ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.726.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 726/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a/ J. S., a b/ S. A., obou zastoupených JUDr. M. N., advokátem, proti žalovanému Ing. T. Z., jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. a. s., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 75/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č. j. 13 Cmo 204/2006-145, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. října 2005, č. j. 58 Cm 75/2005-70, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobci (a/ J. S. a b/ S. A.) domáhali vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně S. a. s.) vyloučení
1/ průmyslového objektu bez čísla popisného, stojícího na pozemku parcelní číslo
2/ průmyslového objektu bez čísla popisného, stojícího na pozemku parcelní číslo a
3/ průmyslového objektu - skladu (tzv. B.), stojícího na pozemku parcelní číslo
všechno nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu P.-m. na listu vlastnictví číslo pro obec P., katastrální území M., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku).
Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Pozdější úpadkyně jako prodávající uzavřela dne 31. května 1996 se společností A. E., s. r. o. (jež později změnila obchodní firmu na S. s. r. o.), jako kupující (dále též jen „společnost A.“) kupní smlouvu o prodeji sporných nemovitostí a pozemků, na nichž stály (dále též jen „první kupní smlouva“).
2/ Společnost A. jako prodávající uzavřela dne 26. července 2000 se žalobci jako kupujícími kupní smlouvu, kterou sporné nemovitosti převedla do jejich vlastnictví (dále též jen „druhá kupní smlouva“). Žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci sporných nemovitostí.
3/ Podle rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku ze dne 11. května 1994, o privatizaci majetkové účasti státu na podnikání pozdější úpadkyně, měla být majetková účast státu v této společnosti privatizována prodejem 100 % akcií společnosti kupujícímu určenému veřejnou soutěží.
4/ V listině ze dne 1. března 1996, předložené Fondu národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“), specifikovalo představenstvo pozdější úpadkyně části jejího majetku pro účely případného prodeje (privatizace).
5/ Na žádost jediného akcionáře společnosti (Fondu) svolalo představenstvo pozdější úpadkyně na 14. května 1996 mimořádnou valnou hromadu, které se zúčastnil zástupce jediného akcionáře. Mimořádná valná hromada uložila představenstvu pozdější úpadkyně uskutečnit prodej části podniku pozdější úpadkyně; dále pozdější úpadkyni zavázala k tomu, aby před prodejem části majetku předložila jedinému akcionáři ke schválení vypočtenou kupní cenu prodávané části podniku. Mimořádná valná hromada rozhodla rovněž o povinnosti uzavřít s vybraným kupujícím dohodu o převodu pracovníků převáděných středisek.
6/ Oba žalobci byli ke dni podpisu první kupní smlouvy společníky kupující (společnosti A.) a současně vystupovali na straně prodávající (pozdější úpadkyně) jako členové jejího představenstva.
Na tomto základě soud uzavřel, že členové představenstva pozdější úpadkyně, kteří uzavřeli kupní smlouvu, překročili své oprávnění jednat za pozdější úpadkyni, jelikož nerespektovali závěry mimořádné valné hromady, jež s prodejem prostou kupní smlouvou nepočítala. Před uzavřením prosté kupní smlouvy pak Fondu ani nepředložili ke schválení kupní cenu a nebyla uzavřena ani dohoda o převodu pracovníků středisek. Odtud soud dovodil, že první kupní smlouva je neplatná.
Je-li neplatná první kupní smlouva, pak je neplatná i druhá kupní smlouva, jelikož nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám, uzavřel soud.
Soud též odmítl tvrzení žalobců, že k platnosti první kupní smlouvy nebylo zapotřebí souhlasu Fondu, jelikož nešlo o majetek podléhající režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, maje pro podřazení dané transakce uvedenému zákonu za určující, že Fond byl v době prvního prodeje jediným akcionářem pozdější úpadkyně.
K argumentaci žalobců obsahem ustanovení §191 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), soud uvedl, že žalobci (coby společníci společnosti A. a členové představenstva pozdější úpadkyně) měli v době podpisu první kupní smlouvy znalosti o poměrech prodávající i kupující a museli tudíž vědět, že překračují jako členové představenstva svá oprávnění, stejně jako museli v postavení společníků kupující vědět, že na jejich straně není dobrá víra. První kupní smlouva je tak z popsaných příčin rovněž neplatná (podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) pro rozpor s dobrými mravy.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že sporné nemovitosti vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud doplnil skutkový stav věci, z nějž vyšel soud prvního stupně, o zjištění, že:
1/ Předmětem prodeje podle první kupní smlouvy byly vedle sporných nemovitostí (staveb bez čísla popisného) i další stavby bez čísla popisného a pozemky, na kterých tyto stavby stály, sjednaná kupní cena (za prodej všech nemovitostí) činila 7.199.500,- Kč a kupní smlouva nabyla věcněprávních účinků dne 4. června 1996.
2/ Předmětem prodeje podle druhé kupní smlouvy byly sporné nemovitosti, sjednaná kupní cena činila 1.401.642,43 Kč a kupní smlouva nabyla věcněprávních účinků dne 24. října 2000.
Na tomto základě pak dospěl k následujícím (od soudu prvního stupně odlišným) právním závěrům:
1/ Pozdější úpadkyně vznikla podle §172 obch. zák. a jejím jediným zakladatelem byl Fond, na který podle §11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. přešel majetek státního podniku M. s., s. p. Vlastníkem nemovitostí vložených Fondem do akciové společnosti se okamžikem svého zápisu do obchodního rejstříku stala akciová společnost (pozdější úpadkyně), kterou vlastnil Fond. Prodej nemovitostí proto nepoléhal režimu zákona č. 92/1991 Sb., když šlo o prodej majetku pozdější úpadkyně.
O prodej majetkové účasti státu na podnikání pozdější úpadkyně pak ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. také nešlo, když v případě akciové společnosti by takovým prodejem byl prodej jejích (rozuměj jí emitovaných) akcií.
Zákon č. 92/1991 Sb. tedy pozdější úpadkyni neomezoval v nakládání se spornými nemovitostmi.
2/ Z ustanovení §191 obch. zák. (ve znění účinném do 30. června 1996) vyplývá, že třetím osobám nemůže jít k tíži omezení statutárního orgánu, neboť to má význam pouze ve vztahu statutárního orgánu ke společnosti. V době uzavření první kupní smlouvy byla jediná omezení pro členy představenstva (akciové společnosti) zakotvena (s důsledky uvedenými v §65 obch. zák.) v ustanovení §196 obch. zák. (zákaz konkurence); tato omezení však žalobci neporušili.
Žalobci jako členové představenstva pozdější úpadkyně nepřekročili své pravomoci, neboť nebyli kupujícími podle první kupní smlouvy. Úvaha soudu prvního stupně o nedostatku dobré víry kupující je pro nabytí sporných nemovitostí bez významu.
3/ Použití korektivu „dobrých mravů“ (obsaženého v §39 obč. zák.) při výkonu práva za účelem dosahování ideje spravedlnosti nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Záměr prosazovat spravedlnost bez ohledu na stanovená pravidla a postupy může vést k nebezpečným společenským důsledkům a tím k oslabování demokracie.
Úvaha žalovaného, že smyslem a cílem uzavření první kupní smlouvy bylo vyvést z pozdější úpadkyně majetek tak, aby se jeho vlastníky stali žalobci, byla měla místo všude tam, kde by k takovýmto úkonům docházelo v souvislosti s úpadkovou situací společnosti, jež má množství věřitelů, kteří mají zájem uspokojit se na úkor jiných věřitelů z majetku úpadkyně mimo očekávaný konkurs. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo, když druhá kupní smlouva byla uzavřena až po více než čtyřech letech od první kupní smlouvy a konkurs na majetek úpadkyně byl na základě návrhu podaného v roce 2003 prohlášen v roce 2005. V uvedených časových souvislostech proto neobstojí závěr žalovaného, že k prodeji sporných nemovitostí došlo ze spekulativních „úmyslů“.
Vzhledem k dohodnuté kupní ceně, jejíž výše nebyla zpochybňována, je první kupní smlouva platná a žalobci sporné nemovitosti platně nabyli od jejich vlastníka. Svědčí jim proto právo vylučující zápis nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty. Zaplacení kupní ceny není pro posouzení platnosti kupní smlouvy rozhodující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vědomě pominul závaznost pravomocného rozhodnutí o předběžné otázce, na níž záviselo rozhodnutí v této věci (o /ne/platnosti první kupní smlouvy), konkrétně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 46 Cm 191/2005, který nabyl právní moci 6. října 2006 a na jehož existenci upozornil dovolatel odvolací soud podáním ze dne 9. října 2006. Potud poukazuje dovolatel na obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 32 Odo 564/2003, předloženého odvolacímu soudu; z něj usuzuje, že odvolací soud byl při předběžném posouzení otázky (ne)platnosti první kupní smlouvy vázán pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. srpna 2006.
Napadené rozhodnutí vynesené na základě opačného právního názoru (než k jakému dospěl soud prvního stupně) představuje dle dovolatele tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Podle dovolatele odvolací soud porušil i obecně přijímanou judikaturu a zastávanou praxi, dle které v případě opačného právního názoru odvolací soudy rozhodnutí soudů prvního stupně ruší a věci vracejí k dalšímu řízení.
Tím, že se od této praxe odchýlil, aniž navenek prezentoval svůj právní názor, vzal odvolací soud dovolateli možnost podrobit jej srovnání s jinými důkazy či rozhodnutími. I proto je podle dovolatele předmětné rozhodnutí vadné a „řádným opravným prostředkem nepřezkoumatelné“. Pominutím pravomocného rozhodnutí o předběžné otázce vytvořil odvolací soud stav, týkající se v podstatě týchž (i když „institucionalizovaných“) účastníků, kdy podle jednoho pravomocného rozhodnutí je dovolatel povinen jako správce konkursní podstaty vrátit kupní cenu nemovitostí proto, že první kupní smlouva je neplatná a současně musí na základě napadeného rozhodnutí vydat z konkursní podstaty nemovitosti, které tvořily předmět první kupní smlouvy, proto, že tato smlouva platná je.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud úvodem předznamenává, že jakkoli dovolatel ohlašuje vedle dovolacího důvodu obsaženého v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. i dovolací důvod uvedený v §241a odst. b/ o. s. ř., z obsahového hlediska (a bez konkrétní vazby na ohlášené dovolací důvody) kritizuje jen správnost procesního postupu odvolacího soudu, jenž dle jeho přesvědčení pominul princip závaznosti jiného soudního rozhodnutí o téže předběžné otázce. Vedle tohoto procesního aspektu dovolání rezignuje na polemiku s věcnou správností závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí, ať již se týkají výkladu zákona č. 92/1991 Sb., výkladu §191 obch. zák. nebo úvah spojených s ustanovením §39 obč. zák. K tomu Nejvyšší soud dodává, že kromě vad řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), je uplatněným dovolacím důvodem (jeho obsahovým vymezením v dovolání) vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), takže zabývat se výkladem těchto otázek v mezích dovolacího přezkumu nepřísluší ani jemu (dovolatel tím, že tyto otázky dovoláním neotevřel, znemožnil Nejvyššímu soudu, aby se k nim vyjádřil).
Vzhledem k tomu, že jiné (než dovoláním namítané) vady řízení se ze spisu nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dána vada řízení tvrzená dovolatelem.
Nejvyšší soud především podotýká, že řízení v této věci podléhalo zákonné koncentraci ve smyslu §118b o. s. ř., o čemž se účastníkům (jejich zástupcům s procesní plnou mocí) dostalo podle obsahu spisu řádného poučení již v předvolání k prvnímu jednání, které se ve věci konalo (srov. č. l. 58 p. v.) a následně i v průběhu prvního jednání (srov. č. l. 59). Tím je (v dané věci byla) výrazně limitována i možnost soudu přihlédnout po skončení prvního jednání, které se v této věci konalo 31. října 2005, k novým skutečnostem a důkazům (srov. §118b odst. 1 poslední větu o. s. ř.).
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006 je nepochybně důkazem, jenž mohl být v odvolacím řízení i tak uplatněn, jelikož vznikl (byl vydán) až v průběhu odvolacího řízení (srov. §205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a §211a o. s. ř.).
Z obsahu spisu se nicméně rovněž podává, že ačkoli dovolatel v podání, jež došlo odvolacímu soudu 12. října 2006, na existenci označeného rozsudku upozornil (srov. č. l. 138-140) a odvolacímu soudu jej v kopii předložil, provedení důkazu touto listinou nenavrhl ani v označeném podání, ani v průběhu odvolacího jednání konaného 19. října 2006 (srov. č. l. 141-143).
Vzhledem k tomu, že dovolatel i jeho zástupce s procesní plnou mocí se odvolacího jednání osobně zúčastnili, neměl být dovolatel překvapen tím, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nehodnotí listinu, která nebyla navržena k důkazu a kterou dokazování neprováděl. Bylo především věcí dovolatelovy procesní opatrnosti aby - měl-li za to, že jde o listinu významnou pro výsledek odvolacího řízení - provedení důkazu touto listinou odvolacímu soudu navrhl.
Zbývá vypořádat se s tím, zda odvolací soud měl povinnost se uvedenou (jemu předloženou, leč k důkazu nenavrženou) listinou zabývat z úřední povinnosti a přečíst ji k důkazu proto, že mohla mít vliv na správnost rozhodnutí v této věci.
Takový požadavek se však ze spisu ani z označené listiny (rozsudku) nepodává.
Podle ustanovení §159a o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4).
Rozsudkem ze dne 28. srpna 2006 Městský soud v Praze určil ve sporu vedeném proti dovolateli jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. a. s., že pohledávka žalobce (správce konkursní podstaty společnosti A.) ve výši 7.199.500,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vůči úpadkyni S. a. s. je po právu, když se ztotožnil s názorem dovolatele (žalovaného) že první kupní smlouva je neplatná.
Takové rozhodnutí nicméně nezavazuje (a dovolatel se mýlí, usuzuje-li jinak) žalobce v této věci. V tomto ohledu není dána ani totožnost účastníků (vyjma dovolatele) ani předmětu sporu. O závaznosti rozsudku ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. pro žalobce tedy nemůže být řeči.
Podle ustanovení §135 o. s. ř., soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný právní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Ustanovením, jež upravuje postup soudu v případech, kdy již bylo k tomu povolaným orgánem rozhodnuto o otázce, kterou sám řeší jako předběžnou, je právě §135 o. s. ř. O případ podle odstavce 1 nejde. K odstavci 2 pak Nejvyšší soud uvádí, že tam, kde různé soudy v různých věcech s různými účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku (zde otázku platnosti první kupní smlouvy) by sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům, s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně.
Z tohoto pohledu je rozhodnutím, jež v podstatě rezignovalo na zjišťování skutkového stavu věci dokazováním, právě rozsudek z 28. srpna 2006, jenž vychází toliko ze shodných tvrzení účastníků (§120 odst. 4 o. s. ř.). V této souvislosti nelze nevidět, že dovolatel se v postavení osoby, pro kterou jsou závazná obě rozhodnutí, ocitl především tím, že jako účastník obou sporů neučinil nic proto, aby odvrátil riziko vzešlé z možného odchylného řešení předběžné otázky v těchto řízeních (v době vydání rozsudku z 28. června 2006 věděl, že probíhá odvolací řízení v této věci).
Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže v situaci, kdy si hodlal o platnosti první kupní smlouvy učinit vlastní předběžný úsudek na základě výsledků vzešlých z dokazování v této věci, neprováděl bez odpovídající iniciativy (důkazního návrhu) některého z účastníků sporu sám důkaz rozsudkem z 28. srpna 2006. Skutečnost, že Městský soud v Praze jako soud prvního stupně dospěl bez dokazování k jinému závěru o platnosti téže kupní smlouvy, ve sporu vedeném s jiným žalobcem, totiž odvolacímu soudu nebránila v tom, aby si o věci učinil vlastní právní názor. Vzhledem k jinému okruhu účastníků na straně žalobce byl k nezávislému posouzení této otázky ostatně i povinen (obdobně Nejvyšší soud uzavřel např. již v rozsudku ze dne 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/99). Argument, kterým dovolatel z hlediska totožnosti účastníků sporu klade rovnítko mezi žalobci jako fyzickými osobami na straně jedné a kapitálovou společností A., jejímiž jsou žalobci společníky, na straně druhé, přiléhavý není.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ve zbývajícím rozsahu zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl a tím, že u žalobců žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu