázi měl proto Městský soud v Praze naznačeným postupem ověřit, zda mohly nastat okolnosti předvídané ustanovením čl. 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání. Z obsahu spisového materiálu Okresního soudu v Českých Budějovicích přitom vyplývá, že obviněný byl od svého vydání až do podmíněného propuštění, o kterém rozhodl usnesením Městský soud v Brně dne 20. 6. 2006, sp. zn. 8 PP 93/2006, ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by tak Městský soud v Praze postupoval, zjistil by tedy, že okolnosti předvídané čl. 14 odst. 1 písm. b) dány nebyly. V úvahu tedy připadal postup podle §383 tr. ř. zajistit souhlas slovenské strany s trestním stíháním pro skutek, který projednával. Tento postup ovšem Městský soud v Praze zcela opomněl a prováděl trestní řízení vedoucí k rozhodnutí o vině obviněného v rozporu s právní úpravou, kterou byl povinen se řídit. Tuto zásadní procesní vadu neodstranil svým rozhodnutím ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 12 To 85/2007, Vrchní soud v Praze. Námitku obviněného týkající se tohoto pochybení přitom odbyl nevěcným poukazem na to, že obviněný je občanem České republiky slovenské národnosti a v poslední době není jeho osobní svoboda omezena. Propuštěním obviněného z výkonu trestu poté, co byl již v posuzované jiné trestní věci vydán odsuzující rozsudek, však zmíněnou vadu nebylo možno zhojit ani v případě, že by se obviněný zdržoval na území České republiky po dobu 45 dnů nebo se po opuštění jejího území vrátil zpět. Řízení, které bylo provedeno v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a tím i v rozporu s jejím právním řádem, nemůže být podkladem pro rozhodnutí soudu. Jediný možný způsob odstranění uvedené vady bylo zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k provedení nového řízení, které by proběhlo v souladu se zákonem a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána samozřejmě přihlížejíc k nové situaci, která propuštěním obviněného z výkonu trestu a jeho dalším chováním nastala. Z dikce čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání a ostatně i z úpravy trestního řádu v §389 totiž jasně vyplývá, že zásada speciality zabraňuje již samotnému vedení trestního stíhání a potažmo také odsouzení. Řízení, které vedl soud prvního stupně po předání odsouzeného k výkonu trestu v jiné trestní věci, proto bylo nezákonné. Vzhledem ke shora uvedenému vyslovil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. závěr, že byl pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 12 To 85/2007, a v řízení, které mu předcházelo, v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních uvedených ve výroku rozsudku Nejvyššího soudu. Podle §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud tak, že toto usnesení zrušil, přičemž současně zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 42 T 16/2005, Nejvyšší soud také zrušil jako nezákonné řízení, které těmto rozhodnutím předcházelo v době od 13. 9. 2005. Jelikož nebyly ve zkoumané věci splněny podmínky §271 odst. 1 tr. ř., přikázal Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze věc opětovně projedná na podkladě podané obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. listopadu 2009 Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch

Souhrné informace o rozhodnutí
Právní věta:Jestliže byl obviněný vydán z ciziny do České republiky pro účely výkonu trestu, lze konat trestní stíhání v jeho jiné trestní věci pouze při dodržení zásady speciality vyplývající z ustanovení § 389 tr. ř., případně z příslušné mezinárodní smlouvy. V případě, že obviněný byl vydán cizím státem k výkonu trestu na základě takové mezinárodní smlouvy (např. Evropské úmluvy o vydávání publikované pod č. 549/1992 Sb.), která stanoví užší rozsah výjimek ze zásady speciality než ustanovení §389 tr. ř., pak posouzení otázky, zda je přípustné trestní stíhání v jiné trestní věci obviněného (popřípadě zda lze vykonat trest uložený mu v jiné trestní věci) se s ohledem na ustanovení §375 odst. 1 tr. ř. použije ustanovení o výjimkách ze zásady speciality uvedených v této mezinárodní smlouvě (viz např. ustanovení čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání). Trestní stíhání, které se konalo v rozporu se zásadou speciality, nemůže být zákonným podkladem pro vydání meritorního rozhodnutí soudu či jiného orgánu činného v trestním řízení. Lze-li nápravu pravomocného rozhodnutí učiněného v takovém řízení zjednat jeho zrušením, je nutno jako nezákonné zrušit též celé řízení, popřípadě tu jeho část, která byla provedena v rozporu se zásadou speciality (viz §265k odst. 1 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř.).
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/26/2009
Spisová značka:11 Tz 62/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:11.TZ.62.2009.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Právní styk s cizinou
Dotčené předpisy:čl. 14 odst. 1 předpisu č. 549/1992Sb.
§389 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:38 / 2010
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-09