ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2073.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2073/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Ing. J. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 21. 2. 2008, sp. zn. 27 Co 228/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 132/96 (žalobce Ing. J. K., zastoupeného v řízení před soudy prvního a druhého stupně advokátem, proti žalované N. R., zastoupené advokátem, o převod vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 21. 2. 2008, sp. zn. 27 Co 228/2007, i rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 19. 10. 2006, č. j. 5 C 132/96-379.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu Praha-východ.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 17. 6. 1996, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 19. 10. 2006, č. j. 5 C 132/96-379. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o přechod vlastnického práva k pozemkům parc. č. 1364/2 a parc. č. 1573 a k chatě na pozemku parc. č. 1578, zapsaným na listu vlastnictví č. 691 pro katastrální území M. u Ř. u Katastrálního úřadu S. k. (pracoviště P.-v.). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 27.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu nákladů, které platil v tomto soudním řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 21. 2. 2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 19. 10. 2006 potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení odvolacího 10.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným, když soud prvního stupně rozhodoval na základě správných skutkových zjištění a věc také po právní stránce správně posoudil.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce pozbyl vlastnického práva k části nemovitostí, uváděných v jeho žalobě, v důsledku trestu propadnutí majetku uloženého v trestním řízení soudním, ale Obvodní soud pro Prahu 2 zrušil rozsudek tohoto soudu ze 14. 7. 1988, sp. zn. 3 T 101/88, jímž byl trest propadnutí majetku uložen, a to svým usnesením z 23. 10. 1991, sp. zn. 1 Rt 904/91, na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Odvolací soud dále uváděl, že chata č. 602, postavená na pozemku parc. č. 1578 v katastrálním území M., byla v době uvedeného trestu propadnutí majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované; původně shodně žalobce a žalovaná uváděli, že chata byla financována ze společných prostředků za trvání manželství, ale později žalobce své tvrzení změnil, což odvolací soud však pokládal za nevěrohodné. Žalovaná uzavřela dne 20. 9. 1989 se státem – Okresním národním výborem P.-v. dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů J. a N. K. ohledně kůlny (nyní chaty) na pozemku parc. č. 1578 v katastrálním území M.; žalovaná podle této dohody zaplatila státu za uvedenou nemovitost 7.461,90 Kč (když hodnota nemovitosti byla oceněna celkově částkou 14.923,- Kč). Podle znaleckého posudku Ing. K., provedeného v soudním řízení, měla cena nemovitostí činit 22.081,- Kč. Manželství žalobce a žalované bylo rozvedeno 25. 4. 1995.
Odvolací soud také uváděl, že rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru Praha-východ z 10. 1. 1989 (které nabylo právní moci 1. 2. 1990), byl žalované přidělen do osobního užívání pozemek parc. č. 1364 (nyní parc. č. 1362/2 a parc. č. 1578) v katastrálním území M., a to ke zřízení chaty (žalované byla udělena výjimka z výměry pozemku podle tehdy platného ustanovení §200 občanského zákoníku); dohodu o osobním užívání pozemku uzavřela žalovaná dne 26. 2. 1990 a za jeho zřízení zaplatila 20.547,- Kč (podle posudku uvedené znalkyně cena tu měla činit 18.891,- Kč); státu zaplatila žalovaná rovněž za trvalé porosty 4.059,- Kč (znalkyně ve svém posudku v soudním řízení uváděla, že hodnota trvalých porostů činila podle tehdejších předpisů 3.954,- Kč). Odvolací soud dospěl na podkladě výsledků provedeného dokazování k závěru, že žalované vzniklo právo osobního užívání pozemku řádně, neboť tu byl dodržen postup uvedený v §205 odst. 1 a §206 občanského zákoníku. Vlastníkem uvedených pozemků se stala žalovaná 1. 1. 1992, kdy se právo osobního užívání změnilo za zákona na právo vlastnické (§872 odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.).
Ohledně námitek žalobce, týkajících se protiprávního zvýhodnění žalované při vzniku práva osobního užívání pozemku, měl odvolací soud za to, že tu k protiprávnímu zvýhodnění žalované nedošlo. Žalované byla povolena výjimka ohledně přídělu pozemku nad rámec výměry uvedené v §200 odst. 1 občanského zákoníku, jak to vyplývalo z rozhodnutí založeného ve spise bývalého Okresního národního výboru P.-v., sp. zn. OU 4685/98, který měl soud k dispozici. Odvolací soud neshledal pochybení v tom, že možnost přídělu pozemku do osobního užívání nebyla v daném případě zveřejněna, když šlo o pozemek, na němž stála stavba (chata) ve vlastnictví žalované. Cena za zřízení práva osobního užívání pozemku (20.547,- Kč) není podle názoru odvolacího soudu v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy (jak to vyplynulo z posudku znalkyně Ing. K.): odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že počet porostů na pozemku, získaném žalovanou, nebyl rozhodný pro posouzení toho, jaká cena byla žalované stanovena za zřízení práva osobního užívání pozemku, když tehdy platná vyhláška č. 182/1988 Sb. s cenou trvalých porostů při zřizování práva osobního užívání k pozemků nepočítala (jak to vyplývá z ustanovení §15 této vyhlášky). Při posuzování otázky, zda žalovaná byla protiprávně zvýhodněna tím, že žalovaná koupila od státu menší počet porostů (stromů), než který na pozemku, o něž v řízení šlo, rostlo, odvolací soud zdůrazňoval, že podle občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) trvalé porosty byly součástí pozemku a jejich vlastníkem stále zůstával vlastník pozemku.
Vzhledem k uvedeným okolnostem dospěl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky k uplatnění ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na projednávanou právní věc, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce potvrzen jako věcně správný (§219 občanského soudního řádu), a to včetně výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, dne 17. 3. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 16. 5. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že v řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů v této právní věci nesprávně vycházely z toho, že žalobce „byl pravomocně odsouzen k trestu propadnutí majetku pro trestný čin neoprávněného opuštění republiky v roce 1988, ignorujíce přitom skutečnost, že majetkové poměry žalobce jsou s účinky ex tunc ovlivněny výrokem usnesení soudu, jímž s účinky ke dni 23. 10. 1991 byl prohlášen za zrušený rozsudek Obvodního soudu v Praze 2, sp. zn. 3 T 101/88“, a to ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Dovolatel vytýkal soudům v této právní věci, že nestanovily „výchozí status pro aplikaci a posouzení podmínek ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. s ohledem na obnovený majetkový status po zrušení výroku o propadnutí majetku i výroku o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů“. „Dále bylo nutno posuzovat otázky cenové hladiny určené k účinnosti restitučního zákona podle cenové úrovně v roce 1991“, což se v tomto případě nestalo.
Dovolatel je přesvědčen, že v tomto případě nebylo možno zamítnout žalobci jeho původní a obnovené vlastnické právo k pozemkům a upřít mu jeho vlastnické právo ke stavbě č. 0602, zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území obce M., byť by právní důvod tohoto vlastnictví byl shledán z jiného právního důvodu než z důvodu restitučního podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatel vytýkal také odvolacímu soudu, že mu před jednáním u odvolacího soudu bylo „odepřeno vidět celý soudní spis“, a že jednání, konané dne 21. 2. 2008, nebylo přes jeho žádost odročeno, ač se ho nemohl zúčastnit advokát, který jej v řízení zastupoval. Soudy obou stupňů pochybily v podstatě v této právní věci při zjišťování skutečného stavu věci, při hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí svědků) a docházelo i k vadné protokolaci při jednání u soudů obou stupňů.
Dovolatel poukazoval na to, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, získal darem od svého otce. Vše, co roste jako trvalý porost na zahradě v M., kterou nyní užívá žalovaná, žalobce vysázel, pěstoval a ošetřoval.
Podle názoru dovolatele žalovaná získala nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, na základě protiprávního zvýhodnění.
Posudky znalců provedené v tomto soudním řízení trpí, podle názoru žalobce, věcnou a finanční neúplností.
Dovolatel zdůrazňoval, že dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků i kupní smlouva, uzavřená žalovanou se státem, byla registrována státním notářstvím a nabyla účinnosti až dnem 22. 5. 1990, přičemž manželství žalobce se žalovanou trvalo až do roku 1995.
Dovolatel je přesvědčen, že „zamítáním jím navrhovaného předběžného opatření“ došlo v tomto řízení ke škodě na zahradě, o níž jde v tomto řízení, ve výši 747.000,- Kč. Také likvidací studně vznikla škoda ve výši 99.000,- Kč.
Dovolatel ve svém dovolání vytýkal, že do ocenění nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, nebyla zahrnuta studna, oplocení, elektropřípojky, zařízení k vytápění chaty, kanalizace, trámový dřevěný strop, kazetové podhledy a dřevotřísková podlaha, obklady a terasové dlažby.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 132/96 Okresního soudu Praha-východ), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 21. 2. 2008 (sp. zn. 27 Co 228/2007 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), podle něhož na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporou s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ni přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat (na str. 50/128/) právní závěr : „V ustanovení §8 zákona č. 229/1991 je míněna jen nemovitost, která je uvedena v §1 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 229/1991 Sb.“.
V ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno : Zákon č. 229/1991 Sb. se vztahuje : a) na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní fond; b) na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků; c) na obytné budovy, hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství včetně zastavěných pozemků.
V daném případě soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích měly bez dalšího za to, že na daný případ se vztahuje ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Přitom v rozhodnutí soudu prvního stupně, ani v rozhodnutí odvolacího soudu nebylo posouzeno (ve smyslu citovaného právního závěru ze stanoviska uveřejněného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vychází dovolací soud i v daném případě), zda tu skutečně šlo o nemovitosti, které jsou uvedeny v ustanovení §1 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 229/1991 Sb. Nestačil tu k odůvodnění rozhodnutí v této zásadní otázce jen odkaz na stručné zdůvodnění ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu z roku 2001.
Za těchto okolností nebylo-li v řízení doloženo, zda tu jde o nemovitosti uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., byly tu pochybnosti o tom, zda jde o nemovitosti“ na které se vztahuje ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a zda tedy projednávaná právní věc byla posuzována podle hmotněprávního ustanovení , ohledně něhož by bylo doloženo, že se na projednávanou právní věc vztahuje; je tedy nutno zatím mít za to, že tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání dovolatele bylo proto třeba považovat za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
U přípustnosti dovolání dovolatele byl tu za daného stavu řízení dán i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jako rozhodnutí, jehož správnost nebyla ani v odvolacím řízení zevrubně objasněna a doložena co do aplikace ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v projednávané právní věci.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) a přikročí k úplnému a zevrubnému objasnění i doložení toho, zda tu šlo o některou z nemovitostí uvedených v ustanovení §1 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 229/1991 Sb., a zda bylo možné [srov. k tomu stanovisko č. 16/1996, str. 50 (128) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem] aplikovat na daný případ ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., na které dosud poukazoval i žalobce ve své žalobě.
V dalším řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení včetně řízení o dovolání (§243d ost. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu