ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1277.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1277/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně B. I. & F. S. A., zastoupené Mgr. J. B., advokátem, proti žalovaným 1/ V. P., jako správci konkursní podstaty úpadkyně N. H. a. s., zastoupenému Mgr. MUDr. Z. K., advokátem, 2/ J.H., zastoupenému JUDr. Z.S., jako obecným zmocněncem a 3/ Ing. V. H., zastoupené JUDr. Z. S., jako obecným zmocněncem, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 223/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2006, č. j. 13 Cmo 65/2006-199, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2006, č. j. 13 Cmo 65/2006 199, se - s výjimkou té části třetího výroku, kterou byl zrušen doplňující rozsudek soudu prvního stupně a řízení v rozsahu zrušení zastaveno - zrušuje, a to společně s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2006, č. j. 13 Cmo 65/2006-210, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. prosince 2003, č. j. 25 Cm 223/2001-108, ve znění opravného usnesení ze dne 17. května 2005, č. j. 25 Cm 223/2001-151, rozhodl Městský soud v Praze o žalobě Č. f., s. r. o., směřující vůči žalovaným 1/ V. P., jako správci konkursní podstaty úpadkyně N. H., a. s., 2/ J. H. a 3/ Ing. V. H., tak, že určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená do konkursního řízení úpadkyně, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 K 37/2001, je pravá ve výši 6,298.043,23 Kč (bod I. výroku), dále zamítl žalobu v části nároku na určení pravosti pohledávky ve výši 7,144.629,68 Kč a v části nároku na oddělené uspokojení pohledávky ve výši 13,442.722,91 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Doplňujícím rozsudkem ze dne 19. září 2005, č. j 25 Cm 223/2001-160, pak Městský soud v Praze žalobu zamítl i v části nároku na určení pravosti pohledávky ve výši 100,- Kč (bod I. výroku) a opět rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud o věci, zahájené původně 23. listopadu 2000 jako spor, jímž se žalobkyně po pozdější úpadkyni domáhala zaplacení částky 17.485.806,92 Kč s příslušenstvím, rozhodoval na základě podání žalobkyně z 26. července 2002 (č. l. 25-26) v režimu ustanovení §24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve znění účinném od 1. května 2000, které bylo s účinností ke 4. dubnu 2003 zrušeno nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 2003, uveřejněným pod č. 101/2003 Sb.
Při zkoumání důvodnosti žalobou uplatněného požadavku pak vyšel zejména z toho, že:
1/ E. a. s. (dále též jen „banka“) uzavřela (jako věřitelka) s pozdější úpadkyní (jako dlužnicí) 22. listopadu 1995 smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru, ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále též jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě poskytla pozdější úpadkyni úvěr v celkové výši 27.800.000,- Kč, který měl být splacen do 22. listopadu 1996. Dlužnice úvěr co do částky 23.298.043,23 Kč nesplatila.
2/ Banka (jako postupitel) uzavřela se žalobkyní (jako postupníkem) dne 28. března 1997 smlouvu o postoupení pohledávek (dále též jen „postupní smlouva“) specifikovaných v příloze postupní smlouvy označené za její nedílnou součást.
3/ Postupní smlouva byla dále upravována dodatky číslo 1 (ze dne 1. října 1997), číslo 2 (ze dne 20. května 1999) a číslo 3 (ze dne 23. září 1999).
4/ Banka (jako postupitel) oznámila pozdější úpadkyni (jako dlužnici) podáním ze dne 1. října 1997, doručeným pozdější úpadkyni 6. října 1997, že pohledávku z úvěrové smlouvy, jejíž nesplacená výše k 31. srpnu 1997 činí 23.298.043,23 Kč, postoupila žalobkyni označenou postupní smlouvou.
5/ Po postoupení pohledávky byla na její úhradu zaplacena z titulu ručení částka 12 miliónů Kč.
6/ Po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (k čemuž došlo 22. února 2002) přihlásila žalobkyně do konkursu nevykonatelnou pohledávku z titulu nesplaceného zbytku úvěru ve výši 13.442.722,91 Kč, tvořenou jistinou ve výši 6,298.043,23 Kč a úroky ve výši 7,144.676,68 Kč, přičemž uplatnila právo na oddělené uspokojení z titulu zástavního práva. Pohledávku v tomto rozsahu popřel při přezkumném jednání konaném 17. června 2002 co do pravosti první žalovaný a co do pravosti a výše ji popřeli druhý a třetí žalovaní.
Na tomto základě soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že postoupením platně nabyla vůči pozdější úpadkyni pohledávku z úvěrové smlouvy. Neztotožnil se s námitkou, že postupní smlouva je neplatná pro neurčitost a s poukazem na postupitelem oznámené postoupení pohledávky dovodil aktivní legitimaci žalobkyně ve sporu. Proto v rozsahu týkajícím se jistiny žalobě vyhověl.
Zamítavý výrok co do další části pohledávky (včetně té jeho části, o které bylo rozhodnuto doplňujícím rozsudkem) odůvodnil soud tím, že ohledně příslušenství neunesla žalobkyně břemeno tvrzení a důkazní břemeno, když ze zjištěných údajů nelze dovodit, jakou část postoupené pohledávky tvořila jistina a jakou příslušenství (a o které části příslušenství šlo). Co do požadavku na určení přednostního pořadí pohledávky (práva na oddělené uspokojení) soud žalobu zamítl proto, že neměl za prokázáno, že by žalobkyně jako zástavní věřitelka uplatnila dle ustanovení §165 a §167 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) „právo na zastavení pohledávky ve čtvrtleté promlčecí době (§347 obch. zák.)“.
K odvolání žalobkyně (proti zamítavým výrokům rozsudku a doplňujícího rozsudku ve věci samé) a žalovaných (proti vyhovujícímu výroku rozsudku ve věci samé) Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) v zamítavém výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu i potud zamítl (druhý výrok), potvrdil doplňující rozsudek v zamítavém výroku o věci samé co do určení pravosti částky 50,- Kč a ve zbytku jej zrušil a řízení zastavil (třetí výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a prvním žalovaným (čtvrtý výrok) a rozhodnutí o těchto nákladech mezi žalobkyní a druhým a třetí žalovanými vyhradil samostatnému rozhodnutí (pátý výrok), jež posléze přijal ve formě usnesení ze dne 10. července 2006, č. j. 13 Cmo 65/2006-210.
Odvolací soud již o věci jako s novou žalobkyní jednal se společností B. I. & F. S. A., respektuje (v intencích závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 82/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení bylo v konkursním řízení přijato rozhodnutí podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), na jehož základě se označená společnost stala konkursní věřitelkou ve vztahu k pohledávce, jež je předmětem sporu, namísto původní žalobkyně.
Odvolací soud poté, co odmítl procesní námitku spočívající v nemožnosti postupu podle zrušeného ustanovení §24 odst. 4 ZKV, uzavřel, že je důvod žalobu zamítnout jako celek, jelikož postupní smlouva ve znění dodatků je ve smyslu ustanovení §37 obč. zák. neplatná, když je zcela nesrozumitelné, které pohledávky jsou předmětem postoupení. Původní žalobkyni tak nesvědčila věcná legitimace (nebyla věřitelkou sporné pohledávky) a pohledávku, kterou nenabyla, nemohla ani převést na nynější žalobkyni, které proto rovněž nesvědčí věcná legitimace.
Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti prvnímu a druhému výroku, jakož i proti potvrzující části třetího výroku) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených částech zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nesrozumitelnosti postupní smlouvy, majíc za to, že jasně vyjadřuje vůli smluvních stran postoupit pohledávky, jejichž seznam tvoří její přílohu, že navzdory pozdějším úpravám seznamu pohledávek formou aktualizace příloh je postupní smlouva zcela srozumitelná a umožňuje spolehlivě identifikovat její předmět, a že na jejím základě došlo i k postoupení sporné pohledávky.
První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, s tím, že závěr odvolacího soudu je správný.
Za správné pokládají napadené rozhodnutí ve vyjádření též druhý a třetí žalovaní.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tedy i pro spory těmito řízeními vyvolané) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání proti druhému (měnícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolání proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu a proti (potvrzující) části třetího výroku rozsudku odvolacího soudu shledává Nejvyšší soud přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když mu přisuzuje zásadní právní význam v řešení předpokladů, za nichž lze přihlédnout k neplatnosti postupní smlouvy.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) nebyly dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto v hranicích otázek vymezených dovoláním zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Ustanovení §525 obč. zák. pak určuje, že postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí (odstavec 1). Nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem (odstavec 2).
Dle ustanovení §526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku již v době uzavření postupní smlouvy a později změn nedoznala.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o absolutní neplatnosti postupní smlouvy (z nějž dovodil, že původní /a tedy ani stávající/ žalobkyně nebyla ve sporu aktivně věcně legitimována, jelikož pohledávku, jejíž pravost a pořadí žádá určit, postoupením platně nenabyla). Pro posouzení věci v dotčeném směru zjevně nepokládal za právně významnou skutečnost (zjištěnou soudem prvního stupně), že původní věřitelka (banka jako první postupitel) oznámila dlužnici (pozdější úpadkyni) postoupení pohledávky podáním ze dne 1. října 1997, doručeným pozdější úpadkyni 6. října 1997. Ze spisu je patrna též existence oznámení o postoupení pohledávky z původní žalobkyně na stávající žalobkyni (dovolatelku), byť otázka kdy, jak a komu bylo ono (další) oznámení (druhým) postupitelem doručeno, nebyla odvolacím soudem prověřována (srov. kopii podání z 12. ledna 2006, č. l. 194).
Nejvyšší soud nicméně sjednotil rozpornou rozhodovací praxi svých vlastních tříčlenných senátů v otázce právního významu toho, že postupitel v intencích §526 obč. zák. oznámil dlužníku postoupení pohledávky, rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007. V tomto rozsudku (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a na který se v podrobnostech odkazuje), na dané téma uzavřel, že:
1/ Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, aniž došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popřípadě postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena.
2/ Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu.
3/ Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. V takovém případě dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky a jeho závazek zaniká splněním postupníkovi, i když smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu).
4/ Účelem ustanovení §526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například proto, že smlouva o jejím postoupení nebyla platná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi.
5/ Oznámením o postoupení pohledávky, adresovaném dlužníku, vyvolá postupitel změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (nebo dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníku) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele.
6/ Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná. Oznámí-li tedy postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníku, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná.
7/ Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje (proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení), není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů věřitele.
8/ Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k postoupení došlo (§526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné.
9/ Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší.
Nemá-li na základě výše formulovaných závěrů dlužník, jemuž postupitel řádně oznámil postoupení pohledávky, vůči postupníku (ve sporu o úhradu této pohledávky) bez dalšího k dispozici námitku (obranu) neplatnosti postupní smlouvy, pak v intencích závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (z nějž se mimo jiné podává, že při popření pravosti pohledávky jiného konkursního věřitele /přihlašovatele pohledávky/ má popírající konkursní věřitel /stejně jako popírající správce konkursní podstaty/ k dispozici všechny /ale též „jen“/ hmotněprávní námitky, jež by ke zpochybnění existence popírané pohledávky mohl vůči svému věřiteli uplatnit dlužník) nemůže s touto obranou ve sporu o pravost a pořadí pohledávky uspět ani popírající správce konkursní podstaty (první žalovaný) ani popírající konkursní věřitelé (druhý a třetí žalovaní).
Jinak řečeno, v situaci, kdy napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že jde o jednu z výše zmíněných výjimek, které by dlužníku (a zde žalovaným) dovolovaly ubránit se proti postupníku námitkou neplatnosti postupní smlouvy, nevede závěr odvolacího soudu, že postupní smlouva je absolutně neplatná, bez dalšího k závěru, že původní (a proto i nynější) žalobkyně nebyla ve sporu aktivně věcně legitimována. Naopak, v situaci, kdy ve skutkové rovině nebyl ani odvolacím soudem zpochybněn závěr (zjištění) soudu prvního stupně, že původní věřitelka (banka jako postupitel) to, že pohledávku postoupila původní žalobkyni (postupníku), oznámila dlužnici (pozdější úpadkyni) podáním z 1. října 1997, doručeným dlužnici (pozdější úpadkyni) 6. října 1997, nemohla ani případná neplatnost postupní smlouvy vést k závěru, že původní žalobkyně proto nebyla ve sporu aktivně věcně legitimována.
Právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž s oznámením o postoupení pohledávky výše vyložené účinky nespojil) tudíž již proto správné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené rozhodnutí zrušil (s výjimkou té části třetího výroku, kterou byl zrušen doplňující rozsudek soudu prvního stupně a řízení v rozsahu zrušení zastaveno) včetně závislých výroků o nákladech řízení (i toho, jenž byl obsažen v samostatném usnesení odvolacího soudu z 10. července 2006) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř. ).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. prosince 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu