Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2009, sp. zn. 28 Cdo 4124/2007 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4124.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4124.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4124/2007 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 29. 3. 2007, sp. zn. 15 Co 57/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 175/2004 (žalobců: 1. A. K., a 2. M. K., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto: Dovolání se zamítá. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: O žalobě žalobců, podané u soudu 8. 7. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Táboře z 31. 10. 2006, č. j. 8 C 175/2004-229. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby bylo soudem určeno, že jsou spoluvlastníky (každý jednou ideální polovinou) pozemku parc. č. 1698/1 (o výměře 5718 m2) v katastrálním území T., zapsaného na listu vlastnictví č. 273 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J., katastrální pracoviště T. Žalobcům bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalovanému na náklady řízení 35.423,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit na účet Okresního soudu v Táboře na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 559,50 Kč. Také žalovanému bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Táboře na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení 559,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 29. 3. 2007, sp. zn. 15 Co 57/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Táboře z 31. 10. 2006, č. j. 8 C 175/2004-229, změněn tak, že bylo určeno, že žalobci A. K. a M. K. jsou spoluvlastníky (každý jednou ideální polovinou) pozemku parc. č. 1698/1 v katastrálním území T. Žalobcům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovanému bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Táboře na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení 1.119,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobců je důvodné. Odvolací soud poukazoval na to, že právní předchůdci žalobců A. a B. K. (kteří nabyli pozemek, o nějž jde v tomto řízení, smlouvou z 9. 5. 1931 a zápisem ve vložce č. 103 pozemkové knihy pro katastrální území T.) nakládali s pozemkem parc. č. 1698/1 v katastrálním území T. podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a podle nařízení vlády č. 1/1948 Sb. a navrhli jej do směny ve smyslu ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 142/1947 Sb., tj. vyžadovala-li směnu potřeba přídělu majetku získaného podle tohoto zákona např. k účelům arondačním). K nabytí vlastnického práva k nemovitostem, přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb., bylo ovšem třeba přídělové listiny, aniž po 1. 1. 1951 (po nabytí účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., dříve platného občanského zákoníku) bylo třeba zápisu do pozemkové knihy (intabulace). Odvolací soud pak v této právní věci dovozoval, že tu „není prokázáno rozhodnutí o přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb. ve spojení se zákonem č. 90/1947 Sb. (o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek). Nelze to dovodit ani z důkazů nepřímých“. Rodiče žalobce A. K. ovšem předmětný pozemek převedli v roce 1969 kupní smlouvou na žalobce A. K. a M. K. (se souhlasem Okresního národního výboru v T.), takže vědomí žalobců o vlastnictví k pozemku, o nějž jde v tomto řízení, tu bylo prokázáno, když také až do uzavření smlouvy o převodu pozemku v roce 1969 nedošlo k pozbytí tohoto pozemku právními předchůdci žalobců. Pokud soud prvního stupně posuzoval otázku vydržení vlastnického práva k pozemku, o nějž jde v tomto řízení, s tím, že žalovaný svou dobrou víru, že je vlastníkem tohoto pozemku, opíral o návrh přídělu, bylo nutno mít na zřeteli, uváděl odvolací soud, že tu šlo jen o návrh přídělu půdy a budov, který nemohl být způsobilým titulem k založení dobré víry držitele pozemku; na výkazu směn pozemků v souvislosti s jejich přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb. tu byla v daném případě i poznámka „v užívání družstva“ (což se mohlo týkat roku 1958, kdy v dané obci bylo jednotné zemědělské družstvo založeno). Odvolací soud byl proto toho názoru, že tu nebyl doložen žádný listinný důkaz o dobré víře žalovaného, popřípadě rodičů žalovaného, že jim pozemek, o nějž jde v tomto řízení, náleží. Pokud pak došlo k zápisu vlastnického práva rodičů žalovaného, došlo k tomu jen v důsledku činnosti státních orgánů v rámci evidence nemovitostí, takže podle názoru odvolacího soudu nelze mít za to, že „stát, jako obdarovaný podle darovací smlouvy z 8. 3. 1987, nemohl být v dobré víře, že pozemky drží jako vlastník“; proto nelze uvažovat, podle názoru odvolacího soudu o tom, že by bylo možné u žalovaného J. M. započítat mu do vydržecí doby i lhůtu, kdy jeho právní předchůdci pozemek drželi. Odvolací soud dále poukazoval na to, že v daném případě vydané rozhodnutí Pozemkového úřadu v T., o vydání nemovitosti žalovanému a jeho sestře, nabylo právní moci 28. 12. 1992 a dopisem ze 7. 10. 2002 sdělil Katastrální úřad v T. žalobcům, že k předmětnému pozemku je zapsáno duplicitně vlastnické právo ve prospěch žalobců i žalovaného. Z výsledků řízení v této právní věci pak odvolací soud posléze dovozoval, že i „ke kontaktu mezi účastníky tohoto řízení došlo v této souvislosti v době, kdy ještě neproběhla lhůta 10 roků od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu z 12. 11. 1992 o vydání pozemku žalovanému a jeho sestře podle zákona č. 229/1991 Sb., takže tu ještě neuplynula lhůta, v níž by žalovaný vlastnické právo ke spornému pozemku vydržel“. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 28. 5. 2007 doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 27. 7. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Táboře, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňoval jednak že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a jednak že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu). Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v jeho dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu v právním závěru, že k nabytí vlastnictví přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb. je zapotřebí pravoplatná přídělová listina (s poukazem i na ustanovení §11 odst. 1 a 2 zákona č. 90/1947 Sb.) a co je třeba za takovou listinu v konkrétním případě považovat. Dovolatel pokládá také za nesprávný výklad ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., spočívající v tom, že je údajně třeba na právní úpravu právních vztahů z přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb. použít přiměřeně ustanovení čtvrté části zákona č. 90/1947 Sb. Tyto uvedené právní závěry odvolacího soudu pokládá dovolatel za nesprávné. Podle názoru dovolatele je tu naopak třeba vycházet z ustanovení vládního nařízení č. 1/1948 Sb., kterým se provádějí některá ustanovení zákona č. 142/1947 Sb. Podle názoru dovolatele zejména z ustanovení §21 a §22 vládního nařízení č. 1/1948 Sb. vyplývá, že „k přidělení půdy podle zákona č. 142/1947 Sb. došlo, jestliže příslušná rolnická komise schválila přídělový plán přídělcům“. V daném případě je přídělový plán datován dnem 30. 8. 1948 a k jeho schválení došlo 7. 3. 1950. Žalovaný v tomto řízení poukazoval stále na to, že tu bylo zahájeno a probíhalo přídělové řízení, že tu byly vypracovány návrhy přídělů a návrhy na směny pozemků, že tu došlo k podání přihlášky o příděl a že také došlo k vyložení přídělového plánu pro katastrální území Z., jakož i na to, že tu došlo k zaplacení přídělové ceny. Dovolatel zastává právní názor, že k pravoplatnému přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb. není třeba přídělové listiny, vydané fondem či jiným orgánem, ale je tu možné i vydání jiného rozhodnutí. Za takové jiné rozhodnutí nebo prohlášení fondu či jiného příslušného úřadu o přechodu konfiskovaného majetku na jiný subjekt (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1, poslední věta, zákona č. 90/1947 Sb.) lze považovat i rozhodnutí rolnické komise o schválení přídělového plánu. Dovolatel je přesvědčen, že v daném případě došlo k tomu, že stát akceptoval vlastnické právo žalovaného k pozemku parc. č. 1698/1 v katastrálním území T. jednak tím, že přijal nabídku rodičů žalovaného – tj. J. a R. M. na bezplatné odevzdání pozemku do vlastnictví, dále i tím, že rozhodoval o tomto pozemku v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., a to o schválení dohody o vydání uvedeného pozemku žalovanému Josefu Machovi a jeho sestře M. S. do jejich podílového spoluvlastnictví. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že z důkazů provedených v tomto soudním řízení vyplývá vlastnické právo právních předchůdců žalovaného na pozemek, o nějž jde v tomto řízení, že právní předchůdci žalovaného na pozemku parc. č. 1698/1 v katastrálním území T. řádně hospodařili, když také byli uvedeni i v grafickém přídělovém plánu pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb. a byli uvedeni i ve výkazu přídělových cen. Nešlo tu ze strany právních předchůdců žalovaného jen o užívání pozemku na základě užívacího titulu, ale o přechod pozemku na přídělce jako na vlastníka pozemku. Vyplývá to i ze zápisu z 29. 4. 1958 ohledně pozemků v katastrálním území T., podle něhož na J. M. připadá zemědělská půda o výměře 8,52 ha; „tato výměra je téměř shodná s tou výměrou, kterou by jeho pozemky dosahovaly převzetím předmětného pozemku“, o nějž jde v tomto řízení. Otec žalovaného byl členem Jednotného zemědělského družstva D. (později JZD T.), které ve svých evidencích měly uveden i pozemek parc. č. 1698/1 v katastrálním území T. Dovolatel posléze poukazoval na to, že ze strany právního předchůdce žalobce A. Kočery došlo i k převzetí náhradního pozemku parc. č. 136/6 v katastrálním území T. a tím i k nabytí jeho vlastnictví. Dovolatel je přesvědčen o tom, že „nelze právní předchůdce žalobců zařazovat do skupiny těch přídělců, jejichž příděly zasahovaly do velkostatku v Z. a ohledně nichž v březnu 1950 došlo k jejich scelení a přídělcům byly za něj poskytnuty jiné pozemky“. Dovolatel, na rozdíl od názoru odvolacího soudu, pokládá za listiny, které byly způsobilé založit dobrou víru právních předchůdců žalovaného, že jsou vlastníky pozemku parc. č. 1698/1 v katastrálním území T., zejména tyto listiny: návrh přídělu pozemků, grafický přídělový plán, výkaz směny pozemků, doklad o vyložení přídělového plánu pro katastrální území Z., doklad o řádném hospodaření, doklady o placení přídělové ceny, přijetí nabídky bezplatného odevzdání pozemku státu, rozhodnutí o vydání pozemku v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel posléze namítal i nesprávnost názoru soudu, že desetiletá vydržecí doba neproběhla v daném případě poté, co pozemek parc. č. 1698/1 v katastrálním území T. žalovaný opětovně nabyl schválením dohody o jeho vydání (rozhodnutím Pozemkového úřadu v T. z 12. 11. 1992, č. j. OPÚ/6654/92-Ku). Dovolatel poukazuje na to, že jediným důkazem o tom, kdy byl informován o duplicitním zápisu vlastnictví k uvedenému pozemku v katastru nemovitostí je až přípis katastru nemovitostí z 31. 1. 2003, který obdržel až po uplynutí vydržení doby“. Dovolatel má tedy za to, že i podmínky desetileté vydržecí držby pozemku v dobré víře byl au něho splněna. Přípustnost dovolání dovolatele v tomto případě je dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel ve svém přípustném dovolání uplatňoval jako dovolací důvod především, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45). Odvolací soud se zabýval v tomto případě posouzením otázky nabytí vlastnického práva podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, přičemž poukazoval v této souvislosti na to, že Ústavní soud ČR se ve svém nálezu ze 14. 6. 1995, Pl. ÚS 1/95, zabýval i touto výkladovou otázkou, a proto z právních závěrů, obsažených v tomto nálezu, vycházel. V nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze 14. 6. 1995, Pl. ÚS 1/95 (uveřejněném pod č. 32 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty i tyto právní závěry týkající se zákona č. 142/1947 Sb.: Zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, neobsahuje zvláštní ustanovení o přechodu vlastnického práva k přiděleným nemovitostem na přídělce a proto vlastnictví k nemovitostem tu přechází na přídělce rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu, které nabylo právní moci. Tito přídělci se stali vlastníky přidělených nemovitostí, i když přechod vlastnického práva k přiděleným nemovitostem nebyl zapsán do pozemkové knihy. Po účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku), jímž byl výslovně opuštěn intabulační princip (tj. uskutečnění zápisu do pozemkových knih jako podmínky nabytí vlastnického práva) zůstalo tedy jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem (podle zákona č. 142/1947 Sb.) přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny. Vlastnictví k přidělené nemovitosti na přídělce vzniká na základě přídělové listiny. V uvedené právní problematice, k níž zaujal právní závěry Ústavní soud ČR (jehož právními závěry jsou obecné soudy vázány), dovolací soud musel konstatovat, že odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 3. 2007 (sp. zn. 15 Co 57/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře), napadeném dovoláním žalovaného, vycházel z citovaných právních závěrů pléna Ústavního soudu ČR. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že lze přisvědčit námitkám dovolatele, který ve svém dovolání z 27. 7. 2007 vycházel naopak z toho právního názoru: „Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalovaný v závěru soudu, že k nabytí vlastnictví přídělem dle zákona č. 142/1947 Sb. je třeba pravoplatné přídělové listiny“. Odvolací soud se dále zabýval posouzením otázky vydržení vlastnického práva k pozemku, o nějž jde v tomto soudním řízení, ze strany žalovaného, který i nyní ve svém dovolání z 27. 7. 2007 je nadále toho názoru, že „podmínka desetiletí držby pozemku v dobré víře byla žalovaným splněna“. Podle ustanovení §134 občanského zákoníku se oprávněný věřitel (§130 odst. 1 občanského zákoníku) stává vlastníkem věci, má-li ji v držbě (§129 občanského zákoníku) po dobu tří let, jde-li o movitosti, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitosti. Tvrzením držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu vydržení důvodné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc. Jde tedy o psychický stav a vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (viz č. 45/1986, str. 192 odst. 5 a str. 187 odst. 2 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to také v případě že šlo o věc ve vlastnictví státním (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená ustanovení §129, §130 odst. 1 a §134 občanského zákoníku i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, měl, podle názoru dovolacího soudu, na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 3. 2007 (sp. zn. 15 Co 57/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, Ani v této právní otázce nebylo tu tedy možné dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud posoudil tuto právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (např. v rozporu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Pokud pak dovolatel ve svém dovolání z 27. 7. 2007 namítá, že odvolací soud zejména v otázce úvahy o vydržení vlastnictví k pozemku vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, bylo nutno, aby dovolací soud při posuzování důvodnosti těchto námitek vycházel z toho, jak je v judikatuře soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyloženo posuzování výtek neúplného skutkového zjištění a vadného hodnocení důkazů soudy v občanském soudním řízení. Lze např. poukázat na rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž byly zaujaty tyto právní závěry: Ani vadné nebo nesprávné skutkové zjištění v občanském soudním řízení není samo o sobě dovolacím důvodem podle právní úpravy dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (viz nyní zejména ustanovení §241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývá. Z uvedeného vyplývá, že při posouzení toho, zda je přípustné dovolání dovolatele také dovoláním důvodným, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil (zejména v rozporu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i se závěry z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebylo rovněž možné přisvědčit dovolání dovolatele v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v dokazování, zejména že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Nebylo tu tedy možno přípustné dovolání dovolatele posoudit i jako dovolání důvodné. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí nedůvodného dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudkem dovolacího soudu (§243b odst. 6 občanského soudního řádu). Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 30. června 2009 JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2009
Spisová značka:28 Cdo 4124/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4124.2007.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-08