ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4873.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4873/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) JUDr. T. Ch., b) JUDr. B. Ch., c) J. V., zastoupených advokátkou, d) Mgr. R. V., proti žalovanému Z. P., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 67/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2007, č. j. 19 Co 187/2007-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 13, II. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve
2. nadzemním podlaží domu č. p. 52 v k. ú. V. v P. 10 v ulici K. č. o. 16“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dali žalovanému. Výpověď z nájmu bytu učinili součástí žaloby a odůvodnili tak, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobců (vlastníků domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemní smlouvu, v jejímž čl. III. byl dán souhlas právní předchůdkyně žalobců (jako pronajímatelky) k tomu, aby žalovaný jako nájemce přenechal byt do podnájmu. Žalobci jsou přesvědčeni, že na ně podle §680 odst. 2 občanského zákoníku nepřešel závazek předchozí vlastnice umožňující žalovanému přenechání bytu do podnájmu. Žalovaný předmětný byt od roku 2002 neužívá, přenechává jej do podnájmu. Žalobci dopisem ze dne 27. 2. 2002 žalovanému sdělili, že s podnájmem bytu nesouhlasí, a vyzvali jej, aby se podnájemník do konce března 2002 z bytu vystěhoval. Žalovaný se však odvolal na čl. III nájemní smlouvy. Žalobci mají tak za to, že žalovaný má jinou možnost bydlení, předmětný byt k zajištění svého bydlení nepotřebuje a využívá jej pouze ke svému obohacení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2006, č. j. 51 Co 535/2005-44, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 14. 9. 2005, č. j. 11 C 67/2005-29, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 11 C 67/2005-85, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 20. 7. 2006, č. j. 11 C 67/2005-89, a ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 8. 2006, č. j. 11 C 67/2005-93, přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou dali žalobci žalovanému, dále rozhodl, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku a že žalovaný je povinen po skončení nájmu byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší. Rozhodl také o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že podle dohody o vydání byl J. T. mimo jiné vydán dům č. p. 52 v k. ú V. Ta prodala dům žalobcům kupní smlouvou ze dne 8. 11. 2001 (s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 19. 11. 2001), že podle prohlášení žalobců ze dne 7. 2. 2002 (s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 11. 2. 2002) byly v tomto domě vymezeny bytové jednotky, mimo jiné též jednotka č. 52/13 – byt 1+1 ve 2 nadzemním podlaží, že žalobci jsou zapsáni jako spoluvlastníci bytové jednotky, že ideální polovina je ve společném jmění žalobců a), b), a druhá ideální polovina ve společném jmění žalobců c), d), že právní předchůdkyně žalobců J. T. (jako pronajímatelka) a žalovaný (jako nájemce) uzavřeli dne 1. 4. 1995 nájemní smlouvu k předmětnému bytu, že v článku III. této nájemní smlouvy udělila pronajímatelka nájemci souhlas „s případným podnájmem či pronájmem bytu“, že žalovaný uzavřel dne 30. 9. 2000 s Ing. J. P. smlouvu o podnájmu předmětného bytu, že žalobci dopisem ze dne 27. 2. 2002 žalovanému sdělili, že s dalším podnájmem předmětného bytu nesouhlasí a vyzvali jej, aby nejpozději do konce března 2002 ukončil podnájem bytu, že 12. 6. 2006 byla uzavřena dohoda o skončení podnájmu mezi žalovaným a Ing. J. P. ke dni 12. 9. 2006, že žalovaný v předmětné době studoval a pracoval v B. a později v T. nad L., že žalobci jako pronajímatelé dali žalovanému výpověď z nájmu bytu z důvodů, že najatý byt neužívá nejméně od počátku roku 2002 a že ho v době podání výpovědi bez jejich souhlasu přenechal do podnájmu třetí osobě, že výpověď z nájmu (obsažená v žalobě) byla žalovanému doručena dne 24. 3. 2005. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále „obč. zák.“, nebyl naplněn, neboť žalovaný byt neužíval pouze dočasně z vážných důvodů, kterými bylo studium a krátkodobý výkon práce mimo území P. V otázce druhého výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. soud prvního stupně vycházel z právního názoru odvolacího soudu, vysloveného ve zrušujícím usnesení, a to, že žalobci vstoupili ve smyslu ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. do práv a povinností plynoucích z nájemní smlouvy a byli tak vázáni i souhlasem předchozího pronajímatele s přenecháním bytu nájemcem (žalovaným) do podnájmu. Závazek žalobců však jejich jednostranným právním úkonem (odvoláním ze dne 27. 2 2002) odpadl. Poté žalovaný byt podnajímal bez souhlasu pronajimatelů, čímž hrubě porušoval povinnosti vyplývající pro něj z nájmu bytu. Ke dni podání výpovědi tak byl naplněn výpovědní důvod uvedený v ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Soud prvního stupně neshledal žádné skutečnosti, které by zakládaly nesoulad podané výpovědi s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. věty druhé, a podmínil vyklizení žalovaného z bytu poskytnutím přístřeší.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, č. j. Ncd 212/2007-108, byla věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Co 456/2006 přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze. Důvodem pro delegaci byla skutečnost, že žalobkyně b) je soudkyní Městského soudu v Praze a soudci Městského soudu v Praze jsou tak podle §14 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) z projednávání a rozhodování této věci vyloučeni.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, č. j. 19 Co 187/2007-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne
28. 6. 2006, č. j. 11 C 67/2005-85, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. července 2006, č. j. 11 C 67/2005-89, a opravného usnesení ze dne 1. srpna 2006, č. j. 11 C 67/2005-93, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování dopisem ze dne 3. 1. 2007, z něhož zjistil, že žalovaný sdělil žalobcům, že předmětný byt užívá společně s M. D.,
a dohodou o skončení pracovního poměru ze dne 10. 4. 2007, podle které pracovní poměr žalovaného na Základní škole v K. III skončil téhož dne. Dále vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěrem,
že ze dvou výpovědních důvodů byl naplněn pouze výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť žalovaný jako nájemce přenechal předmětný byt do podnájmu bez souhlasu pronajimatelů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na žalobce jako pronajimatele nepřešel závazek, vzniklý souhlasem jejich právní předchůdkyně ve vlastnictví domu s podnájmem bytu. Poukázal na to, že právní nástupnictví podle §680 obč. zák. se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky. Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje a který jde nad rámec základních obsahových atributů nájemního vztahu. Mezi tyto pojmové znaky nelze řadit souhlas pronajimatele s přenecháním bytu do podnájmu. K obdobnému právnímu závěru ve vztahu k právnímu nástupnictví dospěl také Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 866/2002. Podle odvolacího soudu sice na žalobce nepřešel závazek jejich právní předchůdkyně, avšak žalobci s podnájmem fakticky vyslovili souhlas konkludentně, o čemž svědčí obsah jejich dopisu ze dne 27. 2. 2002, kterým souhlas odvolali. Tímto jednostranným úkonem však jejich závazek, spočívající v souhlasu s přenecháním bytu do podnájmu, zanikl. Po doručení tohoto dopisu žalovaný podnajímal byt bez souhlasu pronajímatelů a hrubě tím porušoval povinnost nájemce. Odvolací soud uzavřel, že daná výpověď není v rozporu s dobrými mravy,
a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o formě bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jako dovolací důvody uplatnil,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vadu řízení žalovaný spatřuje v tom, že o odvolání, kterým žalobci napadli prvý rozsudek soudu prvního stupně ze dne
14. 9. 2005, č. j. 11 C 67/2005-29, rozhodoval jako odvolací soud Městský soud v Praze. Jestliže usnesením ze dne 24. 3. 2006, č. j. 51 Co 535/2005-44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, rozhodovali ve věci vyloučení soudci, neboť i v té době byla žalobkyně b) soudkyní Městského soudu v Praze. Nesprávný je právní závěr odvolacího soudu, že při změně vlastnictví domu, v němž se byt nachází, nepřechází na pronajímatele ve smyslu ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. závazek strpět podnájem bytu nájemcem. Je-li takový závazek obsahem dvoustranného právního úkonu (nájemní smlouvy), může být změněn jen písemnými dodatky obou smluvních stran, jak je navíc v nájemní smlouvě výslovně ujednáno, nikoli jednostranným právním úkonem pronajímatele. Opačný výklad pomíjí zásadu pacta sunt servanda. Podle žalovaného je nepřípadný odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, neboť ten se zabýval otázkou vázanosti souhlasem se stavebními úpravami. V daném případě nejde o výjimku z práv a povinností, do nichž vstoupili jakožto nabyvatelé noví vlastníci, což dovozuje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudu obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry soudů ohledně naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. K namítané vadě uvedli, že žalovaný nevznesl námitku podjatosti soudců Městského soudu v Praze v době, kdy o věci rozhodovali, a ti neměli žádné pochybnosti o své podjatosti, neboť jinak by postupovali jako v řízení o druhém odvolání (tj. podle §15 o.s.ř.). Městský soud v Praze také neučinil ve věci konečné rozhodnutí. Navíc Krajský soud v Praze jako soud odvolací opřel své rozhodnutí o jiné právní závěry. Navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Podáními z 21. 4. 2008 a 7. 4. 2009 žalovaný sdělil, že žalobci dne 6. 12. 2007 prodali předmětnou bytovou jednotku č. 52/13 manželům D. a Š. V., ale od 5. 12. 2008 jsou v důsledku dohody o odstoupení od kupní smlouvy opět zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci bytové jednotky.
Podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. června 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (ze dne 28. června 2006, č. j. 11 C 67/2005-85, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. července 2006, č. j. 11 C 67/2005-89, a ve znění opravného usnesení ze dne 1. srpna 2006, č. j. 11 C 67/2005-93), kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – zamítavém – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem vysloveným v usnesení (ze dne 24. března 2006, č. j. 51 Co 535/2005-44), jímž odvolací soud jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovaný namítal, že v řízení došlo k vadě podle §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť rozhodovali vyloučení soudci, přičemž za vyloučené soudce označil soudce Městského soudu v Praze, jehož soudkyní je žalovaná 2), a kteří usnesením ze dne 24. 3. 2006, č. j. 51 Co 535/2005-44, zrušili prvé rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaný však přehlíží, že soud prvního stupně rozhodl ve věci znovu, poté o odvolání proti jeho druhému rozsudku na základě rozhodnutí o nutné delegaci podle §12 odst. 1 o.s.ř. rozhodl Krajský soud v Praze a dovoláním je napaden rozsudek tohoto soudu. Pak je zřejmé, že žádný ze soudců Městského soudu v Praze se již na rozhodování ve věci nepodílel a o rozhodování vyloučenými soudci nelze uvažovat. Na tom nemění nic ani to, že Městský soud v Praze vyslovil ve zrušujícím usnesení pro soud prvního stupně závazný právní názor. Podstatné je, že rozhodnutí soudu prvního stupně pak bylo přezkoumáno jiným odvolacím soudem, jehož nestrannost ani žalovaný nezpochybňuje.
Ani jiné vady řízení, vyjmenované v §242 odst. 3 o.s.ř., nebyly dovolacím soudem zjištěny.
S přihlédnutím k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu (nesprávné právní posouzení) a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že na žalobce nepřešel podle ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. závazek předchozí pronajímatelky předmětného bytu strpět podnájem bytu nájemcem, obsažený v nájemní smlouvě z 1. 4. 1995.
Podle §680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajimatele.
Nejvyšší soud se výkladem tohoto ustanovení zabýval v dále uvedených rozhodnutích, od nichž nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci. V rozsudku z 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997, pod pořadovým číslem 84, uvedl, že „citované ustanovení upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajimatele z nájemního vztahu přímo
(ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, které mají samostatný právní důvod jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajimatele vzniklé za trvání původního vztahu)“.
Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku 23. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, na který odkázal již odvolací soud, že „toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmovém znaky (srov. §663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že na něj přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje“. V uvedené věci šlo o souhlas právního předchůdce se stavebnímu úpravami pronajatých prostor. Nejvyšší soud zdůraznil, že z právní úpravy nájemního vztahu (§667 a §669 obč. zák.) vyplývá, že zásah do pronajaté věci (její změny, opravy) je podmíněn souhlasem pronajimatele – vlastníka. Okolnost, že právní předchůdce dal souhlas se změnou podstaty věci (jak tomu bylo v případě předmětných stavebních úprav), která je předmětem nájmu, nemůže jít vlastníkovi (nabyvateli) k tíži. Uvedené závěry jsou použitelné též ohledně souhlasu právního předchůdce s podnájmem bytu. Rovněž k podnájmu bytu nájemcem je třeba souhlasu pronajimatele, neboť §719 odst. 1 obč. zák. stanoví, že pronajatý byt nebo jeho část lze přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen s písemným souhlasem pronajimatele. Závazek právního předchůdce strpět podnájem bytu nájemcem na pronajimatele ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. nepřechází, neboť přesahuje rámec základních povinností pronajimatele, vyplývajících z §685 obč. zák. Na tom nic nemění skutečnost, zda vznikl jednostranným prohlášením pronajimatele nebo dohodou uzavřenou mezi pronajimatelem a nájemcem.
Závěr odvolacího soudu, že na žalobce jako pronajimatele předmětného bytu nepřešel ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. závazek jejich právní předchůdkyně strpět podnájem bytu, je tedy správný. To znamená, že žalovaný byl oprávněn podnajímat byt jen s písemným souhlasem žalobců jako pronajimatelů. Úvaha odvolacího soudu, že souhlas byl udělen „konkludentně“ tak neobstojí, a je proto nadbytečné řešit otázku, zda souhlas mohl být pronajimateli odvolán.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a), b), c) a žalovaným vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobcům a), b) a c) vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 2 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3.900,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů třikrát 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.) 5.712,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní d) a žalovaným vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto, avšak žalobkyni d) náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalobci a), b) a c) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu