ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.4863.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4863/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. P. Š., proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 14/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č.j. 51 Co 418/2006-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 C 14/2003-80, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 76.500,- Kč na náhradě bolestného, 252.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 21.798,30 Kč na náhradě nákladů spojených s léčením, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 17. 2. 2001 po slovní rozepři poté, co žalobce upadl na chodník a žalovaný mu dupl nohou na levé koleno, způsobil žalobci vykloubení kolenního kloubu, roztržení chrupavky zevní kloubní plochy stehenní kosti, rozdrcení zevního menisku, přerušení předního zkříženého, vnitřního postranního a zevního postranního vazu; za toto jednání byl žalovaný v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 112/2001 pravomocně odsouzen, přičemž s nárokem na náhradu škody byl žalobce odkázán na občanskoprávní řízení. Soud vzal za prokázané, že uvedeným jednáním žalovaný negativně zasáhl do životní sféry žalobce, který se již aktivně nemůže zabývat sportem (házenou, hokejem, motoristickým závoděním, golfem, lyžováním, cykloturistikou, bruslením, kondičním posilováním), je omezen v aktivním výchovném vlivu vůči synovi, v delším cestování (následky úrazu se u něj projevují i při běžné chůzi), je sníženo jeho uplatnění v práci a v delším časovém horizontu dojde i k deformačním změnám páteře. Událostí se zhoršil i psychický stav žalobce a následky jeho úrazu dopadají rovněž na členy jeho rodiny. Ztížení společenského uplatnění bylo znalcem v oboru ortopedie a traumatologie určeno ve výši základního bodového ohodnocení (2000 bodů po 120,- Kč), tj. 240.000,- Kč. S ohledem na skutečnost, že škoda byla způsobena mimořádně brutálním a násilným jednáním žalovaného, že žalobci vznikla škoda na zdraví ve velkém rozsahu, jehož následky si žalobce ponese celý život, a při porovnání aktivit a pracovního zařazení před a po způsobení škody, obvodní soud shledal důvody pro zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a přiznal tak - vázán návrhem žalobce ve smyslu §153 odst. 2 o.s.ř. - celkem 252.000,- Kč. Výši náhrady za bolest určil v rozsahu základního bodového ohodnocení (637,5 bodů po 120,- Kč), tj. 76.500,- Kč, a to rovněž podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť ke stabilizaci bolesti žalobce došlo podle znaleckého posudku na přelomu února a března 2002. Obvodní soud žalobci přisoudil rovněž v řízení prokázané účelně vynaložené náklady na léčení ve výši 21.798,30 Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č.j. 51 Co 418/2006-102, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na odškodnění bolesti v částce 5.940,- Kč zamítl, ve zbytku rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neaplikoval však vyhlášku č. 440/2001 Sb. na náhradu bolestného, neboť ve smyslu §9 této vyhlášky je rozhodující doba vzniku bolesti. Proto odškodnění bolesti stanovil podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, a to na základě bodového ohodnocení znalce MUDr. L. Ž. (588 bodů po 30 Kč), částkou 17.640,- Kč, kterou na doporučení znalce a s přihlédnutím k okolnostem vzniku úrazu zvýšil o čtyřnásobek, tj. na 70.560,- Kč; žalobu v rozsahu 5.940,- Kč jako nedůvodnou zamítl. U náhrady za ztížení společenského uplatnění shledal postup soudu prvního stupně správným, neboť výše této náhrady se stanovuje odlišným způsobem než u bolestného; přisvědčil rovněž závěru o splnění podmínek pro mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky, neboť zde šlo o bezprecedentní zásah do života žalobce, jenž mu znemožnil plnohodnotný život po úraze ve srovnání s tím, jak žil před napadením.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jež odůvodňuje „ustanovením §265b odstavec 1, písmeno g) tr. řádu“, vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení skutku a nesouhlasí zejména s aplikací vyhlášky č. 32/1965 Sb. na daný případ. Namítá, že odvolací soud odškodnění ztížení společenského uplatnění posoudil podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., jejíž ustanovení §8 odst. 2 písm. b) je však třeba vyložit tak, že lékařský posudek lze vypracovat až po jednom roce od okamžiku vzniku škody na zdraví; podle názoru dovolatele v tomto ustanovení použitý výraz „zpravidla“ nelze zaměňovat za „jednoznačně“ a tím odůvodnit výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění dokonce čtyřnásobným zvýšením. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že opakovaně zdůvodňuje své rozhodnutí o odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění brutálním charakterem násilného jednání žalovaného, což dokonce označuje za bezprecedentní zásah do života žalobce, aniž by se jakkoli přesvědčil, zda tato tvrzení odpovídají skutečnosti, či spíše tvrzení žalobce; pokud by mělo být postaveno najisto, k jakým následkům na zdravotním stavu žalobce či omezení při výkonu práce či amatérské sportovní činnosti došlo, může být hodnověrným důkazem pouze nový znalecký posudek a nikoli tvrzení žalobce. Konečně dovolatel namítá, že mu měl odvolací soud přiznat snížení nákladů řízení odvolacího řízení, neboť nadále splácí Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví za léčení žalobce částku 45.651,- Kč v měsíčních splátkách po 500,- Kč. Navrhuje proto, aby dovolací soud mimo jiné rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Postupoval přitom podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí.
Z obsahu dovolání vyplývá, že směřuje (mimo výroků o nákladech řízení) do potvrzujícího výroku ve věci samé, a to ohledně částky 70.560,- Kč na náhradě bolestného a 252.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění (soudy obou stupňů shodně v tomto rozsahu žalobě vyhověly), přičemž jiné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo. Dovolání žalobce by proto mohlo být přípustné jen za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; podle §237 odst. 3 o.s.ř. je tomu tak zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Pro posouzení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí je proto rozhodující, zda v něm řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Pouze v případě, že jde o právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, řešenou odvolacími soudy či Nejvyšším soudem rozdílně, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4474, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“). O takový případ se zde nejedná.
Spatřuje-li dovolatel nesprávné právní posouzení věci v aplikaci vyhlášky č. 32/1965 Sb. při odškodnění bolesti, je právní názor odvolacího soudu při výkladu přechodných ustanovení (§9 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) zcela v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2905/2004, publikovaný v Souboru pod C 3447, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 333/2005, publikovaný v Souboru pod C 4268 - rozhodující je okamžik vzniku bolesti poškozeného, a nikoliv doba, kdy došlo ke stabilizaci jeho celkového zdravotního stavu, a to bez ohledu na to, že bodové ohodnocení lze podle sazebníku provést až v době stabilizace bolesti a že lékařský posudek se vydává až když je možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený). Dospěl-li tedy odvolací soud v daném případě k závěru, že váže-li se vznik bolesti k období před 1. 1. 2002, na odškodnění bolesti se vztahuje vyhláška č. 32/1965 Sb., nelze mu v tomto směru vytýkat žádná pochybení a přisuzovat tak napadenému rozhodnutí zásadní právní význam.
Dovolatel dále zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu poukazem na argumentaci brutálním charakterem násilného jednání žalovaného, což odvolací soud označil za „bezprecedentní zásah do života žalobce, aniž by se jakkoli přesvědčil, zda tato tvrzení odpovídají skutečnosti, či spíše tvrzení žalobce. Pokud by mělo být postaveno najisto, k jakým následkům na zdravotním stavu žalobce či omezení při výkonu práce či amatérské sportovní činnosti došlo, může být hodnověrným důkazem pouze nový znalecký posudek a nikoli tvrzení žalobce.“ Je zřejmé, že dovolatel tímto způsobem vytýká odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění, nesprávné hodnocení provedených důkazů a neprovedení důkazu novým znaleckým posudkem, nikoliv nesprávnost posouzení věci po právní stránce. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci. Nejde-li tedy o námitky proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou výhrady dovolatele postihovat právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (tj. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení), není přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a jeho přípustnost není založena ani ustanovením §238, §238a a §239 o.s.ř., protože rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod číslem 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Ze všech těchto důvodů není dovolání přípustné, proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu