ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4070.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4070/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné J. M., zastoupené advokátem, proti povinné L. R., zastoupené advokátem, pro 24.780,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 Nc 7126/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, č. j. 12 Co 229/2006-32, takto:
I. Dovolání proti výroku III. napadeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce, se odmítá, jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 14. 7. 2005, č. j. 15 Nc 7126/2005-4 (jímž Obvodní soud pro Prahu 8 nařídil podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 11 C 135/98, k vymožení nákladů nalézacího řízení ve výši 24.780,- Kč a nákladů exekuce, exekuci, a jejím provedením pověřil JUDr. M. S., soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), současně povinné nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a oprávněné uložil uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.). Odvolací soud přisvědčil námitce povinné, že zde není pravomocný a vykonatelný exekuční titul. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 11 C 135/98 zjistil, že na vykonávaném rozhodnutí byla sice vyznačena právní moc dnem 3. 1. 2001, nicméně povinná s odstupem několika let tento údaj odvoláním vyvrátila (s tvrzením, že se v době doručování exekučního titulu v místě bydliště nezdržovala a dozvěděla se o něm až v souvislosti s exekucí). Vykonávané rozhodnutí následně bylo k odvolání povinné rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2007, č. j. 30 Co 481/2006-126, zčásti změněno a zčásti potvrzeno, přičemž povinná měla úspěch pouze v nepatrné části. Oprávněná tedy podala návrh na nařízení exekuce v dobré víře, že disponuje vykonatelným exekučním titulem. Proto také odvolací soud shledal postup dle zásady úspěšnosti při rozhodování o nákladech (exekučního) řízení nepřiměřeně tvrdým vůči oprávněné, a tak povinné ve smyslu §150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání směřující proti jeho výrokům I. a III. Namítá, že tvrzení povinné o nedoručení podkladového rozhodnutí je nepravdivé, což by mohla dovolatelka vyvrátit, pokud by jí byla dána možnost vyjádřit se k odvolání povinné před projednáním věci odvolacím soudem či při něm. Daný postup je dle dovolatelky v rozporu s čl. I. Listiny základních práv a svobod. Protože nebyla o odvolacím jednání informována a nebyla předvolána, nemohla se v dané věci vyjádřit, čímž jí byla odňata možnost jednat před soudem. Stejně tak se nemohla vyjádřit k námitce týkající se změny podkladového rozhodnutí. Uvádí, že vykonávaný rozsudek byl změněn toliko v „nepatrné části“ (ohledně úroků z prodlení) a výrok o nákladech řízení (jež jsou předmětem této exekuce) byl potvrzen. Z těchto důvodů dovolatelka závěr odvolacího soudu o neexistenci vykonatelného exekučního titulu shledává nesprávným a taktéž nesouhlasí s tím, že jí soud uložil povinnost nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc byla postoupena k dalšímu řízení.
Povinná ve svém vyjádření označuje veškerou argumentaci oprávněné za „účelovou a věci se v podstatě netýkající“. Proti rozsudku ve věci podala povinná dovolání, jímž zpochybňuje celý nárok oprávněné, proto by v exekuci nemělo být cokoli měněno do doby, než bude o jejím dovolání rozhodnuto. Navrhla dovolání oprávněné zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti výroku I. (ve věci samé) – přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, §238a odst. 1 písm. c/ , odst. 2 o.s.ř. – není důvodné.
Dovolací soud se předně zabýval otázkou, zda řízení trpí namítnutou vadou podle §229 odst. 3 o. s. ř., zda tedy oprávněné byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu podle §229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod číslem 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod číslem 49). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.
Z ustanovení §254 odst. 6 o. s. ř. vyplývá, že k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání také tehdy, jestliže se v odvolacím řízení neprovádí šetření nebo dokazování. Činí-li soud výkonu rozhodnutí (exekuce) závěr o vykonatelnosti exekučního titulu pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o postupy dle §122 o. s. ř. a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25).
V souzené věci odvolací soud učinil závěr o tom, že podkladové rozhodnutí je nevykonatelné, na základě obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 11 C 135/98, tedy spisu, v němž byl exekuční titul vydán. Odvolací řízení tak vadou uvedenou v §229 odst. 3 o. s. ř. netrpí.
Nedůvodná je rovněž námitka dovolatelky zpochybňující včasnost podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 11 C 135/98 (pokladový rozsudek). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že exekuční soud, zjistí-li, že byl proti exekučnímu titulu podán opravný prostředek, musí buď vyčkat rozhodnutí nalézacího soudu o tomto opravném prostředku, anebo otázku, zda opravný prostředek byl podán včas, musí posoudit sám (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 10/2005 pod č. 166, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1738/2007). Jestliže v souzené věci včasnost odvolání posoudil již nalézací soud (Městský soud v Praze), je exekuční soud jeho rozhodnutím vázán.
Povinná také podala včas odvolání proti usnesení o nařízení exekuce (24. 10. 2005 – č. l. 9), takže ani další dovolatelčina námitka zpochybňující jeho včasnost není důvodná.
Oprávněné se správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání proti napadenému rozhodnutí v části, jíž odvolací soud návrh na nařízení exekuce zamítl, jako nedůvodné podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolání do výroku III. napadeného usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech exekuce, není přípustné.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce (stejně jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4). Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné proti nákladovému výroku podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání ve věci samé bylo zamítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Povinné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly, proto dovolací soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádné z účastnic.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu