ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1482.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1482/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně R. O. spol s r. o., zastoupené Mgr. K. L., advokátem, proti žalované JUDr. I. S. advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně K. T. spol. s r. o., zastoupené JUDr. H. S., advokátkou, o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 9/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. října 2006, č.j. 3 Cmo 11/2006 - 101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. září 2005, č. j. 17 Cm 9/2002 - 66, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se žalobkyně (R. O. spol s r. o.) domáhala vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadkyně K. T. spol. s r. o.) vyloučení spoluvlastnického podílu na označených nemovitostech ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (body I. a II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku v části týkající se podílu ve výši 289/10000 na označených nemovitostech a řízení potud zastavil (druhý výrok); ve zbývajícím rozsahu rozsudek potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně směřující proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku) opírající se co do přípustnosti dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do dovolacích důvodů o ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení otázek:
1/ zda je správný závěr, že teprve s účinností zákona č. 89/1996 Sb. (od 1. července 1996) mohla být rozestavěná stavba jako nemovitost zapsána do katastru a převáděno vlastnické právo k ní vkladem vlastnického práva do katastru, a
2/ zda je správný závěr, že je platná taková smlouva, kterou se převádí vlastnictví k rozestavěné budově jako nemovitosti nezapsané do katastru nemovitostí, když se jedná o nepojmenovanou smlouvu (o převodu domu a investorství), z níž není zřejmé, zda převod je úplatný či bezplatný, neexistuje příloha č. 1 k této smlouvě, ačkoli podle obsahu smlouvy má být její nedílnou součástí a nemovitost je ve smlouvě individualizována pouze pozemkem, na němž stojí.
V řešení těchto otázek Nejvyšší soud napadenému rozhodnutí nepřisuzuje zásadní právní význam.
První otázku (zda před 1. červencem 1996 bylo možné rozestavěnou stavbu neevidovanou v katastru nemovitosti převést smlouvou bez jejího vkladu do katastru nemovitostí) již Nejvyšší soud zodpověděl (ve shodě se závěrem odvolacího soudu) v rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 81 a znovu pak v rozsudku ze dne 5. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 3700/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 41.
K argumentaci obsažené v prvním označených rozsudků se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž zodpovídá (co do požadavků na identifikaci převáděné nemovitosti) shodně s napadeným rozhodnutím též otázku druhou (jež ostatně nemá zásadní významu v rovině právní již pro způsob jakým byla položena /podmiňující smysluplnost odpovědi vlastními skutkovými úsudky, jež dovolatelka v dotazu činí/), která nadto pro svůj neopakovatelný skutkový rámec ani nemá judikatorní přesah.
K námitce, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, zbývá doplnit, že ačkoli ji dovolatelka nesprávně pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., ve skutečnosti jde o tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a jejímž prostřednictvím na přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze usuzovat (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že u dovolání, jež může být přípustné jen podle posledně označeného ustanovení, jsou bezcenné také skutkové námitky (srov. dikci §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti třetímu výroku (potud ostatně nijak zdůvodněné) není objektivně přípustné (srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto a tím, že a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu při rozhodování sporu vyvolaného konkursem podle zákona č. 328/1991 Sb. v dovolacím řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu