ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4769.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4769/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně H. b. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 27/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2007, č. j. 23 Co 87/2007-170, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2007, č. j. 23 Co 87/2007-170, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. září 2006, č. j. 26 C 27/2004-144, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit
a vyklizený předat žalobkyni „byt o velikosti 3+1 o rozloze 100,64 m2, který se nachází v 1. patře budovy č. p. 1531 na pozemku parc. č. 1393, k. ú. V., o. P. 2, zapsaný na LV 1881 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P.-m.“ (dále jen „předmětný byt“), a uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení částku 6.600,- Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 23 Co 87/2007-170, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že jejich výše činí 5.150,- Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, který doplnil dokazování dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou dne 18. 6. 1990 mezi OPBH P. 2 a rodiči žalované, měl shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že rodiče žalované J. a L. S. na základě rozhodnutí bytového odboru hl. m. P. ze dne 15. června 1948, č. j. 30714.-48./III-46-O.B. Ku-Sam., o směně bytů podle §10 zákona č. 163/1946 Sb., fakticky užívali byt v 1. patře domu č. p. 1531 administrativně označený jako byt 2+1, který byl částí bytu 5+1 kolaudovaného v roce 1909, zatímco zbývající části původně kolaudovaného bytu 5+1 užívali jiní nájemníci, že po úmrtí sousedky K. V. na žádost rodičů žalované ze dne 30. 10. 1989 rozhodl OPBH ONV v P. 2 dne 15. 1. 1990, sp. zn. byt-1531-OV-70-90-Kor., tak, že sloučil podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. jednu místnost (po zemřelé paní V.) s bytem užívaným rodiči žalované o velikosti 2+1, že tak fakticky vznikl byt 3+1, který však nebyl zkolaudován, že dne 20. 2. 1990 byl sepsán protokol o převzetí tohoto bytu 3+1 rodiči žalované, že rodiče žalované a OPBH P. 2 dne 18. 6. 1990 uzavřeli dohodu o užívání bytu (dohodu o odevzdání a převzetí bytu), že původní vlastníci domu č. p. 1531 převedli jeho vlastnictví kupní smlouvou z 23. 10. 1995 na žalobkyni, že podle dohody uzavřené 26. 3. 1996 mezi rodiči žalované a žalobkyní došlo k faktickému rozdělení bytu kolaudovaného v roce 1909 jako 5+1 na dva nově řešené byty 2+1 a 3+1, aniž proběhla jejich kolaudace, že žalobkyně se v této dohodě zavázala, že připraví ohledně bytu 3+1 pro rodiče žalované nájemní smlouvu na dobu neurčitou, že rodiče žalované nadále užívali předmětný byt 3+1, jehož součástí již nebyly dva pokoje z bytu, do kterého se nastěhovali v roce 1948, že žalovaná předmětný byt spolu s rodiči užívala a vedla s nimi společnou domácnost, že otec žalované zemřel v roce 1997 a od úmrtí matky v roce 2001 užívá předmětný byt žalovaná se svojí rodinou. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – nejdříve řešil jako předběžnou otázku, zda rodičům žalované vznikl nájem bytu, který by ve smyslu §706 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, přešel na žalovanou. Podle soudu prvního stupně rodičům žalované vzniklo právo nájmu k bytu 2+1 v roce 1948, v roce 1990 právo užívání bytu 3+1
(po připojení místnosti užívané K. V.) podle §153 tehdy platného obč. zák. Žalovaná užívá byt v souladu s dohodou z 23. 6. 1996, a i když s ní dosud nebyla uzavřena nájemní smlouva, není povinna se z předmětného bytu vystěhovat, neboť z této dohody, která je dohodou uzavřenou podle §51 obč. zák., vyplývá pro žalobkyni povinnost nájemní smlouvu se žalovanou uzavřít. Rodiče žalované uzavřeli sice
10. 10. 1996 nájemní smlouvu, avšak právo nájmu k předmětnému bytu jim nevzniklo, neboť smlouva nebyla uzavřena se žalobkyní jako pronajimatelkou, ale se společností K. spol. s r. o. Ta by mohla nájemní smlouvu uzavřít jen jako zástupce žalobkyně, což by také muselo být ve smlouvě uvedeno. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva z 10. 10. 1996 je neplatným právním úkonem, oproti soudu prvního stupně však nepovažoval za právní důvod užívání bytu žalovanou dohodu z 26. 3. 1996. Právním titulem, na základě kterého rodiče žalované předmětný byt užívali, byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu uzavřená dne
18. 6. 1990 (ve spojení s rozhodnutím OBH ONV v P. 2 z 15. 1. 1990, o sloučení jedné místnosti s bytem rodičů žalované podle ustanovení §56 odst. 2 zákona
č. 41/1964 Sb.). Žalovaná vedla se svojí matkou společnou domácnost, neměla vlastní byt, který by mohla užívat k dostatečnému uspokojení své bytové potřeby, a přešel na ni tak nájem předmětného bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku. Odvolací soud uzavřel, že administrativní nesrovnalosti žalobkyně a správce domu a nedostatečná péče předchozích vlastníků nemovitosti uvést stav faktický do souladu s kolaudovaným stavem nemovitosti, nemohou být na újmu nájemcům bytu, kteří v průběhu trvání nájemního vztahu své povinnosti neporušili
a naopak vystupovali vstřícně ve vztahu k pronajímateli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatnila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Napadla závěr odvolacího soudu, že rodiče žalované užívali předmětný byt z titulu dohody o odevzdání a převzetí bytu uzavřené dne 18. 6. 1990 mezi nimi a OPBH P. 2. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 2758/99, namítá, že rozhodnutí odboru bytového hospodářství o sloučení původního „bytu“ 2+1 s místností po paní V. není rozhodnutím ve smyslu §154 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku a nemůže být tedy platným podkladem pro uzavření následné dohody
o užívání „bytu“ 3+1, když se svou povahou nejednalo o rozhodnutí, ale pouze
o stanovisko k zamýšlenému sloučení bytů. Tím tedy ani dohoda ze dne 18. 6. 1990 nemůže být právním titulem nájmu. Absence příslušného rozhodnutí tak tvoří překážku k platnému vzniku práva osobního užívání bytu, žalované proto nesvědčí žádný právní titul pro užívání předmětného bytu. Žalobkyně rovněž namítala, že žalované nemohlo nájemní právo vzniknout z důvodu nezpůsobilosti předmětu nájmu, neboť jediný právní stav předmětného bytu založený rozhodnutím stavebního úřadu, je kolaudační rozhodnutí z roku 1909 na byt 5+1. Proto nemohla být platně uzavřena dohoda z roku 1948 o faktickém užívání třech místností z takto kolaudovaného bytu, stejně jako dohoda o odevzdání a převzetí bytu z roku 1990, přičemž odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky zejména na rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2524/2003, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení
Podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. dubna 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí stanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolání je však přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť řeší právní otázku, a to vzniku práva užívání bytu v roce 1990, odchylně od judikatury dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení §868 občanského zákoníku ve znění účinném od
1. 1. 1992 (dále „obč. zák.“) však posouzení uvedené otázky vyžaduje především vyřešení předběžné otázky, zda rodičům žalované vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, neboť jen tehdy se mohlo takové právo změnit na nájem bytu, které po smrti matky žalované ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. mělo přejít na žalovanou. Uvedenou předběžnou otázku je třeba posoudit s přihlédnutím k právním předpisům účinným v rozhodné době (kdy mělo právo osobního užívání vzniknout),
tj. podle občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák. před novelou“).
Podle §154 odst. 1 obč. zák. před novelou rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů
o hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná), vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Rozhodnutí místního národního výboru
o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (srov. zákon č. 71/1967 Sb. v tehdy platném znění). Právo osobního užívání bytu vzniklo podle §155 odst. 1 obč. zák. před novelou dohodou o odevzdání a převzetí bytu, pro níž zákon nestanovil písemnou formu, takže mohla být uzavřena ústně i konkludentně. Podle ustáleného výkladu předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem
k ustanovení §39 obč. zák. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555). Uvedený názor zaujímá konstantně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 27.3.1997, sp. zn.
2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 26 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, ze dne 17.7.1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, ze dne 9.8.1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 27.7.2000, sp. zn. 26 Cdo 187/99, a ze dne 15.1.2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000).
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97 (jakož i v dalších rozhodnutích - srov. např. rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp. zn.
26 Cdo 2758/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod č. 146, usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99, rozsudek ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/2000 a rozsudek ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002), vyjádřil právní názor, který sdílí i v této věci, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále „zákon o hospodaření s byty“), udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. před novelou spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu. Takovéto rozhodnutí bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platících pro hospodaření s byty.
Nelze-li – s ohledem na výše uvedené – považovat rozhodnutí o sloučení bytů za rozhodnutí o přidělení bytu [a existence (jiného) rozhodnutí o přidělení bytu nebyla
v řízení ani tvrzena], nemůže již z tohoto důvodu obstát právní závěr (řešení předběžné otázky), že rodiče žalované byli – s ohledem na rozhodnutí OBH Obvodního národního výboru v P. 2 o udělení souhlasu ke sloučení byt 2+1 s další místností ze dne 15. 1. 1990 a dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 18. 6. 1990 – uživateli
a později nájemci (podle §871 odst. 1 věty první obč. zák.) předmětného bytu.
Okolnost, že v odůvodnění rozhodnutí OBH Obvodního národního výboru
v P. 2 ze dne 15. 1. 1990 je uvedeno, že „Toto rozhodnutí opravňuje uzavřít s majitelem domu podle §154 obč. zák. č. 40/1964 Sb. dohodu o převzetí nově vzniklé bytové jednotky.“, na uvedeném závěru nic nemění, neboť soud je povinen ve smyslu
§135 odst. 2 o.s.ř. vycházet z výroku pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu
(tj. v daném případě z výroku, že „žádosti o sloučení bytu se dle §56 odst. 2 zák.
č. 41/64 Sb. vyhovuje“), nikoli však již z jeho odůvodnění.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že rodiče žalované se stali uživateli předmětného bytu (a že po smrti matky žalované se stala nájemkyní bytu – v důsledku přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. – žalovaná), nelze
s ohledem na výše uvedené závěry jeho právní posouzení věci pokládat za správné. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. obsahově konkretizovaný dovolacími námitkami žalobkyně byl uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud neopomene zkoumat, zda místnosti obývané žalovanou a její rodinou, jejichž vyklizení se žalobkyně vůči žalované domáhá, tvoří byt, neboť žalovaná částečně užívá jiné místnosti než před rokem 1996.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu