ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1472.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1472/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. J.V.,, a 2. M. V., K. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 18. 12. 2006, sp. zn. 15 Co 610/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 281/2005 (žalobců J. V. a M. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:
Dovolání dovolatelů se zamítají.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 15. 11. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 28. 7. 2006, č. j. 6 C 281/2005-83. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo uzavřít do 10 dnů od právní moci rozsudku se žalobci J. V. a M. V. smlouvu o převodu pozemků parc. č. 110/1 (o výměře 2339 m2), parc. č. 931 (o výměře 1554 m2), oceněných částkou 31.171,- Kč, v katastrálním území K. H., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 ro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště S. Dále bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo uzavřít do 10 dnů od právní moci rozsudku se žalobci J. V. a M. V. smlouvu o převodu pozemků parc. č. 1638/1 (o výměře 2956 m2), parc. č. 2020/3 (o výměře 1501 m2), parc. č. 975 (o výměře 9789 m2), parc. č. 2055 (o výměře 9107 m2), parc. č. 943/2, díl 2 (o výměře 9556 m2) a parc. č. 968/1 (o výměře 7896 m2), oceněných částkou 81.744,- Kč v katastrálním území T., zapsaných na listu vlastnictví č. 1002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště Sušice. Také bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo uzavřít do 10 dnů od právní moci rozsudku se žalobci J. V. a M. V. smlouvu o převodu pozemků parc. č. 352/2 (o výměře 955 m2) a parc. č. 360/10 (o výměře 7258 m2), oceněných částkou 7.792,- Kč, v katastrálním území N., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště S. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení částkou 16.947,10 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 18. 12. 2006, sp. zn. 15 Co 610/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 28. 7. 2006, č. j. 6 C 231/2005-83, změněn tak, že žaloba žalobců J. V. a M. V. byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil „z předložených listin a z tvrzení účastníků řízení“, že nárok na převod pozemků v daném případě vznikl původní oprávněné osobě (M. H.) v roce 1995 (na základě pravomocného rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Klatovech z 28. 3. 1995, č. j. PÚ 9387/92-Pe) a tento nárok nabyli žalobci J. V. a M. V. na základě postupní smlouvy z 5. 8. 2004.
Odvolací soud poukazoval ohledně nároku žalobců na ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. (jímž byl změněn zákon č. 229/1991 Sb.), podle něhož nabylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu právní moci nebo byl-li nárok na převod pozemků (podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) uplatněn před účinností zákona č. 253/2003 Sb. (tj. před 6. 8. 2003), potom lhůta pro převod pozemku končila 31. 12. 2005, čemuž odpovídá i současná úprava v zákoně č. 229/1991 Sb. (v zákoně o půdě), provedená zákonem č. 178/2006 Sb., který nabyl účinnosti 5. 5. 2006 (tedy před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně v daném případě). V souvislosti s tím poukazoval odvolací soud na nález Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, týkající se nároku postupníků v souvislosti se zrušením §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb.
Odvolací soud byl toho názoru, že „nárok žalobců na bezúplatný převod pozemků zanikl 31. 12. 2005, respektive se změnil na nárok na finanční náhradu“: není tu rozhodné, dovozoval odvolací soud, že žalobci zahájili řízení o uložení povinnosti k převodu pozemků před tímto datem; jde tu totiž o nárok (vyplývající z práva postupníka), který bylo možné uspokojit jen v definitivně uvedeném čase; charakter lhůty uvedené v článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. se tedy řídí ustanovením §578 občanského zákoníku, podle něhož platí, že práva i povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny. Časové omezení, které může vyplynout i přímo ze zákona, znamená, že k zániku práv a povinností prekluzí tu dochází samotným uplynutím doby, aniž jsou k tomu třeba další právní skutečnosti.
Odvolací soud proto podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně, který se „uplynutím lhůty pro vydání pozemků postupníkům nezabýval“, a nárok tu posoudil nesprávně po právní stránce, takže bylo na místě zrušit rozsudek soudu prvního stupně a žalobu žalobců zamítnout.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že žalovanému v žádném stadiu řízení v této právní věci náklady řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 15. 1. 2007 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 13. 2. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Klatovech, tedy ve lhůtě stavené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel poukazoval co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především zdůrazňovali, že jejich žalobou v této právní věci byl uplatňován nárok na náhradní pozemky, o které se nezajímaly jiné oprávněné osoby. Žalobci splnili všechny podmínky, aby jejich žádost mohla být územním pracovištěm Pozemkového fondu ČR v K. včas projednána a rozhodnuto o ní; tento úkol uvedené územní pracoviště v K. ve vztahu k žalobcům, ale i ve vztahu k jiným žadatelům o náhradní pozemky časově nestíhalo, což „nemůže být na úkor žalobců, kteří jako postupníci (§524 občanského zákoníku) mají plný nárok na získání náhradních pozemků.“
Pokud odvolací soud vycházel z názoru, že nárok žalobců na bezúplatný převod pozemků zanikl dnem 31. 12. 2005, jsou dovolatelé toho názoru, že lhůta, na niž poukazoval odvolací soud, nemá povahu lhůty prekluzívní, vedoucí k zániku práva na převod pozemků, nebyl-li nárok uspokojen „v definitivně určeném čase“, jak měl za to odvolací soud, byť i nárok byl uplatněn u soudu v době do 31. 12. 2005.
Dovolatelé dále pokládají za nesprávný názor odvolacího soudu, že postavení postupníka tu není rovnocenné postavení oprávněné osoby, nýbrž jsou toho názoru, že postupník je v zásadě ve stejném postavení jako původní oprávněná osoba. Dovolatelé mají za to, že z nálezu Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 6/05, na který poukazoval odvolací soud „nelze dovodit, že zrušení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. jsou dotčeny pouze zájmy původních oprávněných osob a jejich případných dědiců“ a že by toto zákonné ustanovení se vztahovalo pouze co do vztahu vůči konkrétnímu užšímu okruhu osob. Dovolatelé mají za to, že podle smlouvy o postoupení pohledávek přešly pohledávky oprávněných osob na postupníky v plném rozsahu, tedy včetně práva na vydání náhradních pozemků. Dovolatelé dovozovali, že „účinky tzv. restituční tečky se musí vztahovat i na žalobce v této právní věci, jako na postupníky, na něž nároky přešly v plném rozsahu od oprávněných osob“.
Žalovaný Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uváděl, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože dovoláním dovolatelů napadené „rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z 18. 12. 2006, sp. zn. 15 Co 610/2006 je věcně správné a v souladu se stávající judikaturou soudů“.
Dovolání dovolatelů v daném případě je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve svém přípustném dovolání dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě šlo o právní věc, v níž žalobci uplatňovali návrh na vydání náhradních pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž šlo o nárok, který žalobci získali na základě postupní smlouvy, uzavřené s původní oprávněnou osobou; tento nárok uplatnili žalobci žalobou podanou u soudu dne 15. 11. 2005.
V této právní věci se soudy musely zabývat otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vysloveno, že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1991 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu“ (tj. dnem 20. 12. 2005).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem i účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852) a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (tj. původní restituenti) a jejich dědicové, a nejsou jimi postupníci“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem byl zaujat právní názor: „Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez ohledu k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“.
Vzhledem k uváděným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, jakož i vzhledem k tomu, že i odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 12. 2006 (sp. zn. 15 Co 610/2006 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, vycházel rovněž z těchto ustanovení a právních závěrů, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že přípustné dovolání dovolatelů je také dovoláním důvodným. Nebylo tu tedy na místě posuzovat rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí nesprávné, které by bylo třeba zrušit, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud tedy posoudil projednávanou právní věc podle odpovídajícího právního předpisu a ustanovení aplikovaných předpisů si také správně vyložil v souladu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i v souladu s právními závěry Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány). Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 2 a §243b odst. 6 občanského soudního řádu rozsudkem dovolacího soudu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu