ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1572.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1572/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelky MUDr. Z. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 21. 11. 2007, sp. zn. 42 Co 290/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 189/2002 (žalobkyně MUDr. Z. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným : 1) A. Z., 2) M. Z., 3) I. Š., a 4) K. W., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 18. 12. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 10. 4. 2007, č. j. 17 C 189/2002-71. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se domáhala, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 65, parc. č. 68/6, parc. č. 68/7, parc. č. 68/8 a parc. č. 68/9 v katastrálním území V. H. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 12.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 21. 11. 2007, sp. zn. 42 Co 290/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě z 10. 4. 2007, sp. zn. 17 C 189/2002-71, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 15.827,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo (podle ustanovení §206 a §212 občanského soudního řádu) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné; odvolací soud zdůrazňoval, že soud prvního stupně provedl v řízení dostačující dokazování a jeho skutková zjištění jsou správná; správně pak soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl.
Odvolací soud poukazoval na to, že k pozemkům uváděným v žalobě žalobkyně (které byly vytvořeny z původního pozemku parc. č. 1563/217 v katastrálním území V. H.) nabyl stát vlastnické právo konfiskací majetku původních vlastníků R. a B. W. Tyto pozemky přešly posléze do vlastnictví obce V. H. podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Dne 20. 6. 1991 byla mezi obcí V. H. a Ing. J. P. – firmou P. uzavřena smlouva o převodu vlastnictví (s dodatkem z 26. 1. 1992) těchto pozemků (smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v O. a Ing. P. byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků). Ing. P. pak prodal svůj podnik (P.), včetně pozemků, společnosti s ručením omezeným T., s. r. o., která nemovitosti vložila do základního jmění akciové společnosti SSP S. a následně byly tyto nemovitosti prodány společnosti s ručením omezeným N., která pak dne 21. 12. 1999 uzavřela kupní smlouvu ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení, se žalobkyní MUDr. Z. P. (vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí pro žalobkyni byl povolen 12. 1. 2000).
Ohledně žalovaných odvolací soud uváděl, že jejich právní předchůdci dne 30. 11. 1992 požádali Pozemkový úřad v O. o vydání pozemků v katastrálním území V. H., včetně pozemků, o něž jde v tomto řízení; o jejich nároku bylo rozhodnuto rozhodnutím pozemkového úřadu z 12. 2. 2002, jímž bylo určeno, že žalovaní jsou vlastníky pozemků, o něž jde v tomto řízení, a žalované byly zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnice těchto pozemků.
Odvolací soud měl za to (shodně se soudem prvního stupně), že za uvedených okolností má žalobkyně naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení vlastnictví k pozemkům.
Ohledně tvrzení žalobkyně o nabytí jejího vlastnického práva odvolací soud dospěl k závěru, že již uvedená smlouva z 20. 6. 1991, uzavřená mezi obcí V. H. a Ing. J. P. (s dodatkem z 26. 1. 1992), registrovaná bývalým Státním notářstvím v O. z 12. 10. 1992, se stala účinnou až po nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnictví k půdě a jinému zemědělskému majetku. V té době však obec V. H. nebyla osobou povinnou podle ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb., jelikož oprávněné osoby tu uplatnily svůj restituční návrh až 30. 11. 1992. Odvolací soud však dospěl k závěru, že smlouva z 20. 6. 1991 (včetně jejího dodatku) je neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť o prodeji nemovitosti tu nerozhodlo zastupitelstvo obce V. H., třebaže toto „zastupitelstvo bylo povinno rozhodnout o všech náležitostech kupní smlouvy“.
K otázce tvrzení vydržení vlastnického práva na straně žalobkyně odvolací soud byl toho názoru, že počátek držby tu bylo třeba vztáhnout k datu uzavření smlouvy o převodu nemovitostí z 20. 6. 1991 a tedy nabyvatel Ing. J. P. by musel nemovitosti v dobré víře držet a nerušeně užívat až do zákonem stanovené desetileté doby vydržení a tato doba by uplynula až dnem 20. 6. 2001, což v daném případě dáno nebylo.
Žalobkyně, ani její právní předchůdce, který byl dne 17. 3. 1994 vyrozuměn o uplatnění nároku žalovaných, nemohli být, podle názoru odvolacího soudu, v dobré víře, že jim vlastnické právo k pozemkům náleží.
Odvolací soud dále dovozoval, že v daném případě byla otázka vlastnictví pozemků, uváděných v žalobě žalobkyně, posouzena rozhodnutím pozemkového úřadu z 12. 2. 2002 podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a toto rozhodnutí je rozhodnutím konstitutivní povahy. „Z tohoto důvodu pak nemůže soud v občanském soudním řízení dospět k rozhodnutí podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu o určení vlastnictví jiné osoby k nemovitostem než té oprávněné osoby, o jejímž vlastnictví k nemovitosti bylo již rozhodnuto rozhodnutím pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Z tohoto rozhodnutí správního orgánu soud v tomto soudním řízení vychází v souladu s ustanovením §135 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu; bylo-li tímto rozhodnutím rozhodnuto o vlastnictví žalovaných k nemovitostem, nemůže být, podle názoru odvolacího soudu, žaloba žalobkyně o určení jejího vlastnictví úspěšná. Vzhledem k této závažné právní skutečnosti nepokládal již odvolací soud za potřebné zabývat se dalším objasňováním platnosti smlouvy o převodu pozemků z obce V. H. na nabyvatele Ing. J. P. z hlediska projednání obligatorních náležitostí smlouvy zastupitelstvem obce V. H.
Vzhledem k uvedeným okolnostem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně jako nedůvodné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, neboť měl za to, že je věcně správné. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 28. 12. 2007 advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 18. 2. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala především na to, že v daném případě „katastrální úřad nesprávně, bez jakýchkoli oprávnění, vymazal její vlastnické právo v katastru nemovitostí a místo toho, aby zapsal duplicitní vlastnictví, rozhodl o zápisu spoluvlastnictví žalovaných“; proto má žalobkyně v této právní věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení svého vlastnictví, navrženém její žalobou.
Dovolatelka uváděla, že své vlastnické právo k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, odvozuje od platné kupní smlouvy, kterou uzavřela dne 21. 12. 1999 s N., s. r. o., a také z předchozích smluvních vztahů jejího právního předchůdce Ing. J. P.
Dovolatelka je přesvědčena, že hospodářská smlouva z 20. 6. 1991, která byla uzavřena mezi obcí V. H. a Ing. J. P., právním předchůdcem žalobkyně, „splňuje všechny náležitosti právního úkonu“; byla také podle tehdy platné právní úpravy registrována bývalým státním notářstvím. Tvrzení, že u této smlouvy chybí souhlas zastupitelstva obce, která pozemky smlouvou převáděla, vychází jen ze záznamů, předložených S. a.
Dovolatelka dále uváděla, že nevěděla o restitučním návrhu žalovaných, uplatněném u pozemkového úřadu; skutečnost, že žalované uplatňovaly svůj restituční nárok u pozemkového úřadu, nebyla Ing. P., právnímu předchůdci žalobkyně, obcí V. H. oznámena; žalované, jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., ani pozemkový úřad s právním předchůdcem žalobkyně nejednaly po dobu delší než deset let. Právní předchůdce žalobkyně neměl možnost ověřit si u pozemkového úřadu, zda jsou předmětné pozemky dotčeny restitucí, a nebyl k tomu ani důvod, když smlouva z 20. 6. 1991 byla uzavřena před účinností zákona o půdě.
Dovolatelka trvá na tom, že v daném případě byly splněny veškeré podmínky vydržení v souladu s ustanovení §129 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně je držitelkou nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a po dobu 10 let se svým právním předchůdcem nemovitosti drželi v dobré víře, že jim patří a nepřerušeně tyto pozemky užívali. „Lze odvolacímu soudu přisvědčit v tom, že počátek oprávněné držby je tu nutno vztáhnout k datu uzavření smlouvy, tj. ke dni 20. 6. 2001“. Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že „klade důraz na to, zda případně došlo k přerušení vydržecí doby“ na její straně. Podle názoru dovolatelky závěr odvolacího soudu, že vydržecí doba byla přerušena doručením přípisu Ing. V. S. firmě Ing. P. (P., stavební firmě v O.), je nepodložený a účelový. Uvedení tohoto přípisu v rozdělovníku firmy Ing. P. nedosvědčuje závěr, že přípis Ing. S. byl skutečně Ing. P. doručen; jiný důkaz v tomto smyslu soudu předložen nebyl. Účastníkům řízení nebyla odvolacím soudem dána možnost vznést potřebná tvrzení ohledně uváděné okolnosti doručení uvedeného přípisu a navrhovat k němu odpovídající dokazování.
Pokud odvolací soud vycházel z rozhodnutí pozemkového úřadu z 12. 2. 2002, je nutno, podle názoru dovolatelky, poukázat na to, že právní předchůdce žalobkyně nebyl účastníkem řízení před pozemkovým úřadem, nezúčastňoval se tedy tohoto řízení a nemohl se v tomto řízení vyjadřovat k právní stránce věci a tvrdit skutečnosti, které by uplatnění normy, aplikované v tomto řízení, vyvracely, jakož i navrhovat důkazy k prokázání skutečného stavu věci.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 189/2002 Okresního soudu v Opavě), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 21. 11. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě poukazoval odvolací soud k odůvodnění svého rozsudku z 21. 11. 2007 (sp. zn. 42 Co 290/2007 Krajského soudu v Ostravě) zejména na ustanovení §5 odst. 1 a 3 i §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a na ustanovení §39, §129, §130 a §134 občanského zákoníku; poukazoval i na ustanovení §80 písm. c) a §135 odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nemovitost drží (s výjimkami uvedenými v §5 odst. 1 pod písm. a/ a b/ zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je povinná osoba podle tohoto zákona povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan České republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se obdobně postupuje i v případech, kdy fyzickým osobám vzniká nárok na vynětí zemědělského majetku z konfiskace podle zvláštních předpisů.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou podle §9 odst. 1 téhož zákona, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu je možné podat opravný prostředek k soudu (§9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.).
K ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávané Nejvyšším soudem) vyloženo (na str. 123-124 /257-258/) : Účel, jemuž slouží vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., je v převážné většině případů dvojí : vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby a povinné osoby, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady. Uvedenému účelu odpovídá, aby pozemkový úřad rozhodoval jednak o tom, že povinná osoba je povinna vydat oprávněné osobě nemovitost, a jednak o tom, že vydávaná nemovitost je vlastnictvím oprávněné osoby na základě toho, co vyplývá z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu, bylo-li vydáno příslušným orgánem rozhodnutí o otázkách, o nichž mu přísluší rozhodovat, soud v občanském soudním řízení z tohoto rozhodnutí vychází.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) rozhodovat i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §130 odst. 1 občanského zákoníku, je-li držitel věci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Předmětem dokazování dobré víry nabyvatele věci vydržením mohou být okolnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (viz. č. 45/1986 /str. 192, odst. 5 a str. 193 odst. 1 a 2 /Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., občanského zákoníku a občanského soudního řádu i z citovaných právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však dovolací soud musel konstatovat, že znění a obsah uvedených ustanovení právních předpisů i citované právní názory z publikované judikatury měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 21. 11. 2007, proti kterému směřovalo dovolání dovolatelky. Podle názoru dovolacího soudu nebylo možné přesvědčivě dospět k názoru, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (přičemž lze připojit, že ani v rozporu s procesním právem). Odvolací soud tu neřešil ani právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu. Jak již bylo uvedeno, nešlo tu rovněž o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nelze rovněž přisvědčit názoru, že by odvolací soud vycházel při svém rozhodování z něčeho, co v soudním spise vůbec není, anebo že by nebral v úvahu některou skutečnost (právně významnou), která by naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývala.
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu