ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1046.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1046/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2009 o dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 8 To 100/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 6/2009, a o návrhu předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 na odklad výkonu rozhodnutí, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
II. Podle §265h odst. 3 tr. ř. se návrh na odklad výkonu rozhodnutí z a m í t á .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. 6 T 6/2009, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustil tím, že:
„dne 24. 6. 2008 kolem 08:10 hod. řídil nákladní soupravu složenou z tahače a přívěsu ulicí P. v P. ve směru od U. k ulici P. a v blízkosti firmy S., s. r. o., při předjíždění motocyklisty J. K., jedoucího v témže směru při pravém okraji vozovky na mopedu Babeta, přičemž obviněný v důsledku nedodržení bezpečného bočního odstupu a vytvořením tzv. „větrného víru“ vyvolal pád uvedeného motocyklisty pod jedoucí soupravu, kdy při tomto střetu byl motocyklista J. K. usmrcen, a rovněž vznikla hmotná škoda na motocyklu Babeta, a uvedeným jednáním obžalovaný porušil povinnosti uvedené v ust. §4 písm. a), b) a §5 odst. 1 písm. b), §17 odst. 5 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb.“
Obviněnému byl podle §224 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel skupin C, C1, D, D1, uvedených v ust. §81 odst. 6, 7, 8, 9 zák. č. 360/2000 Sb. na dobu čtyř let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu, státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného pouze proti výroku o trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 8 To 100/2009, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. sám rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. uložil obviněnému podle §224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařadil do věznice s dohledem. Dále mu podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve shodném rozsahu a trvání jako v rozsudku obvodního soudu.
II.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá podle něj na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovoláním brojí proti všem výrokům napadeného rozsudku.
V úvodu odůvodnění svého dovolání namítá, že skutek popsaný v obžalobě a rozsudku soudu prvého stupně nebyl dostatečně prokázán a byl nesprávně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Tím bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.
Obviněný dále uvádí, že jej sice nesmírně mrzí úmrtí poškozeného, nicméně se domnívá, že neporušil žádnou zákonem stanovenou povinnost, jejíž porušení by bylo v příčinném vztahu k tomuto následku. Za zavádějící pak považuje tvrzení, že k úmrtí poškozeného došlo v důsledku nedodržení bezpečného bočního odstupu a údajným vytvořením větrného víru, když tento termín nemá zákonnou definici ani zákonný podklad. Podle přesvědčení dovolatele jde o ryze subjektivní výklad znalce Ing. Ť. Obviněný trvá na tom, že poškozeného motocyklistu předjížděl v souladu s právními předpisy na úseku dopravy. Jel v daném úseku rychlostí 42 km/hod., tedy pomaleji, než to umožňovaly dopravní značky (70 km/hod.). Obviněný dále namítá, že pojem „bezpečný boční odstup“ je pojmem, který není vymezen zákonem ani prováděcí vyhláškou, vypočítává se podle vzorce, který není běžně znám. Obviněný poukazuje na výpověď svědka A. M., podle které měl jet od poškozeného v boční vzdálenosti 1,5 až 2 metry. Ten, ač byl jediným přímým svědkem nehody, nebyl vyslechnut jako svědek v hlavním líčení před obvodním soudem. Podle obviněného ze znaleckého posudku Ing. J. D. plyne, že boční odstup činil nejméně 1,1 metru a žádný větrný vír se nevytvořil. Obviněný je rovněž přesvědčen, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, protože i když je profesionálním řidičem, povinnosti stanovené předpisy o bezpečnosti silničního provozu jsou závazné pro všechny občany bez rozdílu. Obviněný dodává, že pokud by boční odstup činil méně než jeden metr, poškozený by jen těžko mohl spadnout hlavou pod jím řízené auto.
Obviněný také namítá, že soudy nevyhodnotily správně všechna kritéria stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost dle §3 odst. 4 tr. zák. Při odůvodnění trestu podle jeho mínění jednostranně zdůraznily okolnosti pro něj nepříznivé, aniž by přihlédly k těm, které stupeň nebezpečnosti činu pro společnost snižují. Odvolacímu soudu pak vytýká, že v rozporu s jeho přístupem uzavřel, že neprojevil lítost nad následky činu. Uložený nepodmíněný trest proto považuje za nepřiměřeně přísný, když mělo být přihlédnuto k tomu, že je osobou bezúhonnou, pečuje o svou rodinu, přičemž jeho manželka je na mateřské dovolené.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek městského soudu ve spojení s rozsudkem obvodního soudu zrušil. Současně požádal, aby tomuto dovolání byl přiznán odkladný účinek do skončení dovolacího řízení. Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by totiž pro něj znamenal ztrátu zaměstnání, což by mělo katastrofální následky pro jeho rodinu, zejména nemožnost dodržení hypotéčních závazků, které převzal.
Spolu se spisem byl Nejvyššímu soudu předložen i návrh předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 na odklad výkonu rozhodnutí dle §265h odst. 3 tr. ř.
V jeho odůvodnění uvádí, že shora zmíněný návrh obviněného na odklad výkonu trestu odnětí svobody považuje za důvodný, i když k některým jeho argumentům nelze přihlížet, jako například k převzatým hypotéčním závazkům. Na druhé straně považuje za relevantní, že obviněný je stíhán pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, kde při vyhovění dovolání není vyloučeno uložení trestu mírnějšího, nespojeného s odnětím svobody. V úvahu by podle ní měly být vzaty i rodinné poměry obviněného. Z těchto důvodů navrhla, aby výkon trestu odnětí svobody byl u obviněného odložen do doby, kdy bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data neveřejného zasedání Nejvyššího soudu podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uváděný důvod, lze považovat za některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolatel opřel své dovolání o důvod uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, tak jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Nelze proto v jeho rámci namítat nesprávná skutková zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Pokud však dovolatel namítal, že soudy zjištěné jednání nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., relevantně tak touto námitkou naplnil deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle závěru soudu, obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. tím, že jinému z nedbalosti způsobil smrt a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona.
Obviněný své námitky proti shora uvedenému právnímu posouzení jeho jednání specifikoval tak, že neporušil žádnou povinnost, jejíž porušení by bylo v příčinné souvislosti se smrtí poškozeného. Pokud pak soudy spatřovaly porušení jeho povinností v nedodržení bezpečného bočního odstupu od poškozeného, kterého předjížděl, namítal, že tento termín nemá žádný zákonný podklad.
Nejvyšší soud shledal tyto námitky zjevně neopodstatněnými.
V prvé řadě nutno vyzdvihnout zjištění soudů, které nezpochybňuje ani obviněný, a sice že příčinou smrti poškozeného byl jeho pád při jízdě na mopedu Babeta pod kola nákladní soupravy řízené obviněným v době, kdy byl touto soupravou předjížděn. Provedeným dokazováním byly vyloučeny příčiny pádu, které by stály na straně poškozeného. Ten byl zkušeným řidičem mopedu, v době nehody byl v dobré kondici, nebyl pod vlivem alkoholu, jel přímo a plynule, nekolísal. Závěr soudů, že příčinou jeho pádu byl větrný vír vyvolaný předjížděním nákladní soupravy řízené obviněným, který soudy převzaly ze znaleckého posudku z oboru dopravy vypracovaného znalcem Ing. Ť., se i Nejvyššímu soudu jeví jako logicky vyplývající z provedených důkazů.
Těžištěm pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného bylo, zda pád poškozeného nějakým způsobem zavinil, případně zda byl důsledkem porušení jeho povinností vyplývajících z jeho postavení řidiče, uložených mu podle zákona a zda se jednalo o porušení povinnosti, kterou lze charakterizovat jako důležitou.
Obvodní soud shledal, že obviněný porušil následující povinnosti vyplývající pro něj jako řidiče ze zákona č. 36/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích:
- §4 písm. a), b) cit. zák., tj. nedodržení povinnosti chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných, přizpůsobit své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích
- §5 odst. 1 písm. b) cit. zák., tj. nedodržení povinnosti věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu
- §17 odst. 5 písm. c) cit. zák., tj. nedodržení zákazu předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo jiné účastníky provozu.
Podstatou porušení jeho povinností podle závěru soudů bylo nedodržení bezpečného bočního odstupu. S obviněným lze souhlasit potud, že předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích kritéria bezpečného bočního odstupu výslovně neupravují. Nicméně fakt, že nedodržení bezpečného bočního odstupu může vést ke vzniku vzdušného víru, je všeobecně známý. Rovněž závěr, že tento nežádoucí efekt je nejvíce patrný při předjíždění dlouhých nákladních souprav a ohrožuje stabilitu předjížděného vozidla, je notorietou známou každému účastníku silničního provozu. To, že takové ohrožení stability má nejcitelnější důsledky pro subtilní vozidla jako jsou bicykly, když moped Babeta je svými jízdními vlastnostmi a minimální hmotností bicyklu velmi blízký, si obviněný musel být rovněž vědom. Stejně tak lze u obviněného jako profesionálního řidiče dovodit, že si musel být vědom, že riziko vzniku tohoto víru lze eliminovat snížením rychlosti (což částečně dodržel) a především dodržením bezpečného bočního odstupu od předjížděného vozidla. Při dostatečném bočním odstupu totiž dochází nejen k eliminaci vlivu vzdušného víru na předjížděné vozidlo, ale především v případě předjíždění bicyklu či motocyklu je vyloučena možnost pádu jeho řidiče pod kola předjíždějícího vozidla.
Pokud obviněný zpochybňoval skutková zjištění týkající se bočního odstupu od mopedu řízeného obviněným v době jeho předjíždění, šlo o námitky skutkové, které obecně nejsou předmětem přezkumu dovolacího soudu. Dovolací soud není povolán ke v pořadí již třetímu přezkumu skutkového stavu. Zákonodárce vymezil v ust. §265b tr. ř. katalog důvodů, které zakládají jeho přezkumnou povinnost, avšak výhrady vůči skutkovým zjištěním mezi nimi nejsou (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03). Judikatura Ústavního soudu sice ve výjimečných případech připouští, aby dovolací soud zahrnul do svého přezkumu i skutková zjištění nižších soudů, avšak to jen za situace, kdy mezi těmito skutkovými zjištěními a jejich právním posouzení panuje zjevně extrémní nesoulad, resp, za situace, kdy právní závěry ze skutkových zjištění vůbec nevyplývají (viz III. ÚS 578/04). O takový případ v posuzované věci zjevně nešlo. Otázka bočního odstupu byla od počátku trestního řízení středem pozornosti soudů, těžištěm obhajoby obviněného i hlavním předmětem dokazování, Městský soud sám ještě doplnil dokazování výslechem svědka A. M. i výslechem znalců z oboru dopravy Ing. Ť. a Ing. D., aby měl veškeré podklady pro posouzení správnosti rozhodnutí obvodního soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí ještě rozvinul argumentaci obvodního soudu, podrobně a logicky vysvětlil, proč při stanovení boční vzdálenosti nákladní soupravy řízené obviněným od mopedu poškozeného vyšel ze znaleckého posudku Ing. Ť. a stanovil ji na nejvýše 0,9 metru, tedy vzdálenost vzhledem k parametrům nákladní soupravy a nestabilitě mopedu zjevně nedostatečnou. Závěr o vzniku vzdušného víru jako jediné příčiny narušení stability mopedu a následného pádu poškozeného pod kola nákladní soupravy se tak jeví jako jednoznačný a přesvědčivý.
Obviněný však naplnil uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhradami vůči právnímu závěru soudů, že jeho jednání má charakter porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení a uložené mu podle zákona.
Obviněný nezpochybňoval, že jako řidič je povinen řídit se dopravními předpisy, především zákonem č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.
Pojem „důležité povinnosti“ není obsažen přímo v textu trestního zákona, definuje jej všeobecně respektovaná judikatura. Podle ní se za porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. rozumí porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Vyčerpávající výpočet důležitých povinností řidiče motorového vozidla přitom není možný, neboť význam jejího porušení je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (č. I/1966 Sb. rozh. tr.). Je také důležité zkoumat, zda ke vzniku následku spolupůsobilo více příčin, či šlo o příčinu jedinou (č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Námitky obviněného, že povinnost zachovávat bezpečný boční odstup při předjíždění není v zákoně č. 361/2000 Sb. ani v jiném předpise výslovně formulována, stejně jako námitka, že pojem vzdušného víru není v těchto předpisech definován, neshledal Nejvyšší soud důvodné. Přestože zákon č. 361/2000 Sb. v pasáži věnované pravidlům silničního provozu stanoví povinnosti řidičů, které musejí v zájmu bezpečnosti zachovávat, velmi podrobně, nemůže zahrnout detailně všechny situace, které v silničním provozu mohou nastat.
Vedle obecné povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích uvedené v §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. chovat se ohleduplně a ukázněně a neohrožovat svým jednáním život jiných osob, soudy opodstatněně dovodily, že obviněný porušil především povinnost stanovenou v §17 odst. 5 písm. c) cit. zák. a sice, že řidič nesmí předjíždět jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Jde o povinnost formulovanou záměrně poměrně obecně, aby postihovala všechny v praxi se vyskytující se případy. Ty se mohou lišit v závislosti na typu vozidla předjíždějícího (když dlouhé nákladní soupravy budou z tohoto pohledu patřit mezi nejnebezpečnější a tudíž vynucující si nejohleduplnější přístup jejich řidičů), vozidla předjížděného (zde se jako „nejrizikovější“ jeví právě jízdní kola a mopedy, pro svou menší stabilitu, přičemž zřetel by měl být brán i na jejich řidiče – např. řídí-li kolo dítě či naopak osoba vyššího věku), roli budou hrát i další okolnosti, např. počasí (pro riziko větrných vírů, sražení cyklisty vodou z kaluže), stav komunikace (nebezpečí odletujícího štěrku, zvíření prachu atp.).
Jak již bylo řečeno výše, vznik vzdušného víru jako následku předjíždění a narušení stability předjížděného mopedu je zcela určitě zahrnut ustanovením §17 odst. 5 písm. b) cit. zák., přičemž ve vztahu k zavinění obviněného Nejvyšší soud souhlasí zcela se závěry nižších soudů v tom, že riziko vzniku vzdušného víru a následného pádu mopedu je něčím, o čemž obviněný jako profesionální řidič nákladní soupravy vědět měl a mohl. Není přitom podstatné, zda byl seznámen s výpočtem bezpečného odstupu, s nímž pracoval znalec Ing. Ť. při vyhotovení svého posudku. Nicméně si měl být vědom, že prokázaný boční odstup od mopedu v době jeho předjíždění 0,9 metru je zjevně nedostatečný a povede v případě ztráty stability a pádu řidiče mopedu k možnosti vzniku fatálního následku. V této souvislosti nutno vyzdvihnout, že podle závěru soudů obviněný v úvodu předjížděcího manévru s největší pravděpodobností bezpečný odstup dodržel, ale protože jej nestihl dokončit na té části komunikace, kde byla přerušovaná čára, byl nucen se vrátit do svého jízdního pruhu, čímž došlo k výraznému zmenšení bočního odstupu a tím i pádu poškozeného. Z těchto závěrů soudů, které Nejvyšší soud sdílí, vyplývá jak příčinná souvislost mezi porušením povinnosti obviněným a jejím následkem, tak závěr o jeho zavinění ve formě (přinejmenším) nevědomé nedbalosti.
Neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud i námitku, že soudy nedostatečně vyhodnotily okolnosti charakterizující stupeň nebezpečnosti jeho činu ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák., resp. jednostranně přihlédly především k těm skutečnostem, které nesvědčily ve prospěch obviněného.
Soudy braly v potaz všechny relevantní skutečnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly – fatální následek činu, vyplývající z bezohledného stylu jízdy obviněného, jeho osobu, kde mu v jeho prospěch přičetly dosavadní bezúhonnost a k jeho tíži fakt, že byl zkušeným profesionálním řidičem. Míru jeho zavinění posoudily jako nevědomou nedbalost, byť závěr, že obviněný nevěděl, že při předjíždění může dojít ke vzniku vzdušného víru, se Nejvyššímu soudu jeví velmi nepřesvědčivý, když tuto skutečnost považuje za notorietu. Absenci lítosti obviněného dovodil odvolací soud na podkladě osobního kontaktu s obviněným. Nejvyšší soud shodně s odvolacím soudem neshledává stupeň nebezpečnosti jednání obviněného nižší, než to u typově obdobných činů předpokládá ust. §224 odst. 1, 2 tr. zák., aby to vedlo k závěru, že se zřetelem k ust. §88 odst. 1 tr. zák. není použití odst. 2, §224 tr. zák. na místě. Fakt, že okolnosti obviněnému polehčující mírně převažovaly nad okolnostmi významu opačného byl pak výstižně vyjádřen ve výměře trestu odnětí svobody uloženého při dolní třetině trestní sazby §224 odst. 2 tr. zák. Pokud pak obviněný považoval tento trest za nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že takové výhrady nelze uplatňovat prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), ani prostřednictvím žádného jiného z dovolacích důvodů vypočtených v §265b tr. ř. V tomto stádiu řízení jej lze za splnění dalších podmínek napadnout toliko stížností pro porušení zákona (§266 odst. 2 tr. ř.).
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného M. M. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V.
Za této situace se vzhledem ke shora uvedenému rozhodnutí o dovolání obviněného stala možnost přerušení či odložení uloženého trestu odnětí svobody bezpředmětnou. Nejvyšší soud proto návrh předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 podle §265h odst. 3 tr. ř. na odklad trestu odnětí svobody, jež byl obviněnému uložen napadeným rozsudkem, zamítl.
Poučení:
I. Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
II. Proti rozhodnutí o návrhu na odklad výkonu trestu není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr