ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.506.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 506/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně J. s. r. o., zastoupené Mgr. M. P., advokátem, proti žalovanému Doc. Ing. E. T., DrSc., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. P. a. s., zastoupenému Mgr. P. B., advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 CmI 155/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č. j. 4 Cmo 67/2005-187, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č.j. 4 Cmo 67/2005-187, v měnícím vyhovujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2007, č. j. 15 Cmo 281/2006-225, se zrušují a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. ledna 2005, č. j. 53 CmI 155/2003-157, zamítl Krajský soud v Praze žalobu, kterou se žalobkyně (J. s. r. o.) domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně I. P. a. s. určení pravosti své pohledávky vůči úpadkyni v celkové výši 5.584.048,50 Kč (bod I. výroku). Dále si soud vyhradil přijetí samostatného rozhodnutí o státem zálohovaném znalečném (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že pohledávka, jejíž pravost má být v řízení určena, sestává z:
1/ částky 5.500.500,- Kč, opírající se co do 5.176.017,- Kč o smlouvu o finanční výpomoci ze dne 29. září 2002 (dále též jen „smlouva“) a co do celých 5.500.500,- Kč (jako směnečného peníze) o zajišťovací bianko směnku splatnou 28. února 2003, a vystavenou 27. září 2002;
2/ 6 % ročního úroku z částky 5.500.000,- Kč za dobu od 28. února 2003 do 17. března 2003 (celkem 16.275,50 Kč) coby „směnečného“ úroku ze zajišťovací směnky;
3/ částky 67.200,- Kč s příslušenstvím tvořeným 3 % ročním úrokem z částky 35.700, Kč od 19. února 2003 do 17. března 2003 (celkem 73,- Kč), opírající se o smlouvu o provedení rekonstrukce účetnictví ze dne 17. prosince 2002.
Po provedeném dokazování pak o jednotlivých nárocích uzavřel, že:
1/ Směnečnou pohledávku žalobkyně vůči úpadkyni nemá, jelikož zajišťovací směnka v intencích §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále též jen „ZSŠ“), nesplňuje náležitosti na ní zákonem kladené a podepsala a vystavila ji osoba, která k takovémuto úkonu nebyla oprávněna (T. M. jako předseda představenstva pozdější úpadkyně v době, kdy se pozdější úpadkyně nacházela v likvidaci a měla likvidátora). Zajišťovací směnka je proto absolutně neplatná.
2/ U pohledávky uplatňované na základě smlouvy o provedení rekonstrukce účetnictví nebylo prokázáno provedení účtovaných prací.
3/ Pohledávka opírající se o smlouvu o finanční výpomoci není dána proto, že smlouva je absolutně neplatná ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), pro obcházení zákona. Nadto smlouvu nepodepsala (za pozdější úpadkyni) oprávněná osoba; v době podpisu smlouvy předsedou představenstva pozdější úpadkyně se pozdější úpadkyně nacházela v likvidaci a měla likvidátora, jenž se transakce neúčastnil. O vstupu pozdější úpadkyně do likvidace přitom žalobkyně při podpisu smlouvy věděla. Účelem smlouvy bylo podle soudu upřednostňování některých věřitelů, jejichž pohledávky byly hrazeny, ačkoliv účty pozdější úpadkyně byly blokovány probíhajícími exekucemi. Soud přitom pro své závěry neměl za rozhodné, zda pozdější úpadkyně finanční prostředky (jež jí měly být podle smlouvy poskytnuty žalobkyní prostřednictvím společnosti I. P. s. r. o. - dále též jen „společnost I.“) převzala. Je-li smlouva neplatná a byly-li finanční prostředky žalobkyně zaslány na účet společnosti I., jde pouze o vztah mezi žalobkyní a společností I. (bez návaznosti na úpadkyni).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že co do částky 3.644.914,30 Kč se 6 % ročním úrokem za dobu od 28. února 2003 do 17. března 2003 má žalobkyně vůči úpadkyni pohledávku druhé třídy; ve zbývajícím (zamítavém) rozsahu tento výrok potvrdil (první výrok). V bodě II. výroku ponechal odvolací soud napadený rozsudek „nedotčen“ a ve výroku o nákladech řízení jej „změnil“ (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - vycházeje z téhož předmětu žaloby jako soud prvního stupně - po doplnění dokazování k jednotlivým nárokům uvedl, že:
1/ Směnečný nárok vůči úpadkyni není dán. T. M., který zajišťovací směnku podepsal za pozdější úpadkyni jako předseda jejího představenstva v době, kdy se nacházela v likvidaci a měla likvidátora, je totiž ze směnky podle §8 ZSŠ sám směnečně zavázán. Úpadkyni zajišťovací směnka nezavazuje.
2/ U pohledávky uplatňované na základě smlouvy o provedení rekonstrukce účetnictví přitakal odvolací soud závěrům soudu prvního stupně.
3/ U smlouvy o finanční výpomoci odvolací soud „připustil“, že žalobkyně mohla (ve vztahu k podpisu smlouvy za pozdější úpadkyni) jednat v důvěře v zápis v obchodním rejstříku a že o vstupu pozdější úpadkyně do likvidace nevěděla.
Uzavřel však, že pro výsledek projednávané není rozhodné, zda smlouva je absolutně neplatná. I plnění uskutečněné na základě absolutně neplatného úkonu by muselo být vydáno (jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák.) tomu, na jehož úkor bylo získáno (§456 obč. zák.).
Žalobkyně v přihlášce pohledávky opírala svůj nárok vedle směnky zejména o smlouvu o finanční výpomoci a plnění dle této smlouvy v řízení skutkově prokazovala.
Vycházeje z doplněného dokazování pak odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že:
a/ žalobkyně poskytla v době od 20. září 2002 do 21. února 2003 společnosti I. celkem částku 4.670.017,- Kč,
b/ společnost I. podle celkem 22 výdajových pokladních dokladů poskytla pozdější úpadkyni celkem částku 3.644.914,30 Kč.
V rozsahu plnění, jež obdržela pozdější úpadkyně (co do částky 3.644.914,30 Kč), je proto žaloba důvodná.
Usnesením ze dne 31. října 2006, č. j. 53 CmI 155/2003-219, pak Krajský soud v Praze dodatečně rozhodl o nákladech státu a k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením toto usnesení soudu prvního stupně změnil.
Proti měnícímu (vyhovujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel odvolacímu konkrétně vytýká, že:
1/ V mezích zjištění o platbách, jež žalobkyně na základě smlouvy poskytla společnosti I. (u níž měly být uvedené prostředky deponovány do doby, než je na základě žádosti pozdější úpadkyně uvolní podle jejich potřeb), odvolací soud u plateb datovaných 4. října 2002 (100.000,- Kč), 19. listopadu 2002 (100.000,- Kč), 21. ledna 2003 (50.000,- Kč) a 28. února 2003 (400.000,- Kč) hovoří o zjištěních z výpisu z účtu žalobkyně u Komerční banky a. s. (dále též jen „banka“), ačkoli na tyto částky existují pouze výdajové doklady a nikoli doklady o jejich převodu z účtu žalobkyně u banky.
2/ V mezích zjištění o částkách, jež společnost I. dále vydala pozdější úpadkyni, nevysvětlil rozpor v čase spočívající v tom, že:
a/ společnost I. měla od žalobkyně obdržet (do 1. prosince 2002 včetně) pro pozdější úpadkyni platbami ze dne 20. září 2002 (1 milión Kč) 4. října 2002 (100.000,- Kč), 19. listopadu 2002 (100.000,- Kč), tedy celkem 1.200.000,- Kč,
b/ přitom společnost I. měla pozdější úpadkyni již do 3. října 2002 uvolnit částku 1.304.000,- Kč (v té době o 304.000,- Kč více, než pro uvedený účel obdržela) a k 1. prosinci 2002 již takto byla uvolněna částka dokonce 2.487.006, -Kč (ačkoli žalobkyně společnosti I. do té doby poskytla právě jen 1.200.000,- Kč).
3/ Nevypořádal se s tím, jak mohlo být plnění poskytnuté žalobkyní společnosti I. dne 20. září 2002 (1 milión Kč) plněním poskytnutým na základě smlouvy uzavřené až 29. září 2002.
4/ Nepostupoval správně, jestliže dospěl k závěru, že na základě přihlášky opírající se o existenci nároku ze smlouvy lze určit pravost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, což je nepřípustná (§23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání /dále též jen „ZKV“/ odporující) změna právního důvodu přihlášky.
V argumentech snesených výše pod body 1/ a 2/ spatřuje dovolatel naplnění dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. a v argumentech snesených pod body 3a 4/ naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání obsahuje i další argumenty vážící se k existenci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. (srov. argumentaci pod bodem II. a III. dovolání a část argumentace pod bodem V. dovolání), vzhledem k tomu, že pro výsledek dovolacího řízení bylo postačující prověření výše citovaných námitek, Nejvyšší soud se již touto další argumentací nezabýval.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout jako nedůvodné, majíc napadené rozhodnutí za správné.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se věcí nejprve zabýval v rovině jejího právního posouzení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K dovolací argumentaci ad 4/ (výklad §23 odst. 2 ZKV), Nejvyšší soud uvádí, že potud dovolání není opodstatněné.
Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky. Přitom platí, že konkursní věřitel může až do přezkoumání jím přihlášené pohledávky, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena (co do pravosti, výše nebo pořadí), měnit jak skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tak výši nebo pořadí pohledávky (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, Nejvyšší soud také vysvětlil, že přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má charakter žaloby, a že obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoliv důvodem k odstraňování vad přihlášky. Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením §23 odst. 2 věty první ZKV.
Z tohoto pohledu není právně významné, že konkursní věřitel přihlásí pohledávku jako nárok ze smlouvy a nikoli jako nárok z bezdůvodného obohacení. Stejně jako v případě běžného sporu i pro přezkum přihlášené pohledávky v incidenčním sporu platí, že dospěje-li soud k závěru, že smlouva, o kterou se přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla, musí zvážit, zda identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody). Jiná právní kvalifikace téhož skutku změnou právního důvodu přihlášené pohledávky není a dovolatel se mýlí, dovozuje-li v souzené věci opak (srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 90).
K dovolací argumentaci ad 3/ (týkající se platby z 20. září 2002):
Odvolací soud založil právní posouzení věci na tom, že pro výsledek sporu není významné, zda smlouva je či není platná, jelikož i v případě neplatnosti smlouvy by v režimu bezdůvodného obohacení měla žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud podotýká, že při neplatnosti smlouvy by se nárok na vrácení bezdůvodného obohacení odvíjel od ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., které určuje, že bezdůvodným obohacením je také majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu, přičemž v případě, že neplatným právním úkonem byla (jako zde) smlouva, prosadila by se také úprava obsažená v §457 obč. zák.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který s platbou z 20. září 2002 ve svých úvahách počítal, pak postrádá logické vyústění, má-li (nebo může-li) být uvedená platba pokládána za plnění poskytnuté pozdější úpadkyni na základě smlouvy uzavřené až 29. září 2002. Dovolání je v dotčeném rozsahu již proto opodstatněné, neboť závěr, že platba z 20. září 2002 je (byla) plněním podle (pozdější) smlouvy z 29. září 2002, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne.
K dovolací argumentaci ad 1/ (zjištění o platbách, jež žalobkyně na základě smlouvy poskytla společnosti I.):
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly ze přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
V posuzované věci se jak z obsahu spisu, tak z příloh, jež v něm byly dostupné v době rozhodování odvolacího soudu, vskutku podává, že platby datované 4. října 2002 (100.000,- Kč), 19. listopadu 2002 (100.000,- Kč), 21. ledna 2003 (50.000,- Kč) a 28. února 2003 (400.000,- Kč) nebyly v řízení dokládány výpisy z účtu žalobkyně u banky, nýbrž výdajovými pokladními doklady, čemuž odpovídala též žalobní tvrzení. V tomto ohledu nemají skutková zjištění odvolacího soudu vskutku oporu v provedeném dokazování (žádný v řízení předložený výpis z účtu banky bezhotovostní převod těchto částek v určených datech nedokládá).
K dovolací argumentaci ad 2/ (zjištění o částkách, jež společnost I. dále vydala pozdější úpadkyni):
Také v tomto ohledu je dovolání opodstatněné. Dílčí úsudky soudu o tom, kdy a jaké platby poskytla žalobkyně společnosti I. a o tom, kdy a jaké platby poskytla společnost I. pozdější úpadkyni, ústí v logicky vadný skutkový závěr, podle kterého společnost I. v souladu se smlouvou (byť neplatnou) poskytla pozdější úpadkyni částky z prostředků, které u ní předtím za tím účelem deponovala žalobkyně. Logice se vskutku vzpírá závěr, podle kterého z deponovaných 1.200.000,- Kč (v době do 1. prosince 2002) bylo možné vydat pozdější úpadkyni k 1. prosinci 2002 celkem 2.487.006, -Kč
Dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. je tudíž dán.
Pro úplnost lze dodat, že napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné (a tudíž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) též v části týkající se určení příslušenství (šestiprocentního úroku) za dobu od 28. února 2003 do 17. března 2003. Ze spisu je zjevné, že toto příslušenství bylo původně uplatněno jako součást směnečné pohledávky, ohledně které odvolací soud požadovanému určení nevyhověl (argumentaci na tomto základě spočívající odmítl); určení pravosti pohledávky v části týkající se příslušenství pak odvolací soud v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. vůbec nezdůvodnil.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v měnícím (vyhovujícím) výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil. Dále zrušil (jako závislý výrok o nákladech řízení) i usnesení odvolacího soudu z 2. února 2007. Ve zrušeném rozsahu pak vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení se odvolací soud neopomene vypořádat i s těmi námitkami dovolatele, jež dovolací soud v dovolacím řízení jako nadbytečné (pro výsledek řízení již bez významu) pominul.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. prosince 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu