ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.692.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 692/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2009 o dovoláních, která podali obvinění M. V., M. A., a V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 7 To 117/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 8/2008, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. A. a V. P. odmítají.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 42 T 8/2008, v trestní věci obviněných M. R., R. S., M. V., M. A. a V. P., byli obvinění M. R., R. S. a M. V. uznáni vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a obvinění M. A. a V. P. účastenstvím ve formě návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době od listopadu 2005 do ledna 2006 na různých místech v P. obž. V. P. kontaktoval nejprve telefonicky a poté třikrát osobně obž. M. A. s tím, zda by byl schopen někoho odstranit, když na poslední schůzce mu obž. A. řekl, že ví o osobě, která vraždu provede, obž. P. mu předal papír s názvem společnosti, značky a SPZ vozidla pošk. J. K., s tím, že uvedl jeho zvyklosti a kde se pohybuje a že za vraždu bude odměna nejméně 500.000,- Kč, obž. A. předal tyto údaje obž. M. R. a obž. R. S., ti a obž. V. začali poškozeného sledovat, obž. P. dále předával údaje o místech, kde se má v jaké době poškozený pohybovat, prostřednictvím obž. A. obž. R., v březnu 2006 z důvodu urychlení vraždy poškozeného předal obž. P. prostřednictvím obž. A. jméno a telefonní číslo poškozeného s tím, že mu mají zavolat pod smyšleným jménem a požádat o schůzku jako majitel sítě zlatnictví, který má zájem o zabezpečení obchodů, obž. A. dal obž. R. samonabíjecí pistoli nezjištěného typu, ráže 7.65 mm, peníze na nákup mobilního telefonu a SIM karty, obž. R. koupil mobilní telefon a dne 8. 3. 2006 v 16.08 hod. v P, v prodejně T-M. v T. u. č. , SIM kartu volacího čísla předal ji téhož dne i s instrukcemi obž. V., který následně ve dnech 8. 3., 10. 3. a 13. 3. 2006 kontaktoval poškozeného, se kterým sjednal termín schůzky, nejprve na 10. 3. 2006 v 15.00 hod. v P., K., v restauraci U. K. V., kdy byli obž. R., obž. S. a obž. V. připraveni na místě vraždu provést, avšak neodhodlali se k tomu, obž. V. schůzku telefonicky přeložil na 13. 3. 2006, kdy obžalovaní R., S. a V. společně přijeli kolem 18.30 hodin k odbočce k restauraci z ulice V., zde vystoupil obž. V. s úkolem nahlásit obž. R. do vysílačky, až pojede poškozený kolem, obž. R. a S. zaparkovali vozidlo ve vzdálenosti asi 15 minut chůze od restaurace, pěšky došli před restauraci, kde, po příjezdu pošk. J. K., ještě sedícího ve vozidle, obž. S. celkem nejméně 11krát vystřelil ze samonabíjecí pistole nezjištěného typu, ráže 7.65 mm, do trupu a hlavy poškozeného, čímž mu způsobil celkem 12 střelných poranění zejména plic, jater, bránice, žaludku, tlustého střeva a měkkých tkání hrudníku, v důsledku kterých poškozený na místě zemřel, když bezprostřední příčinou smrti byl úrazový a krvácivý šok při mnohočetných střelných poraněních, po činu obž. R. a S. z místa utekli, téhož dne kolem 21.00 hodin se obž. R. sešel s obž. A., kterého před tím vyrozuměl SMS zprávou ve znění „OK“, dále v přesně nezjištěné době po vraždě obž. A. převzal od obž. P. jako odměnu za provedení vraždy částku nejméně 500.000,- Kč, kterou téhož dne předal obž. R., přičemž z této částky dostal každý z obžalovaných – obž. R., obž. S. a obž. V. blíže nezjištěnou část“.
Za to byli obvinění M. R. a M. V. podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzeni shodně k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti a půl roku, pro jejichž výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák.zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněný R. S. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, obviněný M. A. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let a obviněný V. P. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let. Pro výkon uloženého trestu byli všichni tito obvinění podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody společnosti L., s. r. o., se sídlem v P., Z. částku ve výši 86.940 Kč.
O odvoláních všech obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 7 To 117/2008, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté na totožném skutkovém základě jako v rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodl tak, že se obvinění M. R. a R. S. uznávají vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., obvinění M. A. a V. P. účastenstvím ve formě návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a obviněný M. V. účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Obviněný M. R. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a obviněný R. S. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let a osmi měsíců. Podle §219 odst. 2 tr. zák. byl obviněný M. A. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti a půl roku, obviněný V. P. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a obviněný M. V. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků. Obvinění M. R. a M. V. byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou a obvinění R. S., M. A. a V. P. byli podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. O uplatněném nároku na náhradu škody poškozenou společností L., s. r. o., odvolací soud rozhodl stejně jako soud prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4. 11. 2008 (§139a odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění M. V., M. A. a V. P. následně dovolání. Všichni uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. V. spatřuje nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání v tom, že závěr soudů o jeho úmyslu získat předmětným trestným činem majetkový prospěch a v návaznosti na něj použití kvalifikované skutkové podstaty podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. nemá oporu v provedeném dokazování. Zdůraznil, že jeho motivace ke spáchání stíhaného jednání nebyla vedena s cílem získat majetkový prospěch a o tom, že by od počátku věděl, že za svůj podíl na trestné činnosti obdrží jakoukoli finanční částku, podle něj nesvědčí jediný důkaz. Část skutkové věty, v níž se popisuje, jak spolu s obviněnými S. a R. obdrželi každý blíže nezjištěnou částku z celkové odměny 500.000,- Kč, není jednak podložena žádným důkazem, přičemž takto nekonkrétně vymezená odměna ani nemůže podle něj být důkazem o zištnosti jeho jednání, když podle zjištění soudů byla odměna poskytnuta až po spáchání činu a nebyla nikomu předem nabídnuta.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. A. svým dovoláním napadl výlučně výrok o trestu, a to v části týkající se jeho zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do určitého typu věznice, zde do věznice se zvýšenou ostrahou (§39a odst. 2 písm. d/ tr. zák.). V odůvodnění dovolání namítl, že kritéria pro zařazování do jednotlivých typů věznic podle §39a odst. 2 tr. zák. nelze uplatňovat mechanicky, neboť tento postup by bránil prosazování zásady individualizace trestu. Povaha trestného činu, za který byl nepodmíněný trest odnětí svobody uložen, jeho výměra, ani recidiva pachatele nevyjadřují vždy přesně stupeň a povahu narušení pachatele a ve všech případech neodpovídají režimu, jaký by měl být vůči němu uplatněn na základě §39a odst. 2 tr. zák. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že jeho dosavadní bezúhonnost a skutečnost, že vedl řádný život, stejně jako to, že jeho chování v minulosti a jeho současné osobnostní charakteristiky jednoznačně vymezují jeho jednání v rámci inkriminované trestné činnosti jako exces, snižují stupeň a povahu jeho narušení natolik, že v jeho případě jsou dány podmínky k aplikaci ustanovení §39a odst. 3 tr. zák., které umožňuje soudu zařadit ho do mírnějšího typu věznice s garancí toho, že jeho náprava a převýchova tak bude lépe zaručena.
Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v části výroku o trestu, kterou byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci nově rozhodl rozsudkem tak, že by ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
Obviněný V. P. v dovolání soudům obou stupňů vytkl způsob, jakým ve věci hodnotily provedené důkazy. Především obšírně zpochybnil, že by výrok o vině mohl být postaven pouze na nepravdivé a nevěrohodné výpovědi spoluobviněného M. A., která zároveň není v podstatných rysech podporována dalšími důkazy a navíc neodpovídá ani soudy objektivně zjištěným skutečnostem, zejména tomu, že s poškozeným J. K. byli přátelé, společně podnikali a rovněž manželka poškozeného dovolateli bezmezně důvěřovala. To se konečně promítlo i do skutečnosti, že v následném řízení o dědictví byl ustanoven opatrovníkem nezletilé dcery pozůstalého J. K. Dovolatel - v souladu se svojí dosavadní obhajobou - zdůraznil a vyzdvihl skutečnost, že mu především chyběl jakýkoliv motiv ke spáchání inkriminovaného činu, tj. aby jiného navedl k vraždě svého přítele. Nebylo také prokázáno, kdy a za jakých okolností mělo dojít k předání peněz z jeho strany za údajně jím osnovanou nájemnou vraždu. Orgánům činným v trestním řízení vytkl, že nezjišťovaly, zda v posuzované trestní věci ve skutečnosti nejde jen o křivé a ničím nepodložené obvinění jeho osoby. Soudy pak při svém rozhodování podle názoru dovolatele postupovaly zjevně v rozporu se zásadou presumpce neviny a v rozporu se zásadou, že v pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Za situace, kdy se v odůvodnění napadeného rozsudku přímo uvádí, že nebyl prokázán motiv dovolatelova jednání, vzbuzuje výrok o vině důvodné pochybnosti. Tím spíše, že byl uznán vinným z účasti na trestném činu, jenž byl spáchán v úmyslu získat majetkový prospěch. Na základě vlastního rozboru ve věci provedených důkazů pak dovolatel učinil závěr o tom, že mezi obsahem dokazování a skutkovými zjištěními soudů existuje extrémní rozpor, v jehož důsledku je nutno považovat právní posouzení jeho jednání za vadné, neboť závěr o jeho vině ani soudem použitá právní kvalifikace skutku nemohou za těchto okolností obstát.
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve v obecné rovině vysvětlila obsah jimi uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k jednotlivým dovoláním uvedla následující:
K dovolání obviněného M. A. poukázala na to, že teoreticky lze pod pojem „jiné hmotně právní posouzení“ zahrnout i otázky ukládání trestu, avšak při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno brát zřetel také na jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V konkrétním případě je významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný, či jeho výměra mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na konkrétní trestný čin.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení je podle názoru státní zástupkyně třeba dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu, v soustavě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat v dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou výše uvedených alternativ. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu ani nesprávnost výroku, jímž byl obviněný zařazen pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do určitého typu věznice, prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat nelze. Obviněný M. A. tady svými námitkami dle názoru státní zástupkyně nenaplnil žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 tr. ř.
Obviněný V. P. podle státní zástupkyně v dovolání také neuvedl v zásadě žádnou námitku, která by měla hmotně právní obsah. Pouze zpochybnil kvalitu a míru ve věci provedených důkazů a způsob jejich hodnocení, když podle jeho názoru důkazy ve věci provedené jeho vinu jednoznačně neprokazují. V této souvislosti státní zástupkyně připomněla, že v českém trestním řízení platí zásada volného hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž tato volnost je korigována požadavkem na hodnocení důkazů v logických souvislostech, aby rozhodnutí soudu nevykazovalo znaky nelogičnosti či libovůle. V posuzovaném případě se však podle ní o takovou situaci nejedná, neboť jednání obviněného bylo sice prokázáno výpovědí spoluobviněného M. A., avšak skutečnosti uváděné ve výpovědi tohoto spoluobviněného byly ze strany orgánů činných v trestním řízení prověřeny co do jejich věrohodnosti a pravdivosti dostatečně. Žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů není možné na základě námitek obviněného v projednávaném případě zjistit, neboť skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, vyplývají z důkazů při logickém způsobu jejich hodnocení a nejsou opakem toho, co je obsahem důkazů.
Státní zástupkyně zároveň připomněla, že pohnutka jednání není znakem skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. a není tedy na překážku uznání viny, jestliže se motiv pachatelova činu nepodařilo zjistit. V posuzovaném případě není v rozporu s neprokázaným motivem k iniciování vraždy poškozeného ani to, že je obviněnému kladeno za vinu spáchání trestného činu vraždy ve formě účastenství se zohledněním skutečnosti, že vražda byla spáchána v úmyslu získat majetkový prospěch, neboť samotní pachatelé trestného činu byli vedeni právě tímto motivem, což podle zjištění soudů dovolatel věděl, neboť sám odměnu za spáchání vraždy nabízel. Ani obviněný V. P. tedy podle státní zástupkyně neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, které lze pod tento dovolací důvod podřadit.
Pokud jde o dovolací námitku obviněného M. V., že neměl být uznán vinným účastenstvím na trestném činu vraždy ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák., neboť zde chybí jeho úmysl získat předmětným trestným činem majetkový prospěch, státní zástupkyně uvedla, že tuto námitku nelze považovat za opodstatněnou. Dovolatel totiž mohl být uznán vinným účastenstvím na trestném činu vraždy se zištným motivem ve smyslu ustanovení §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. i přesto, že by sám žádnou finanční částku za pomoc ke spáchání trestného činu vraždy nepřevzal, ani mu nebyla slíbena. K odsouzení v případě účastenství totiž postačuje vědomost účastníka o tom, že hlavní pachatel spáchá trestný čin právě ze zištných příčin. Uvedená okolnost byla přitom dovolateli dobře známa a z provedeného dokazování také jednoznačně vyplynula.
Vzhledem k výše rozvedeným důvodům uzavřela státní zástupkyně své písemné vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných M. A. a V. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a dovolání obviněného M. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obvinění M. A., V. P. a M. V. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně všechna splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť je jimi napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je ve všech dovoláních odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného M. A., že soudy pochybily, pokud ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadily pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, ačkoliv v jeho případě mohly a měly postupovat podle ustanovení §39a odst. 3 tr. zák. a zařadit ho do věznice mírnějšího typu.
Jak správně naznačila ve svém vyjádření k podanému dovolání již státní zástupkyně, námitky vůči uloženému trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
V projednávaném případě dovolatel konečně ani nenamítl, že při použití ustanovení §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. soud porušil zákonem stanovené formální (obligatorní) podmínky, za kterých lze pachatele zařadit do věznice se zvýšenou ostrahou. Výkonu trestu v mírnějším typu věznice, než kam měl být podle §39a odst. 2 tr. zák. zařazen, se domáhal výlučně na základě toho, že podle jeho názoru skutkové okolnosti činu i charakteristika jeho osoby dovolovaly, aby soud využil možnosti, kterou mu (fakultativně) dává ustanovení §39a odst. 3 tr. zák. Z toho je zřejmé, že dovolatel svoji námitku týkající se trestu ve skutečnosti opřel o procesní (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoliv hmotně právní důvody. Především proto pak nemohl svými výtkami naplnit jak uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud k tomu dále dodává, že dovolatel byl uznán vinným účastenstvím ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., za který zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání dvanáct až patnáct let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. pak soud do věznice se zvýšenou ostrahou zpravidla zařadí mj. pachatele, kterému byl uložen za zvlášť závažný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.) trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let. V případě dovolatele tedy soudy hmotně právní ustanovení trestního zákona týkající se zařazení obviněného k výkonu trestu do příslušného typu věznice neporušily.
Uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svými námitkami neuplatnil právně relevantně ani obviněný V. P. Ve skutečnosti totiž nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci vyjádřeným v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku (a rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí obou soudů) a použitou právní kvalifikaci skutku ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svou dovolací argumentaci založil výlučně na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, a především na tvrzení o nepravdivosti a účelovosti usvědčující výpovědi spoluobviněného M. A., kterou měly soudy k jeho tíži nesprávně hodnotit jako výpověď věrohodnou a pravdivou. Dovolatel tedy soudům vytkl, že vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci, neboť ve věci provedené důkazy co do rozsahu a kvality závěr o jeho vině nedovolovaly. Jinými slovy, svou dovolací argumentaci založil na zpochybnění soudy zjištěného skutkového stavu a s ohledem na nezjištěný motiv pro objednání vraždy poškozeného na vlastní skutkové verzi, podle níž si vraždu svého přítele a společníka v podnikání neobjednal a v tomto smyslu byl pouze křivě obviněn spoluobviněným M. A.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat za předpokladu, že je dán extrémní rozpor mezi zjištěním soudů popsaným ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta) a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zřetelně nemají žádnou vazbu na obsah provedeného dokazování. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávané věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku velmi podrobně zabýval provedenými důkazy a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Důsledně se zabýval i prověřením pravdivosti skutečností tvrzených obviněným M. A. Své skutkové a z nich vyplývající právní závěry zároveň ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vysvětlil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k tomu, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Jeho skutkové závěry z uvedených důvodů plně akceptoval.
Shora naznačený postup soudů svědčí o tom, že skutkový stav věci nebyl zjišťován povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naopak byl opřen o pečlivý rozbor všech ve věci provedených důkazů. Dovolatelem namítaný extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a právní kvalifikací skutku byl ve skutečnosti použit jen v rovině prosazení vlastní skutkové verze celého případu a v tomto smyslu nejde o námitku, jíž by bylo možno přiznat jakýkoliv hmotně právní dopad.
K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování pro závěr o jeho vině Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud je oprávněn v rámci svého nezávislého rozhodování dospět k závěru, že další dokazování není v projednávané věci nezbytné, neporuší-li tímto závěrem zásady trestního řízení, resp. spravedlivého procesu. V odůvodnění každého rozhodnutí ovšem musí být skutkový děj co nejpřesněji popsán a přesvědčivě vyložen. Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. musí soud ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení jednotlivých důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí musí být současně patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08). Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásada volného hodnocení důkazů podle Ústavního soudu neznamená ani povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu (k jejich návrhům) byly v určitém (úměrném) poměru. Nelze proto spatřovat porušení těchto zásad v tom, jestliže soud například nevyhoví všem návrhům obviněného, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace příslušné hmotně právní normy) bezpečně usoudit. Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla tato kritéria soudy činnými v projednávané věci porušena.
K námitce dovolatele, že soudy u jeho osoby nezjistily konkrétní motiv k objednání vraždy poškozeného, Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum uvádí, že význam pohnutky činu nelze v žádném případě podceňovat, byť většinou není znakem skutkových podstat. Vedle zjištěných skutečností objektivní povahy (okolností a způsobu provedení činu) mají při spolehlivém rozhodování o vině význam i skutečnosti subjektivní povahy, mezi něž mimo jiné patří i pohnutka pachatele k provedení trestné činnosti. Toho si byl vědom i odvolací soud. Na str. 12 svého rozhodnutí uvedl, že se sice nepodařilo objasnit, jakou měl obviněný V. P. motivaci k objednávce nájemné vraždy, avšak u tohoto typu vražd nejde o situaci nijak výjimečnou. Podle odvolacího soudu objednatel vraždy volí tuto formu likvidace fyzické osoby právě z toho důvodu, aby mohl zůstat v pozadí a ztížit tak možnost svého odhalení. Jeho záměrem proto je, aby mezi jeho osobou a skutečným realizátorem vraždy byly další mezičlánky (přímí pachatelé, popř. zprostředkovatel) plnící za odměnu či její příslib své úkoly s vědomím toliko nezbytných informací k vykonání činu a bez přímého spojení na návodce. Především pak bez znalosti jeho osoby a pohnutek.
S výše uvedenou úvahou odvolacího soudu lze v podstatě souhlasit a vztáhnout ji i na nyní posuzovaný případ. Dovolateli tak nelze přisvědčit, že za soudy zjištěného skutkového stavu věci (viz výše), kdy zároveň nebyl zjištěn konkrétní, přesněji skrytý motiv jeho činu, neměl být uznán vinným návodem k vraždě. Nejvyšší soud proto ani tuto námitku neshledal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní.
Pokud jde o dovolání obviněného M. V., je zřejmé, že použitému hmotně právnímu důvodu dovolání neodpovídají skutkové námitky, podle nichž nebylo prokázáno, že by dopředu věděl, že přímým vykonavatelům vraždy bude poskytnuta objednatelem P. finanční odměna, neboť tyto odporují soudy zjištěnému skutkovému stavu, kterým je Nejvyšší soud při projednávání dovolání vázán (v podrobnostech viz výše).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyl skutkový stav věci vyjádřen tak, aby bylo možno bez pochybností dovodit, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pomoci k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., když zištný úmysl jeho jednání vylučuje jednak skutečnost, že odměna byla obviněným poskytnuta až po spáchání činu a nebylo ani postaveno najisto, že on sám by se na ní nějakým způsobem podílel.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného v této části postrádá opodstatnění.
V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka (§10 tr. zák.) na trestném činu hlavního pachatele, který spáchal trestný čin za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, je třeba vztáhnout ustanovení §6 tr. zák., podle kterého pro přičítání okolností přitěžujících nebo okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby postačí v podstatě nedbalost, pokud trestní zákon přímo nevyžaduje zavinění úmyslné. Se zřetelem k povaze projednávaného případu, kdy hlavní pachatelé spáchali trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h/ tr. zák., kde je třeba i v kvalifikované skutkové podstatě úmyslného zavinění („v úmyslu získat majetkový prospěch“), je zřejmé, že i zavinění účastníka na tomto trestném činu (zde pomocníka podle §10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) musí mít formu úmyslu (§4 tr. zák.). Musí tedy jednat s vědomím, že pomáhá k trestnému činu vraždy, jejímž cílem je získání majetkového prospěchu. V daném případě se tímto majetkovým prospěchem rozumí odměna za vykonání tzv. nájemné vraždy.
Ze soudy zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že obviněný V. P. kontaktoval obviněného M. A. s dotazem, zda by byl schopen někoho odstranit, obviněný A. následně v této věci oslovil obviněné R. S. a M. R., předal jim potřebné údaje o poškozeném poskytnuté obviněným P. a sdělil jim, že za provedení vraždy dostanou odměnu nejméně 500.000,- Kč. Dovolatel M. V. pak s vědomím této skutečnosti se podílel na vražedném útoku tak, že nejprve spolu s obviněnými R. a S. poškozeného sledovali, později on sám poškozeného celkem čtyřikrát telefonicky kontaktoval jako majitel zlatnictví projevující zájem o zabezpečení svých prodejen a nakonec si s ním dohodl obchodní schůzku a v rozhodný den pak obviněné S. a R. informoval vysílačkou o příjezdu poškozeného na místo, kde následně tito poškozeného zavraždili.
Dovolatel tedy jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, především toho, že vražda, ke které spoluobviněným (hlavním pachatelům) napomáhal, bude provedena za finanční odměnu. Není přitom podstatné, jak bylo s přislíbenou částkou posléze naloženo, resp. zda dovolatel část odměny skutečně dostal či nikoliv. Rozhodující byla dovolatelova vědomost o tom, že se jako pomocník účastní na nájemné vraždě, tedy na vraždě, jejímž cílem bylo získat majetkový prospěch. Za těchto okolností pak nelze odvolacímu soudu vytknout, jestliže dovolatele uznal vinným účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h/ tr. zák.
Se zřetelem ke všem skutečnostem jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných M. A. a V. P. byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání obviněného M. V. pak bylo dílem podáno rovněž z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dílem (v jeho relevantně uplatněné části) nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Proto Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí všech dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler