ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2794.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2794/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. L. K., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 65/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006, č. j. 35 Co 474/2005-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006, č. j. 35 Co 474/2005-137, se v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 120.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky v celkové výši 901.478,- Kč jako náhrady škody (sestávající z nákladů právního zastoupení a ušlého zisku), která mu měla vzniknout v důsledku sdělení obvinění pro trestné činy podvodu, vydírání, neoprávněného užívání cizí věci a omezování osobní svobody a v důsledku vzetí do vazby.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 7. 2005, č. j. 27 C 65/2003-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 566.532,56 Kč s 2% úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 334.945,44 Kč s 2% úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce, jenž se od podzimu roku 1999 zdržoval v zahraničí, byl ode dne 26. 10. 1999 stíhán pro trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 trestního zákona a ode dne 26. 1. 2000 pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1, 2 trestního zákona a dne 17. 8. 2000 bylo žalobci sděleno obvinění pro trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 trestního zákona. Prostřednictvím obhájce se žalobce dozvěděl o trestním stíhání a obhájce se s vyšetřovatelem domluvil na výslechu po návratu žalobce, který byl dne 12. 4. 2000 na státních hranicích zadržen, převezen k výslechu a poté na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. Nt 299/2000, vzat do vazby podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu s odůvodněním, že se zdržoval v zahraničí, ačkoli věděl o svém trestním stíhání, a že nadále je důvodná obava orgánů činných v trestní řízení, že by mohl opět uprchnout nebo se skrývat. Z vazby byl propuštěn dne 18. 7. 2000, usnesením Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, ze dne 18. 7. 2000, ČVS: ÚVV-3/20-226-2000, bylo zastaveno trestní stíhání pro trestný čin vydírání, usnesením Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, ze dne 7. 3. 2001, ČVS: ÚVV-6/40-2000, bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy podvodu a neoprávněného užívání cizí věci, usnesením OÚV O. ze dne 18. 6. 2001, ČVS: OVOP 1542/10-99 bylo zastaveno trestní stíhání pro trestný čin omezování osobní svobody, protože spáchané skutky nejsou trestnými činy a že není důvod pro postoupení věci. Žalobce zastával funkci jednatele společnosti S. S. B., s. r. o., v době, kdy pobýval v zahraničí, uzavřel mandátní smlouvu na dobu 3 měsíců za sjednanou odměnu 120.000,-Kč; jelikož žalobce pro pobyt ve vazbě smluvní povinnosti nesplnil, odměna mu nebyla vyplacena. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce si zahájení trestního stíhání ani uvalení vazby ve smyslu §12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též jen „zákon“/, nezavinil, a má proto nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 120.000,- Kč a náleží mu rovněž náhrada nákladů obhajoby. Soud však za úkony právní služby ve smyslu §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“), nepovažoval trestní oznámení (podané obhájcem dne 21. 2. 2000 na blíže neurčené osoby v průběhu vyšetřování), neboť se podle něj nejedná o úkon směřující k obhajobě žalobce, dále převzetí sdělení obvinění dne 6. 4. 2000, sepsání žádosti o milost a jednání v Kanceláři prezidenta ČR, neboť tyto úkony nespadají pod rámec úpravy advokátního tarifu. Jelikož ze 35 porad ve vazbě jich 13 nepřekročilo délku 1 hodiny, přiznal soud náhradu za odměny pouze v rozsahu 22 porad. Obhájce si vyúčtoval za své zastoupení úkon právní služby i za svého koncipienta přítomného u porad ve vazbě ve dnech 20. 4. 2000, 19. 5. 2000 a 23. 5. 2000 a u dalších úkonů uvedených ve vyúčtování právních služeb, s čímž soud prvního stupně nesouhlasil s poukazem na to, že je-li u určitého úkonu právní služby přítomen advokát a současně jeho koncipient, jde stále o jeden a týž úkon. Podle §12 advokátního tarifu přiznal za úkony specifikované v odůvodnění rozsudku dvojnásobek základní odměny z důvodu složitosti případu, nepřisvědčil však požadavku na trojnásobné zvýšení (obtížnost věci nebyla mimořádná) ani požadavku na násobení paušální náhrady hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby (za trestní stíhání v P. tedy přiznal 70 paušálních náhrad po 75,- Kč v celkové výši 5.250,- Kč a v O. 7 paušálních náhrad po 75,- Kč v celkové výši 525,- Kč). Ohledně trestního stíhání v P. soud prvního stupně uznal 70 úkonů (59 se základní sazbou 3.600,-Kč, 11 se základní sazbou 2.400,- Kč), po započítání dvojnásobku u některých z nich dospěl k částce 350.400,- Kč; ohledně trestního stíhání v O. uznal 7 úkonů se základní sazbou 800,- Kč, celkem tedy 5.600,- Kč, v odůvodnění specifikované zbylé úkony s ohledem na výše uvedené a 2 úkony za účast u výslechů konaných dne 12. 4. 2001 v O., které na sebe bezprostředně navazovaly, soud prvního stupně pak jako úkony právní služby, jež se mají hradit, nepřiznal. Na náhradě cestovních výdajů za trestní stíhání v P. požadoval žalobce více (67.024,- Kč), než podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, a jeho prováděcích vyhlášek č. 333/1999 Sb. a č. 448/2000 Sb. mohl požadovat, proto bylo žalobci přisouzeno 62.703,56 Kč, u týchž nákladů za trestní stíhání v O. naopak méně (13.804,- Kč), soud ji tedy přiznal v této výši. Konečně u náhrady za zmeškaný čas podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu přiznal mezi účastníky nesporné částky 7.500,- Kč za trestní stíhání v P. (150 půlhodin za sazbu 50,- Kč) a 750,- Kč za trestní stíhání v O. (15 půlhodin za sazbu 50,- Kč).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2006, č. j. 35 Co 474/2005-137, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 117.638,56 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobce si nezavinil sdělení obvinění, proto mu náleží náhrada nákladů vynaložených na zastupování obhájcem v trestním řízení. Při výpočtu cestovních výdajů však soud prvního stupně použil nesprávné znění vyhlášky č. 333/1999 Sb., žalobci tak náleží pouze 57.715,- Kč, nikoli přiznaných 62.703,56 Kč, v rozsahu rozdílu (4.988,56 Kč) je proto nárok nedůvodný. Odvolací soud pak považoval sepsání žádosti o milost a jednání v Kanceláři prezidenta ČR za úkony právní služby vykonané při obhajobě žalobce v trestním řízení, proto žalobci za náklady vynaložené za tyto úkony přiznal 7.200,- Kč plus dva režijní paušály po 75,- Kč, celkem tedy 7.350,- Kč. Ohledně zbylých nákladů na obhajobu se ztotožnil se soudem prvního stupně a v této souvislosti uvedl, že navýšení některých úkonů o dvojnásobek je zcela dostačující a že režijní paušál je vázán výslovně na jeden úkon právní služby, proto jej nelze současně s úkony navyšovat na dvojnásobek. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl odvolací soud k závěru, že uvalení vazby si žalobce svým jednáním zavinil (od podzimu roku 1999 se zdržoval v cizině, ačkoli věděl o probíhajícím trestním stíhání, tím zavdal příčinu k obavám orgánů činných v trestním řízení, jež byly důvodem jeho vzetí do vazby), a proto mu nevzniklo právo na náhradu ušlého zisku ve výši 120.000,- Kč; nepřisvědčil však námitce žalované, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů obhajoby, které byly vyvolány vazbou, neboť podle odvolacího soudu se nárok na náhradu nákladů vynaložených na odměnu zástupce neodvíjí od rozhodnutí o vazbě, nýbrž jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Odvolací soud tedy neshledal důvodnou žalobu na zaplacení 120.000,- Kč (ušlý zisk) a 4.988,56 Kč (část cestovních náhrad), o součet těchto dvou částek žalobci přiznanou sumu snížil, jako oprávněný posoudil nárok na náhradu nákladů vynaložených za 2 úkony právní služby (žádost o milost a jednání v Kanceláři prezidenta ČR) včetně dvou režijních paušálů v celkovém rozsahu 7.350,- Kč, o tuto částku žalobci zamítnutou sumu zvýšil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti měnícímu výroku, proti části výroku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že si svým jednáním zavinil vzetí do vazby, a proto nemá právo na náhradu ušlého zisku ve výši 120.000,- Kč; tvrdí, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že trestní stíhání po dobu jeho pobytu mimo území České republiky neprobíhalo (v zahraničí pobýval od podzimu roku 1999, zatímco trestní stíhání bylo zahájeno až dne 6. 4. 2000), a že jakmile se o něm dozvěděl, dobrovolně se dne 12. 4. 2000 (pouhých 6 dní po zahájení trestního stíhání) po dohodě s vyšetřovatelem vrátil; je tedy nepochybné, že neměl v úmyslu uprchnout a ani neučinil nic, co by mohlo vzbuzovat jakékoli podezření o jeho snaze vyhnout se trestnímu stíhání. Navíc v době rozhodování o vzetí žalobce do vazby nebyly dány podmínky pro její uvalení, neboť výsledky dosavadního vyšetřování jasně popíraly oprávněnost trestního stíhání. Žalobce dále nesouhlasí s názorem na povahu a rozsah těch úkonů, které podle odvolacího soudu nelze zahrnout mezi úkony právní služby ve smyslu advokátního tarifu. Jedná se konkrétně o podání trestního oznámení dne 21. 12. 2000 a převzetí sdělení obvinění dne 6. 4. 2000 (jež spadají pod §11 odst. 3 advokátního tarifu jako úkony svou povahou a účelem nejbližší úkonům taxativně uvedeným v §11 odst. 1, 2 této vyhlášky, výklad provedený soudy obou stupňů je proto neodůvodněně restriktivní a zkracuje práva žalobce na ústavně zaručenou právní pomoc), 13 návštěv advokáta u žalobce ve vazbě, jež z důvodu čekání na předvedení žalobce a poté na vypuštění z vazby fakticky (bez ohledu na údaje Vězeňské služby ČR) přesáhly dobu jedné hodiny, účast u dvou výslechů v O. dne 12. 4. 2001 (jež nemohou být hodnoceny jako úkon jediný, jak nesprávně dovodil odvolací soud, byť jsou doprovázeny vzájemnou návazností a blízkostí časovou), dále se jedná o úkony, při nichž byl vedle advokáta účasten též jeho koncipient (kauza byla mimořádně skutkově i právně složitá, vyžadovala konzultace a zastoupení minimálně dvou právních zástupců, skutečnost, že v daném případě byl druhým z nich koncipient, nehraje pro posouzení nároku žádný vliv), úkony, u nichž nalézací soudy přiznaly dvojnásobek mimosmluvní odměny namísto požadovaného trojnásobku (složitost případu byla nepochybně mimořádně obtížná s ohledem na použití cizího jazyka a cizího práva, operace s cennými papíry, kontakty se zahraničními subjekty, práci v noci, daleké cestování a rovněž s ohledem na riziko fyzického i právního útoku ze strany osob z okolí oznamovatele údajné trestné činnosti žalobce) a konečně o paušální náhrady hotových výdajů, jež soudy obou stupňů odmítly přiznat ve zvýšené míře u těch úkonů, za něž odměny byly zvýšeny na dvojnásobek (podle žalobce se složitost případu odráží i ve zvýšených hotových výdajích advokáta účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, jako jsou výdaje na poštovné, hovorné, přepravné do zahraničí, překlady atd.). Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto, popř. v části směřující proti potvrzujícímu výroku jako nepřípustné odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí je věcně správné a v souladu s právními předpisy. Z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci byly vyvozeny správné právní závěry a napadené rozhodnutí nevykazuje ani dovolatelem tvrzené vady. Žalovaná dále uvedla, že odvolací soud posoudil rozsah nákladů právního zastoupení v trestním řízení podle příslušných ustanovení advokátního tarifu zcela správně. Dovolatel si zavinil vzetí do vazby, když vědomě pobýval v zahraničí, ačkoli věděl, že jsou ze strany orgánů činných v trestním řízení proti jeho osob činěny trestněprávní úkony (do doby 6. 4. 2000, kterou žalobce označuje za okamžik, kdy se o svém trestním stíhání dozvěděl, vykonal jeho právní zástupce řadu úkonů, jež vyúčtoval a jejichž náhradu také v tomto řízení žalobce požaduje, a již dne 8. 2. 2000 udělil plnou moc advokátovi k obhajobě v trestním řízení).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání; k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení. Pro závěr o nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 2 o.s.ř. není rovněž významné, zda dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje 20.000,- Kč, nebo zda se mezi účastníky vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného právního důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1286/98, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 1998). V projednávané věci žalobce napadá dovoláním mimo jiné výrok rozsudku, jímž odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně 4.988,- Kč s příslušenstvím, představujících nárok na náhradu části nákladů vynaložených žalobcem na zaplacení cestovních náhrad obhájce. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění, došlo rozsudkem odvolacího soudu, který svým měnícím výrokem žalobě, pokud jde o náhradu nákladů vynaložených žalobcem na zaplacení cestovních náhrad obhájce, zčásti zamítl a zčásti potvrdil vyhovující výrok, k tzv. rozštěpení tohoto nároku; přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat vůči jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu samostatně. Pak je ovšem zřejmé, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a přípustnost dovolání je proto vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou částí tohoto nároku přesahuje částku 20.000,- Kč, a bez ohledu na to, že jedním výrokem rozhodl odvolací soud současně i o nároku na náhradu ušlého zisku (120.000,- Kč) a že součet výše plnění z obou těchto samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 4.988,- Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve zbývajícím rozsahu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, lze posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce uplatňuje nárok na náhradu nákladů, které podle svého tvrzení musel vynaložit na svou obhajobu advokátem za období od zahájení trestních stíhání v P. a O. až po jejich pravomocné zastavení, a v dovolání vysvětluje, proč považuje názor na povahu a rozsah těch úkonů, které podle odvolacího soudu nelze zahrnout mezi úkony právní služby související s obhajobou, za nesprávný. Tvrdí-li, že 13 návštěv advokáta ve vazbě fakticky přesáhlo dobu jedné hodiny bez ohledu na údaje Vězeňské služby ČR, že účast u dvou výslechů v O. probíhala samostatně a tyto úkony na sebe nenavazovaly, a že předmětná trestní věc byla s ohledem na nutnost použití cizího jazyka, cizího práva, operace s cennými papíry, daleké cestování atd. mimořádně složitá a odůvodňující přiznání trojnásobku mimosmluvní odměny, činí v tomto směru výtky založené na vlastní představě o rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolatel námitkami týkajícími se těchto úkonů nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl ani správně posouzen po stránce právní. Pak je ovšem jednoznačné, že nejde o námitky nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitky, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
K nesouhlasu dovolatele se závěrem odvolacího soudu o povaze dále uvedených úkonů lze uvést jen tolik, že podání trestního oznámení obhájcem dne 21. 12. 2000 na blíže neurčené osoby v průběhu vyšetřování bezprostředně nesouvisí se samotnou obhajobou žalobce v předmětné trestní věci, byť se bezesporu o úkon právní služby jedná. V souladu s advokátním tarifem je i závěr, že účast koncipienta u úkonu, u něhož je přítomen též jeho advokát, nemůže vést k vyúčtování, jako by se jednalo o úkony dva. Ani požadavek, aby se u úkonů se zvýšenou odměnou pro složitost věci zvyšovala též paušální náhrada hotových výdajů, nemá oporu v hmotném právu, neboť ustanovení §12 odst. 1 advokátního tarifu hovoří v tomto směru o zvýšení pouze odměny (část druhá vyhlášky), nikoliv též o zvýšení náhrady hotových výdajů (část třetí vyhlášky)]. Konečně polemika se závěry soudů obou stupňů, že šlo o natolik náročnou věc, že bylo namístě trojnásobné zvýšení (nikoliv jen dvojnásobné) se odbývá na jedinečném skutkovém základě týkajícím se pouze této konkrétní věci, aniž by řešení této otázky mělo obecnější dopad do rozhodovací praxe soudů vůbec.
Je tedy zřejmé, že potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nelze přisuzovat po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dovolání žalobce ohledně částky 334.945,44 Kč,- Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení náhrady ušlého zisku ve výši 120.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení (měnící výrok v důsledku sečtení a odečtení změnou dotčených částek z více nároků zní pouze na 117.638,56 Kč, avšak fakticky se změna dotýká celé částky ušlého zisku) je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je i důvodné.
Odvolací soud v této souvislosti rozhodnutí odůvodnil pouze tím, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce se od podzimu roku 1999 zdržoval v cizině, přičemž jedním z důvodů, proč byl vzat do vazby, byl právě jeho delší pobyt v zahraničí; za zřejmé soud považoval, že žalobce věděl o probíhajícím trestním stíhání, čímž zavdal příčinu k obavám, jež byly důvodem jeho vzetí do vazby; zavinil si tedy vzetí do vazby, a proto mu nevzniklo právo na náhradu ušlého zisku. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však není zcela jasně patrno, na základě jakých skutkových zjištění a právních úvah k uvedenému závěru dospěl, resp. svou argumentaci omezil pouze na pobyt žalobce v zahraničí, aniž by se zabýval - pro závěr o zavinění na vzetí do vazby - podstatnými časovými souvislostmi, tj. zejména kdy se žalobce dozvěděl o tom, že jsou v souvislosti s jeho osobou činěny vyšetřovací úkony, kdy mu bylo oznámeno sdělení obvinění pro konkrétní trestné činy, kdy, z jakých důvodů a za jakým účelem odcestoval do zahraničí a jak dlouho se tam zdržoval. Samotný pobyt dovolatele za hranicemi České republiky v době trestního stíhání totiž sám o sobě neznamená zavinění na jeho následném vzetí do vazby ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb.
Z uvedeného je tudíž zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá k uvedenému dílčímu nároku nezbytný skutkový podklad pro řádné a přezkoumatelné odůvodnění a dovolací soud tak nemá prostor pro dovolací přezkum, resp. nemůže reagovat na dovolací námitky opřené právě o rozbor časových a věcných souvislostí trestního stíhání a pobytu žalobce v zahraničí. Proto Nejvyšší soud rozhodnutí v této části zrušil pro nepřezkoumatelnost (pro nedostatek důvodů), tj. pro tzv. jinou vadu řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je tedy naplněn, proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku na náhradu částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a řízení dovolacího, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu