ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.494.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 494/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. L. H., advokátkou, proti žalovanému Z.-o. d. M., zastoupenému JUDr. M. H., advokátem, o zaplacení částky 62.996,- Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 79/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2007, č. j. 7 Cmo 493/2006-202, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.073,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. září 2006, č. j. 48 Cm 79/2006 174, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 62.996,- Kč oproti vydání listinných akcií obchodní společnosti M. z., a. s., na jméno žalovaného, v rozsudku specifikovaných (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých žalobce nabyl při vypořádání dědictví po své zemřelé matce J. M. majetkový podíl v žalovaném. Okresní soud Plzeň-jih vystavil žalobci dne 25. února 1997, pod sp. zn. D 66/95 „ realizační poukaz“, v němž mu sdělil, že se stal nabyvatelem majetkového podílu v žalovaném v hodnotě 58.761,- Kč a podílu z transformace v hodnotě 32.926,- Kč. Mezi stranami bylo nesporné, že žalobce od žalovaného obdržel částku 5.000,- Kč a listinné akcie na jméno obchodní společnosti Maňovická zemědělská, a. s. (dále též jen „akcie“). Akcie žalobce obdržel na základě dohody o vypořádání vypořádacího podílu uzavřené se žalovaným 25. května 2000 (dále též jen „dohoda“), podle níž žalobce získal dědictvím vypořádací podíl v žalovaném ve výši 62.996,- Kč a na vypořádání této pohledávky se žalované zavázalo vydat žalobci do 6 měsíců ode dne podpisu dohody listinné akcie obchodní společnosti M. z., a. s. Žalobce v dohodě prohlásil, že vydáním akcií bude zcela vypořádán jeho nárok na vydání vypořádacího podílu v žalovaném. Jiným způsobem akcie v dohodě specifikovány nebyly.
Z výpovědi M. Š., sestry žalobce, soud prvního stupně zjistil, že žalobce jí udělil plnou moc k vyzvednutí akcií, což skutečně učinila, podepsala se na rubopisu za žalobce a akcie žalobci předala. Dle seznamu akcionářů M. z., a. s. byly žalobci vydány akcie v počtu 6 kusů v celkové nominální hodnotě 63.000,- Kč. Akcie byly emitovány 1. října 1999, byly opatřeny rubopisem, v němž byl jako nabyvatel označen žalobce s tím, že akcie nabývá k 1. říjnu 2000. Převodce byl na rubopisu podepsán a podpis nabyvatele byl připojen.
S odkazem na ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále též jen „ZCP“ nebo „zákon o cenných papírech“), v rozhodném znění, soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání dohody upravující vyplacení vypořádacího podílu ve formě akcií jsou neplatná pro rozpor se zákonem, neboť šlo o akcie, které jsou ve smyslu ustanovení §156 odst. 6 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“ - správně §156 odst. 5 obch. zák. v rozhodném znění) cennými papíry na řad, převoditelnými rubopisem (§3 odst. 3 a §18 ZCP), a ačkoli zákon nestanoví pro převod těchto cenných papírů písemnou formu, vyžaduje jejich přesnou specifikaci a kupní cenu. V dohodě však byly akcie určeny jen označením emitenta. Dohoda tak sama o sobě nemůže jako smlouva o převodu cenných papírů obstát a uzavření jiné dohody o převodu akcií nebylo prokázáno. Žalobce nabyl akcie na základě právního úkonu, který nemá náležitosti dle ustanovení §13 odst. 1 ZCP, z toho důvodu je neplatný, a nemohl ani platně nabýt akcie jen na základě rubopisu.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval dokazování dohodou a zjistil, že podle článku II „na vypořádání pohledávky věřitele uvedené v článku I vydá Z. M. listinné akcie na jméno obchodní společnosti M. z., a. s., v hodnotě odpovídající výši shora uvedené pohledávky“, podle článku III dohody „akcie budou vydány věřiteli nejpozději do 6 měsíců ode dne podpisu této dohody oběma účastníky“ a podle článku IV „věřitel prohlašuje, že vydáním akcií uvedených v článku II této dohody budou zcela vypořádány její nároky na vydání vypořádacího podílu Z. M.“.
Požadavek žalobce - na rozdíl od soudu prvního stupně - odvolací soud neshledal důvodným. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 346/2004, uvedl, že oprávněná osoba, jíž má být družstvem vyplacen vypořádací podíl, se může dohodnout s družstvem o jiném způsobu vypořádání než jen v penězích. Dohoda o způsobu vypořádání podílu není sama o sobě smlouvou o převodu akcií, ale pouze z ní vyplývá povinnost v budoucnu akcie převést. Dohoda proto není neplatná ani pokud jde o ujednání o vyplacení vypořádacího podílu ve formě akcií. Dovodil, že jde o nepojmenovanou smlouvu uzavřenou ve smyslu §1 odst. 2 obch. zák. a §51 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na interpretační pravidla obsažená v ustanovení §266 obch. zák. dovodil, že vůlí smluvních stran bylo vypořádání pohledávky plněním ve formě akcií namísto plnění peněžitého. Akcie byly dostatečně specifikovány uvedením jejich emitenta a tím, že jde o listinné akcie na jméno a uvedením celkového objemu žalobci vydaných akcií.
K předání akcií uvedl, že zákon o cenných papírech je ve vztahu k obchodnímu zákoníku v poměru zákona obecného k zákonu speciálnímu. Ukládá-li ustanovení §19 odst. 1 ZCP povinnost písemné formy smlouvy o převodu listinného papíru na jméno, pak ustanovení §156 odst. 6 obch. zák. (správně §156 odst. 5 obch. zák. v rozhodném znění) obsahuje pro akcie akciové společnosti liberálnější právní úpravu v tom, že listinná akcie na jméno je převoditelná pouze rubopisem a předáním. Uzavřel, že došlo k řádnému převodu listinných akcií společnosti M. z., a. s. z žalovaného jako převodce na žalobce jako nabyvatele. Akcie na základě plné moci převzala sestra žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že odvolací soud dohodu nesprávně „zhodnotil“. Nesouhlasí se závěrem, že ujednání dohody o vypořádání podílu v akciích jsou platná. S odkazem na ustanovení §37 obč. zák. zdůrazňuje, že akcie nebyly v dohodě dostatečně specifikovány, a dohoda je v této části pro neurčitost neplatná. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu ohledně způsobu realizace vypořádání. Namítá, že náležitosti rubopisu akcie při jejím převodu stanoví zákon směnečný a šekový jako zvláštní zákon, a ten kromě uvedení jména a adresy nabyvatele doplňuje jeho náležitosti i o podpis. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce rubopis akcie nepodepsal. Na rubopis připojila podpis sestra žalobce, M. Š., ovšem nikoliv podpis svůj, ale podpis žalobce. Takovýto úkon považuje dovolatel za neplatný, jelikož se M. Š. podepsala cizím jménem a nikoli jménem svým s odkazem na udělenou plnou moc. Dovolatel tvrdí, že plná moc se vztahovala pouze na zastupování žalobce ve věci vypořádání dědictví po zemřelé matce. Uvedla-li jmenovaná ve své svědecké výpovědi, že byla zmocněna i k vyzvednutí akcií, nestačí tato skutečnost pro jednoznačný závěr o tom, že byla oprávněna ke všem úkonům směřujícím k dovršení převodu akcií na žalobce.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) - se zabýval nejprve správností právního posouzení věci.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dohoda o vypořádání vypořádacího podílu je platnou dohodou o způsobu vypořádání podílu, z níž vyplývá závazek žalovaného vydat žalobci na vypořádání jeho pohledávky akcie, a nejde o samotnou smlouvu o převodu akcií. Dovodil-li odvolací soud z článků II, III a IV dohody, za použití výkladových pravidel uvedených v §266 obch. zák., že vůlí smluvních stran bylo vypořádání pohledávky žalobce za žalovaným tak, že namísto peněžitého plnění budou žalobci vydány akcie, je jeho závěr správný. Akcie jako předmět plnění v dohodě nezaměnitelně označeny nebyly. To ale nebylo k platnosti dohody nutné, postačovalo, byl-li v ní identifikován jejich emitent a celková hodnota. Jednoznačná identifikace byla nutná až při jejich převodu.
Za správný považuje Nejvyšší soud i závěr odvolacího soudu, že listinné akcie na jméno jsou podle ustanovení §156 odst. 5 obch. zák. (v rozhodném znění) převoditelné rubopisem a předáním. Akcie na řad se převádějí smlouvou, rubopisem a předáním (není-li dohodnuto jinak), ale smlouva může být uzavřena i konkludentně, k čemuž dochází nepochybně podpisem rubopisu (k tomu srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 346/2004 a usnesení téhož soudu z 10. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 1589/2006).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů - v návaznosti na obsah spisu - však vyplývá, že podpis žalovaného jako převodce na rubopisu akcií není úplný, protože obsahuje jen podpisy osob oprávněných jednat za žalovaného.
Otázkou podpisu převodce na rubopisu směnky, je-li převodcem právnická osoba, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1620/2006, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že podpis právnické osoby na rubopisu směnky musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon činí, tj. musí z něj být patrno, že jde o podpis učiněný jménem právnické osoby. Není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby - statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické. Tento závěr se uplatní i pro převod listinných akcií na jméno rubopisem.
Závěr odvolacího soudu, že došlo k řádnému převodu listinných akcií ze žalovaného jako převodce na žalobce jako nabyvatele proto správný není.
V projednávané věci se však žalobce domáhá zaplacení peněžité částky, přestože podle dohody má právo jen na vydání akcií. Neodstoupil-li žalobce od dohody, je dohodou vázán a nemá právo na peněžité plnění. Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby je proto ve výsledku správné.
Výhrada dovolatele, že M. Š. připojila na rubopis nikoliv podpis svůj, ale podepsala se příjmením žalobce, není způsobilá zpochybnit závěry odvolacího soudu. Podpis nabyvatele akcií na rubopisu nemá žádný význam, nabyvatel akcií nemusí rubopis podepsat, protože jde o jednostranný úkon převodce.
Námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel nijak nekonkretizoval. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží k vadám řízení z úřední povinnosti, v daném případě však pochybení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neshledal.
Výhradou dovolatele, že plnou mocí udělenou M. Š. byla zmocněna jen k zastupování žalobce ve věci vypořádání dědictví po zemřelé matce, nikoli však k převzetí akcií, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť jde o tvrzení nové, uplatněné v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobci tak vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9.005,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 4, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.768,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu