ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2904.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2904/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. B. Š., advokátkou, proti žalovanému S. – O. P., státní podnik v likvidaci, o zaplacení částky 786.240,- Kč, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2001, č. j. 3 Cmo 48/2001-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. března 2001, č. j. 3 Cmo 48/2001-81, k odvolání žalobce potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. září 2000, č. j. 13 Cm 137/98-68, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit JUDr. J. K., správci konkursní podstaty úpadce S. – O. P., státní podnik v likvidaci, jako žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 14.675,- Kč (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nezaplacením soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení z procesního hlediska zavinil, že řízení ve věci bylo zastaveno, proto je žalobce podle ustanovení §146 odst. 2, věty první, občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) povinen nahradit náklady, které v řízení vznikly žalovanému.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož důvodnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Namítl, že zastavení řízení nezavinil; s poukazem na svou tíživou majetkovou situaci požádal o osvobození od soudních poplatků, nebylo mu však vyhověno. Odvolací soud měl aplikovat ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., popřípadě ustanovení §150 o. s. ř., nebo jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, aby mu povinnost k náhradě nákladů nebyla uložena.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Ze spisu vyplývá, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. května 2000, č. j. 95 K 44/2000-3, byl na majetek žalovaného státního podniku S. – O. P., státní podnik v likvidaci, prohlášen konkurs. Protože žalobcem uplatněná pohledávka je pohledávkou, kterou je nutno přihlásit v konkursu, bylo prohlášením konkursu řízení v této věci podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ze zákona přerušeno a po dobu trvání konkurzu v něm nebylo možno pokračovat. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2007, č. j. 95 K 44/2000-425, které nabylo právní moci dne 16. 10. 2007, byl konkurs na majetek žalovaného zrušen po splnění rozvrhového usnesení podle ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb. Zrušením konkursu zanikly podle ustanovení §45 odst. 1 tohoto zákona mimo jiné též účinky prohlášení konkursu uvedené v ustanovení §14 odst. 1 písm. c) tohoto zákona (srov. v té souvislosti přechodné ustanovení v §432 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení), tj. v řízení bylo možno pokračovat.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. lednu 2001, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k čl. 17 hlavy I, části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb. projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních §§237 až 239 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže
a) bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů,
b) ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, c) účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen,
d) v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení,
e) nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba,
f) účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem,
g) rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
V posuzované věci se o žádný z těchto případů nejedná.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž se nerozhoduje ve věci samé, je upravena v ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř., a to tak, že dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v tomto ustanovení vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není; naopak, z textu pod písmenem a) je patrno, že proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání přípustné ani tam, kde jde o rozhodnutí měnící, tím méně pak tam, kde o rozhodnutí potvrzující, o něž jde v posuzované věci.
Lze tedy uzavřít, že dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu není (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2000) přípustné.
Dovolací soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se mohl zabývat jeho důvodností.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, by byl podle těchto ustanovení povinen zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v dovolacím řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné takové náklady nevznikly, rozhodl Nejvyšší soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu