ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4596.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4596/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Č. r. - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovaným 1) M. T., 2) A. T., o 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 136/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. června 2007 č.j. 60 Co 154/2007-62, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži dne 4.9.2006, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně za dobu od 30.11.1999 do zaplacení\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že mezi bývalým Okresním národním výborem a žalovanými byla uzavřena \"smlouva o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům a omezení převodu nemovitosti dle vyhl. č. 136/1985 Sb. ve znění pozdějších předpisů\", podle které jim byl na výstavbu rodinného domu, poskytnut státní příspěvek a podle které se žalovaní zavázali příspěvek vrátit, nebude-li stavba dokončena tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10ti let od uzavření smlouvy. Vzhledem k tomu, že kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci teprve dne 17.4.2000, jsou žalovaní povinni poskytnutý státní příspěvek vrátit.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 12.2.2007 č.j. 5 C 136/2006-42 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 740,- Kč a České republice - Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 5.200,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaným byl \"národním výborem poskytnut příspěvek na stavbu rodinného domu\", že nárok na vrácení příspěvku byl zajištěn omezením převodu nemovitosti, že \"žalovaní se zavázali, že kolaudační rozhodnutí nabude právní moci nejpozději do 10-ti let ode dne uzavření smlouvy, tedy do 30.10.1999 (smlouva byla uzavřena dne 30.10.1989)\", že žalovaní rodinný domek dokončili opožděně a kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci až dne 17.4.2000 a že žalovaní byli povinni tuto skutečnost neprodleně oznámit národnímu výboru a státní příspěvek nejpozději do uplynutí lhůty k předložení pravomocného kolaudačního rozhodnutí, resp. do 30-ti dnů od oznámení této skutečnosti, tedy do 29.11.1999 (do 30-ti dnů ode dne 30.10.1999), vrátit; žalovaní se tak dostali do prodlení s vrácením příspěvku dnem 30.11.1999. Soud prvního stupně odmítl žalovanými namítnuté promlčení práva s odůvodněním, že \"žalobkyně mohla nárok na vrácení státního příspěvku uplatnit žalobou u soudu nejdříve dne 30.11.1999\", že \"soudní řízení bylo zahájeno dne 4.9.2006\" a že tedy \"neuplynula desetiletá promlčecí doba uvedená v §109 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1988\". Na povinnosti vrátit příspěvek nic nemění ani to, že žalovaní požádali \"o upuštění od vymáhání vrácení státního příspěvku\", neboť okolnost, zda \"stát upustí od vymáhání vrácení státního příspěvku záleží na jeho správním uvážení, na upuštění od vymáhání vrácení příspěvku není právní nárok\".
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 7.6.2007 č.j. 60 Co 154/2007-62 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku týkající se povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 130.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 1.12.1999 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů potvrdil a v části výroku týkající se úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 130.000,- Kč za den 30.11.1999 změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; současně rozhodl, že žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů každý 903,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že \"žalovaní jsou povinni vrátit žalobkyni 130.000,- Kč na základě smluvního ujednání, neboť nedodrželi 10ti letou lhůtu ke kolaudaci rodinného domu\". Odmítl současně námitku žalovaných, že \"zaměstnanec právního předchůdce žalobkyně žalovaným přislíbil, že nárok nebude vymáhán\", když z přípisu žalobkyně ze dne 10.5.2000 vyplývá, že nic takového závazně přislíbit nemínila a že \"ústní příslib nemůže mít důsledky jako změna písemné smlouvy a nešlo o relevantní vzdání se nároku\". Ohledně úroků z prodlení odvolací soud dovodil, že žalovaným uplynula lhůta k předložení pravomocného kolaudačního rozhodnutí dnem 30.10.1999, že posledním dnem pro splnění jejich dluhu byl den 30.11.1999 a že se proto žalovaní dostali do prodlení teprve dnem 1.12.1999 a nikoliv již dnem 30.11.1999, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, a to - jak vyplývá z obsahu dovolání - ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Namítají, že soud prvního stupně nepřihlédl k návrhu žalovaných na přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť žalovaní žádostí ze dne 17.1.2007 požádali Ministerstvo financí ČR a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových o upuštění od vymáhání vrácení příspěvku. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jim sice sdělil, že na něj nepřešla možnost upustit od vymáhání příspěvku podle §34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), žalovaní však s tímto názorem nesouhlasí a dovozují, že uvedené ustanovení poskytuje možnost upustit od vymáhání vrácení příspěvku i v době po zrušení okresních úřadů. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl. Uvedla, že \"podpisem smlouvy se žalovaní zavázali kolaudovat budovaný dům, včetně nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí, v desetileté lhůtě, přičemž pro případ nesplnění této povinnosti vzali na sebe závazek vrátit poskytnutý státní příspěvek a jsou proto dle názoru žalobkyně povinni tento závazek též splnit\", že podle ustanovení §17 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 136/1985 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) \"mohl bývalý Okresní úřad v K. uzavřít se žalovanými v odůvodněných případech dohodu o prodloužení lhůty k předložení pravomocného kolaudační rozhodnutí, avšak ve spise se takováto dohoda nenachází a zřejmě nebyla ani uzavřena\", a že podle ustanovení §34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) \"mohl příslušný úřad od vymáhání vrácení příspěvku upustit, avšak rovněž ve spise nebyla nalezena ani dohoda o upuštění od vymáhání pohledávky\". Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že \"dle bodu 14 čl. CXVII části sto sedmnácté zákona č. 320/2002 Sb., na ni přešla dnem 1.1.2003 příslušnost hospodařit s majetkem České republiky včetně práv, se kterými byly příslušné hospodařit okresní úřady\", a že \"v rámci současné právní úpravy vystupuje pouze jako věřitel s povinností vymáhat pohledávky z individuální bytové výstavby, při této činnosti však nepostupuje podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., neboť podle platné právní úpravy působnost okresních úřadů, kterou podle této vyhlášky vykonávaly, na ni nepřešla\"; v případě prominutí dluhu, vzniklého porušením podmínek smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, žalobkyně může postupovat jen podle ustanovení §34 zákona č. 219/2000 Sb. K námitce žalovaných, že podali žádost o upuštění od vymáhání vrácení příspěvku a je tedy dán důvod k přerušení řízení dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, žalobkyně uvedla, že \"k přerušení řízení nebyl dán zákonný důvod, neboť v dané věci neprobíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu\" a že \"předpokladem pro vyřízení žádosti žalovaných o prominutí dluhu, je existence pravomocného rozsudku soudu, příp. písemné uznání dluhu\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelé nezpochybňují a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že Smlouva o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a omezení převodu nemovitosti byla mezi býv. Okresním národním výborem v K. a žalovanými uzavřena dne 30.10.1989 a že rozhodnutí o povolení užívání stavby (kolaudační rozhodnutí) novostavby rodinného domku žalovaných nabylo právní moci dnem 17.4.2000. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné, zda žalovaní mají právo (nárok) požadovat, aby žalobkyně upustila ve smyslu ustanovení §34 odst.14 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění vyhlášek č. 74/1989 Sb., č. 73/1991 Sb., č. 398/1992 Sb., č. 89/1998 Sb. a č. 385/2000 Sb. (dále jen \"vyhlášky č. 136/1985 Sb.\") od vymáhání vrácení státního příspěvku. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí věci odvolacím soudem významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu (v napadeném potvrzujícím výroku) rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. jestliže u individuální bytové výstavby zahájené na základě stavebního povolení vydaného od 20.4.1989 došlo nebo dojde k porušení podmínek smlouvy o poskytnutí státního příspěvku tím, že nebyla dodržena doba výstavby uvedená v §17 odst. 3 písm. b) této vyhlášky, avšak kolaudační rozhodnutí nabude právní moci nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy, může příslušný úřad od vymáhání vrácení příspěvku upustit.
Uvedené ustanovení - jak je nepochybné z jeho znění - neposkytuje stavebníkům právo, aby \"příslušný úřad\" upustil od vymáhání vrácení příspěvku, nebyla-li sice dodržena doba výstavby tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku (nebyla-li v odůvodněných případech dohodnuta lhůta delší), avšak stavební povolení bylo vydáno v době po dni 20.4.1989 a kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy. Jde jen o možnost poskytnutou \"příslušnému úřadu\", kterou využít může, ale nemusí (srov. slovo \"může\" v tomto ustanovení uvedené); na upuštění od vymáhání vrácení příspěvku proto není právní nárok.
I když nelze souhlasit s názorem žalované, že by na ni nepřešla - po zrušení okresních úřadů, provedeném ke dni 31.12.2002 - působnost rozhodovat o upuštění od vymáhání vrácení státního příspěvku ve smyslu ustanovení §34 odst.14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII body 14 a 14a zákona č. 320/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů), bylo pro právní posouzení projednávané věci rozhodující, že žalobkyně od vymáhání vrácení příspěvku neupustila, že to, jak je zřejmé z jejího vystupování za řízení, nemá ani v úmyslu učinit a že na upuštění od vymáhání vrácení příspěvku podle ustanovení §34 odst.14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. není právní nárok. Soudy proto dospěly ke správnému závěru, že žalobě muselo být vyhověno.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu