ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1938.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 1938/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně F. plast s. r. o., zastoupené Mgr. O. F., advokátem, proti žalovanému I. U., zastoupenému JUDr. P. L., advokátem, o zaplacení částky 76.606,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 102.428,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 71/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. ledna 2007, č. j. 2 Cmo 178/2005-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. 2 Cm 71/2002-114, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 76.606,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6.142,- Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8 % p. a. z částky 44.437,- Kč od 1. 4. 2001 do zaplacení a ve výši 10,2 % p. a. z částky 32.169,- Kč od 17. 3. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 97.286,- Kč (výrok pod bodem II), zastavil řízení ve věci smluvní pokuty ve výši 5.142,- Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V).
Soud prvního stupně zjistil, že původní žalobce (podnikatel O. F.) dodával žalovanému na základě rámcové kupní smlouvy uzavřené dne 2. 12. 1998 zboží, jehož převzetí žalovaný potvrdil v dodacích listech a jehož cenu původní žalobce fakturoval tak, jak tvrdil v žalobě a doplňujících podáních. Nezaplaceny byly kupní ceny ve výši 17.278,- Kč, 6.992,- Kč 475,- Kč a 51.861,- Kč celkem v žalované výši 76.606,- Kč. Proto soud prvního stupně posoudil žalobu v části týkající se nároku na zaplacení kupních cen jako důvodnou. V části, v níž žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 97.286,- Kč (po částečném zpětvzetí, na jehož základě bylo rozhodnuto výrokem pod bodem III rozsudku) za prodlení s úhradou jednotlivých faktur, žalobkyní v řízení specifikovaných, ve výši 0,2 % za každý den prodlení od splatnosti těchto faktur do dne podání žaloby, soud prvního stupně žalobu důvodnou neshledal. Dovodil totiž, že rámcová kupní smlouva, v níž byla sjednána smluvní pokuta, neupravuje konkrétní závazkové vztahy účastníků a za stavu, kdy „dodávky a plnění bylo uskutečněno formou dodání a převzetí zboží jednotlivými dodacími listy“, k písemnému uzavření konkrétní kupní smlouvy mezi účastníky nedošlo a nedošlo proto ani k platnému, totiž písemnému sjednání smluvní pokuty.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. ledna 2007, č. j. 2 Cmo 178/2005-153, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé pod bodem II potvrdil (výrok pod bodem I), změnil napadené výroky o náhradě nákladů řízení pod body IV a V (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se v podstatě též s jeho právním posouzením. Dovodil, že nebyl prokázán vztah mezi rámcovou kupní smlouvou, v níž byla smluvní pokuta písemně sjednána, a jednotlivými kupními smlouvami, uzavřenými ústní objednávkou a dodáním zboží podle ní. Na základě toho dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že účastníci si nesjednali smluvní pokutu platně, neboť ji nesjednali písemně.
Tento rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobkyně zpochybnila správnost právního názoru odvolacího soudu, že účastník, který se dovolává nároků z rámcové smlouvy v souvislosti s jednotlivými obchody smluvních stran, musí prokázat, že pro každý jednotlivý obchod byla sjednána aplikace rámcové smlouvy. Vyslovila názor, že mají-li strany sjednánu rámcovou smlouvu upravující předem podrobnosti jednotlivých budoucích smluv určitého druhu, pak jejich práva a závazky v jednotlivých smluvních vztazích je nutno posuzovat podle rámcové smlouvy, není-li prokázán opak.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /písm. a)/ nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /písm. b)/, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /písm. c)/.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl sice potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 97.286,- Kč, ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, a z žaloby, na niž soud prvního stupně v tomto směru odkazuje, však vyplývá, že tato částka sestává (po částečném zpětvzetí žaloby) z celkem dvaceti samostatných nároků na zaplacení smluvních pokut, které měly žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) vzniknout z titulu porušení jednotlivých samostatných závazků žalovaného k včasnému zaplacení kupních cen zboží, kterému mu bylo dodáno na základě příslušných dvaceti jednotlivě uzavřených kupních smluv. Závěr, že každý z těchto nároků má samostatný skutkový základ, je uvedenými skutečnostmi plně opodstatněn. Přípustnost dovolání je tedy třeba se zřetelem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. posuzovat ve vztahu ke každému z těchto samostatných nároků zvlášť. Všechny tyto nároky pocházejí ze vztahů mezi podnikateli týkajících se jejich podnikatelské činnosti, tedy z obchodních závazkových vztahů podle ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku, takže spor, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z těchto vztahů, je z hlediska procesního, též ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Protože žádný z těchto samostatných nároků nepřevyšuje částku 50.000,- Kč (nejvyšší z nich činí 38.795,81 Kč), dovolání proti napadenému výroku odvolacího soudu přípustné není.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, ve spojenís §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat přezkumem správnosti napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích námitek.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud opřel o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, který by podle těchto ustanovení měl vůči žalobkyni právo na tuto náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, dovolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu