ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.534.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 534/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce PhDr. F. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L.-spol. s r. o., a 2) S. P. a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 1960/95, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. ledna 2006, č. j. 29 Co 696/2004-333, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vůči žalovaným náhrady škody v celkové výši 1.319.000,- Kč, sestávající ze skutečné škody vzniklé na jeho nemovitosti v důsledku stavebních prací prováděných druhou žalovanou na domě ve vlastnictví první žalované (380.000,- Kč), z ušlého nájemného (920.000,- Kč), ze škody způsobené odcizením věcí (12.000,- Kč), ztrátou akumulačních kamen (2.000,- Kč) a poškozením nábytku (4.000,- Kč) a z nákladů vynaložených na zhotovení fotografií znázorňujících stav žalobcovy nemovitosti (1.000,- Kč).
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 1. 6. 2000, č. j. 8 C 1960/95-136, uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci 166.522,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 1.152.478,- Kč s příslušenstvím žalobu vůči druhé žalované zamítl, v plném rozsahu žalobu zamítl vůči první žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že první žalovaná jako investor rekonstrukce svého domu není ve sporu pasivně legitimována, druhá žalovaná odpovídá za porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. a je povinna nahradit žalobci skutečnou škodu vzniklou promáčením jeho domu v důsledku stavebních prací (rozkrytí střechy žalobcova domu); ostatní nároky se žalobci prokázat nepodařilo.
K odvolání žalobce a druhé žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 2. 2001, č. j. 29 Co 585/2000-176, rozsudek soudu prvního stupně vyjma vyhovujícího výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že náležitě neobjasnil skutkový stav věci, proto mu uložil doplnit dokazování, a vyslovil závazný právní názor, že ve sporu je pasivně legitimována i první žalovaná podle §127 odst. 3 obč. zák. ve spojení s §135 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č. j. 8 C 1960/95-294, uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci 440.475,- Kč s příslušenstvím, ohledně 878.525,- Kč s příslušenstvím zamítl žalobu vůči první žalované, ohledně 712.003,- Kč s příslušenstvím zamítl žalobu vůči druhé žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že první žalovaná prostřednictvím stavební společnosti I. – B., s.r.o. (zanikla sloučením s druhou žalovanou) prováděla rekonstrukci svého domu v M. u. v Č. L., a to na základě stavebního povolení vydaného stavebním odborem Městského úřadu v Č. L. dne 4. 8. 1994, v němž byla stavebníkovi mimo jiné uložena povinnost počínat si tak, aby vlastníkům sousedních nemovitostí nebyla způsobena škoda a nedošlo k neodůvodněnému omezení jejich práv a právem chráněných zájmů. Žalobce jako vlastník sousední nemovitosti – měl umožnit stavebníkovi (první žalované) a společnosti provádějící stavební práce (druhé žalované) po nezbytně nutnou dobu přístup na své nemovitosti za účelem výstavby zadní části rekonstruovaného domu. Vznik škody byl mezi účastníky nesporný, spornou zůstala otázka jejího rozsahu a výše. Znalecký posudek Ing. J. Š. vyčíslil škodu na domku na dvoře, na WC a osvětlení na 2.975,- Kč (vedle již pravomocně přiznaných 166.522,- Kč jako náhrady škody vzniklé promáčením žalobcova domu v důsledku rozkrytí střechy). Během rekonstrukce domu první žalované sloužily jako nebytové prostory pouze místnosti v přízemí žalobcova domu o výměře 150 m2, které žalobce v minulosti pronajímal k obchodním účelům za nájemné ve výši 2.500,- Kč za m2 za rok a které také mohl po dobu těch 14 měsíců, kdy probíhaly předmětné stavební práce, pronajímat za uvedenou výši nájemného, nebýt poškození jeho domu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu o pasivní legitimaci obou žalovaných - dospěl k závěru, že první žalovaná odpovídá za škody vzniklé stavební činností nebo v souvislostí s ní podle §127 odst. 3 obč. zák. jako stavebník, druhá žalovaná pak podle §420a obč. zák. jako podnikatel provozující činnost ve stavebním oboru. Zavázal je proto společně a nerozdílně k náhradě skutečné škody ve výši 2.975,- Kč a k náhradě ušlého nájemného za období 14 měsíců (od září roku 1994 do října roku 1995 včetně) ve výši 437.500,- Kč; ohledně zbylé výše těchto nároků a ohledně požadované náhrady za zničené a ztracené movité věci (kde žalobce neprokázal, že by k jejich ztrátě či zničení došlo v příčinné souvislosti se stavební činností žalovaných) pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 1. 2006, č. j. 29 Co 696/2004-333, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že ohledně 141.135,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak jej potvrdil (v rozsahu 299.340,- Kč s příslušenstvím) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními, že žalované odpovídají za škodu spočívající v poškození domku na dvoře, WC a osvětlení ve výši 2.975,- Kč a v ušlém nájemném za vymezené období; rozdílně však určil výši náhrady ušlého zisku. Podle odvolacího soudu totiž v období od 1. 9. 1994 do 5. 1. 1995 platila vyhláška č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, podle které bylo možné sjednat maximální výši ročního nájemného ve výši 190,- Kč za 1 m2; v daném případě tedy za období od 1. 9. 1994 do 5. 1. 1995 činí ušlé nájemné 9.895,- Kč. Cenová regulace nájemného z nebytových prostor pak byla odstraněna až obecně závaznou vyhláškou č. 34 Rady města Č. L. s účinností od 6. 1. 1995, a od tohoto data do 9. 10. 1995 (dne podání žaloby) se proto uplatní smluvní výše nájemného (2.500,- Kč za m2 za rok), celkem tedy 286.470,- Kč.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, a to z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávnost po právní stránce spatřuje v závěru odvolacího soudu, že se „rozsah škody určuje v jiné výši, než ve výši odpovídající cenám v době vzniku škody, k níž mělo dojít v srpnu 1994“, ačkoli podle §443 obč. zák. platí, že se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození (srpen roku 1994), avšak znalec Ing. J.v Š. určil výši nákladů nezbytných k odstranění skutečné škody (2.975,- Kč) podle stavu cen ke dni vyhotovení znaleckého posudku (14. 2. 2003). Dále tvrdí, že škody na domě žalobce odstranila v rozsahu, v jakém jí žalobce umožnil k poškozeným místům přístup; do těch místností určených k pronajmutí jí však žalobce přístup neumožnil, ačkoli jej k tomu v období od září roku 1994 do ledna roku 1995 opakovaně vyzývala. Tímto prodlením žalobce jako věřitele se soudy obou stupňů nezabývaly, třebaže druhá žalovaná v řízení vylíčila odpovídající tvrzení a navrhla též důkazy k jejich prokázání; rovněž nevzaly v úvahu, že již před vznikem škodné události nebyla budova žalobce ve stavu způsobilém k užívání, tedy žalobce neměl možnost nebytové prostory pronajímat a nemohl mu tak ujít jím požadovaný zisk. Svá rozhodnutí založily na závěru o příčinné souvislosti mezi škodnou událostí (provozní činností druhé žalované) a skutečnou škodou na domě žalobce, aniž by taková skutečnost vyplývala z provedených důkazů nebo vyšla v řízení jinak najevo. Nesprávné právní posouzení spatřuje druhá žalovaná v závěru odvolacího soudu, že žalobce má právo na náhradu škody v penězích, i když již před podáním žaloby vyzval žalované k odstranění škody uvedením v předešlý stav; tím učinil volbu mezi více způsoby splnění závazku k náhradě škody ve smyslu §442 odst. 2 obč. zák. a od této volby pak nemohl podle §561 odst. 1 obč. zák. jednostranně odstoupit. Pro případ, že dovolací soud bude zvažovat přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., formuluje dovolatelka otázku zásadního právního významu tak, že v rozporu s hmotným právem je řešen problém výše skutečné škody na domě žalobce a okolnost, že žalobci bylo přiznáno právo na náhradu skutečné škody v penězích, ačkoliv již uplatnil právo na její náhradu uvedením v předešlý stav. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za správný a ztotožňuje se s jeho skutkovými a právními závěry, které byly výsledkem zákonného a řádného postupu soudů v průběhu řízení, a proto navrhuje, aby bylo dovolání žalobce jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobci přiznaná částka je totiž souhrnem částek představujících náhradu ušlého zisku (296.365,- Kč) a náhradu skutečné škody (2.975,- Kč). Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ve vztahu ke každému z těchto nároků charakter samostatného výroku, a přípustnost dovolání je tak třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu škody na domku na dvoře, WC a osvětlení způsobené v důsledku stavební činnosti žalovaných ve výši 2.975,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 2.975,- Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ani ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně nároku na náhradu ušlého nájemného za období od 1. 9. 1994 do 9. 10. 1995 ve výši 296.365,- Kč) neshledal dovolací soud dovolání přípustným. Druhá žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku ohledně částky 296.365,- Kč s příslušenstvím, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; i když mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání proti tomuto výroku podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně ve vztahu k dovolatelce nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeném ve zrušujícím usnesení. V prvním rozhodnutí ve věci samé soud prvního stupně shledal dovolatelku pasivně legitimovanou a odpovědnou za porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. a zavázal ji k náhradě skutečné škody vzniklé na domě žalobce. Ve zrušujícím usnesení se závazný právní názor odvolacího soudu týkal pouze pasivní legitimace první žalované, byť odpovědnost dovolatelky odvolací soud právně kvalifikoval podle §420a obč. zák. Následný rozsudek soudu prvního stupně pak ve vztahu k dovolatelce její platební povinnost toliko rozšířil, nikoli však v důsledku uvedeného závazného právního názoru, nýbrž jako výsledek skutkového stavu zjištěného po odvolacím soudem uloženém doplnění dokazování; přípustnost dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 296.365,- Kč s příslušenstvím lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V posuzované věci dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným, resp. otázka, kterou z tohoto pohledu formulovala, se týká náhrady skutečné škody na nemovitosti, a tedy výroku, proti němuž je dovolání nepřípustné z důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., jak uvedeno výše. Pro řešení náhrady ušlého zisku se tato otázka neuplatní, neboť zde náhrada uvedením v předešlý stav nepřichází v úvahu.
Ani další dovolatelčiny námitky ohledně náhrady ušlého zisku nejsou způsobilé založit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Z vylíčení důvodů dovolání totiž vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně, zejména že v řízení nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že již před vznikem škodné události nebyla budova žalobce ve stavu způsobilém k užívání. Dovolatelka tedy předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro posouzení výše škody, aniž by formulovala právní otázku, která by mohla mít zásadní význam nejen pro rozhodnutí v této věci, nýbrž i pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Pak ovšem ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu pro skutková zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Založit ji nemůže ani dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým soudům obou stupňů vytýká vady řízení (že neprovedly jí navrhované důkazy); k námitkám v něm uplatněným může Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.), nikoliv při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání druhé žalované neobsahuje způsobilé dovolací důvody, nelze mít za to, že by z hlediska dovolacích námitek mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal druhou žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z limitované sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 5, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, obojí zvýšené o DPH 19 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tedy celkem 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu