ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2293.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2293/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného V. M., zastoupeného advokátem, proti povinné S. a. s., pro 396.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 4318/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2005, č.j. 25 Co 243/2005-28, takto:
I. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2005, č.j. 25 Co 243/2005-28, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o nákladech exekuce, se odmítá; jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 22. 11. 2004, č.j. Nc 4318/2004-5, jímž obvodní soud nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2003, č.j. 52 Cm 46/2003-39, k vydobytí pohledávky 396.750,- Kč s 16 % úroky z prodlení z 98.228,- Kč od 8. 11. 2000 do zaplacení, s 16 % úroky z prodlení z 298.522,- Kč od 8. 12. 2000 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení 67.525,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, oprávněnému uložil povinnost zaplatit exekutorovi do tří dnů od právní moci usnesení náklady exekuce ve výši 3.670,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud neměl předpoklady pro nařízení exekuce za splněny, zejména dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí není vykonatelné, neboť dosud nebylo řádně doručeno povinné. Protože nalézacímu soudu byla z obsahu spisu známa i jiná adresa povinné, než adresa zapsaná jako její sídlo v obchodním rejstříku, nelze mít podkladový rozsudek za doručený v souladu s ustanovením §47 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2004, po dvojím neúspěšném pokusu o doručení na adresu sídla, odkud se obě zásilky vrátily s relací pošty, že adresát je na uvedené adrese neznámý, respektive že se odstěhoval. Za právně nevýznamnou označil skutečnost, zda si povinný je svého závazku vědom.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný „v celém rozsahu“ dovoláním, kterým prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), oponuje závěru o nevykonatelnosti rozsudku. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že příslušnému soudu prvního stupně byla adresa „faktického sídla povinné“ známa; na v té době neznámou adresu zaslal povinné (v nalézacím řízení žalované) žalobu nepříslušný soud. Z toho, že povinná na doručenou žalobu nereagovala, pak dovozuje, že jí buď nebylo doručeno, nebo že skutečnosti v žalobě tvrzené uznala. Dále prosazuje, že povinná musí nést odpovědnost za to, že dosud v rozporu se zákonem neuvedla „faktický stav do souladu se zápisem v obchodním rejstříku,“ i za to, že si u pošty nezajistila „přeposílání“ zásilek do nového sídla. Dovolatel se obává likvidace veškerého majetku povinné a prohlášení konkursu na její majetek, pokud nebude v exekuci pokračováno. Ve vztahu k nákladovým výrokům namítá, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut chybou soudu, a proto není smysluplné ho zavázat k úhradě nákladů exekuce, a konečně, že je třeba mu v případě zrušení napadeného usnesení přiznat právo na náhradu nákladů řízení v obou stupních. Z uvedených důvodů navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř. – není důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem – v projednávané věci důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – včetně toho, jek jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr, že rozsudek není (formálně) vykonatelný, protože nebyl povinné (náhradním způsobem) doručen.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen práva hmotného, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Návrh na nařízení exekuce může oprávněný podat, jestliže povinný nesplní dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul (srov. §37 odst. 2, §40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Před nařízením exekuce se soud zabývá tím, zda exekuční titul je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelný, a to jak po stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální). Vykonatelnost – v jednotě obou jejich stránek – lze tudíž ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou exekuce.
Je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané soudem v občanském soudním řízení, vychází soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§261 odst. 3 o.s.ř., §52 zákona č. 120/2001 Sb.); v případě pochybností je však oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). O tom, za jakých podmínek se podkladové soudní rozhodnutí stane vykonatelným po stránce formální, pojednávají ustanovení §161, §162, §171 a §172 a násl. o.s.ř. Nevykonatelnost rozhodnutí (zde rozsudku) je důvodem pro zamítnutí návrhu.
Podle §158 odst. 2 o.s.ř. se stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou. Podle §159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že stejnopis žaloby byl povinné (žalované) zaslán soudem na adresu P., uvedenou jako adresa sídla povinné v obchodním rejstříku, odkud byla zásilka doslána na adresu P., kde ji žalovaná dne 19. 3. 2002 převzala. Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku poté soud povinné doručoval dvakrát na adresu P. Zásilky se vrátily jako nedoručené s poznámkou pošty, že adresát je na uvedené adrese neznámý, ve druhém případě, že se adresát odstěhoval; jiný pokus o doručení soud neučinil.
Podle ustanovení §47 odst. 4, věty první, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2004 (tj. v době doručování rozsudku), nepodaří-li se písemnost doručit na adresu uvedenou v odstavci jedna (tj. na adresu sídla právnické osoby nebo na jinou adresu, kterou sdělila a požádala, aby jí bylo na ni doručováno) proto, že se právnická osoba v místě doručování nezdržuje a jiná její adresa není soudu známa, písemnost určená této právnické osobě se doručí fyzické osobě, o níž je soudu podle obsahu spisu známo, že je oprávněna za ni před soudem jednat (§21); při tomto doručování se postupuje obdobně podle §46. Podle druhé věty téhož ustanovení se den vrácení nedoručené zásilky soudu považuje za den doručení, i když se o něm adresát nedozvěděl, jestliže písemnost nebyla doručena ani způsobem předepsaným ve větě první a jestliže se nepodařilo písemnost odevzdat právnické osobě ani při dalším pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa.
Z pořadí postupů uvedených v tomto ustanovení zřetelně vyplývá, že zjistí-li soud, že se právnická osoba podle údajů doručujícího orgánu v místě doručení nezdržuje a vrátí-li se tedy zásilka soudu jako nedoručitelná, doručuje soud na jinou adresu, je-li mu taková adresa (z obsahu spisu, případně i z úřední činnosti) známa. Současně se podává, že fikce doručení zásilky, kterou se nepodařilo právnické osobě při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním rejstříku podle věty druhé uvedeného ustanovení, nastává jen v případě, že soudu není známa jiná adresa právnické osoby, resp. nebyl-li úspěšný ani pokus o doručení na tuto adresu.
Byla-li ve spise založena doručenka prokazující dřívější doručení stejnopisu žaloby povinné na adresu odlišnou od adresy jejího sídla uvedené v obchodním rejstříku, je třeba tuto adresu považovat za „jinou adresu“ povinné ve smyslu ustanovení §47 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004; nalézací soud se měl za této situace pokusit o doručení na tuto adresu. Neučinil-li tak, nelze mít podkladové rozhodnutí za doručené a (formálně) vykonatelné.
Zda zápis sídla v obchodním rejstříku odpovídá skutečnosti, je pro posouzení účinků doručení podle právní úpravy platné v době doručování, tj. do 31. 12. 2004, okolností bezvýznamnou. Takovými jsou i námitky o nemajetnosti povinné.
Jelikož odvolací soud věc posoudil ve shodě s tím, co je uvedeno výše, je jeho rozhodnutí správné; Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
V části směřující proti nákladovým výrokům dovolání ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4), a proto bylo odmítnuto (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinné v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a oprávněný na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu