ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.794.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 794/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné 3K s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. F. N., zastoupenému advokátem, o zastavení exekuce pro 60 824,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 37 Nc 5945/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, č. j. 22 Co 421/2006-115, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 4. 2006, č. j. 37 Nc 5945/2002-87 (jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené jeho usnesením ze dne 31. 12. 2002, č. j. Nc 5945/2002-6, podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 26. 8. 1999, č. j. Ro 1878/95-15, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že přezkum otázky vykonatelnosti exekučního titulu v řízení o zastavení exekuce (po pravomocném nařízení exekuce) možný je, nicméně v dalším se již ztotožnil se závěry soudu I. stupně a uzavřel, že platební rozkaz je řádným exekučním titulem, byl doručen do vlastních rukou povinného dne 6. 9. 1999, nabyl právní moci dne 22. 9. 1999 a stal se tak vykonatelným před prohlášením konkursu na majetek povinného Krajským soudem v Praze pod sp.zn. 38 K 19/99 (jehož účinky nastaly ke dni 7. 10. 1999, a nikoli - jak tvrdil povinný - ke dni 17. 9. 1999, respektive v průběhu lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu); k přerušení řízení vedeného pod sp. zn. Ro 1878/95 z důvodu prohlášení konkursu proto nedošlo. K argumentaci povinného odvolací soud doplnil, že s ohledem na §14 odst. 1 písm. c) a §45 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. č. 328/1991 Sb.“), by k přerušení či k pokračování v zákoně označených řízení došlo ze zákona a nikoli usnesením soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vyvozuje z §237 odst. 1 písm. a) a §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), „…neboť rozhodnutím odvolacího soudu došlo k faktické změně rozhodnutí soudu I. stupně…“ a ohlašuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a), b), i odst. 3 o. s. ř. Namítal, že mu platební rozkaz nebyl řádně doručen, a proto není pravomocný ani vykonatelný; soud I. stupně se touto námitkou nezabýval a závěr odvolacího soudu, že toto tvrzení je v rozporu se skutečností, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud takový závěr učinil bez dokazování. Je přesvědčen, že otázka doručení platebního rozkazu a s ní souvisící zjištění pravosti podpisu na doručence vyžaduje dokazování, přičemž soudy obou stupňů ve věci nenařídily jednání, čímž mu znemožnily vyjádřit se k věci a navrhnout podle potřeby další důkazy; povinný se za dané situace nemůže proti rozhodnutí o námitce bránit řádným opravným prostředkem. Trvá na tom, že konkurs byl prohlášen 17. 9. 1999 a nikoli až 7. 10. 1999 a že prohlášením došlo k přerušení nalézacího řízení, což má vliv na běh lhůt. Namítal, že oprávněná tutéž pohledávku přihlásila v konkursním řízení vedeném proti společnosti T. S., a. s., přičemž Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 Cm 255/2002 byla uznána jako pohledávka (má patrně na mysli dluh) jmenované akciové společnosti a nelze vyloučit, že jí byla zčásti nebo zcela uhrazena. Vytýkal soudu, že v průběhu řízení nerespektoval ustanovení zástupce povinného usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 8. 2005, č.j. 17 Nc 7705/2005, a k nápravě došlo až po jeho upozornění na stanovisko Krajského soudu v Praze v usnesení ze dne 6. 4. 2006, č.j. 24 Co 165/2006-34, ohledně rozsahu ustanovení zástupce. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, rozhodnutí bez nařízení ústního jednání je výrazem běžné soudní praxe, kdy soud si učiní úsudek na podkladě listin založených ve spise; popřela, že by tutéž pohledávku přihlásila v konkursním řízení na majetek úpadce T. S., a.s. Dovolání považuje za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí či zamítnutí s tím, že povinný bude zavázán k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Dovolací soud nesdílí názor povinného, že napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. O rozdílné (nesouhlasné) usnesení jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto usnesení odlišná. Odlišností se nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, 1238 s.).
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel žádné argumenty ve prospěch závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.
Dovolatel předně zpochybnil závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je vykonatelné. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že platební rozkaz byl povinnému doručen do vlastních rukou dne 6. 9. 1999 a nabyl právní moci (ať již před prohlášením konkursu na majetek povinného či po jeho zrušení po splnění rozvrhového usnesení). Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. l písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). I když povinný zpochybnil (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Skutkové námitky však – jak již bylo uvedeno výše – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatel vyvozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i výtka týkající se nutnosti nařízení jednání ve věci, počáteční opomíjení zastoupení povinného soudem ustanoveným advokátem), stejně jako okolnost, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - vyjma výjimečného případu, o který zde nejde, kdy otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu - založit nemohou. Dovolací soud je zohlední jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), a tento předpoklad v projednávaném případě, kdy napadené rozhodnutí není zásadního právního významu, naplněn není.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu