ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3626.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3626/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. M. B., zastoupeného advokátem, b) Doc. Ing. J. T., a c) P. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému „F.“ d. zastoupenému advokátkou, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 19/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2008, č. j. 26 Co 586/2006-280, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.300,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b) a c) na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z nich částku 5.800,- Kč k rukám advokáta, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. května 2006, č. j. 42 C 19/98-250, zamítl žalobu, aby soud nahradil projev vůle žalovaného uzavřít kupní smlouvu mezi žalovaným jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími ohledně objektů bydlení č. p. 761, 762 a 763 v obci B. a kat. území B., blíže specifikovanou ve výroku rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalovaným jako budoucím prodávajícím a žalobci jako budoucími kupujícími byla 3. 9. 1997 uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, kterou se žalovaný zavázal, že s žalobci uzavře kupní smlouvu, kterou na každého z nich převede id. 36/1000 předmětných nemovitostí, a to poté, co Katastrálním úřadem B. bude zapsán v katastru nemovitostí vklad vlastnického práva žalovaného. Žalovaný se zavázal, že jednání o uzavření kupní smlouvy zahájí do 30ti dnů ode dne provedení vkladu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně přes závazný právní názor, vyslovený Krajským soudem v Brně v usnesení z 25. 6. 2004, č. j. 26 Co 217/2001-143, kterým byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze 6. 12. 2000, č. j. 42 C 19/98-113, že smlouva o budoucí smlouvě kupní z 3. 9. 1997 je platná, se shodně jako ve svém dřívějším rozsudku postavil na stanovisko, že tato smlouva je neplatná. Tato smlouva podle soudu prvního stupně je v rozporu s §23 zákona č. 72/1994 Sb., zákona o vlastnictví bytů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) ze 7. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1068/2000, dovodil, že žalovaný nemůže převést na žalobce ideální část nemovitostí, byť odpovídají bytovým jednotkám. Pokud by tak učinil, šlo by o absolutně neplatný právní úkon. Představenstvo žalovaného nemělo k uzavření smlouvy zmocnění ostatních členů družstva, což při podpisu smlouvy bylo známo jak osobám zastupujícím žalovaného, tak i žalobcům.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 26 Co 586/2006-280, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaný je povinen uzavřít s žalobci a), b), a c) kupní smlouvu“ specifikovanou ve výroku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud setrval na svém právním názoru, vysloveném již ve zrušujícím usnesení z 25. 6. 2004, že smlouva o budoucí smlouvě kupní z 3. 9. 1997 je platná, neboť je určitá, má písemnou formu a byla splněna i podmínka podpisů dvou členů představenstva žalovaného. Dále uvedl, že §23 zákona č. 72/1994 Sb. se týká převodu jednotek poté, co dojde k jejich vymezení ve smyslu citovaného zákona. V době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebyly v předmětných domech podle tohoto zákona vymezeny jednotky, takže žalovaný mohl 3. 9. 1997 činit právní úkony směřující k převodu ideálních částí předmětných nemovitostí na jinou osobu. Nelze tak dospět k závěru, že smlouva je neplatná podle §37 odst. 2 obč. zák. proto, že se má týkat plnění nemožného. Pro posouzení platnosti dané smlouvy je rozhodující stav v době jejího uzavření. Skutečnosti vzniklé následně na její platnost vliv nemají. V době uzavření smlouvy o budoucí smlouvě „rozhodování o majetkových dispozicích s nemovitostmi nebylo svěřeno do působnosti členské schůze zákonem a ani ze stanov žalovaného platných ke dni uzavření předmětné smlouvy nevyplývalo, že by o takových úkonech příslušelo rozhodovat členské schůzi“. V tomto směru nelze aplikovat ustanovení §13 odst. 4 a §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku (obch. zák.), kterými byl uvedený zákoník doplněn až po uzavření sporné smlouvy zákonem č. 370/ 2000 Sb., jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2001. Sporná smlouva byla uzavřena osobami oprávněnými jednat za žalovaného také ve smyslu §20 odst. 1 občanského obč. zák.). Ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. se na daný případ nevztahuje, neboť se týká právních úkonů pracovníků či členů družstva. Předmětný právní úkon učinilo představenstvo družstva jako jeho statutární orgán v souladu s §20 odst. 1 obč. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. V podstatě nesouhlasil se všemi právními argumenty, kterými odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí. Namítl, že smlouva o budoucí smlouvě kupní z 3. 9. 1997 je absolutně neplatným právním úkonem, neboť v ní chybí určitost předmětu smlouvy, kterou spatřuje hlavně v článku I., odst. a) smlouvy, „kde je zmíněn převod id. 3 x 36/1000 nemovitostí, a to bloku č. 92 v B. B., Filipova 7, 9, 11, č. p. 761, 762, 763 v k. ú. B., kdy toto právo má být podíl odpovídající bytům č. 7/4, 9/2, 9/11, 11/2, 11/6“, kdy „také požadovaný podíl neodpovídá ploše bytů uvedených v bodě I. odst. b) smlouvy“. Při uzavření smlouvy předseda a člen představenstva neměli v souladu s §239 odst. 4 písm. i) ObchZ a stanov družstva platných v době uzavření smlouvy mandát od ostatních členů družstva k uzavření takové smlouvy. O této skutečnosti žalobci věděli, neboť v době uzavření smlouvy byli i statutárními orgány družstva. Na daný případ je třeba aplikovat §20 odst. 2 obč. zák. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že smlouva je v rozporu s §23 zákona č. 72/1994 Sb. Poukázal na to, že žalobci využili svých funkcí v orgánech družstva, aby žalovaného úmyslně poškodili. Pokud by došlo ke vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí, stalo by se vymezení jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb. nemožným. Nájemníci bytů zmíněných ve smlouvě z 3. 9. 1997, kteří v době uzavření předmětné smlouvy byli již členy družstva, by neměli nárok na byty, které mnoho let užívají, zaplatili za ně kupní cenu podle podílu svých bytů na ceně nemovitosti a požadují jejich převod do osobního vlastnictví. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci shodně navrhli zamítnutí dovolání. Námitky vznesené žalovaným nepovažují za opodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Pro rozhodnutí ve věci bylo určující posouzení otázky platnosti smlouvy o smlouvě o budoucí smlouvě kupní ze dne 3. 9. 1997. Žalovaným uplatněné dovolací námitky do sporné problematiky nic nového nepřinesly a jsou v podstatě shodné s námitkami jím vznášenými v průběhu řízení, popř. opakováním důvodů, pro které soud prvního stupně žalobu zamítl; nevyvracejí správnost právní argumentace odvolacího soudu. Dovolací soud souhlasí s tím, jak se odvolací soud naprosto správně a přesvědčivě vypořádal s těmito námitkami, a proto zcela odkazuje na jeho právní posouzení věci, vycházející z nezpochybňovaného zjištěného skutkového stavu věci. Je tedy správný právní názor odvolacího soudu, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí není neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost z hlediska vymezení jejího předmětu a že není neplatná ani z důvodu nemožnosti plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák., poněvadž nedošlo-li k vytvoření (bytových) jednotek v určitém bytovém domu, nic nebrání tomu, aby k takovému domu vzniklo podílové spoluvlastnictví. Stejně tak dovolací soud sdílí právní názor odvolacího soudu o závaznosti předmětné smlouvy z hlediska §13 obch. zák. či §20 odst. 1 obč. zák. a o nepoužitelnosti ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. i nových výše zmiňovaných ustanovení obchodního zákoníku, která přinesla až jeho novelizace provedená zákonem č. 370/2000 Sb. Žalovaným uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn. Pro úplnost a nad rámec dovolacího přezkumu věci lze jen učinit tři poznámky: 1) dovolatel neuplatnil jako důvod neplatnosti rozpor sporné smlouvy s dobrými mravy, 2) předmětem daného řízení není odpovědnost členů představenstva žalovaného, kteří uvedenou smlouvu uzavřeli, 3) žalovanému nic nebrání v tom, aby poté, co na základě sporné smlouvy bude proveden vklad do katastru nemovitostí, usiloval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se žalobci a posléze o vytvoření jednotek ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, případně v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví formou vzniku jednotek podle uvedeného zákona
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
I. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci a) vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci a) představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §7 písm. e), §4 odst. 1 a 2 písm. a), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů částku 4.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 4.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 OSŘ.
II. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobcům b) a c) vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům b) a c) představují odměnu za jejich zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §7 písm. e), §4 odst. 1 a 2 písm. a), §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů částku 5.200,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 2 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 5.800,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 OSŘ.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci a), b) a c) podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu