ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1596.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1596/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně P. P. a. s., zastoupené JUDr. A. R., advokátem, proti žalovanému B. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně K., a. s., zastoupenému JUDr. P. S., advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 73/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 9 Cmo 13/2006-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. prosince 2005, č. j. 49 Cm 73/2005-40, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se původní žalobkyně (G. M. B., a. s.) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně K., a. s.) vyloučení označených nemovitostí (zapsaných u Katastrálního úřadu pro Z., katastrální pracoviště Z., pro obec a katastrální území Z., na listu vlastnictví číslo 701) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Soud poukázal na to, že žalobkyně přes výzvu nedoplnila tvrzení, z nichž usuzuje, že právo nepřipouštějící zařazení věcí do soupisu svědčí jí. V této souvislosti zdůraznil, že jen vlastník nemovitosti je oprávněn s ní disponovat a žalobkyně je (ve vztahu ke sporným nemovitostem) pouze zástavní věřitelkou.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci – poté, kdy usnesením ze dne 18. července 2006, č. j. 9 Cmo 13/2006-91, rozhodl o vstupu (nové) žalobkyně do řízení (§107a občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/) – ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vylučovací žalobě vyhověl.
Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ K. b., a. s. (dále též jen „banka“) jako věřitelka uzavřela se společností S. a. s. Z. (osobní dlužnicí) dne 3. prosince 1998 smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě jí v důsledku poskytnutí úvěru vznikla vůči osobní dlužnici pohledávka ve výši 148,635.887,70 Kč.
2/ Banka (jako zástavní věřitelka) uzavřela s osobní dlužnicí (jako zástavní dlužnicí) dne 3. prosince 1998 smlouvu o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem (dále též jen „zástavní smlouva“), a to k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy.
3/ Pozdější úpadkyně uzavřela s bankou dne 30. června 1999 dohodu o přistoupení pozdější úpadkyně k závazku osobní dlužnice z úvěrové smlouvy.
4/ Krajský soud v Brně prohlásil na majetek úpadkyně usnesením ze dne 29. dubna 2003, č. j. 24 K 21/2003-26, konkurs.
5/ Žalovaný poté, co 15. května 2003 zaslal osobní (a současně i zástavní) dlužnici výzvu podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadkyně.
6/ Žalobkyně (coby právní nástupce banky) přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávku z úvěrové smlouvy ve výši 115,472.926,03 Kč, bez práva na oddělené uspokojení. Pohledávka byla při přezkumném jednání konaném 23. října 2003 zjištěna jako pohledávka druhé třídy.
7/ Vylučovací žalobu podala žalobkyně ve lhůtě k tomu určené konkursním soudem.
Na takto ustaveném základě formuloval odvolací soud své zadání v rovině právní tak, že mezi účastníky byl spor o to, zda žalobkyni svědčí právo, které by vylučovalo zařazení věcí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, nebo zda má pouze postavení tzv. odděleného věřitele dle §28 ZKV.
K tomu uvedl, že jelikož s nárokem na oddělené uspokojení je možné spojovat jen pohledávky uvedené v §28 odst. 1 ZKV, jsou tzv. oddělenými věřiteli jen ti, kteří mají pohledávku zajištěnu způsobem popsaným v označeném ustanovení. S odkazem na ustanovení §533, §151a odst. 1 části věty před středníkem a §151b odst. 4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), v rozhodném znění, a na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 18/2006“), pak zdůraznil, že zástavní právo zajišťuje pohledávku věřitele, nikoli závazek dlužníka.
Logikou věci je dáno – pokračoval odvolací soud – že peněžitá pohledávka z úvěrové smlouvy nemůže být v případě, že smluvními stranami úvěrové smlouvy byly ke dni uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva jediný věřitel a jediný dlužník, identifikována jinak než osobou tohoto jediného osobního dlužníka. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 14/2007“), uzavřel, že vůči osobě, která se písemným přistoupením k závazku ve smyslu §533 obč. zák. stane solidárně zavázaným dlužníkem vedle původního dlužníka, nepůsobí bez dalšího zástavní právo zřízené dříve k zajištění pohledávky věřitele vůči původnímu dlužníku.
Z uvedeného plyne, že žalovaný nebyl oprávněn předmětné nemovitosti sepsat do majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy uplatňuje dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatel – odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 58/1998, 67/2002 a 9/2005 – dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud se vůbec nezabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně k podání vylučovací žaloby, tedy tím, zda žalobkyni svědčí právo, které odůvodňuje vyloučení věci, práva nebo pohledávky z konkursní podstaty.
V rovině právního posouzení dovolatel připouští, že s ohledem na závěry formulované Nejvyšším soudem v R 14/2007 se úpadkyně nestala „subjektem vztahu z titulu zástavní smlouvy uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a společností S., a. s. Z.“ a akceptuje závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobkyně ocitla „v pozici nekonkursního věřitele, a to věřitele zástavního s lepším pořadím“.
Má však za to, že zástavní věřitel s lepším (prvním) pořadím nemá právo domáhat se vyloučení zástavy z konkursní podstaty, ale má být uspokojen jako první z výtěžku prodeje zástavy.
Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Učinil tak proto, že ze shora uvedeného v návaznosti na obsah spisu je zřejmé, že spornými nemovitostmi není zajištěna pohledávka žalobkyně za úpadkyní ve výši 115,472.926,03 Kč (jež byla zjištěna jako pohledávka druhé třídy). Sepsal-li správce přesto sporné nemovitosti do konkursní podstaty (jsa veden opačným právním názorem), učinil tak bez právního důvodu.
Zjistí-li přitom správce konkursní podstaty, že do soupisu pojal věc, jež do podstaty nenáleží, je povinen ji ze soupisu vyřadit, a to bez ohledu na to, zda a s jakým výsledkem byl ohledně jejího vyloučení veden spor (srov. např. rozsudek uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 106).
Ačkoli je třeba přisvědčit dovolateli, že odvolací soud se otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně nezabýval, považuje Nejvyšší soud jeho dovolání za situace, kdy napadeným rozhodnutím byly sporné nemovitosti vyloučeny ze soupisu, za zjevně bezdůvodné. Bez ohledu na výsledek tohoto sporu by byl totiž povinen sporné nemovitosti sám vyřadit ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Pouze na okraj a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud poznamenává, že závěr, na němž vybudoval žalovaný své dovolání a podle kterého zástavní věřitel není aktivně věcně legitimován k podání žaloby o vyloučení věci (zástavy) ze soupisu majetku konkursní podstaty, neplatí bezvýjimečně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 938/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2009, pod číslem 57).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše podle §8, §10 odst. 3 §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 2.250,- Kč, a náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). S připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 484,50 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) celkem činí 3.034,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu