ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5322.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5322/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce R. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) R. K., 2) M. K., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 180/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2006, č.j. 35 Co 216/2006-153, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. září 2006, č.j. 35 Co 216/2006-153, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2006, č.j. 10 C 180/2002-135, týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu, se zamítá.
II. Dovolání proti zbývající části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2006, č.j. 35 Co 216/2006-153, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2006, č.j. 10 C 180/2002-135, týkající se vyklizení dalších místností nacházejících se ve III. podlaží domu čp. 1227 v P. 2, B. 42, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby soud přivolil k výpovědi (obsažené v žalobě), kterou dal žalovaným z nájmu bytu, sestávajícího z pokoje a kuchyně se společným příslušenstvím, IV. kategorie ve třetím nadzemním podlaží domu čp. 1227 v P. 2, V., B. 42 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a současně se domáhal i toho, aby soud uložil žalovaným vyklidit vedle předmětného bytu i prostory ve III. nadzemním podlaží domu čp. 1227 v P. 2, V., B. 42, dříve užívané V. J. jako byt 1+1 a B. H. jako byt 0+1.
Usnesením ze dne 28. 2. 2003, č.j. 10 C 180/2002-31, Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) zastavil řízení o vyklizení prostor ve III. nadzemním podlaží dříve užívaných jako byt 1+1 V. J. a 0+1 B. H. v důsledku zpětvzetí žaloby v této části.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, č.j. 10 C 180/2002-135, (poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2003, č.j. 22 Co 386/2003-51, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 29. 5. 1993, č.j. 10 C 180/2002-38, jímž zamítl žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem na vznik práva osobního užívání k administrativně rozdělenému bytu a jeho transformaci na nájem bytu) přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu (výrok I.), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.),
a uložil žalovaným předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů ode dne zajištění přístřeší; dále uložil žalovaným (v důsledku opětovného rozšíření žaloby), aby vyklidili zbývající byty ve druhém poschodí domu čp. 1227 v P., v B. ulici, a to byt 1+1 IV. kategorie sestávající se z pokoje a kuchyně a společné předsíně a společného WC a dále byt 1+0 sestávající se z pokoje umístěného napravo od vstupních dveří a z komory naproti a společné předsíně a společného WC (pro všechny tři byty) a vyklizené byty předali žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a nakonec rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
Vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 4, ze dne 20. 7. 1970, čj. byt-25-222-P2čp.42-disp/70/Gt/Pb, byl předmětný byt přidělen V. K. (matce žalovaného 1/), že ta uzavřela dne 1. 9. 1970 dohodu o odevzdání
a převzetí bytu, že se v roce 1989 z bytu odstěhovala, že v bytě zůstal žalovaný 1), že dne 16. 3. 1990 uzavřel manželství s žalovanou 2), že předmětný byt byl částí stavebně kolaudovaného bytu 4+1, že jeho další část o velikosti 0+1 užívala B. H.
a zbývající část o velikosti 1+1 užíval V. J., že všechny tři byty měly společnou předsíň a WC, že po odchodu B. H. do Domova důchodců a po úmrtí V. J. žalovaní obsadili jejich byty, že probourali vchod (v původních místech) mezi bytem B. H. a bytem V. J., že žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu bytu, protože byt neužívají a dále proto, že hrubě porušili povinnosti vyplývající z nájmu bytu.
Na tomto skutkovém základu soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že matce žalovaného 1) svědčilo právo osobního užívání k předmětnému bytu (který byl částí bytu 4+1), že jejím opuštěním společné domácnosti přešlo právo osobního užívání na žalovaného 1), že uzavřením manželství žalovaného 1) s žalovanou 2) vzniklo žalovaným právo společného užívání bytu, že se dnem 1. 1. 1992 transformovalo na společný nájem bytu ve smyslu §871 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Dále uzavřel, že žalovaným nesvědčí titul k užívání dalších bytů (uvolněných po B. H. a V. J.). Pokud žalovaní odvozovali nájemní právo k bytu po B. H. od ústní dohody s Ing. M. Z., pak ta nebyla vybavena zmocněním uzavřít nájemní smlouvu za tehdejší pronajímatelku Ing. I. K. Další byt po V. J. žalovaní obsadili svémocně. Dovodil, že žalovaní předmětný byt bez vážných důvodů neužívají a naplnili tím výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a dále, že svévolným zabráním dalších dvou bytů hrubě porušili povinnosti vyplývající z nájemního poměru a naplnili i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Soud prvního stupně proto přivolil k výpovědi z předmětného bytu a dále uložil žalovaným vyklidit zbývající prostory, k jejichž užívání jim nesvědčí žádný titul.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 9. 2006, č.j. 35 Co 216/2006-153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(ve zpřesněném znění, pokud se jednalo o vyklizení bytů po B. H.
a V. J.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaní tím, že svévolně obsadili a zabrali ostatní prostory v domě uvolněné po B. H. a V. J., naplnili výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Naplněním dalšího výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. se již z důvodů procesní ekonomie nezabýval. Shledal bezvýznamnou námitku žalovaných, že 2. 11. 1993 uzavřeli ústní nájemní smlouvu s tehdejší pronajímatelkou Ing. I. K. (právní předchůdkyní žalobce), za kterou jednala Ing. M. Z., a vyložil, že nebyly-li prostory užívané B. H. kolaudovány jako byt, každopádně ohledně nich nemohla být uzavřena platná nájemní smlouva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustností
a právní kvalifikací dovolacích důvodů se nezabývali. Uvedli, že nezpochybňují, že jim svědčí nájemní právo k předmětnému bytu, vytýkali však soudům obou stupňů, že své rozhodnutí, o tom, že byt neužívají, založily na „lživém, účelovém a ničím nepodloženém tvrzení žalobce“. Poukazovali na to, že „žalovaný 1) provozuje taxislužbu a žalovaná 2) je z různých důvodů přítomna většinou s ním v jeho autě. Jde o nepravidelné, časově nestejné pracovní výkony, kdy se může velmi často stávat, že ani jeden z manželů nebude přítomen doma a může se zdát, že v bytě nebydlí“. Žalobci však z kontroly jejich bytu muselo být známo, že v něm mají nábytek, a bylo také prokázáno, že spotřebovávají elektrickou energii. Za rozhodující pokládali zodpovězení otázky, zda bytová jednotka 4+1 s příslušenstvím kolaudovaná v roce 1902 byla či nebyla platně rekolaudována na tři samostatné bytové jednotky. Zastávali názor, že bytová jednotka 4+1 právně existuje, a proto ji začali po uvolnění užívat jako celek. Poukazovali na to, že nebylo prokázáno, kdy k administrativnímu rozdělení došlo (pokud by bylo po právu) a že nebylo prokázáno, jestli nájemci V. J. a B. H. měli rozhodnutím tehdejšího národního výboru vydány na své „bytové jednotky“ samostatné dekrety. Dále namítli, že věc nebyla posouzena podle §130 obč.zák., a že nebyl proveden výslech Ing. M. Z. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V posuzované věci dovolatelé napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu jednak ve výrocích o věci samé, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalované zavázal předmětný byt vyklidit po zajištění přístřeší, a dále jej napadli ve výrocích o věci samé, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně uložil žalovaným vyklidit byt 1+1 po V. J. a dále vyklidit byt 1+0 po B. H. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Přípustnost dovolání je třeba s přihlédnutím k tomu, že jde o tři samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, posuzovat ohledně každého z nároků zvlášť bez ohledu na to, zda byly uplatněny
v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo 735/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 16/98, pod poř. č. 113, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1/2000, pod poř. č. 9).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 dst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly.
Námitkou, že závěr o tom, že žalovaní v předmětném bytě nebydlí a užívají jiný byt, je opřen „o lživé, účelové a žalobcem ničím nepodložené tvrzení, že žalovaný 1) provozuje taxislužbu a žalovaná 2) s ním jezdí v autě, a proto se jeví, že v bytě nebydlí
a dále, že žalovaní mají v předmětném bytu nábytek, věci a spotřebovávají v něm energii“ žalovaní uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 7. vydání 2006, nakladatelství C. H. BECK, strana 1268).
V projednávané věci se však odvolací soud posouzením, zda byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (týkající se neužívání bytu) nezabýval. V důsledku toho k tomu nečinil ani žádná skutková zjištění. Odvolací soud své rozhodnutí ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu založil jen na posouzení naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (týkajícího se hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu). Zpochybňují-li dovolatelé skutková zjištění týkající se výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., pak napadají skutková zjištění, na nichž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a která nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Uvedený dovolací důvod tak nebyl užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. dovolání ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu jako nedůvodné zamítl.
Dovoláním byly napadeny též výroky ve věci samé týkající se vyklizení bytů 1+1 a 0+1 ve II. podlaží domu čp. 1227 v P. 2, V., B. 42.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení
§237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nepřichází v dané věci v úvahu, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně ve výroku o věci samé rozsudkem potvrzujícím; odvolací soud posoudil práva
a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně a okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b), c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nepřichází v úvahu, neboť rozsudek soudu prvního stupně vydaný ohledně těchto nároků a potvrzený odvolacím soudem byl v pořadí jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v těchto věcech je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.
Námitkami, že právně existuje bytová jednotka 4+1 (a proto jí žalovaní začali užívat po uvolnění jako celek) a že v řízení nebylo prokázáno, kdy došlo
k „administrativnímu rozdělení“ této bytové jednotky a ani to, že nájemci V. J. a B. H. měli rozhodnutím tehdejšího příslušného národního výboru vydány na své „bytové jednotky“ dekrety, dovolatelé zpochybňují správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Další námitkou, že nebyla vyslechnuta jako svědkyně Ing. M. Z. (která by mohla potvrdit, že jednala za tehdejší pronajímatelku při uzavírání nájemní smlouvy na byt po B. H. a kterou navrhli k důkazu), dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K takovéto vadě (jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Dovolatelé uplatnili (námitkou, že jim soudy neposkytly ochranu držby práva osobního užívání, respektive nájmu bytu podle §130 obč. zák.) i dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. (že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Aplikace ustanovení §130 obč. zák. tedy nepřicházela v dané věci v úvahu. Odvolací soud se od ustálené soudní praxe neodchýlil, jestliže se aplikací ustanovení §130 obč. zák. nezabýval.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věcech vyklizení bytů po B. H. a V. J. není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných v těchto věcech podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovaným právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu