ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1677.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1677/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Mgr. I. Ch., advokáta, zastoupeného Mgr. K. M., advokátem, proti žalované S. m. P., a. s., zastoupené JUDr. A. K., advokátem, o zaplacení částky 202.860,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 437/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2006, č. j. 11 Cmo 384/2005-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2005, č. j. 8 Cm 437/99-146, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 202.860,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 15. 6. 1998 smlouvu, kterou se žalobce zavázal poskytovat žalované právní služby ve věcech dlužného nájemného a dlužných úhrad za užívání bytu a nebytových prostor. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že každá ze smluvních stran je oprávněna smlouvu vypovědět i bez uvedení důvodu v jednoroční lhůtě ke dni 30. 6. toho kterého roku. Dodatkem ze dne 21. 8. 1998 došlo ke změně sjednané paušální odměny na částku 24.000,- Kč měsíčně a paušální náhrady hotových výdajů na částku 3.600,- Kč měsíčně spolu s 5 % DPH. Starosta Městské části P. na základě zmocnění zastupitelstva jmenoval členem představenstva žalované akciové společnosti Ing. M. F., jenž byl dne 28. 9. 1998 zvolen předsedou představenstva. Ten pak spolu s dalším (v obchodním rejstříku zapsaným) členem představenstva žalované Ing. V. V., CSc., podepsal jménem žalované dopis ze dne 21. 10. 1998, jímž žalovaná žalobci oznámila, že ke dni doručení odstupuje od uvedené smlouvy, vypovídá mu k tomuto dni plné moci a žádá o vydání všech písemností souvisejících s poskytováním právních služeb. Smlouvu o poskytování právních služeb soud prvního stupně posoudil jako smlouvu mandátní podle ustanovení §566 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „ObchZ“) a dovodil, že ujednání o výpovědní lhůtě je neplatné, neboť odporuje dobrým mravům; výpovědní lhůtu, jež by mohla být roční až dvouletá, totiž vyhodnotil jako nepřiměřeně dlouhou s poukazem na ustanovení §574 odst. 1 ObchZ, které (byť je dispozitivní) mandantovi umožňuje vypovědět smlouvu kdykoliv, a na kogentní ustanovení §33b občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“), podle kterého lze plnou moc kdykoliv odvolat. Vzhledem k tomu, že mandátní smlouva byla spojena s vystavením plných mocí pro zastupování mandanta, shledal posuzované ujednání též v rozporu s právními předpisy. Dovodil dále, že pokud nebyla výpovědní lhůta platně sjednána, je třeba vycházet z ustanovení §574 odst. 1 ObchZ, podle něhož mandant může smlouvu vypovědět kdykoliv. Dopis ze dne 21. 10. 1998 vyhodnotil jako právní úkon učiněný žalovanou, neboť jej za žalovanou v souladu se zápisem v obchodním rejstříku podepsali dva členové představenstva. Podle jeho názoru totiž byl v té době též Ing. M. F. členem představenstva, a to bez zřetele na to, že nebyl zapsán v obchodním rejstříku, neboť zápis do obchodního rejstříku je pouze deklaratorní povahy. Tento právní úkon soud prvního stupně posoudil podle jeho obsahu jako projev vůle žalované ukončit právní vztah mezi účastníky a uzavřel, že žaloba na plnění ze smlouvy je tedy nedůvodná a že požadavku na zaplacení žalované částky nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobce přes poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. „neupravil“ žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, nespecifikoval obohacení, které žalované plněním bez právního důvodu po datu 21. 10. 1998 vzniklo, a nenavrhl k těmto skutečnostem důkazy.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2006, č. j. 11 Cmo 384/2005-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé pod bodem I změnil zčásti tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 28.980,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 6. 11. 1998 do zaplacení, ve zbývající části tohoto výroku ohledně částky 173.880 Kč,- s příslušenstvím a ohledně 2 % úroku z prodlení z částky 28.980,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v převážné části se ztotožnil též s jeho závěry právními. Přisvědčil soudu prvního stupně, že Ing. V. V., CSc., a Ing. M. F. byli osobami oprávněnými jednat jménem žalované při ukončení právního vztahu s žalobcem; Ing. V. byl podle výpisu z obchodního rejstříku členem představenstva a Ing. F., třebaže v obchodním rejstříku zapsán nebyl, byl dne 28. 9. 1998 zvolen předsedou představenstva a vzhledem k deklaratorní povaze zápisu do obchodního rejstříku byl oprávněn za žalovanou dne 21. 10. 1998 jednat. Dopis žalované z uvedeného dne odvolací soud vyhodnotil shodně se soudem prvního stupně jako výpověď, neboť žalovaná jím dala najevo, že chce ukončit právní vztah založený smlouvou a současně „vypovědět“ udělené plné moci. Správným odvolací soud shledal též závěr soudu prvního stupně, že ujednání o výpovědní lhůtě je v rozporu s dobrými mravy, a s poukazem na ustanovení §574 odst. 2 ObchZ dovodil, že výpověď jako hmotněprávní úkon se stala účinnou dnem jejího doručení žalobci, k němuž došlo nejpozději ke konci října, tj. ke dni 30. 10. 1998. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že právní vztah založený smlouvou ze dne 15. 6. 1998 skončil ke dni 30. 10. 1998 a žalobci tedy náleží za říjen 1998 paušální měsíční odměna za právní služby ve výši 24.000,- Kč, paušální částka na náklady ve výši 3.600,- Kč a 5 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.380,- Kč, celkem tedy částka 28.980,- Kč, spolu s příslušným úrokem z prodlení. Další nároky za listopad 1998 až duben 1999 žalobce neuplatnil důvodně; smluvní vztah již v té době neexistoval a žalobce přes poučení netvrdil, že poskytoval právní služby po datu 30. 10. 1998.
Tento rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel především namítl, že odvolací soud nerespektoval výkladová pravidla stanovená v §35 odst. 2 ObčZ a nesprávně vyhodnotil dopis žalované ze dne 21. 10. 1998 jako výpověď a nikoliv jako odstoupení od smlouvy. Podle jeho názoru šlo podle jazykového projevu jednoznačně o odstoupení a žalovaná netvrdila ani neprokázala, že bylo její vůlí smlouvu vypovědět. Taková vůle by ostatně byla v evidentním rozporu s jazykovým projevem. Argumentaci odvolacího soudu označil dovolatel za nepřesvědčivou s poukazem na to, že jak odstoupení od smlouvy, tak i výpověď jsou hmotněprávní úkony směřující k ukončení právního vztahu. Zdůraznil, že tyto instituty nelze vzájemně zaměnit, neboť se liší jak podmínky pro jejich využití, tak jejich právní následky.
V rozporu s hmotným právem byla podle žalobcova názoru vyřešena též otázka oprávnění Ing. F. jednat za žalovanou, neboť odvolací soud zcela ignoroval ustanovení §27 odst. 2 ObchZ a nevzal na zřetel, že žalobce jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, o čemž obratem žalovanou informoval. Splnění podmínek požadovaných v ustanovení §194 odst. 7 ObchZ mu nebylo žalovanou prokázáno a prokázáno nebylo ani v rejstříkovém řízení, neboť návrh na zápis Ing. F. jako člena představenstva do obchodního rejstříku byl vzat zpět. Prokázáno nebylo též v posuzované věci a už vůbec nebylo prokázáno, že by mu splnění těchto podmínek mohlo být v rozhodné době známo a že by tedy nejednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Citovaná ustanovení upravují tzv. objektivní přípustnost dovolání, jejíž konstrukce nebere zřetel na procesní postavení toho kterého účastníka řízení. Dovolání však musí být přípustné především subjektivně, tj. musí být podáno takovým účastníkem, který je k podání dovolání oprávněn [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). V posuzované věci bylo měnícím výrokem odvolacího soudu žalobě zčásti vyhověno; tímto výrokem, pro něho příznivým, tedy žalobci žádná újma nevznikla a žalobce proti němu dovolání podat nemůže. Byť je tedy dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. objektivně přípustné, ve vztahu k žalobci (subjektivně) přípustné není.
Proti potvrzující části výroku ve věci samé pod bodem I rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná; rozsudek soudu prvního stupně byl sice rozsudkem v pořadí druhým, bylo jím však rozhodnuto stejně jako prvním rozsudkem, jenž byl zrušen odvolacím soudem. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek. Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posouzení smlouvy uzavřené mezi účastníky jako smlouvy mandátní podle ustanovení §566 a násl. ObchZ a posouzení ujednání této smlouvy o výpovědní lhůtě jako neplatného, jakož i správnost s tímto posouzením související aplikace ustanovení §574 odst. 1, 2 ObchZ, dovolatel nezpochybnil, tyto otázky tedy nejsou otevřeny dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud při své přezkumné činnosti z právního posouzení těchto otázek odvolacím soudem vycházel.
Prostřednictvím dovolací námitky, že odvolací soud nevyvodil z dopisu žalované ze dne 21. 10. 1998 správné závěry o projevu vůle v něm obsažené, žalobce zpochybnil výsledek výkladu projevu vůle odvolacím soudem. Výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní. Výsledek tohoto posouzení, totiž závěr o tom, že projev vůle žalované nesměřoval ke zrušení mandátní smlouvy odstoupením, nýbrž k ukončení závazkového vztahu touto smlouvou založeného výpovědí, byl pro potvrzující výrok odvolacího soudu určující, neboť byl rozhodný pro posouzení platnosti tohoto právního úkonu a tedy též pro závěr, jaký měl tento právní úkon dopad na trvání mandátní smlouvy, resp. jí založeného závazkového vztahu.
Podle ustanovení §34 občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“) právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Výpověď je obecně upravena v části osmé, hlavě první, oddílu šestém, občanského zákoníku jako jeden ze způsobu zániku závazků. Podle ustanovení §582 ObčZ, jež se vztahuje též na obchodní závazky, jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Obchodní zákoník obsahuje zvláštní úpravu výpovědi u smlouvy mandátní v ustanovení §574, podle něhož mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v celém rozsahu vypovědět (odstavec 1). Nestanoví-li výpověď pozdější účinnost, nabývá účinnosti dnem, kdy se o ní mandatář dověděl nebo mohl dovědět (odstavec 2).
Odstoupení od smlouvy v oblasti obchodních závazkových vztahů je komplexně upraveno v obchodním zákoníku (srov. §1 odst. 2, větu první, ObchZ). Podle ustanovení §344 ObchZ od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. Podle ustanovení §349 odst. 1, části věty před středníkem, ObchZ odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně. Podle ustanovení §351 ObchZ odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2).
Výpověď i odstoupení od smlouvy jsou tedy jednostranné adresované právní úkony, které se (jak správně poukázal dovolatel) od sebe podstatně liší jak předpoklady, za nichž je může účastník závazkového vztahu učinit, tak svými důsledky.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně v §35 odst. 2, 3 ObčZ a pro obchodní vztahy speciálně v §266 ObchZ.
Podle ustanovení §35 odst. 2 ObčZ je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 ObchZ projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Z těchto závěrů lze vycházet též v posuzované věci neboť se z povahy věci vztahují rovněž na jednostranný právní úkon.
Závěr, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, zákonným výkladovým pravidlům a příslušné judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že výpovědí se smlouva neruší, nýbrž se jí toliko ke dni její účinnosti ukončuje smlouvou založený závazkový vztah. Vzájemných práv a povinností vzniklých před její účinností se výpověď nedotýká. Odstoupením od smlouvy smlouva zaniká (ruší se). Právní teorie i soudní praxe sice z ustanovení §349 odst. 1 ObchZ dovozují, že v oblasti obchodních vztahů odstoupením smlouva zaniká ex nunc, ke dni účinnosti odstoupení, nikoliv tedy od počátku, z ustanovení §351 odst. 1, věty první, odst. 2, věty první, ObchZ však vyplývá, že i v oblasti obchodních závazkových vztahů se odstoupení týká též těch závazků, které byly v době účinnosti odstoupení již splněny. Uvedený rozdíl mezi výpovědí a odstoupením je v této věci klíčový pro úsudek, jakou vůli žalovaná vyjádřila posuzovaným dopisem, a soudy nižších stupňů tuto skutečnost postihly a vyvodily z ní správné závěry. Byť žalovaná v textu právního úkonu užila výslovně výraz „odstupujeme“, lze dovodit z kontextu, v němž byl tento výraz použit, že nebylo úmyslem žalované zrušit smlouvu o poskytování právních služeb a přivodit tak stav, jenž by bylo nutno řešit vracením vzájemných plnění, nýbrž že bylo její vůlí ukončit smlouvou založený závazkový vztah ke dni doručení právního úkonu. Tato vůle je v dopise především vyjádřena výslovně, v jeho první větě, a vyplývá též z poslední věty, v níž žalovaná vyjadřuje vůli uhradit žalobci smluvenou odměnu za příslušnou část měsíce října 1998; kdyby posuzovaný právní úkon podle vůle žalované směřoval ke zrušení smlouvy (tj. kdyby mělo skutečně jít o odstoupení), pak by tu důvod k takovému plnění nebyl, neboť posuzovaný právní úkon by měl za následek zánik celého závazku k zaplacení odměny, včetně dosud nesplněného závazku k zaplacení paušální odměny za měsíc říjen 1998 (§351 odst. 1, věta první, ObchZ).
Dovolací soud tedy ve shodě se soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že vůlí žalované vyjádřenou v dopise ze dne 21. 10. 1998 bylo ukončit závazkový vztah založený smlouvou, nikoliv přivodit zánik samotné smlouvy (zrušit ji), a že přes nesprávné označení využitého právního instrumentu, jež lze přičítat nedůslednosti či nedostatku právní erudice autora textu, je posuzovaný právní úkon podle svého obsahu výpovědí, nikoliv odstoupením od smlouvy.
Důvodná není ani druhá z uplatněných dovolacích námitek. Především ustanovení §27 odst. 2 ObchZ, jehož se žalobce dovolává, na posuzované vztahy nedopadá a odvolací soud tedy postupoval zcela správně, když je „zcela ignoroval“. Účelem tohoto ustanovení, jak je zřejmé z jeho dikce, je totiž ochrana toho, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, přičemž jednáním je míněno jednání v právním slova smyslu (jednání s důsledky v právních vztazích). Žalobce však v souvislosti s ukončením předmětného smluvního vztahu výpovědí nejednal; výpověď (stejně jako odstoupení od smlouvy) je jednostranný adresovaný právní úkon, jehož účinnost není podmíněna jakýmkoliv jednáním adresáta. Adresátova role je zcela pasivní; jednostranný adresovaný právní úkon nabývá účinnosti (stává se perfektním) bez dalšího již okamžikem, kdy adresátovi dojde, tj. dostane se do sféry jeho dispozice (není ani třeba, aby se adresát s jeho obsahem skutečně seznámil). Výpověď mandátní smlouvy pak podle speciální úpravy v ustanovení §574 odst. 1 ObchZ nabývá účinnosti dnem, kdy se o ní mandatář dověděl nebo mohl dovědět (nestanoví-li výpověď pozdější účinnost). Důvěra žalobce jako adresáta výpovědi v zápis do obchodního rejstříku je tedy právně nevýznamná. Rozhodné naproti tomu je, jaký byl objektivní stav - zda jménem žalované právnické osoby jednaly ty fyzické osoby, jejichž jednání bylo jednáním žalované, a zda tedy výpověď byla právním úkonem žalované (srov. §20 odst. 1 ObčZ).
Podle ustanovení §13 odst. 1, věty první, ObchZ, právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.
Podle ustanovení §191 odst. 1 ObchZ představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost akciové společnosti a jedná jejím jménem. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
Od 1. 7. 1996, kdy nabyla účinnosti novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 142/1996 Sb., nemá zápis člena představenstva akciové společnosti do obchodního rejstříku konstitutivní účinky; jeho volba je tudíž účinná od okamžiku, kdy k volbě dojde (není-li ovšem součástí rozhodnutí příslušného orgánu o volbě odložení účinnosti volby).
Podle ustanovení §194 odst. 7 ObchZ, v nyní účinném znění, členem představenstva může být pouze fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, která je plně způsobilá k právním úkonům, která je bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání a u níž nenastala skutečnost, jež je překážkou provozování živnosti podle zákona o živnostenském podnikání. Osoba, která uvedené podmínky nesplňuje nebo na jejíž straně je dána překážka výkonu funkce, se členem představenstva nestane, i když o tom rozhodl příslušný orgán. Přestane-li člen představenstva splňovat podmínky stanovené pro výkon funkce tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, jeho funkce tím zaniká, nestanoví-li tento zákon jinak. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.
Ustanovení §194 odst. 7, stanovící podmínky pro výkon funkce člena představenstva akciové společnosti (první větu nynějšího znění odstavce 7), vložila do obchodního zákoníku s účinností od 1. 7. 1996 zmíněná novela provedená zákonem č. 142/1996 Sb., v jejíchž přechodných ustanoveních (Čl. II bod 10) bylo stanoveno, že pokud jednatelé, členové představenstev a dozorčích rad nesplňují požadavky uvedené v §194 odst. 7, zaniká jejich funkce dnem 31. prosince 1996, pokud do této doby uvedené požadavky nesplní. Na Ing. M. F., jenž byl podle skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů [jímž je dovolací soud v řízení o dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán] zvolen do funkce v měsíci září 1998, se tedy uvedené požadavky vztahovaly, z logiky věci však na něho nemohla dopadnout sankce upravená v přechodných ustanoveních, cílená výslovně pouze na ty osoby, které byly v uvedených funkcích v době, kdy novela nabyla účinnosti.
Ustanovení, podle něhož osoba, která uvedené podmínky nesplňuje nebo na jejíž straně je dána překážka výkonu funkce, se členem představenstva nestane, i když o tom rozhodl příslušný orgán, bylo do §194 odst. 7 ObchZ jako jeho věta druhá vloženo až novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, v době volby Ing. F. tedy neplatilo a jeho aplikace v posuzované věci proto nepřichází v úvahu. Přechodná ustanovení v Čl. VIII tohoto zákona pod bodem 34 stanovila, že jestliže jsou ke dni účinnosti tohoto zákona statutárním orgánem, jeho členem nebo členem jiného orgánu právnické osoby, která je podnikatelem, osoby, jež nesplňují požadavky tohoto zákona nebo zvláštního právního předpisu, končí jejich funkce nejpozději uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Případný dopad této sankce by byl v dané věci bez významu; pro její posouzení je rozhodné, zda byl Ing. F. členem představenstva v den 21. 10. 1998, kdy podepsal jménem žalované výpověď mandátní smlouvy. Podle obsahu spisu ostatně výkon funkce Ing. F. skončil jeho odstoupením z funkce již dne 2. 12. 1998 a tato novela se tedy na něho již vztahovat nemohla.
Pro úplnost je třeba zdůraznit, že konstrukce přechodných ustanovení zákona č. 370/2000 Sb. vylučuje závěr, že rovněž i v době před účinností této novely funkce v případě nesplnění stanovených požadavků nevznikla a že tato novela pouze výslovně (s cílem zamezit pochybám, jen z důvodu právní jistoty) deklarovala to, co bylo třeba již před její účinností dovodit výkladem. Stanoví-li totiž přechodná ustanovení uvedeného zákona, že osobám, jež nesplňují požadavky pro výkon funkce, končí jejich funkce nejpozději uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pak tento zákon zcela evidentně vychází z předpokladu, že těmto osobám – přes nesplnění stanovených požadavků – funkce vznikla.
I kdyby tedy Ing. M. F. nesplňoval požadavky pro výkon funkce člena představenstva akciové společnosti anebo by byla na jeho straně dána překážka výkonu funkce, neměl by tento nedostatek vliv na existenci jeho funkce v době rozhodné pro posouzení projednávané věci.
Obě dovoláním vymezené právní otázky tedy odvolací soud vyřešil v souladu s hmotným právem a není tu ani jiná skutečnost, jež by mohla založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.. Nezbývá tedy než uzavřít, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (objektivně).
Dovolání není objektivně přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. b/ (co do měnícího výroku) a ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ (proti potvrzujícímu výroku ve věci samé a proti výroku o náhradě nákladů řízení).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud opřel o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.. Žalované, která by podle těchto ustanovení měla vůči žalobci právo na tuto náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, dovolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu