ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3707.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3707/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně P., a. s., zastoupené advokátem, za účasti: 1) J. d. z. B., s. p., v k., 2) F. B., 3) B. H., 4) P. f. Č. r., o žalobě na znovuprojednání věci a nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 106/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2009, č. j. 18 Co 366/2008 – 174, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla odmítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby soud rozhodl o jejím vlastnickém právu k nemovitosti specifikované v žalobě (dále jen „předmětná nemovitost“). Odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu B. ze dne 25. 1. 2005, č. j. 2607/92/8 – RBD, bylo rozhodnuto, že žalovaní 2) a 3) jsou vlastníky předmětné nemovitosti, přičemž v době vydání tohoto rozhodnutí byla v katastru nemovitostí zapsána jako její vlastnice žalobkyně. Tuto nemovitost měla žalobkyně nabýt kupní smlouvou ze dne 21. 12. 2004 od žalované 1).
Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že výše označeným rozhodnutím správního orgánu, nebyla žalobkyně dotčena na svých právech. V řízení o nárocích podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), se rozhoduje o právech oprávněných osob, která vznikla ke dni účinnosti tohoto zákona, popřípadě jeho novel. Den účinnosti citovaného zákona je rozhodující pro určení povinné osoby, která podle jeho §5 odst. 3 ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže věci, k nimž byl uplatněn restituční nárok, včetně jejich součástí a příslušenství, převést do vlastnictví jiného. Ani případná změna v osobě držitele věci, na níž byl uplatněn restituční nárok, nemá žádný vliv na to, že osobou povinnou je ten, kdo věc držel v době účinnosti zákona. Ve správním řízení se rozhoduje o nároku oprávněných osob ke dni účinnosti uvedeného zákona. Účelem restitučního řízení je vyřešení vztahu mezi povinnými a oprávněnými osobami, nikoliv řešení sporu mezi účastníky správního řízení na straně jedné a osobami třetími na straně druhé. V případě žalovaných 2) a 3) došlo k uplatnění restitučního nároku dne 24. 11. 1992, tedy mnohem dříve než mohlo dojít ke vzniku vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům. Žalobkyně nebyla v řízení podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ani osobou oprávněnou ani osobou povinnou. Účastenství další osoby v řízení, kromě P. f., je ze zákona vyloučeno (§9 odst. 8 téhož zákona). Povaha řízení podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. tedy neumožňuje, aby byl v tomto řízení řešen vztah mezi žalobkyní, a byla tak odstraněna jí tvrzená újma.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“ ve spojení s obdobnou aplikací §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci. V tomto ohledu předkládá dovolacímu soud zejména otázku, „zda se rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví k nemovitosti ze strany osob, které k této nemovitosti uplatnily restituční nárok podle zákona o půdě, může dotýkat práv osob, které se považují za vlastníka této nemovitosti na základě jiného právního titulu a které jsou zapsány jako vlastníci této nemovitosti v katastru nemovitostí, ve smyslu §246 odst. 1 o. s. ř., nebo zda je to z povahy věci vyloučeno“. Žalobkyně je přesvědčena, že restitučními rozhodnutími v této věci byla dotčena na svých právech, a že tedy má právo, aby soud její žalobu věcně řádně projednal. Dotčení svých práv dovozuje z toho, že v důsledku tohoto rozhodnutí bylo zpochybněno její vlastnické právo k předmětné nemovitosti, byla tak omezena v možnostech nakládání s pozemkem a byla též ohrožena případnými úkony ze strany restituentů. Není rovněž zřejmé, kdo má platit daň z nemovitostí či jak má být vedena účetní evidence majetku. Ve vztahu k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí vzniká potřeba vyvolat soudní spor a tuto duplicitu vlastnictví vyřešit. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutím správního orgánu mohou být dotčeni pouze účastníci řízení, a tedy že pouze účastníci řízení mají možnost podání žaloby podle §244 a násl. o. s. ř. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak usnesení soudu odvolacího, tak i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací po té co zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a rozhodl o ní za postupu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání v dané věci je přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby (§239 odst. 3 o. s. ř.).
Soud odvolací v napadeném rozhodnutí dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně není osobou oprávněnou k podání žaloby ve smyslu §246 odst. 1 o. s. ř., neboť výše uvedeným rozhodnutím správního orgánu nebyla dotčena její práva. Proti tomuto závěru dovolatelka brojí a upíná veškeré své argumenty.
Při posouzení důvodnosti dovolání je nezbytné vyjít z přesného znění uvedeného ustanovení; §246 odst. 1 o. s. ř. ve své větě první stanoví: „K návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta.“ Podává se z něj tedy, že nestačí pouhé tvrzení osoby žalující spočívající v tom, že rozhodnutím správního orgánu byla dotčena její práva, ale že tímto rozhodnutím by musela být práva (povinnosti) této osoby přímo založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. K tomu ale v daném případě nedošlo.
V řízení před správním orgánem, proti jehož rozhodnutí se žalobkyně ohradila u soudu, a to žalobou podanou podle části páté o. s. ř., bylo rozhodnuto o restitučním nároku vzneseném žalovanými 2) a 3) proti žalovanému 1) jako osobě povinné. Jednalo se tedy o řízení vedené na základě §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Podle judikatury Nejvyššího soudu je rozhodnutí pozemkového úřadu o restituci pozemku věcí vztahu mezi osobou v restituci oprávněnou, osobou povinnou a pozemkovým úřadem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3466/2008, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Jinými slovy řečeno, rozhodnutí správního úřadu (pozemkového úřadu) o tzv. restitučním nároku oprávněných osob se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné podle restitučních právních předpisů, byť tato třetí osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti. V daném případě by přicházelo oprávnění žalobkyně podat žalobu podle §246 odst. 1 v úvahu pouze tehdy, tvrdila-li by, že vlastnicí předmětného pozemku byla již ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., a že tedy byla osobou povinnou místo žalovaného 1). Daným rozhodnutím pozemkového úřadu nebyly práva ani povinnosti žalobkyně založeny, změněny, zrušeny, určeny ani zamítnuty, a žalobkyně proto není osobou oprávněnou k podání žaloby ve smyslu §246 odst. 1 o. s. ř.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud poukazuje na to, že k vypořádání právních vztahů duplicitně zapsaných vlastníků slouží jiné právní nástroje, a to buď souhlasné prohlášení duplicitně zapsaných vlastníků (§45 odst. 3 a §40 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb.) nebo žaloba na určení, zda tu právo či právní vztah je či není ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
Jestliže žalobkyně nebyla shledána osobou oprávněnou k podání výše uvedené žaloby, rozhodly soudy nižších stupňů správně, jestliže žalobu odmítly (§250g odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolací soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto jej podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo shledáno nedůvodným, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a dalším účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2009
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu