Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2009, sp. zn. 23 Cdo 2812/2008 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2812.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2812.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2812/2008 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně T. s. r. o., proti žalovanému Ing. Z. V., o zaplacení částky 1.749.352,- Kč a vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 1.964.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 38/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. prosince 1998, č. j. 6 Co 2684/98-160, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 9. 1998 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 563.352,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, dále zamítl žalobu co do částky 1.186.000,- Kč, zamítl žalobu, aby žalobkyně byla povinna zaplatit žalovanému částku 1.344.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na jejich náhradu 66.387,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a žalovaný nemá na náhradu nákladů řízení právo. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 12. 1998 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odst. I výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 563.352,- Kč (odst. I výroku), dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho odstavci třetím s tím, že vzájemný návrh žalovaného, aby žalobkyně byla povinna zaplatit mu částku 1.964.000,- Kč s přísl., se vylučuje k samostatnému řízení a probíhající řízení se v tomto rozsahu zastavuje a věc se v tomto rozsahu postupuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích ve věcech obchodních jako věcně a místně příslušnému (odst. II výroku), přičemž rozsudek soudu prvního stupně v odst. II výroku o zamítnutí návrhu co do částky 1.186.000,- Kč zůstává nedotčen (odst. III výroku); odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 18.860,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10.050,- Kč k rukám JUDr. Z. S., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se zabýval otázkou, zda žalovaným uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy o dílo ve výši 1.344.000,- Kč z důvodu nedodržení termínu dokončení stavby, kterou v odvolacím řízení rozšířil a požadoval uhrazení částky 1.964.000,- Kč s příslušenstvím, je vzájemným návrhem dle §97 a násl. o. s. ř. a dovodil, že jde o vzájemný návrh, který je nedělitelný, nelze ho štěpit a přesahuje částku 50.000,- Kč. Protože měl být dle přesvědčení odvolacího soudu tento nárok vyloučen k samostatnému řízení již před soudem prvního stupně, odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného tak, že žalobkyně je povinna zaplatit mu částku 1.964.000,- Kč s přísl., řízení v tomto rozsahu zastavil a postoupil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k samostatnému řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 563.352,- Kč z důvodu nezaplacení záloh i faktury za vícepráce vyúčtované dle smlouvy o dílo, ve znění dodatků 1 a 2 ze dne 15. 7. a 25. 9. 1992, jejímž předmětem bylo zhotovení stavby v objemu prací uvedených v technické zprávě a rozpočtu stavby zpracované projektové dokumentace s tím, že čas splnění závazku byl stanoven na 29. 12. 1992 a cena díla činila 1.750.000,- Kč. V řízení bylo nesporné, že zálohy a faktura za vícepráce žalobkyni nezaplatil; namítal absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně v této věci, neboť sama sebe nesprávně označila jako T., spol. s r. o., ačkoli v době vydání platebního rozkazu vydaného soudem prvního stupně, který byl podkladem pro nárok žalobkyně, společnost s takovou firmou neexistovala, poněvadž správným názvem žalobkyně v rozhodné době byl S. – T., spol. s r. o. Špatné označení firmy žalobkyně však nezpůsobilo nemožnost individualizace tohoto subjektu v soudním řízení, zvláště pokud v této době jiná společnost, jež by měla v názvu „T.“ neexistovala, a žalovaný neměl pochybnosti o tom, že právě této společnosti, se kterou uzavřel smlouvu o dílo, měl za provedené dílo zaplatit. Protože žalobkyně je právní nástupkyní v žalobě označené společnosti, má nárok na zaplacení úroků z prodlení ze záloh, které měl žalovaný žalobkyni dle dodatku č. 2 zaplatit a dále i na úrok z prodlení plynoucí za vyúčtované a nezaplacené vícepráce. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora. Podáním ze dne 2. 2. 1999, předaným k poštovní přepravě dne 8. 2. 1999, doručeným Vrchnímu soudu v Praze dne 9. 2. 1999, nazvaným „Odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci navrhovatele T., spol. s r. o. proti odpůrci Ing. V. Z.“napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu. V odůvodnění svého podání dovolatel po rekapitulaci dosavadního stavu řízení a skutkových zjištění zejména uvedl, že přiznaný úrok z prodlení z nezaplacené částky 680.000,- Kč v celkové výši 563.352,- Kč společnosti T.s. r. o. nepřísluší, protože nebyl v platebním rozkaze, č. j. 14 C 325/93-20 přiznán. Dále brojí proti výši nezaplacené zálohy 680.000,- Kč, neboť je v rozporu se smlouvou o dílo. Z „odvolání“ se dále podává, že žalovaný zaplatil zálohy ve výši 650.000,- Kč a zbývajících 30.000,- Kč žalobkyni nepřísluší, protože žádné tvrzené vícepráce nebyly mezi stranami smlouvy písemně dohodnuty a žalobkyní provedeny. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že firma T. s. r. o. v době vydání platebního rozkazu neexistovala, a proto jí nepřísluší ani přiznané úroky z prodlení. Závěrem se žalovaný „odvolal“ proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. E 1169/94-10, „neboť zní ve prospěch firmy, která opět neexistuje a žádám zrušení“. Z protokolu sepsaného u soudu prvního stupně ze dne 17. 3. 1999 plyne, že žalovaný mínil svým podáním ze dne 8. 2. 1999 podat dovolání proti odst. I výroku rozsudku odvolacího soudu, byl poučen dle §240 a násl. o. s. ř. o náležitostech dovolání a že prohlásil, že si zvolí do 3 týdnů advokáta, jenž jej bude v dovolacím řízení zastupovat a zašle soudu řádné dovolání. Vrchní soud v Praze zaslal podání žalovaného na odvolací soud, jemuž byl doručen dne 22. 2. 1999. Usnesením ze dne 9. 9. 199, doručeným žalovanému dne 30. 9. 1999, soud prvního stupně žalovaného vyzval, aby své podání ze dne 8. 2. 1999, označené jako odvolání a podané u Vrchního soudu v Praze, které do protokolu soudu prvního stupně dne 17. 3. 1999 označil jako dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, doplnil tak, aby v dovolání, o němž rozhoduje Nejvyšší soud ČR, uvedl dovolací důvody a ustanovení, o které opírá přípustnost dovolání. Dále jej soud prvního stupně upozornil na povinné advokátní zastoupení dovolatele a vyzval jej ke zvolení advokáta pro dovolací řízení a předložil plnou moc, to vše do patnácti dnů od doručení tohoto usnesení. Soud prvního stupně žalovaného závěrem poučil o následcích nesplnění této výzvy, a to o zastavení dovolacího řízení. V podání ze dne 1. 10. 1999, předaném k poštovní přepravě dne 1. 10. 1999, nazvaném „doplnění dovolání“, uvedla JUDr. Z. V., toho času advokátka, že žalovaný podal dovolání proti odst. I. a IV. výroku rozsudku odvolacího soudu, „které odůvodňuje ve svém podání ze dne 2. 2. 1999“ a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud ČR v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že jej zamítá a že žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení žalovanému. Žalobkyně se, jak je zřejmé z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního stupně, k dovolání žalovaného nevyjádřila. Podle části dvanácté (přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. prosince 1998, je Nejvyšší soud ČR povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jeno. s. ř.“). Poté dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení (žalovaným), zastoupeným advokátkou, jež podání žalovaného ze dne 2. 2. 1999 doplnila o rozsah dovolání, uvedla, že dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, a dále odkázala na shora specifikované podání žalovaného ze dne 2. 2. 1999. Poté se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalovaný dovoláním výslovně napadl odstavec prvý výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 563.352,- Kč potvrzen, a dále odst. IV. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takové vady žalovaný nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není v této věci přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a), protože napadeným odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dovolání není přípustné ani podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., který stanovil, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě však tyto podmínky splněny nebyly, neboť potvrzujícímu rozsudku sice předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 11. 1997, č. j. 6 Co 2162/97 a 6 Co 6163/97-88, ale soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem, poněvadž rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 1997, č. j. 12 C 38/95-53, byl zrušen z toho důvodu, že bylo nutné provést další dokazování a dál s tím, že se soud prvního stupně musí zabývat tím, zda v odvolacím řízení vznesený návrh žalovaného je vzájemným návrhem či nikoli. Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. l o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání, jak je z jeho rozhodnutí zřejmé, nevyslovil. K posouzení tedy zbývá přípustnost dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhl. Proto přípustnost dovolání není dána ani podle §239 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 972/2002, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky). Dovolací soud shledává potřebným k tomu dodat, že o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se podle ustálené judikatury jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí anebo jejíž řešení vyplývá nepochybně z jasného ustanovení zákona (viz např. rozhodnutí publikované pod č. C 71 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Z uvedeného a z obsahu „dovolání“ je zřejmé, že o takové rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nejde. Dovolatel výslovně napadl rovněž výrok odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně (odst. IV. výroku). Takový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, u nějž je přípustnost dovolání poměřována ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. Existenci vad řízení, jež dovolatel ani netvrdil, dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR přitom vyloučil již dříve, dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. výslovně vylučuje v části věty za středníkem. V daném případě nejde ani o žádný z případů vyjmenovaných v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/ a ustanovení §239 o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání již proto, že nejde o potvrzující rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů proto rozhodl tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobkyni žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 4, 224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. prosince 2009 JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2009
Spisová značka:23 Cdo 2812/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2812.2008.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 505/10
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-09