ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.533.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 533/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně A. e. s.r.o., zastoupené JUDr. L. N., advokátem, proti žalovanému Ing. J. T., zastoupenému Mgr. P. B., advokátem, o zaplacení částky 133 839,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 432/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 1 Cmo 47/2006-140, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 1 Cmo 47/2006-140, se ve výrocích pod body I a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 13 Cm 432/2004-111, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 97 705,70 Kč s 8,5% úrokem z prodlení z částek uvedených v rozsudku (výrok pod bodem I), zamítl žalobní návrh na zaplacení částky 36 133,40 Kč s 8,5% úrokem z prodlení z částky 20 245,30 Kč od 23. 11. 2001 do zaplacení a z částky 15 888,10 Kč od 13. 10. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V). Žalobkyně se v řízení domáhala úhrady 10 faktur vystavených za zboží – elektromateriál dodaný dle jejího tvrzení žalovanému v rozmezí let 2001 a 2002. Osm faktur žalobkyně doložila i dodacími listy vyplněnými s vyznačením dodavatele, jako odběratel uveden „E. s.“, což mohlo představovat dodatek obchodního jména žalovaného, pod kterým podnikal od roku 1993, nebo společnost E. s. s.r.o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl od roku 1998 žalovaný. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že kupní smlouva na odběr elektromateriálu byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným, nikoliv společností E. s. s.r.o., což koresponduje s výpověďmi svědků P. a N., kteří uvedli, že zboží od žalobkyně odebírali jak pro žalovaného, tak pro společnost E. s. s.r.o. (pouze svědek M. vypověděl, že odebíral zboží pouze pro E. s. s.r.o.), přičemž všechny dodací listy byly potvrzeny odběratelem. Soud prvního stupně přihlédl také k tomu, že spolupráce žalobkyně a žalovaného probíhala bezproblémově již od roku 1996 a neuvěřil tvrzení žalovaného, že mu není známo, z jakého důvodu je uváděn na fakturách. S tím koresponduje i platba ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaný uhradil žalobkyni na její účet ve prospěch jedné z faktur vystavené na jeho jméno. Jako nedůvodnou shledal soud prvního stupně pouze tu část žaloby, v níž se žalobkyně domáhala uhrazení dvou faktur nedoložených dodacími listy, neboť v těchto dvou případech nebylo prokázáno předání zboží odběrateli.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 1 Cmo 47/2006-140, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV a V změnil tak, že se žaloba co do částky 97 705,70 Kč s příslušenstvím zamítá [výrok pod bodem I.1)], ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla žaloba co do částky 20 245,30 Kč s příslušenstvím zamítnuta, potvrdil (výrok pod bodem II), konstatoval, že do částky 15 888,10 Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok pod bodem III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [výroky pod body I.2), IV]. Za zásadní otázku této věci označil odvolací soud to, zda elektromateriál vyúčtovaný osmi fakturami doloženými dodacími listy žalobkyně skutečně dodala žalovanému jako podnikateli – fyzické osobě, či zda byl elektromateriál dodán společnosti E. s. s.r.o. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně pro objasnění této otázky důkazy listinami i výslechy svědků, přičemž z výpovědi svědka P. a M. vyplynulo, že po založení společnosti E. s. s.r.o. přebírali zboží pro tuto společnost, a svědek Novotný vypověděl, že on přebíral 95 % zboží pro společnost E. s. s.r.o. Údaj „E. s.“ použitý v dodacích listech svědčí podle odvolacího soudu spíše závěru, že zboží bylo určeno společnosti E. s. s.r.o., nikoliv žalovanému jako fyzické osobě. Tento závěr podporuje i obsah dopisu žalobkyně ze 7. 2. 2002 adresovaný společnosti E. s. s.r.o., v němž žalobkyně vyzývá právě tuto společnost a nikoliv žalovaného, k zaplacení faktur za rok 2001. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně navrženými a provedenými důkazy neprokázala, že by elektromateriál, jehož cena je předmětem sporu, dodala žalovanému, bylo již nadbytečné zkoumat otázku, zda mezi účastníky vznikla kupní smlouva na dodávku předmětného elektromateriálu, když žalobkyně tvrdila její vznik ústní formou a žalovaný její existenci popíral. Žalobkyně neprokázala splnění smlouvy a nelze jí přiznat vymáhaný nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), když žalobkyně neprokázala, že by se právě žalovaný na její úkor obohatil.
Proti měnícímu výroku pod bodem I.1) rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba co do částky 97 705,70 Kč s příslušenstvím zamítnuta, podala žalobkyně dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Odvolací soud podle jejího názoru chybně posoudil otázku pasivní legitimace žalovaného v řízení, když dospěl k závěru, že není prokázáno, že elektromateriál, jehož úhrada je předmětem sporu, byl žalobkyní dodán právě žalovanému. Tento nesprávný závěr přijal odvolací soud na základě chybného hodnocení důkazů, neboť nepřihlédl ke všem okolnostem a jednotlivé důkazy nehodnotil ve všech jejich vzájemných souvislostech. Při hodnocení výpovědí svědků N., P. a M. odvolací soud pominul značný časový odstup od uskutečnění předmětných dodávek (cca 4 roky od výslechu) a to, že všichni pracovali původně pro „firmu“ Ing. J. T. – E. s. a později i pro společnost E. s. s.r.o., tj. poté co žalovaný změnil formu svého podnikání z fyzické osoby na společnost s ručením omezeným. Odvolací soud nesprávně interpretoval výpověď svědka M., pokud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že z jeho výpovědi vyplývá, že zboží po založení společnosti E. s. s.r.o. přebíral pro tuto společnost. Činnost obou „firem“ totiž probíhala současně. Rovněž svědek P. vypověděl, že nakupoval u žalobkyně zboží pro obě „firmy“. O tom, že zboží bylo dodáváno spíše žalovanému, svědčí podle názoru žalobkyně i obsah dodacích listů – zejména použitý údaj „E. s.“ v části označení odběratele postrádající uvedení druhu společnosti – „s.r.o.“. Taktéž obsah dopisu žalobkyně ze 7. 2. 2002, v němž vyzývá společnost E. s. s.r.o. k zaplacení faktur za rok 2001, hodnotil odvolací soud v neprospěch žalobkyně, přestože z této upomínky nevyplývá, že nemohly existovat také dluhy žalovaného vůči žalobkyni. Žalobkyně také poukázala na původní stanovisko žalovaného k věci, když ve svém odůvodnění odporu proti k platebnímu rozkazu připustil, že mu bylo plnění poskytnuto a netvrdil, že by plnění od žalobkyně nepřevzal; namítal pouze neexistenci kupní smlouvy a to, že jeho vztah k žalobkyni je vztahem z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný využil situace, kdy je dodatek jeho firmy podnikatele - fyzické osoby zaměnitelný s firmou obchodní společnosti, která je v konkursu, a snaží se zbavit své platební povinnosti. Odvolací soud dále při hodnocení důkazů opominul i zjištění, že žalovaný první z faktur, jimiž bylo dodané zboží účtováno (tj. fakturu č. 211221 ze dne 7. 9. 2001 znějící na částku 24 277,10 Kč) dne 19. 9. 1993 částečně do výše částky 20 000 Kč uhradil. Odvolací soud měl tuto skutečnost hodnotit podle ustanovení §323 odst. 2 ve spojení s §407 odst. 3 ObchZ jako uznání zbytku dluhu, minimálně ohledně dodávky, kterou bylo účtováno zboží uvedené v této faktuře. Odvolací soud rovněž nehodnotil provedené důkazy i ve vztahu ke zjištění, že dodávky elektromateriálu probíhaly mezi žalobkyní a žalovaným prakticky stejným způsobem již od roku 1996, tedy po dobu několika let, když před počátkem těchto dodávek si účastníci sjednali rámcové podmínky, za které bude zboží dodáváno. Stejným způsobem byl po tuto dlouhou dobu žalovaný označován na dodacích listech, stejným způsobem byly vyhotovovány a doručovány faktury za zboží. I tato skutečnost svědčí o účelovosti tvrzení žalovaného o tom, že sporné zboží bylo dodáno někomu jinému že za někoho jiného zřejmě omylem zaplatil částku 20 000 Kč. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že dovolatelka sice odkázala na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu dovolání však vyplývá, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu nikoliv co do nesprávnosti právního posouzení věci, ale co do nesprávnosti skutkových zjištění, o něž odvolací soud svoje rozhodnutí opírá. Výpovědi svědků N., P. a M. byl provedeny k návrhu dovolatelky, která proto nyní nemůže namítat, že vypovídali s časovým odstupem čtyř let. Z jejich výpovědí vyplynulo, že po vzniku společnosti E. s. s.r.o. byli všichni jejími zaměstnanci, a pro ni přebírali zboží, takže dodání jakéhokoliv zboží dovolatelkou žalovanému nepotvrzují, ale vyvracejí. K dodacím listům žalovaný uvedl, že z jejich obsahu nevyplývá, že zboží uvedené v těchto dokladech od žalobce odebral žalovaný jako fyzická osoba, a v některých případech ani to, o jaké konkrétní zboží se mělo jednat. Výzva dovolatelky k úhradě pohledávek za zboží odebrané v roce 2001 ze dne 7. 2. 2001 zaslaná společnosti E. s. s.r.o. dokládá pouze tu základní skutečnost, že dovolatelka v roce 2001 se společností E. s. s.r.o. aktivně obchodovala a dodávala jí svoje zboží. Konečně i z účastnické výpovědi jednatele dovolatelky Ing. A. Z. vyplývá, že elektromateriál předávala dovolatelka pouze oproti předloženému výpisu z obchodního rejstříku, žalovaný v něm však nikdy zapsán nebyl. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. K těmto vadám dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V posuzované věci dospěl soud prvního stupně z listinných důkazů a výpovědí svědků ke skutkovému zjištění, že zboží (s výjimkou zboží fakturovaného fakturami č. 211715 a č. 211402), úhrady jehož kupní ceny se žalobkyně domáhá, dodala žalobkyně žalovanému, který je převzal. Odvolací soud naproti tomu přijal opačný závěr, tedy že žalobkyně neprokázala, že by elektromateriál, jehož cena je předmětem sporu, dodala žalovanému, když z výpovědi svědka N. vyplynulo, že on přebíral 95 % zboží pro společnost E. s. s.r.o., a z výpovědi dalších svědků P. a M. vyplynulo, že po založení uvedené společnosti přebírali zboží pro tuto společnost.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně; podle ustanovení §213 odst. 2 o. s.ř. však musí odvolací soud zopakovat dosud provedené důkazy vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. S ohledem na zásadu ústnosti a přímosti je totiž nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné hodnocení důkazu. Jestliže odvolací soud v posuzované věci uvedený postup nedodržel a přestože dospěl k opačnému závěru při hodnocení svědeckých výpovědí, tyto nezopakoval (jednalo se zejména o výpověď svědků N. a P.), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně jednal v rozporu s principy spravedlivého soudního procesu chráněnými článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odvolacímu soudu je dále nutno vytknout, že při přijetí právních závěrů opomněl z hlediska ustanovení §407 odst. 3 ObchZ vyhodnotit skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný dne 19. 9. 2003 uhradil žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč ve prospěch faktury č. 211221, čímž došlo k částečnému plnění dluhu, a že nepřijal žádný závěr stran důkazního břemene ohledně úhrady nedoplatku částky účtované touto fakturou. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž v části týkající se právního posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části (včetně závislých výroků pod body I.1) a IV) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů odvolacího řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu