ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.1279.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1279/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci úpadkyně D. P., a. s. v likvidaci, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 K 144/97, o vydání rozvrhového usnesení, o dovolání věřitele Finančního úřadu v H. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2006, č. j. 2 Ko 114/2005 - 1578, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením dne 17. října 2005, č. j. 42 K 144/97 1517, uložil správci konkursní podstaty úpadkyně D. P., a. s. v likvidaci zaplatit na účet téhož soudu z konkursní podstaty soudní poplatek ve výši 500.000,- Kč (bod I. výroku) a rozvrhl výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty mezi „věřitele pohledávek za podstatou“ a věřitele pohledávek první a druhé třídy (bod II. výroku). Dále uložil správci konkursní podstaty aby částky 5.594.814,- Kč a 365.888,60 Kč uložil do úschovy u Krajského soudu v Hradci Králové (bod III. výroku) a věřitelům, „jejichž pohledávka byla zjištěna a bude uspokojena“, aby správci konkursní podstaty sdělili bankovní spojení, respektive adresu, na kterou jim má být poukázána částka určená k uspokojení (bod IV. výroku).
Soud mimo jiné uzavřel, že při rozvrhu neuspokojil tvrzenou pohledávku věřitele Finančního úřadu v H. K. (dále též jen „finanční úřad“) ve výši 81.077.250,- Kč, uplatněnou jako pohledávka za podstatou dle §31 odst. 2 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též „ZKV“) z titulu neuhrazené daně z převodu nemovitostí a penále.
Mezi finančním úřadem a správcem konkursní podstaty nebyl podle soudu spor o výši pohledávky, nýbrž o její „režim“ (rozuměj pořadí). Soud uvedl, že jelikož spor o pořadí nebyl dříve vyřešen samostatně, je jeho úkolem vypořádat se s touto otázkou v rozvrhovém usnesení. Poté uzavřel, že daňová povinnost k úhradě daně z převodu nemovitostí založená platebními výměry znějícími na částky 142.315,- Kč a 54.742.275,- Kč, vznikla dlužníku ještě před prohlášením konkursu na jeho majetek, takže pohledávka uplatněná finančním úřadem by byla (kdyby ji finanční úřad včas přihlásil jako vázanou na podmínku zániku osvobození od daně, což se nestalo) pohledávkou druhé třídy.
Daňové penále k uvedené dani z převodu nemovitostí, vyměřené výměrem ze dne 24. února 2004 za dobu od 7. srpna 2002 do 28. února 2004 ve výšil 27.182.949,- Kč, měl soud za vyloučené z uspokojení v konkursu podle §33 odst. 1 písm. d/ ZKV, s tím, že je správcem daně účtováno za období po prohlášení konkursu.
K odvolání finančního úřadu Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozvrhové usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vysvětlil, že po prohlášení konkursu byla dvěma platebními výměry finančního úřadu (z 3. července 2002) správci konkursní podstaty úpadkyně vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 142.315,- Kč a ve výši 54.742.275,- Kč, a to dle ustanovení §20 odst. 6 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Takto dodatečně byl zdaněn vklad nemovitého majetku úpadkyně realizovaný v letech 1996 a 1997 (tedy před prohlášením konkursu) do základního kapitálu obchodní společnosti Č. M., a. s.
Účast úpadkyně v obchodní společnosti Č. M., a. s. pak zanikla ke 4. květnu 2001, kdy správce konkursní podstaty úpadkyně v rámci zpeněžování majetku tvořícího konkursní podstatu prodal akcie společnosti Č. M., a.s., tedy před uplynutím pětileté lhůty, jejímž dodržením bylo podmíněno osvobození od placení této daně.
Platebním výměrem ze dne 24. února 2004 Finanční úřad v H. K. vyměřil správci konkursní podstaty daňové penále, a to za období od 7. srpna 2002 do 24. února 2004 ve výši 27,182.949,- Kč.
Odvolací soud uvedl, že z §20 odst. 6 písm. e/ a §21 odst. 2 a 3 zákona č. 357/1992 Sb. lze dovodit, že daňová povinnost poplatníkovi vzniká na základě určité (zákonem stanovené) právní skutečnosti, jíž je v daném případě vklad nemovitosti do základního kapitálu obchodní společnosti Č. M., a. s. Proto je mu uložena povinnost podat daňové přiznání a doložit k tomu požadované dokumenty, jako podklad pro ověření správnosti údajů v přiznání uvedených a nutných k případnému pozdějšímu vyměření daně. Osvobození od daně je zákonem podmíněno účastí společníka v obchodní společnosti po dobu delší 5 let. Formulace zákona, dle níž po dobu 5 let neběží lhůta pro vyměření daně, neznamená, že daňová povinnost nevzniká. Je-li osvobození podmíněno účastí společníka v obchodní společnosti (vlastnictvím akcií) po dobu delší pětí let, zaniká právo státu na tuto daň až uplynutím stanovené lhůty, do té doby je právo státu na úhradu daně vázáno na splnění určité podmínky - v posuzovaném případě - nedodržení pětileté účasti na společnosti. Takováto pohledávka jako podmíněná proto musela být řádně přihlášená do konkursu v souladu s ustanovením §20 odst. 4 ZKV. Nejde o pohledávku za podstatou, neboť nevznikla až vyměřením požadované daně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal finanční úřad dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel upozorňuje, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí dopustil řady pochybení. V odůvodnění svého rozhodnutí chybně cituje §20 odst. 6 písm. e/ zákona č. 357/1992 Sb. ve znění, které je účinné až od 31. května 2006, dále cituje §21 odst. 2 a 3 uvedeného zákona ve znění odlišném od znění předmětného ustanovení v době vzniku daňového právního vztahu, tedy ke dni právních účinků vkladu.
Dovolatel namítá, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací nesprávně posoudily platné daňové předpisy, zejména zákon č. 357/1992 Sb. a jeho vztah k zákonu o konkursu a vyrovnání, neboť úpadce jako daňový subjekt ke dni prohlášení konkursu splňoval veškeré podmínky pro osvobození od daně z převodu nemovitostí a správce daně tak neměl zákonný důvod přistoupit k vyměření daně, a to ani podmínečně. Takovýto pojem daňové zákony neznají, rovněž tak ani institut podmínečného platebního výměru, který by stanovil povinnost platit daň z něčeho, co je k danému dni zákonem osvobozeno.
Dovolatel dále poukázal na to, že Krajský soud v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 31 Ca 156/2002, přezkoumal rozhodnutí správce daně o povinnosti správce konkursní podstaty zaplatit daň z převodu nemovitosti a dospěl k závěru, že správce daně postupoval v souladu s §46 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť vlivem právních úkonů úpadce došlo k zániku osvobození.
Správce konkursní podstaty i úpadce se ve vyjádřeních k dovolání ztotožňují s napadeným rozhodnutím a navrhují dovolání odmítnout, či zamítnout.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), pro řešení otázky otevřené dovoláním, v dovolacím řízení dosud neřešené.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto, v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §20 odst. 6 písm. e/ zákona č. 357/1992 Sb. ve znění účinném k 9. dubnu 1997 (kdy pozdější úpadkyně podala daňové přiznání) určovalo, že od daně darovací a daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev (dále jen „společnost“). Je-li vkladem nemovitost, osvobození se neuplatní, jestliže do pěti let od vložení vkladu zanikne účast společníka obchodní společnosti nebo člena v družstvu (dále jen „společník“), s výjimkou případu úmrtí společníka, a nemovitost není společníku vrácena. Po dobu těchto pěti let neběží lhůta pro vyměření daně. Zánik účasti ve společnosti nebo členství v družstvu do pěti let od vložení nemovitosti jako vkladu je společník povinen oznámit do 30 dnů ode dne zániku účasti nebo členství místně příslušnému správci daně; součástí tohoto oznámení je i sdělení o způsobu vypořádání.
V dané věci je zjevné, že finanční úřad přistoupil k vyměření daně z převodu nemovitostí jen proto, že správce konkursní podstaty plnil povinnosti, jež mu ukládá zákon o konkursu a vyrovnání a zpeněžil majetek úpadkyně, konkrétně akcie obchodní společnosti Č. M., a. s., do jejíhož základního kapitálu úpadkyně dříve vložila svou nemovitost.
Takový postup vyznívá absurdně, když jeho prostřednictvím je konkursní podstata (a v konečném důsledku konkursní věřitelé) sankcionována státem za to, že správce konkursní podstaty plnil úkoly, které mu týž stát předepsal činit v zákoně o konkursu a vyrovnání. Je zjevné, že úprava obsažená v citovaném ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. má postihovat ty úkony, jimiž se společník zbavuje účasti v obchodní společnosti vlastním jednáním a nikoli situace, kdy je ve státem organizovaném řízení (v konkursním řízení) nuceně zbavován majetku prostřednictvím soudem dosazeného správce jeho majetku (správce konkursní podstaty).
Spekulace o tom, jaké má sporná pohledávka pořadí, tedy nejsou namístě, když samotný základ takto konstruované pohledávky nemůže být v daných souvislostech po právu. Akceptací takového postupu správce daně by byl popřen účel a cíl konkursu vedeného na majetek úpadkyně.
Soudy nižších stupňů tedy správně dospěly k závěru, že finančním úřadem uplatněná pohledávka není pohledávkou za podstatou a že jde o pohledávku, která (v daných skutkových souvislostech) v konkursu vedeném na majetek úpadkyně nemůže být uspokojena.
O tom, že úprava obsažená v citovaném ustanovení byla ve spojení se zpeněžováním majetku konkursní podstaty spíše než cokoli jiného legislativní chybou, svědčí i podoba uvedeného ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2008.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu