ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.979.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 979/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné T. Z., a. s., zastoupené advokátkou, proti povinné V., a. s., zastoupené advokátem, pro 101.003,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 51 Nc 10410/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2006, č.j. 9 Co 580/2006-35, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 9. 1. 2006, č.j. 51 Nc 10410/2005-17, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že vymáhaná pohledávka nezanikla, takže důvod podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není dán. Jestliže účinky povolení vyrovnání dlužníka (povinné) nastaly 15. 9. 2000, nelze použít ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 370/2000 Sb., tj. ve znění účinném od 25. 10. 2000, neboť jinak by šlo „o nepřípustnou retroaktivitu zákona.“ Vymáhání (judikátní) pohledávky, kterou oprávněná k vyrovnání nepřihlásila, po skončení vyrovnacího řízení nic nebrání. Úvahy o tom, zda ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 24. 10. 2000, bylo v souladu s cílem a účelem vyrovnacího řízení, odvolací soud odmítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Podle dovolatelky užití ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 370/2000 Sb., na vyrovnací řízení zahájená před účinností zmíněné novely nepředstavuje – obecně nepřípustnou – pravou zpětnou účinnost, jestliže dlužník úplně a včas splnil své povinnosti vyplývající z pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání po 25. 10. 2000. Povinnost dovolatelky splnit dluh odpovídající vymáhané pohledávce, kterou oprávněná k vyrovnání nepřihlásila, proto zanikla. Závěr, že k vyrovnání nepřihlášené pohledávky věřitelů zanikají, lze podle dovolatelky dovodit i z účelu vyrovnání (§2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění do 25. 10. 2000), resp. ze zásad, na nichž úpadkové právo spočívá. Účelem vyrovnání je vedle uspokojení věřitelů také oddlužení, které dlužníku umožní po skončení vyrovnání pokračovat v podnikání. Přetrvávající povinnost dlužníka plnit závazky těm věřitelům, kteří nepřihlásili k vyrovnání své pohledávky, se příčí zásadě poměrného (částečného) uspokojení nepřednostních věřitelů z dlužníkova majetku. Za vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje dovolatelka absenci vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, „v čem jsou úvahy povinné mylné.“ Závěrem navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§236 odst. 1, §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř., §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Soudní praxe není jednotná v posuzování důsledků nepřihlášení pohledávky na výzvu soudu k vyrovnání za účinnosti zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, před novelizací provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. (dále též jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), jestliže vyrovnací řízení bylo skončeno až po 25. 10. 2000.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného, ale – o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci vyšel odvolací soud z následujícího zjištění. Usnesením ze dne 15. 9. 2000, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo 11. 11. 2000 právní moci, Krajský obchodní soud v Ostravě povolil povinné (dlužníkovi) vyrovnání, jímž – mimo jiné – vyzval věřitele, aby přihlásili své nároky písemně nebo ústně do protokolu do čtyř týdnů od 15. 9. 2000, kdy nastaly ve smyslu §52 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. účinky vyrovnání; věřitele poučil, že v přihlášce je třeba uvést výši a právní důvod vzniku pohledávky, popřípadě i označení soudu, u něhož pohledávka byla vymáhána. Usnesením ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 35 Kv 1/2000, Krajský soud v Ostravě (po jednání uskutečněném 1. 11. 2000) vyrovnání potvrdil (právní moci /a současně vykonatelnosti/ rozhodnutí nabylo 14. 12. 2001) a usnesením ze dne 9. 5. 2002 jej podle §66 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. prohlásil za skončené. Oprávněná pohledávku 115.399,80 Kč s příslušenstvím, přiznanou platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 1 Ro 1969/97, k vyrovnání nepřihlásila. Návrhem z 1. 8. 2005 – tedy poté, co povinná splnila povinnosti vyplývající z pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání – požádala oprávněná o vymožení pohledávky s příslušenstvím (vyjma částky 14.396,- Kč, kterou povinná v roce 1998 zaplatila dobrovolně). Okresní soud v Ostravě jejímu návrhu vyhověl a usnesením ze dne 10. 8. 2005, č.j. 51 Nc 10410/2005-4, nařídil na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. P. F., soudní exekutorku; usnesení nabylo 23. 9. 2005 právní moci. Vymáhaná pohledávka není z pohledu ustanovení §54 zákona č. 328/1991 Sb. přednostní.
Řízení o vyrovnání probíhá v několika fázích (od podání návrhu do rozhodnutí o povolení vyrovnání, od vyvěšení usnesení o povolení vyrovnání na úřední desce do právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání, od potvrzení vyrovnání do zastavení nebo skončení vyrovnání), přičemž ke každé z nich se váží specifické účinky. Povolení vyrovnání, jehož účinky nastávají dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu, je impulsem nejen pro další úkony soudu ve vyrovnacím řízení, ale i pro procesní aktivitu věřitelů dlužníka. Již v usnesení o povolení vyrovnání nařídí soud jednání a vyzve věřitele, aby své nároky stanovenou formou a ve stanovené lhůtě přihlásili do vyrovnání (§50 odst. 3 písm. b/, c/ zákona č. 328/1991 Sb.). Účastníky vyrovnacího řízení se stávají věřitelé, kteří uposlechli výzvy a přihlásili své pohledávky do vyrovnání (srov. §48, §53 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.). Podmínkou je, že přihláška, jejíž obsahové náležitosti vymezuje §56 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., byla podána včas, tj. ve lhůtě čtyř týdnů ode dne vyvěšení usnesení o povolení vyrovnání na úřední desce soudu nebo po jejím uplynutí, je-li možné při vyrovnacím jednání ji přezkoumat bez zbytečného odkladu (§50 odst. 3 písm. c/, §56 odst. 1, §58 odst. 1, věta druhá, zákona č. 328/1991 Sb.).
Zákon č. 370/2000 Sb. s účinností od 25. 10. 2000 novelizoval – mimo jiné – ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., a to tak, že ke stávajícímu znění připojil větu : „Ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle §56 odst. 1 nebo §58 odst. 1.“ To znamená, že od 25. 10. 2000 zákon opět (viz §52 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 5. 1996) výslovně stanoví, jaké jsou důsledky nesplnění výzvy soudu obsažené v usnesení o povolení vyrovnání, tedy výzvy, aby věřitelé přihlásili své nároky do vyrovnání. Jestliže usnesení o potvrzení vyrovnání nabylo právní moci (§60 odst. 2, věta první zákona č. 328/1991 Sb.) a jestliže dlužník řádně (úplně a včas) splnil to, co mu toto rozhodnutí ukládá, zaniknou nejen jeho povinnosti splnit věřitelům část závazku, k jejímuž splnění nebyl podle obsahu vyrovnání povinen, ale i povinnosti plnit závazky těm věřitelům, kteří se účastníky vyrovnacího řízení nestali, jinak řečeno, nepřihlásili své pohledávky do vyrovnání.
Protože zákon č. 370/2000 Sb. neobsahoval ve vztahu k novelizovanému §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. žádné přechodné ustanovení, je třeba určit, který okamžik v probíhajícím vyrovnacím řízení je pro použití nové úpravy rozhodný. Zahájení řízení o vyrovnání (podání návrhu) jím být nemůže, protože účinky s ním spojené (srov. §49 zákona č. 328/1991 Sb. ) se právních vztahů a nároků věřitelů dlužníka netýkají. V úvahu tedy přichází buď den, kterým nastávají účinky povoleného vyrovnání, anebo den, kdy usnesení o potvrzení vyrovnání nabylo právní moci.
Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném od 25. 10. 2000 se uplatní, jestliže k povolení vyrovnání došlo po účinnosti novelizace provedené zákonem č. 370/2000 Sb. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1756/2006). Je tomu tak proto, že teprve povolením vyrovnání, resp. vyvěšením usnesení o povolení vyrovnání na úřední desce, běží lhůta, v níž věřitelé mají přihlásit pohledávky do vyrovnání a že tak mohou učinit nejpozději do zahájení vyrovnacího jednání, které slouží ke zjištění legitimace přihlášených věřitelů k účasti na vyrovnacím řízení a k hlasování o dlužníkem navrhovaném vyrovnání. Věřitelův (procesní) nárok být při splnění zákonných požadavků účasten vyrovnání je jedním z účinků jeho povolení, a pokud tento nárok vznikl podle zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 24. 10. 2000, je až do skončení vyrovnacího řízení – tedy bez ohledu na právní moc usnesení o potvrzení vyrovnání – třeba aplikovat úpravu vyrovnání před novelizací provedenou zákonem č. 370/2000 Sb.
Právní posouzení odvolacího soudu, jež vyústilo v závěr o absenci důvodů pro zastavení exekuce, je tedy správné. Jelikož řízení před soudy obou stupňů není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (námitka dovolatelky neobstojí, neboť posouzení zjištěného skutku po právní stránce je obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí a z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá povinnost „vysvětlovat,“ „v čem jsou úvahy povinné mylné“), Nejvyšší soud dovolání povinné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Oprávněná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení (§151 odst. 1 o.s.ř.); výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §12 odst. 1 písm. b/, §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 2.000,- Kč. Součástí nákladů oprávněné je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu