ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.800.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 800/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně S. a.s., IČ 46966773, zastoupené advokátem, proti žalované Č. P., a.s., členu holdingu Č., za účasti PhDr. R. S., jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného advokátem, o 144 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 206/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 9. 2007, č.j. 23 Co 349/2006-229, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po opětovném rozšíření žaloby domáhala na žalované pojišťovně zaplacení 144 000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady plnění, které poskytla poškozenému
(v tomto řízení vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně – dále rovněž „vedlejší účastník“) na náhradě ušlého zisku za dobu od 1. 5. 2003, přestože na základě pojistné smlouvy č. 11509900 měla místo žalobkyně plnit poškozenému žalovaná.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, č.j. 6 C 206/2003-104, uložil žalované zaplatit žalobkyni 144 000,- Kč s příslušenstvím a zavázal ji nahradit žalobkyni a vedlejšímu účastníku náklady řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 9. 2005, č.j. 23 Co 100/2005-122, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 2. 2006, č.j. 6 C 206/2003-134, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č.j. 23 Co 349/2006-229, rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 5. 2002, č.j. 7 C 29/2001-60, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 10. 5. 2002, č.j. 7 C 29/2001-62, které nabyly právní moci dne 31. 5. 2002 (dále jen „rozsudek o náhradě škody“) bylo žalobkyni (v uvedeném řízení vystupující na straně žalované) uloženo vyplácet poškozenému počínaje 1. 5. 2002 rentu ve výši 9 000,- Kč měsíčně jako náhradu ušlého zisku ze smlouvy o obchodním zastoupení, která měla být mezi poškozeným jako obchodním zástupcem a společností H., s.r.o., uzavřena do 30. 5. 2000. Protože vozidlo žalobkyně, které způsobilo dopravní nehodu, z níž škoda vznikla, bylo pojištěno u právní předchůdkyně žalované I. P., a.s., pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, žalovaná v období od 1. 5. 2002 do 30. 4. 2003 poškozenému uvedenou rentu vyplácela. Počínaje 1. 5. 2003 však žalovaná plnit odmítla, neboť další trvání nároku poškozeného podle ní nebylo řádně prokázáno.
Okresní soud – vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu – dospěl k závěru, že rozsudek o náhradě škody žalovanou (jako vedlejšího účastníka předmětného řízení) nezavazuje, a proto domáhá-li se škůdce, který plnil za pojišťovnu, vydání bezdůvodného obohacení, musí uplatněný nárok prokázat. Přestože žalobkyně byla soudem poučena podle §118a o.s.ř. o nutnosti tvrdit, zda a kdy poškozenému vznikla škoda v podobě ušlého zisku, a k těmto tvrzením označit důkazy, neprokázala ušlý zisk poškozeného v období od 1. 5. 2003 ani příčinnou souvislost mezi škodnou událostí a tvrzenou škodou.
Krajský soud po zopakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že nárok poškozeného na náhradu ušlého zisku trval do 30. 4. 2003. Počínaje 1. 5. 2003 však tento nárok zanikl, neboť – s ohledem na učiněná zjištění – činnost obchodního zástupce nebylo možné vykonávat souběžně s pracovním poměrem poškozeného, přičemž poškozenému je nadále vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku z hlavního pracovního poměru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že nebyl prokázán nárok poškozeného na náhradu škody. Poukazuje na skutečnost, že v dané věci je předmětem sporu její nárok vůči žalované na plnění z pojistné smlouvy, nikoli nárok poškozeného PhDr. S. na náhradu škody vůči ní. Tento nárok byl již poškozenému přiznán pravomocným rozhodnutím a jeho přezkoumání v tomto řízení brání překážka věci rozhodnuté. Jestliže tedy žalovaná po dobu jednoho roku za žalobkyni plnila a nyní již poškozenému plnit nechtěla, měla se domáhat „zrušení nároku“ v samostatném řízení. Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem, že rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 5. 2002, č.j. 7 C 29/2001-63, není pro žalovanou závazný, protože nebyla (hlavním) účastníkem řízení, které jeho vydání předcházelo. Podle žalobkyně byl soud prvního stupně v posuzované věci citovaným rozsudkem vázán a neměl proto připustit jeho „revizi“, pokud jde o nárok poškozeného na ušlý zisk. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., se zabýval jeho přípustností.
Protože dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jak mylně usuzuje dovolatelka, nýbrž podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jelikož soud prvního stupně poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, v novém rozhodnutí rozhodl jinak v důsledku závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu.
Podle §159a o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu (odstavec 5).
Odvolací soud správně dovodil, že pravomocný rozsudek o náhradě škody je závazný pouze pro (hlavní) účastníky řízení, které jeho vydání předcházelo a v němž poškozený (vedlejší účastník) vystupoval jako žalobce a odpovědná osoba (žalobkyně) vystupovala jako žalovaná. Pokud v dané věci, kde žalobkyně uplatňuje nárok na plnění vůči pojistiteli (žalované), soud zkoumá jako předběžnou otázku existenci (trvání) nároku poškozeného na náhradu škody vůči odpovědné osobě, není při jejím posuzování vázán pravomocným rozsudkem o náhradě škody, neboť se nejedná o spor mezi týmiž účastníky, citovaný pravomocný rozsudek není pro žalovanou (ani z jiných důvodů) subjektivně závazný, a proto soud nemůže vůči ní vycházet z toho, že a jakým způsobem bylo o uplatněném nároku na náhradu škody v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 734-735, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, uveřejněný pod C 514 v Souboru civilních rozhodnutí NS). Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nemůže jít o (dovolatelkou namítanou) překážku věci pravomocně rozhodnuté, protože zde nevystupují titíž (hlavní) účastníci a nejde ani o tentýž předmět řízení jako ve věci o náhradu škody, neboť nárok vymezený žalobním petitem nevyplývá z téhož skutku.
Dovolatelce nelze přisvědčit, namítá-li, že pokud žalovaná již nechtěla plnit z pojistného vztahu, měla se domáhat „zrušení nároku“ poškozeného v samostatném řízení. Protože pravomocný rozsudek o náhradě škody není pro žalovanou (na rozdíl od žalobkyně) závazný, je věcí žalobkyně, aby – neplní-li žalovaná povinnosti vyplývající z uzavřené pojistné smlouvy dobrovolně – uplatnila svůj nárok na náhradu plnění vyplaceného poškozenému vůči žalované v soudním řízení, což ostatně učinila.
Pokud žalobkyně brojí proti závěru, že nárok poškozeného v období po 1. 5. 2003 nebyl prokázán, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6. vydání, 2003, str. 1066, nebo 7. vydání, 2006, str. 1268).
Dovolatelka především polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalované, které by s ohledem na výsledek dovolacího řízení svědčilo vůči žalobkyni a vedlejšímu účastníku právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu