ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4857.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4857/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, o zaplacení částky 80.042,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 95/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. června 2007, č. j. 26 Co 312/2007-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.577,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. února 2007, č. j. 9 C 95/2006-35, Okresní soud v Táboře zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému (bývalému správci konkursní podstaty úpadce J. Š. – otce žalobce) zaplacení částky 80.042,-Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v záhlaví označením rozsudkem mimo jiné potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku ve věci samé.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že vynaložil-li žalobce v jiném soudním řízení náklady (na zastoupení advokátem), mohl se jejich náhrady (vůči jinému účastníkovi řízení) domoci jen na základě rozhodnutí soudu vydaného v takovém řízení v souvislosti s rozhodováním o věci samé. Jedná se o procesní nárok, který nelze – pro absenci základních předpokladů odpovědnosti za škodu – považovat za nárok na náhradu škody a vymáhat jej samostatnou žalobou. V posuzovaném případě byla navíc žalobci (ve věci projednávané Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 344/2000) náhrada nákladů řízení již přiznána, přičemž jde – se zřetelem k tomu, že žalovaný v uvedeném řízení vystupoval jako správce konkursní podstaty úpadce – o pohledávku, jíž je možné uspokojit pouze z konkursní podstaty úpadce; o závazek žalovaného „jakožto fyzické osoby“, který by bylo možné vůči němu „exekučně vymáhat“, jít nemůže.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. bod 12. přechodných ustanovení obsažených v čl. II., části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) [dále jen „o. s. ř.“].
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jehož správnost byla dovoláním zpochybněna, odpovídá ustálené rozhodovací praxi soudů.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007 (uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, č. 7, ročník 2008, pod pořadovým číslem 92) – vycházeje z ustanovení §151 o. s. ř. – formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v usnesení ze dne 30. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu), v němž dále doplnil, že posouzení pohledávky (rozuměj pohledávky na náhradu nákladů řízení) jako náhrady škody je vyloučeno již tím, že představuje náklad vynaložený přímo při bránění práva v nalézacím řízení, nehledě k tomu, že zahájení řízení, tj. podání žaloby nemůže být protiprávním úkonem.
O tom, že nárok na náhradu nákladů řízení může vzniknout pouze na základě pravomocného rozhodnutí soudu (tedy jinými slovy o procesní povaze tohoto nároku) ostatně nepochybuje nejen soudní praxe (vedle výše zmiňovaných rozhodnutí srov. např. také stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXXVII. stanoviska), ale ani právní teorie (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Í. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 676).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v judikatuře se již také ustálil výklad, podle kterého pohledávka na náhradě nákladů řízení, která byla druhé straně sporu přiznána vůči správci konkursní podstaty v době po prohlášení konkursu, je pohledávkou za podstatou (§31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), přičemž – nedošlo-li k uspokojení takové pohledávky v průběhu konkursního řízení – přechází po zrušení konkursu povinnost plnit (nejde-li o plnění, za něž správce nese – jako v případě pořádkových pokut uloženích mu dle §53 odst. 1 o. s. ř. – vlastní majetkovou odpovědnost) na dlužníka – dříve úpadce (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 27/2004 a 2/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo již zmiňovaný bod XXXVII. stanoviska).
Důvod připustit dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže bít dovolání přípustné.
Jelikož dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 6.577,50 Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 5.227,50 Kč, náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (srov. §137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1.050,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu