ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2933.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2933/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhod v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. s. J., s. p. v l., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 79/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. ledna 2008 č.j. 17 Co 561/2007-475, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. června 2007 č.j 8 C 79/2000-434 (s výjimkou výroku I., kterým byly žalobci přiznány úroky z prodlení, a výroku III., kterým bylo řízení o zaplacení částky 175.793.- Kč zastaveno) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobu změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu ze dne 18. 9. 1991 náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 12. 1997 do 30. 9. 2006 ve výši 858.855,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 18. 9. 1991 utrpěl u žalovaného (jeho právního předchůdce) pracovní úraz, pro jehož následky mu byl od 13. 6. 1992 přiznán částečný invalidní důchod, a dne 12. 6. 1992 s ním byl ukončen pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti. Vzhledem k tomu, že právní nástupce jeho původního zaměstnavatele mu náhradu za ztrátu na výdělku nevyplácí a jeho zdravotní problémy psychického rázu mu prakticky znemožňují chodit do zaměstnání, přičemž „při dnešním velmi přísném posuzování invalidity nemá šanci získat plný invalidní důchod“, domáhal se rozhodnutí soudu.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 26. 6. 2007, č. j. 8 C 79/2000-434 žalobě vyhověl jen pokud jde o úrok z prodlení za dobu od 11. 11. 1998 do 11. 6. 2001 (který žalobci přiznal ve výši uvedené ve výroku I. rozsudku), „ohledně požadavku na zaplacení dalších 858.855,- Kč se zákonným úrokem z prodlení“ žalobu zamítl, ohledně částky 175.793,- Kč řízení zastavil, a rozhodl že žalovanému a České republice - Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Ve věci samé dospěl k závěru, že nárok žalobce je dán za dobu od prosince 1997 až do května 2001, kdy byl shledán osobou plně invalidní, avšak nikoli pro následky pracovního úrazu, nýbrž pro následky obecného onemocnění - postižení páteře. „Od tohoto okamžiku se na neschopnosti žalobce vykonávat práci již podílela obecná onemocnění i následky pracovního úrazu rovným dílem“. Došlo tedy ke změně poměrů, v důsledku které ve smyslu §202 odst. 1 zák. práce zanikla povinnost žalovaného poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku. Soud prvního stupně zdůraznil, že jsou-li následky pracovního úrazu ve srovnání s následky jiných obecných onemocnění „navzájem naprosto rovnocenné, nelze hovořit v případě důsledků pracovního úrazu o příčině převažující“. Pokud se týče předcházejícího období od prosince 1997 do května 2001, soud prvního stupně vycházel z průměrného výdělku žalobce před vznikem škody upraveného podle příslušných valorizačních předpisů, a protože v uvedeném období žalobce ztratil pracovní schopnost jen částečně, bylo nutno „tuto skutečnost zohlednit ku prospěchu žalovaného tím, že od výše náhrady bylo třeba odečíst mzdu, které by žalobce mohl v uvedeném období dosáhnout“ (t.j.75% minimální mzdy), částečný invalidní důchod a částku 220,- Kč (§14 zákona č. 183/1994 Sb.). Celková náhrada vypočtená tímto způsobem činila celkem 121.228,- Kč, žalovaný žalobci uhradil v průběhu řízení částku 175.793,- Kč, a „přeplatek ve výši 54.565,- Kč soud započítal na dlužné úroky z prodlení za dobu od splatnosti jednotlivých nároků za období od 11. 1. 1998 do 9. 3. 2006“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 1. 2008 č.j. 17 Co 561/2007-475 rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.448,- Kč „k rukám zástupce žalovaného“. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně „nijak nepochybil při hodnocení důkazů a jeho skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování“. Ze znaleckých posudků vyplývá jednoznačný závěr, že žalobce není z důvodu obecného onemocnění ve své pracovní způsobilosti omezen v menším rozsahu než jak to vyplývá z následků pracovního úrazu. K námitkám žalobce vztahujícím se k příčině jeho onemocnění páteře, kdy v důsledku poškození levé ruky pracovním úrazem byla soustavně přetěžována ruka pravá, což mělo mít podstatný význam pro poškození páteře, odvolací soud uvedl, že s těmito námitkami se již v řízení před soudem prvního stupně zabýval znalecký ústav, který úvahy žalobce označil za nesprávné. Ve znaleckém posudku je rovněž logicky vysvětleno z jakého důvodu je dříve stanovená diagnóza ošetřujícím psychiatrem žalobce chybná. Protože žalobce byl schopen od roku 1997 do roku 2001 vykonávat určité práce, z tohoto hlediska obstojí rovněž postup okresního soudu při výpočtu náhrady ztráty na výdělku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítal, že je nesprávný závěr, že v důsledku změny poměrů od měsíce května 2001 zcela zanikla povinnost žalovaného poskytovat mu náhradu za ztrátu na výdělku, neboť rozhodně nedošlo k takové podstatné změně poměrů, tak jak ji má na mysli zákoník práce. Vlastní omezení pracovní výkonnosti „je limitováno, a to ve všech kategoriích“, následkem pracovního úrazu, a dále pak též psychickým postižením, které jednoznačně nastalo po pracovním úrazu levé ruky a v příčinné souvislosti s tímto úrazem. Zbylá onemocnění se nepodílejí na jeho pracovní limitaci výrazným způsobem, jak znalec podrobně dokumentuje ve znaleckém posudku. Nejvíce progredující je podle znalce prof. MUDr. K. M., Dr.Sc., zdravotní stav v oblasti psychiky, na jehož vzniku se významnou měrou podílí jednak vlastní úraz a jednak jeho přímé následky. Čas manifestace i charakter úvodních potíží jednoznačně svědčí pro souvislost s pracovním úrazem. Žalobce dále vyslovil nesouhlas s postupem soudu prvního stupně „když od výše náhrady odečítá ještě 75% minimální mzdy, kterou by podle názoru tohoto soudu mohl v období od prosince 1997 do května 2001 dosáhnout“. Uvedený postup soudu prvního stupně není správný, neboť „zcela přehlédl, že v této době nebyl schopen vykonávat jakékoli zaměstnání z důvodu svého psychického onemocnění“. S ohledem na závěry ošetřujícího lékaře MUDr. B. a Doc. MUDr. R. R., CSc., je toho názoru, že jeho pracovní úraz je podstatnou, rozhodnou a značnou příčinou vzniklé škody, a pokud odvolací soud podanou žalobu zamítl, nerozhodl správně. Nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, ani v tom, vztáhl-li na daný případ judikáty týkající se nemoci z povolání, „a to mj. i z toho důvodu, že příčiny nemoci z povolání a pracovního úrazu jsou diametrálně odlišné, neboť zatímco s nemocí z povolání lze ve většině případů hypoteticky počítat předem, a každý si tedy může předem rozmyslet, zda nastoupí do zaměstnání, jehož důsledkem bývá nemoc z povolání, pracovní úraz předvídat nelze. Žalobce dovozuje, že jeho schopnost konat původní práci u žalovaného byla podstatnou a rozhodnou měrou ovlivněna jeho progredujícím zdravotním stavem v oblasti psychiky, který je v přímé souvislosti s pracovním úrazem (jak ostatně vyplývá ze závěru znaleckého posudku Prof. MUDr. K. M.), a je toho názoru, že jeho omezení pracovní způsobilosti je především limitováno ve všech kategoriích následkem pracovního úrazu a psychickým postižením, které jednoznačně po tomto úraze nastalo. Není jeho vinou, že mu plný invalidní důchod pro jeho psychické onemocnění nebyl přes jeho žádosti přiznán dříve, než až od 25. 7. 2007. Žalobce vyslovil nesouhlas též se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nejsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem jeho další onemocnění, a to syndrom karpálního tunelu, potíže s krční páteří, jakož i onemocnění lumbálních meziobratlových plotének, neboť je přesvědčen o tom, že na vzniku těchto nemocí se nepochybně podílelo přetížení pravého zápěstí a pravé horní končetiny při nemožnosti využít zapojení levé horní končetiny. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu „jakož i výrok č. II. rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a věc vrátil novému projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (soud prvního stupně novým rozhodnutím ve věci nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že žalobce rovněž podrobuje kritice skutková zjištění soudů, z nichž napadený rozsudek odvolacího soudu vychází (namítá, že „naprosto zásadně“ nesouhlasí s postupem soudu, který „od výše náhrady odečítá ještě 75% minimální mzdy“, kterou by mohl v období od prosince 1997 do května 2001 dosáhnout, neboť „zcela přehlédl“, že v této době „nebyl schopen vykonávat jakékoliv zaměstnání“. Nenamítá tedy, že východiska, jimiž se řídí stanovení náhrady za ztrátu na výdělku v případě nezaměstnanosti poškozeného zaměstnance (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 347/2002 a rozsudek ze dne 24.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 1029/2004) jsou nesprávná; nesouhlasí s hodnocením důkazů, zejména závěru soudu prvního stupně, jemuž odvolací soud přisvědčil, o tom, že „z výsledků dokazování za období od prosince 1997 do května 2001 nevyplynula úplná, nýbrž pouze částečná ztráta pracovní schopnosti žalobce“. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, neposkytuje způsobilý podklad pro přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V projednávané věci odvolací soud dále - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil rovněž právní otázku předpokladů, za nichž dochází k zániku povinnosti zaměstnavatele platit náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku změny poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce. Uvedenou právní otázku však odvolací soud vyřešil jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že posuzovanou otázkou je další trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který vznikl před 1.1.2007 (srov. §364 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2001 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se – kromě jiných – mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen zák. práce.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný plný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce.
Podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce význam - jak zdůrazňuje i odvolací soud - jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (platná právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Důsledkem této změny může být, že od okamžiku, kdy změna nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle ustanovení §195 zák. práce zaniká a náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu poškozenému zaměstnanci nadále nepřísluší. Zanikl-li tímto způsobem nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a dojde-li poté znovu k podstatné změně v poměrech poškozeného ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, která odůvodňuje, aby zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) znovu pobíral, vznikne mu od okamžiku, kdy taková změna nastala, opětovně nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce.
Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce, který je daném případě rozhodující z hlediska posuzování změny okolností, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (pro uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
Odvolací soud v posuzovaném případě řešil právní otázku, jaké důsledky pro další trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku poskytované z důvodu pracovního úrazu ve smyslu ustanovení §195 zák. práce představuje skutečnost, že poškozený zaměstnanec později onemocní nemocí neprofesionálního charakteru, která sama o sobě snižuje nebo podstatně omezuje způsobilost zaměstnance k soustavné výdělečné činnosti. Výklad otázky, zda tato skutečnost představuje podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce, se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Ustálená soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného (ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce), v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu SSR ve věcech odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání ze dne 19. 6. 1980 sp. zn. Cpj 11/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1980, pod č. 28). Je totiž třeba mít na zřeteli, že - jak dále zdůrazňuje ustálená judikatura - ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla snížena (omezena) nebo zanikla následkem nemoci z povolání (pracovního úrazu), a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání (následky pracovního úrazu) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35), a že zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla (ať již z důvodu obecných onemocnění, anebo pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí v případě omezené pracovní způsobilosti), i kdyby následků nemoci z povolání (pracovního úrazu) nebylo.
Odvolací soud v posuzované věci odvíjí svůj úsudek o tom, že na straně žalobce došlo „počínaje červnem 2001“ k podstatné změně poměrů, ze skutečnosti, že žalobce byl „od 25.5.2001 shledán po operaci páteře z dubna 2001 plně invalidním“, a že ze znaleckých posudků „vyplývá jednoznačný závěr, že žalobce není z důvodu obecného onemocnění ve své pracovní způsobilosti omezen v menším rozsahu, než jak to vyplývá z následků pracovního úrazu“. Odvolací soud však náležitě neuvážil, že z hlediska změny poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce ještě není rozhodující okamžik, kdy byla zaměstnanci v důsledku obecného onemocnění přiznána dávka důchodového zabezpečení (kdy došlo příslušným administrativním postupem ke změně částečného invalidního důchodu na plný invalidní), nýbrž okolnost, zda (a od kdy) obecná onemocnění sama o sobě vylučují zaměstnance ze soustavné výdělečné činnosti, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo. Stejně tak závěr odvolacího soudu, že „žalobce není z důvodu obecného onemocnění ve své pracovní způsobilosti omezen v menším rozsahu, než jak to vyplývá z následků pracovního úrazu“, nebere dostatečně v úvahu, že, vyskytne-li se (tak jako v posuzovaném případě) u poškozeného současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky pracovního úrazu podílejí na nepříznivém zdravotním stavu poškozeného (jak v posuzované věci tento podíl ve svém znaleckém posudku vyčíslovala prim. MUDr. A. B. a jak k vyjádření podílu následků pracovního úrazu a obecných příčin byli v průběhu řízení vedeni další znalci). Rozhodující je - jak uvedeno výše – zda jsou to stále následky pracovního úrazu (ať již přímé fyzické postižení, či dodatečně vzniklé objektivně verifikované následky psychické), které zaměstnance vylučují z výdělečné činnosti, anebo, zda se jeho poměry změnily natolik, že by nebyl schopen být výdělečně činným i v případě, že by nikdy v minulosti pracovní úraz neutrpěl. Odvolací soud v této souvislosti přehlédl, že předmětem odškodnění zaměstnance není jeho zdravotní stav jako takový (zda je nebo není převážně zhoršen pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následkem pracovního úrazu.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska změny poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce není sama o sobě rozhodující skutečnost změny částečného „úrazového“ invalidního důchodu na invalidní důchod „z obecných příčin“, anebo okolnost, začne-li v celkovém rozsahu poškození zdraví zaměstnance převažovat poškození zdraví „z obecných příčin“; významné je, zda jsou zde onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, jinak řečeno - zda (a od kdy) tedy by byl poškozený zaměstnanec v důsledku „obecných příčin“ neschopen soustavné výdělečné činnosti, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu