ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.307.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 307/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované A. p., a. s., o 21.128,60 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 36/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2006, č. j. 9 Cmo 5/2006-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 21.128,60 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že tuto částku zaplatila německé společnosti A. ABM GmbH (dále též jen „společnost ABM“) za vyproštění, odtah a parkovné svého havarovaného vozidla, pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem u žalované pojišťovny.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č. j. 13 Cm 36/2003-32, zamítl žalobu na zaplacení 21.128,60 EUR s 10% úrokem z prodlení od 8. 3. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 13. 10. 2000 došlo před městem H. ve S. r. N. k dopravní nehodě vozidla žalobkyně, jež měla s žalovanou od 1. 1. 2000 uzavřenu pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla; řidič ztratil kontrolu nad vozidlem, které vyjelo z dálnice, převrátilo se a zatarasilo část vozovky. Vyprošťování a odtah vozidla z dálnice provedla na základě pokynu německé policie společnost ABM, jíž žalobkyně dne 7. 3. 2001 zaplatila za tuto službu a za parkovné 21.128,60 EUR. Soud dovodil, že náklady na vyprošťovací a odtahové služby a parkovné nepředstavují škodu vzniklou společnosti ABM, a tudíž nepřichází v úvahu jejich úhrada z titulu tzv. povinného ručení žalovanou pojišťovnou (zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž se jedná o náklady, které vznikly přímo žalobkyni zaplacením uvedených služeb za odstranění následků dopravní nehody jejího vozidla (primární povinností žalobkyně bylo postarat se o to, aby vozidlo po havárii netvořilo překážku v silničním provozu). Žalovaná částka tedy nepředstavuje znehodnocení majetku společnosti provádějící vyproštění a odtah vozidla nebo vyjádření toho, čeho by tato společnost dosáhla nebýt předmětné dopravní nehody; o takovou škodu, která by mohla být hrazena z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, by se mohlo jednat tehdy, jestliže by vozidlo žalobkyně poškodilo např. svršek vozovky, dopravní značení či jiné vozidlo.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2006, č. j. 9 Cmo 5/2006-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem právním, že plnila-li žalobkyně třetí osobě, pak plnila to, co po právu měla plnit sama, nikoli to, co po právu měla plnit žalovaná. Povinnost žalované poskytnout pojistné plnění třetí osobě by nastala v případě, bylo-li by prokázáno, že této třetí osobě byla provozem vozidla způsobena škoda; odtahová společnost však žádnou újmu havárií vozidla žalobkyně neutrpěla. Nelze souhlasit s tvrzením, že společnost ABM tím, že havarované vozidlo vyprostila a provedla jeho odtah, odvracela hrozící škodu. Zároveň je nerozhodné, že odtahová služba byla provedena bez předchozího uzavření smlouvy s žalobkyní a že náklady spojené s vyproštěním, odtahem a parkováním havarovaného vozidla společnost ABM vyúčtovala žalobkyni, nikoli žalované. Ačkoli lze podle odvolacího soudu připustit, že žalobkyni vznikla úhradou těchto nákladů škoda, nemůže být s ohledem na shora uvedené předmětem pojištění odpovědnosti za škodu podle zákona č. 168/1999 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a soudům obou stupňů vytýká „zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné právní posouzení celé záležitosti“. Za zásadní považuje zodpovězení právní otázky, „zda tím, že havarované vozidlo utvořilo překážku v silničním provozu na německé dálnici, vznikla škoda na tomto havarovaném vozidle pojištěného provozovatele, či správci dálniční sítě tím, že určitý dálniční úsek byl zneprůjezdněn“, dále otázky, „zda ten, kdo za jiného odstraňuje překážku, jež brání v plynulém a bezpečném provozu dálnice, jedná v tzv. krajní nouzi“, a zda v řízení zjištěná škoda a její likvidace jsou pokryty „uzavřeným a platným pojištěním odpovědnosti provozu motorových vozidel“. Má za to, že jestliže §7 zákona č. 168/1999 Sb. taxativně vymezuje, co se z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla nehradí, logicky postupem a contrario lze dospět k jednoznačnému závěru, že všechny ostatní nároky představují skutečnou škodu, a tudíž jsou a musí být z pojištění hrazeny. Podle žalobkyně představuje žalovaná částka náklady společnosti ABM (tedy nikoli její náklady), které tato vynaložila v souvislosti s odstraňováním nebezpečné a neočekávané překážky provozu na dálnici a které by jinak, nebýt dopravné nehody, nebyla nucena vynaložit. Společnost ABM tedy jednala v situaci, kdy provozu na dálnici bránila náhlá překážka hrozící vznikem škod, přičemž tedy odvracela v krajní nouzi přímo hrozící škodu, a z tohoto titulu (nikoli z titulu plnění smluvního závazku) jí vznikla škoda. Jelikož má tato odtahová společnost právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které takto vynaložila, a to i proti tomu, v jehož zájmu jednala, a jelikož poskytnout toto plnění za žalobkyni bylo povinností žalované, vzniklo jí dnem, kdy za ní plnila žalobkyně, bezdůvodné obohacení. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje napadený rozsudek za věcně správný, odkázala na své vyjádření k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu Přípustnost dovolání se proto řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí vymezila v několika otázkách. Z žádné z nich však zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. dovozovat nelze.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že nárok žalobkyně na náhradu finančního obnosu vyplaceného německé společnosti ABM za vyproštění, odtah a parkovné jejího vozidla, které na dálnici ve S. r. N. havarovalo, nelze podřadit pod žádný z nároků podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), neboť se nejedná o škodu vzniklou třetí osobě (poškozenému), nýbrž samotné žalobkyni jako vlastníku vozidla, jehož provoz byl pojištěn.
Podle §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném v době vzniku uplatňovaného nároku, tj. před změnou provedenou zákonem č. 56/2001 Sb., účinnou od 1. 7. 2001, pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle §6 odst. 2 nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný nárok, aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu a) škody na zdraví nebo usmrcením, b) škody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škody vzniklé odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) škody, která má povahu ušlého zisku, d) účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c), pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti. Škoda se hradí v penězích, maximálně však do výše limitu pojistného plnění stanoveného v pojistné smlouvě.
Podle §7 odst. 1 tohoto zákona pojistitel nehradí a) škodu, kterou utrpěl řidič vozidla, jehož provozem byla škoda způsobena, b) škodu podle §6 odst. 2 písm. b) a c), za kterou pojištěný odpovídá svému manželu nebo osobám, které s ním v době vzniku škodné události žily ve společné domácnosti, c) škodu na vozidle, jehož provozem byla škoda způsobena, jakož i na věcech přepravovaných tímto vozidlem, s výjimkou škody způsobené na věci, kterou měla tímto vozidlem přepravovaná osoba v době škodné události na sobě nebo u sebe, a to v rozsahu, v jakém pojištěný za škodu odpovídá, d) škodu podle §6 odst. 2 písm. b) a c) vzniklou mezi vozidly jízdní soupravy tvořené motorovým a přípojným vozidlem, nebyla-li způsobena provozem jiného vozidla, e) škodu vzniklou manipulací s nákladem stojícího vozidla, f) náklady vzniklé poskytnutím léčebné péče, dávek nemocenského pojištění (péče) nebo důchodů z důchodového pojištění v důsledku škody na zdraví nebo usmrcením, které utrpěl řidič vozidla, jehož provozem byla tato škoda způsobena, g) škodu způsobenou provozem vozidla při jeho účasti na organizovaném motoristickém závodu nebo soutěži, s výjimkou škody způsobené při takovéto účasti, jestliže je řidič při tomto závodu nebo soutěži povinen dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích.
Z této úpravy je zřejmé, že zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla se vztahuje (pojišťovna má povinnost poskytnout pojistné plnění přímo poškozenému) na případy, kdy provozem vozidla pojištěné osoby byla způsobena škoda jiné osobě – poškozenému – a jí vzniklá újma je podřaditelná pod nároky uvedené v §6 zákona a není zároveň vyloučena ustanovením §7. Je proto v souladu s hmotným právem obecný závěr odvolacího soudu, že pojišťovna je povinna plnit za odpovědnou osobu pouze tehdy, vznikla-li škoda osobě odlišné od pojištěného, tedy osobě třetí (poškozenému), a to za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek.
V řízení pak bylo zjištěno [výhrady proti skutkovému stavu věci nejsou v dovolání vznášeny a s ohledem na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. by ani nebyly způsobilým dovolacím důvodem], že žalobkyně vynaložila uplatňovanou částku na zaplacení vyproštění, odtahu a parkovného svého vozidla, které způsobilo dopravní nehodu na dálnici ve S. r. N.; zaplatila ji osobě povolané k odstranění předmětného vozidla - německé společnosti ABM. Na tomto skutkovém základě odvolací soud správně charakterizoval uplatněný nárok jako nárok na náhradu skutečné škody, která vznikla přímo žalobkyni tím, že musela uhradit náklady za vyproštění, odtah a parkovné svého vozidla, jež způsobilo překážku provozu na dálnici, a že žalovaná by byla povinna plnit pouze tehdy, uplatnila-li by třetí osoba zákonný nárok na náhradu škody vzniknuvší v důsledku dopravní nehody tímto vozidlem způsobené. Z uvedeného je zřejmé, že pro otázky, „zda tím, že havarované vozidlo utvořilo překážku v silničním provozu na německé dálnici, vznikla škoda na tomto havarovaném vozidle pojištěného provozovatele, či správci dálniční sítě tím, že určitý dálniční úsek byl zneprůjezdněn“, a zda v řízení zjištěná škoda a její likvidace jsou pokryty „uzavřeným a platným pojištěním odpovědnosti provozu motorových vozidel“, nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, neboť z nich nelze dovodit rozpor s hmotným právem ani judikatorní přesah posouzení této konkrétní problematiky pro poměry případů obdobných. Ani přesvědčení dovolatelky, že napadený rozsudek má zásadní právní význam pro řešení otázky, zda „ten, kdo za jiného odstraňuje překážku, jež brání v plynulém a bezpečném provozu dálnice, jedná v tzv. krajní nouzi“, nemůže ničeho změnit na zcela správném posouzení vzájemného vztahu žalobkyně, žalované a společnosti ABM z hlediska úvahy, komu vznikla škoda; ostatně i kdyby odtahová společnost odvracela přímo hrozící nebezpečí vzniku škody, šlo by o odvracení škody, za kterou by případně třetím osobám odpovídala právě žalobkyně, která překážku silničního provozu vytvořila, a nemůže proto jít o škodu na straně společnosti zabývající se odtahem vozidel.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobkyně tudíž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu