infNsVyrok8,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.07.2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1662.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1662.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1662/2007 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců: a/ Ing. M. K., b/ Mgr. D. K., c/ A. P., d/ R. P., e/ R. D., f/ O. D. Ch., všech zastoupených JUDr. T. P., advokátem, proti žalovanému Ing. V. D., zastoupenému JUDr. K. P., advokátem, o zaplacení částky 520.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 66/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 21 Co 458/2006-107, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobci a/ a b/ jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 9.579,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. III. Žalobci c/ a d/ jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 9.579,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. IV. Žalobci e/ a f/ jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 9.579,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 8. června 2006, č. j. 11 C 66/2006-51, zamítl Okresní soud v Hradci Králové žalobu, kterou se: 1/ žalobci a/ a b/ domáhali po žalovaném (Ing. V. D.) zaplacení částky 173.334,- Kč (bod I. výroku); 2/ žalobci c/ a d/ domáhali po žalovaném zaplacení částky 173.333,- Kč (bod II. výroku); 2/ žalobci e/ a f/) domáhali po žalovaném zaplacení částky 173.333,- Kč (bod III. výroku). Soud - cituje ustanovení §6 odst. 3, §8 odst. 2, §15 odst. 1 písm. c/ a §18 odst. 1 až 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jenobč. zák.“) - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný ve funkci správce konkursní podstaty úpadkyně S.- v. l. s. r. o. v likvidaci neporušil žádnou právní povinnost tím, že nemovitosti (jež ve třetinových ideálních podílech nabyly manželské dvojice žalobců vždy do svého společného jmění manželů kupní smlouvou uzavřenou s pozdější úpadkyní 16. června 2002) po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (20. prosince 2002) v konkursním řízení zahájeném 13. listopadu 2002 sepsal dne 21. března 2003 do konkursní podstaty úpadkyně. Nemovitosti, které správce konkursní podstaty převzal od žalobců v dubnu 2003, byly sice z konkursní podstaty vyloučeny až 3. prosince 2004, kdy nabyl právní moci rozsudek ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 35 Cm 30/2003-75, jímž Krajský soud v Hradci Králové vyhověl vylučovací žalobě žalobců, soupisem nemovitostí (proto, že kupní smlouva měla být neúčinná dle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV) však správce konkursní podstaty svou povinnost ve smyslu §8 odst. 2 ZKV neporušil. To, že nemovitosti byly z konkursní podstaty nakonec vyloučeny (soudem), podle soudu neznamená, že žalovaný jednal protiprávně. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud - vycházeje z téhož skutkového základu - přitakal závěrům soudu prvního stupně jako přesvědčivým. K odvolacím námitkám žalobců shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný v postavení správce konkursní podstaty postupoval v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání (zejména s jeho §18) a nedopustil se tak protiprávního jednání, které by mohlo založit jeho odpovědnost za škodu tvrzenou žalobci. K námitkám žalobců, že postup správce konkursní podstaty, resp. úprava zákona o konkursu a vyrovnání obsažená v ustanovení §18 ZKV je v rozporu s článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jenListina“), odvolací soud zdůraznil, že v dané věci došlo k omezení vlastnického práva žalobců na základě zákona. Jelikož se žalobci domáhali náhrady škody a nikoli náhrady za omezení svých vlastnických práv ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, musí prokázat naplnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu, což se jim nepodařilo. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“), namítajíce, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzují dovolatelé řešení otázky, zda správce konkursní podstaty odpovídá za škodu, kterou způsobil neoprávněným sepsáním majetku do konkursní podstaty. Dovolatelé poukazují na to, že soudy rozhodovaly na základě nesporně zjištěného skutkového stavu, z nějž se podává, že žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadkyně S. – v. l. s. r. o. v likvidaci sepsal jejich nemovitosti do konkursní podstaty úpadkyně 21. března 2003, v dubnu 2003 nemovitosti od dovolatelů převzal a k vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty došlo až rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2004, sp. zn. 35 Cm 30/2003, který nabyl právní moci 3. prosince 2004. Na tomto základě dovolatelé usuzují, že jim náleží náhrada za to, že své nemovitosti nemohli užívat po dobu 20 měsíců, nesouhlasíce se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého žaloba není důvodná, jelikož žalovaný neporušil žádnou právní povinnost. Dovolatelé citují ustanovení §123 a §126 obč. zák. a článek 11 odst. 4 Listiny, uvádějíce, že z povinnosti dodržovat tato zákonná ustanovení nelze vyjmout správce konkursní podstaty s odkazem na úpravu jeho postupu v zákoně o konkursu a vyrovnání. Soudy si podle dovolatelů dostatečně neujasnily postavení správce konkursní podstaty, jenž je osobou, která na základě pověření soudu zastupuje zájmy skupiny právnických a fyzických osob (věřitelů úpadce) a jedná v jejich zájmu v zájmu uspokojení jejich pohledávek). Zájmy této skupiny osob (věřitelů) nelze žádným způsobem nadřazovat nad zájmy jiných osob (v daném případě dovolatelů) a krátit postupem správce konkursní podstaty jejich práva zaručená zákonem nebo dokonce Ústavou, jako v tomto případě právo na ochranu vlastnictví. Takový postup - pokračují dovolatelé - je i z hlediska základních ústavních principů rovnosti občanů před zákonem neobhajitelný. Také věřitelský výbor je dle dovolatelů pouze orgánem zastupujícím práva věřitelů a ani tento výbor nemůže komukoli ukládat postup, jenž by narušoval zákonná a ústavní práva jiných subjektů. K postavení soudu v konkursu dovolatelé poznamenávají, že podle judikatury stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení; potud odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 24/2006“). Dovolatelé míní, že správce konkursní podstaty se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu, kterou při výkonu své funkce způsobil jiným subjektům poukazem na to, že postupoval v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání. Mají za to, že rozhodne-li se správce konkursní podstaty chybně v otázce, zda má určitou věc zahrnout do konkursní podstaty a ujmout se její držby, musí za toto své rozhodnutí nést osobní odpovědnost; je ostatně za svou činnost velmi dobře honorován a je pojištěn. Podle dovolatelů správce konkursní podstaty v dané věci právní povinnost porušil, konkrétně porušil povinnost danou všem osobám ustanoveními §123 a §126 obč. zák. a článku 11 odst. 4 Listiny. „Jen pro úplnost“ dovolatelé dodávají, že postup správce konkursní podstaty byl v daném případě jednoznačně šikanózní, když důvody soupisu nemovitostí do konkursní podstaty po řadu měsíců nesdělil a uvedl je teprve při soudním jednání o vylučovací žalobě; navíc šlo o důvody právně zcela neudržitelné. Kdyby správce konkursní podstaty postupoval ve věci opatrně a šetrně, nemusel po soupisu žádat o jejich předání (když je stejně nijak nevyužíval). Kdyby soudy dospěly k závěru, že zákon o konkursu a vyrovnání umožňuje omezení vlastnického práva třetích osob bez náhrady (což se dovolatelé nedomnívají), bylo by jejich povinností řízení přerušit a předložit věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení příslušných částí takového zákona. Z hlediska aplikace článku 11 odst. 4 Listiny na danou věc pak dovolatelé pokládají za rozhodující skutkové vylíčení věci v žalobě. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout s tím, že není nijak argumentováno co do zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a přihlašuje se k závěrům soudů nižších stupňů, že žádnou povinnost ve smyslu §420 obč. zák. ve funkci správce konkursní podstaty úpadkyně neporušil. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro posouzení právních otázek v něm otevřených, jež v dovolacím řízení dosud beze zbytku nebyly zodpovězeny. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení §8 odst. 2 ZKV, v rozhodném znění (tj. ve znění ke dni prohlášení konkursu i v době, kdy bylo rozhodováno o vyloučení majetku z konkursní podstaty), správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce. Dle ustanovení §18 odst. 4 ZKV (v rozhodném znění), kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou. Ustanovení §19 odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) pak určovalo, že jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. Podle ustanovení §420 obč. zák. (ve znění, jež od prohlášení konkursu na majetek úpadkyně nedoznalo změn), každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3). Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již svým rozsudkem uveřejněným pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí (dále též jen „R 88/2003“). V něm uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. Na R 88/2003 dále navazuje (z něj výslovně vychází) i dovolateli zmíněné R 24/2006; to kromě závěru citovaného dovolateli obsahuje též závěr, z nějž se podává, že nesprávný úřední postup konkursního soudu (zakládající odpovědnost státu za škodu) může spočívat v zanedbání povinného dohledu nad činností správce konkursní podstaty, konkrétně v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. V tomto ohledu je proto nutné korigovat názor dovolatelů, že stát v souvislosti se soupisem určitého majetku do konkursní podstaty nenese žádnou odpovědnost. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., jež se prosazuje u osoby správce konkursní podstaty úpadce, pak je - jak správně uzavřely oba soudy - především porušení právní povinnosti údajným škůdcem. Je-li určité jednání jednáním právně dovoleným, nemůže být protiprávní. Stejně tak jsou okolnosti vylučující protiprávnost dány tehdy, jestliže právní řád určité úkony nejen povoluje, ale dokonce je přikazuje provést. Jednou z těchto okolností je např. plnění povinnosti, která je někomu uložena právní normou, a zpravidla bývá spojena s určitou funkcí nebo výkonem povolání. Předpokládaný postup správce konkursní podstaty při soupisu majetku konkursní podstaty (opírající se o výslovnou dikci §19 odst. 1 ZKV) popsal Nejvyšší soud podrobně již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XXIX. (str. 197-199 /373-375/). Zde především formuloval a odůvodnil závěr, že správce konkursní podstaty zařadí do soupisu majetku konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do podstaty, i když tu je pochybnost, zda do podstaty skutečně patří. O tom, u kterých věcí jsou pochybnosti, zda náleží do podstaty, a o důvodech, které k těmto pochybnostem vedou (včetně nároků uplatněných jinými osobami), správce vyrozumí konkursní soud. Konkursní soud důvody zpochybňující zařazení věci do soupisu posoudí; podaří-li se pochybnosti odstranit, vydá správci pokyn, aby věc ze soupisu vyřadil, popřípadě aby věc sepsal bez poznámky. Osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis, konkursní soud, nebylo-li možné námitkám těchto osob uplatněným u správce konkursní podstaty nebo u konkursního soudu zcela vyhovět a věc ze soupisu vyřadit usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti správci, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu. Soudy nižších stupňů i ve skutkové rovině věci (jež dovoláním, jak zmíněno výše, nebyla a nemůže být zpochybněna) uzavřely, že správce konkursní podstaty úpadkyně důvod pochybovat o účinnosti kupní smlouvy vzhledem k dikci §15 odst. 1 písm. c/ ZKV a tedy i právo sepsat majetek, kupní smlouvou převedený na dovolatele, do konkursní podstaty měl. Ustanovení §123 a §126 obč. zák., ani článek 11 odst. 4 Listiny takovým postupem neporušil, když zákonná úprava postupu správce konkursní podstaty v zákoně o konkursu a vyrovnání (jež podle přesvědčení Nejvyššího soudu není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky), zejména úprava obsažená v §19 odst. 1 ZKV, má v dotčeném ohledu přednost před úpravou obsaženou v občanském zákoníku (jde o úpravu speciální, vážící se k účinkům prohlášení konkursu na majetek dlužníka). Oprávnění správce konkursní podstaty žádat o vydání (předání) sepsaného majetku do konkursní podstaty pak bez dalšího plynulo z textu §18 odst. 4 části věty za středníkem ZKV. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost a že tudíž není splněn základní předpoklad jeho (osobní) odpovědnosti za dovolateli tvrzenou škodu, je tak správný a dovolání již proto není opodstatněné. V tvrzeních obsažených v dovolání přitom Nejvyšší soud (stejně jako před ním odvolací soud) nenalezl (ve spojení se skutkovými závěry soudů nižších stupňů) ani oporu pro závěr, že jednání žalovaného bylo šikanou dovolatelů. Na výše řečeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že dovolatelé uspěli s vylučovací žalobou (rozhodnutí o vyloučení sepsaného majetku ze soupisu k závěru o protiprávnosti jednání správce konkursní podstaty spočívajícího v soupisu vyloučeného majetku bez dalšího nevede). Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatelé se mýlí, usuzují-li, že závěry obsažené v napadeném rozhodnutí je zbavují práva žádat náhradu za omezení jejich vlastnického práva. V situaci, kdy dovolatelé byli po soupisu nemovitostí (od dubna 2003 do jejich vyloučení) zbaveni i práva sepsané nemovitosti užívat (a kdy po předání nemovitostí toto oprávnění měla /jen/ konkursní podstata), jim totiž náleželo především právo domáhat se vůči konkursní podstatě (jejímž představitelem je správce konkursní podstaty) bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata v uvedeném období užívala /jediná měla možnost užívat/ nemovitosti, jež do ní podle následného rozsudku soudu nenáležely. Uplatnění takového nároku (podřaditelného úpravě obsažené v §31 odst. 2 písm. b/ ZKV) však předpokládá jinou pasívní věcnou legitimaci žalovaného (v takovém případě není žalovaný osobou s vlastní majetkovou odpovědnosti /jako je tomu u sporu o náhradu škody, kterou měl způsobit svým jednáním/), nýbrž osobou jednající „za“ konkursní podstatu (na její účet). Tohoto aspektu věci si správně povšiml již soud prvního stupně (srov. důvody jeho rozhodnutí co do označení žalovaného); srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vzhledem k tomu, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že dovolatelé se svým dovoláním úspěšní nebyli a tím, že žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež podle §3 odst. 1 bodu 5., ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 1 a §17 písm. a/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), činí 47.700,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj, na částku 23.850,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby - vyjádření k dovolání (vyjádření je sice rozloženo do dvou podání, z hlediska účelnosti tohoto nákladu je však Nejvyšší soud vzhledem k obsahu obou podání pokládal za jeden úkon právní služby). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč, jde o částku 24.150,- Kč. S náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 4.588,50 Kč proto dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobců celkem 28.738,50 Kč. Z této částky na každou dvojici žalobců podle poměru daného jimi uplatněnými částkami připadá solidárně vždy 9.579,50 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 30. července 2009 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/30/2009
Spisová značka:29 Cdo 1662/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1662.2007.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-08