ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.5375.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5375/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobců a) R. K., b) Mgr. E. K., a c) F. Š., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 104/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2007, č.j. 26 Co 104/2007-312, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.800,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 2.5.2000, postupně měněnou se souhlasem soudu, domáhali určení, že jsou dědici po A. B., zemřelé dne 28.9.1999, (dále též jen „zůstavitelka“). Uvedli, že závěť zůstavitelky sepsaná notářským zápisem JUDr. J. B., notáře v T., dne 24.4.1995 (sp.zn. N 75/95, NZ 70/95), kterou zůstavitelka ustanovila svým univerzálním dědicem V. H. tj. žalovaného, je neplatná; že „zůstavitelka neuměla číst a psát a z tohoto důvodu nemohla sepsat závěť formou notářského zápisu beze svědků“; že „jediné, čemu se zůstavitelka naučila, byl přepis vlastnoručního podpisu dle vzoru, tedy překreslení obrázku svého podpisu“; že v daném případě „nastupuje dědění ze zákona“ a že „dědí sestra zůstavitelky a děti předemřelých sourozenců zůstavitelky“, tj. žalobci.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 19.6.2003, č.j. 10 C 104/2000-152, žalobu (v jejím tehdejším znění na určení neplatnosti sporné závěti) zamítl a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka navštěvovala v letech 1916-1919 Obecnou pětitřídní školu v N.“ a „tedy se naučila číst a psát“; že „z toho, že zůstavitelka několikrát opakovala školní ročník nelze dovodit, že by neuměla číst a psát“; že „notář JUDr. B. si při sepisu závěti nevšiml žádných znaků toho, že by zůstavitelka byla negramotná, či by byla jinak nezpůsobilá k uzavření závěti“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20.4.2004, č.j. 26 Co 402/2003-174, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „pro posouzení platnosti závěti zůstavitelky ze dne 24.4.1995 je rozhodný závěr o tom, zda zůstavitelka uměla číst a psát v českém jazyce v době pořízení závěti“; že „výkazy docházky a prospěchu žáků Obecné pětitřídní školy v N. jednoznačně prokazují, že v této škole si zůstavitelka osvojila schopnost číst a psát“; že „z tohoto důkazu však nebylo možno učinit žádná podstatná skutková zjištění pro závěr o tom, zda schopnost číst a psát získaná v útlém věku (zůstavitelka se narodila dne 1.5.1905, takže školu navštěvovala v 11 až 14 letech) u zůstavitelky přetrvala až do doby pořízení závěti, kdy jí bylo takřka 90 let“; že „k takovému závěru bylo třeba zjištění o aktuálním stavu této její schopnosti, která logicky mohla v důsledku jejího dalšího nerozvíjení soustavným vzděláváním a postupného stárnutí ubývat“; že „soudem vyslechnutí svědci se ve svých výpovědích k této otázce podstatně lišili“; že „jestliže se okresní soud s rozporem v těchto diametrálně se lišících výpovědích vypořádal tak, že za rozhodný důkaz vzal výkazy o školní docházce, nemůže jeho skutkový závěr o tom, že zůstavitelka uměla v době pořízení závěti číst a psát, obstát“.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 14.12.2007, č.j. 10 C 104/2000-289, žalobu (v jejím tehdejším znění na určení neplatnosti sporné závěti) zamítl a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů řízení 39.621,- Kč k rukám jeho zástupce; současně uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Trutnově na náhradě nákladů řízení 16.061,- Kč. Vycházel ze závěru, že „v rámci dědického řízení po zůstavitelce soud žalobcům uložil, aby podali žalobu na určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce“; že „žalobci se namísto toho domáhají určení, že závěť, kterou byl dědicem ustanoven žalovaný, je neplatná“; že „za této situace není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení“. Současně uvedl, že „z provedeného dokazovaní soud vzal za prokázané, že zůstavitelka ke dni sepisování závěti ztratila schopnost tuto závěť přečíst“; že „v té době se uměla pouze podepsat a napsat a přečíst izolovaný jednoduchý text (dvě, tři slova)“; že „v případě, že zůstavitelka nebyla ke dni sepisování závěti schopna přečíst notářský zápis, ve kterém sepsala svoji závěť, mohla učinit závěť formou notářského zápisu pouze za přítomnosti dvou svědků, což se v daném případě nestalo a lze konstatovat, že závěť sepsaná zůstavitelkou by byla neplatná“; že „jestliže by žalobci formulovali správně žalobní petit, tj. žalovali na určení, že jsou dědici po zůstavitelce, či že žalovaný není dědicem po zůstavitelce, tak v tomto případě by soudu nezbylo nic jiného, než jako předběžnou otázku konstatovat, že závěť zůstavitelky je neplatná a žalobě tak zcela vyhovět“; že „s ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti závěti však musel žalobu zamítnout“.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6.6.2007, č.j. 26 Co 104/2007-304, připustil změnu žaloby na určení, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce a k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 28.6.2007, č.j. 26 Co 104/2007-312, usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 14.12.2007, č.j. 10 C 104/2000-289, změnil a žalobě vyhověl; současně žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Trutnově na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 16.061,- Kč dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.000,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že „dospěl-li okresní soud k závěru, že zůstavitelka v době sepsání závěti neuměla číst a psát, je nutno přisvědčit okresnímu soudu, že tyto závěry z provedených důkazů vyplývají“; že „kdyby zůstavitelka skutečně uměla číst a psát, je nutné předpokládat, že by této své schopnosti alespoň čas od času využila“; že „je obecnou zkušeností, že každý gramotný člověk má alespoň občas potřebu učinit si nějakou písemnou poznámku“; že „po zůstavitelce se však žádný takový písemný materiál nezachoval“; že „skutečnost, že bylo nalezeno jen několik samostatných, do věty nesložených slov, je dalším nepřímým důkazem toho, že zůstavitelka v době předcházející sepsání závěti skutečně psát neuměla“; že „i když je nutno předpokládat, že si kdysi tuto schopnost osvojila (jak vyplývá z jejích někdejších školních vysvědčení), je namístě závěr, že ji v průběhu dalšího času ztratila“; že „jestliže zůstavitelka neuměla v době pořízení závěti formou notářského zápisu číst a psát, mohl být notářský zápis sepsán pouze za účasti dvou svědků (§65 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb.)“; že sporná „závěť však byla podepsána pouze za přítomnosti notáře, jde tedy o právní úkon, u něhož nebyla dodržena zákonem požadovaná forma a žalovaný se nemohl stát dědicem, neboť své dědické právo opírá o neplatnou závěť“; že „dědici jsou naopak žalobci, kteří vstupují do dědického práva ze zákona jako dědici tzv. třetí skupiny ve smyslu §475 obč.zák., když žalobkyně a) je sestrou zůstavitelky, žalobkyně b) její neteří a žalobce c) jejím synovcem“.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Namítá, že „zůstavitelka si byla vědoma, že její písmo není krasopisné, styděla se za ně a byla proto zvyklá, že veškeré písemné záležitosti vyřizoval manžel a po jeho smrti jí s tím pomáhal p. P. nebo p. K.“; že „šlo však o to, že ona to měla předepsané, možná i s gramatickými chybami, a oni jí vždy měli pomoci pouze s přepsáním“; že „o tom, že i v pozdním věku četla a psala, jsou ve spise založeny jednoznačné důkazy (svědecká výpověď p. M., p. P., p. H. apod.)“; že „významným důkazem je samozřejmě znalecký posudek znalce Ing. M. M., který vyloučil, že by schopnost číst a psát mohla zůstavitelka ztratit pouze v důsledku toho, že by po delší dobu nečetla a nepsala, a odkázal výlučně na důvody zdravotní“; že „žádná závažná změna zdravotního stavu, i přes poměrně vysoký věk zůstavitelky, prokázána nebyla“; že „zůstavitelka nikdy netrpěla závažnou chorobou a nebyla nikdy hospitalizována“; že „další vysvětlující skutečností je to, že domek zůstavitelky byl několikrát po její smrti vykraden a písemnosti zmizely“; že „však na písemnostech, kde jsou nepochybně její rukou psaná slova, jde o slova nikoliv běžná, ale dokonce i speciální („koponová kniška“)“; že „toto podporuje spíše úvahu o její schopnosti číst a psát a nikoliv opak, jak dovozuje krajský soud“; že „závěť byla sepsána formou notářského zápisu, stejně jako kupní smlouvy ze dne 8.11.1989, kdy prodávala část nemovitostí p. P. a manž. H.“, a „ani v jednom z případů státní notáři nezjistili žádné skutečnosti, které by bránily podpisu kupních smluv, a to ani ve vztahu podepisující osoby k její schopnosti číst a psát“; že „jednoznačnou vůlí zůstavitelky bylo odkázat veškerý majetek žalovanému“; že „se nebrání tomu, aby byl soudem ustanoven znalec, který by posoudil, zda u A. B. mohlo dojít ke ztrátě schopnosti číst a psát v době pořízení závěti, a zda tedy takové důvody, zejména s ohledem na její zdravotní stav, byly“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci k dovolání žalovaného uvedli, že „z provedených důkazů vyplynulo, že zůstavitelka v době sepsání závěti neuměla číst ani psát“; že „žalobci tak svou procesní povinnost spočívající v unesení břemene tvrzení i břemene důkazního splnili a bylo prokázáno, že závěť, která byla sepsána formou notářského zápisu je neplatná z důvodu rozporu se zákonem, neboť nebyla v intencích §65 odst. 1 zák. č. 358/1992 Sb. (notářský řád) sepsána za účasti dvou svědků“. Navrhli, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného zamítl a „zavázal jej k úhradě nákladů dovolacího řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že dne 24.4.1995 byl JUDr. J. B., notářem v T., sepsán beze svědků notářský zápis pod sp. zn. N 75/95, NZ 70/95, obsahující závěť, kterou zůstavitelka ustanovila svým univerzálním dědicem V. H., tj. žalovaného.
Podle ustanovení §476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.
Podle ustanovení §65 odst. 1 not.ř., je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tito svědci musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu a při předčítání notářského zápisu a jeho schválení tím účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni. Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. a) not. ř. notář odmítne provedení požadovaných úkonů, jestliže tento úkon odporuje zákonům nebo dalším obecně závazným předpisům.
Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku (srov. §476 a násl. obč. zák.).
Při zřízení závěti je nutno dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoli právního úkonu, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Zpřísněné požadavky jsou odůvodněny tím, že závěť se uplatní až v době, kdy už ten, kdo ji pořídil, nebude naživu a kdy už nebude možno jeho prostřednictvím zjistit, zda vůbec zamýšlel závěť zřídit a co v ní sledoval. Všem druhům závěti je proto společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena. Všechny zákonné náležitosti musí závěť splňovat nejpozději v okamžiku smrti zůstavitele (srov. §38 a násl., §460, §476 a násl. obč. zák.).
Závěť může pořídit každá fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům (srov. §8 obč.zák.). Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze nezletilé osoby starší patnácti let, které sice mohou pořídit závěť, ale jen ve formě notářského zápisu (§476d odst. 2 obč. zák.). Platnost závěti, pokud jde o způsobilost zůstavitele k jejímu pořízení, se posuzuje k době, kdy byla pořízena; následná ztráta způsobilosti zůstavitele k právním úkonům již na platnost závěti nemá vliv. Naopak nedostatek způsobilosti zůstavitele k právním úkonům v době pořízení závěti se nezhojí tím, že zůstavitel se následně způsobilým k právním úkonům stane (srov. §38 obč. zák.).
Z hlediska formy závěti je určující, zda jde o pořizovatele plně způsobilého k právním úkonům, který může číst a psát, nebo o nezletilého pořizovatele staršího patnácti let nebo o pořizovatele, který nemůže číst nebo psát, popřípadě je nevidomý. Chce-li zřídit závěť osoba uváděná na prvním místě, může se rozhodnout mezi zřízením závěti napsané vlastní rukou (holografní)[srov. §476a obč.zák.] nebo závěti sepsané jiným způsobem [§476b obč. zák.](tj. závěť allografní, nikoli však ve smyslu §476c obč. zák.) nebo závěti ve formě notářského zápisu [§476d obč. zák.]. Na rozdíl od toho osoby uvedené na druhém místě buď vůbec volbu, pokud jde o formu závěti, nemají (nezletilým osobám starším patnácti let je pro závěť, jak výše uvedeno, předepsána forma notářského zápisu - srov. §476d odst. 2 obč. zák.) anebo se mohou rozhodnout mezi závětí ve formě notářského zápisu a zpřísněnou allografní závětí (srov. §476c, §476d odst. 3 až 5 obč. zák.).
Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že „zůstavitelka v době sepsání závěti neuměla číst a psát“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citovaný skutkový závěr odvolacího soudu, jehož nesprávnost žalovaný v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud – jak shora citováno - vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 6.500,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. d), §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb.), celkem ve výši 6.800,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobcům tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 6.800,- Kč, zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu