ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.981.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 981/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Z. Č., zastoupeného advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Š.F. s. r. o., proti žalované Č. p. a. s., o zaplacení 101.978,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 16/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č.j. 20 Co 320/2006-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, č. j. 20 Co 320/2006-60, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 1. 2006, č. j. 12 C 16/2004-33, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 101.978,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly shodně ze skutkového zjištění, že žalobce, který dne 14. 9. 1999 s žalovanou uzavřel pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění vozidla Škoda, ve vlastnictví leasingové společnosti Š.F. s. r. o, byl po dobu trvání pojištění nájemcem uvedeného vozidla na základě leasingové smlouvy ze dne 1. 7. 1999, přičemž smluvní vztah z leasingu byl předčasně ukončen dne 6. 12. 2000 z důvodu odkoupení vozidla třetí osobou. Odvolací soud neshledal důvodným nárok žalobce na pojistné plnění za škodu, jež vznikla na pojištěném vozidle dne 27. 1. 2000 v důsledku jeho poškození a odcizení neznámým pachatelem, a to s poukazem na ustanovení §797 odst. 1 a 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2000, neboť při absenci rozdílné úpravy práva na pojistné plnění je pojištěným, tj. tím, kdo má právo na pojistné plnění z pojistné události nastalé v době trvání leasingového vztahu, nikoliv žalobce, nýbrž leasingová společnost Š.F. s. r. o. K námitkám žalobce odvolací soud uvedl, že okolnost, že v době uplatnění nároku na pojistné plnění byl leasingový vztah žalobce s touto společností ukončen, jakož i okolnost, že žalobce svým jednostranným úkonem ve vztahu k pojišťovně vinkuloval pojistné plnění nad částku 10.000,- Kč ve prospěch leasingové společnosti, aktivní věcnou legitimaci žalobce v tomto řízení nezakládá. Ani samotný souhlas leasingové společnosti s uvolněním pojistného plnění ve prospěch žalobce ze dne 4. 4. 2000, nemohl založit právní titul žalobce na pojistné plnění.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Popisuje především průběh předchozího řízení a rekapituluje obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž nesouhlasí se závěrem, že není ve sporu aktivně legitimován. Namítá, že „pokud by bylo přistoupeno na právní názor vyslovený odvolacím soudem, že žalobce není aktivně legitimován ve sporu, nastala by naprosto paradoxní situace v tom, že pojistná událost, ke které došlo dne 24. 10. 2000 na vozidle leasingové společnosti, by z hlediska pojistného plnění z pojistné smlouvy ze dne 14. 9. 1999 náleželo jinému subjektu než pojištěnému, když povinnost vinkulace v současné době neexistuje“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v řízení. Poukazuje také na to, že dovolání není přípustné, neboť dovolací námitky žalobce spočívající v konstatování nesouhlasu se závěry soudů obou stupňů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§242 odst. 3 o.s.ř.), neshledal ve vymezení dovolacího důvodu otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž shodně se soudem prvního stupně spočívá na závěru, že nebylo-li v pojistné smlouvě (či v pojistných podmínkách) sjednáno právo na plnění pro žalobce jako pronajímatele vozidla, je podle §797 odst. 1, 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2000, pojištěnou osobou leasingová společnost jako vlastník vozu, nikoliv žalobce. Dovolání sice vznáší obecnou námitku proti řešení otázky nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, ve své podstatě však pouze rekapituluje průběh předchozího řízení a argumentuje jen poukazem na faktické důsledky napadeného rozhodnutí, aniž by vyložilo, v čem je uvedený právní závěr (plynoucí ostatně z výslovné dikce zákona) při popsaném skutkovém stavu (jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu) nesprávný. Nejde tedy o otázku právní (výklad použité právní normy), tím spíše pak ani o takovou otázku řešení právního problému, která by měla tzv. judikatorní přesah, tj. dopad do rozhodovací praxe soudů vůbec.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce ani vedlejší účastník nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu