ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2925.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2925/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) R. K., b) K. K., a c) nezletilého D. K., zastoupeného R. K., všech zastoupených T. S., proti žalované České republice-M. s. České republiky, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 60/2003, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2005, č. j. 1 Co 77/2005-124, takto:
Dovolání žalobců, pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se ve vztahu ke všem žalobcům určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003 protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců na ochranu soukromí, a proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se odmítá; ve zbývající části se dovolání zamítá.
Dovolání žalované se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci žalobu na ochranu osobnosti, jíž požadovali jak přisouzení morální satisfakce ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tak i náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu §13 odst. 2 o. z., podanou dne
21. května 2003, odůvodnili tím, že jednáním Vrchního státního zastupitelství v P. bylo protiprávně zasaženo do jejich osobnostních práv chráněných ustanovením §11 násl. o. z. Žalobce R. K. (dále jen „první žalobce“) byl dne 22. července 2002, kdy byl zadržen Policií České republiky, držen ve vazbě na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 25. července 2002, sp. zn. 7 Nt 3797/2002. Lhůta ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu, ve které měl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství rozhodnout, zda se první žalobce ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu, uplynula dne 30. října 2002. Státní zástupce však tuto zákonnou povinnost nesplnil a rozhodnutí o ponechání prvního žalobce ve vazbě, nebo jeho propuštění na svobodu, nevydal. První žalobce tak byl nadále držen ve vazbě, o jejíž nezákonnosti a protiústavnosti byl přesvědčen. Mimo jiné tak byla v této souvislosti podána ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, který dne 4. února 2003 nálezem pod č.j. IV. ÚS 692/02 (vyhlášeným dne 17. února 2003) rozhodl, že Vrchní státní zastupitelství v Praze svojí nečinností, spočívající v tom, že nerozhodlo o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu po uplynutí lhůty podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu, porušilo základní práva stěžovatele ústavně zaručená v článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a článku 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně zakázal Vrchnímu státnímu zastupitelství v P. pokračovat v porušování základních lidských práv stěžovatele a přikázal mu propustit jej na svobodu. Takto z důvodů pochybení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v P. byl první žalobce protiprávně držen ve vazbě po dobu 23. října 2002 do 21. února 2003. Byla tím nezákonně omezena jeho osobní svoboda a základní lidská práva. Následky této skutečnosti poznamenaly psychický stav manželky prvního žalobce K. K. (dále jen „druhá žalobkyně“), stejně jako jejich nezletilého syna D. K. (dále jen „třetí žalobce“). Žalobci poukázali též na délku trvání a intenzitu jednání žalované, když omezení osobní svobody patří vedle smrti k nejtěžším a nejvíce stresujícím situacím.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2004, č. j. 37 C 60/2003-87, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. dubna 2005, č. j. 37 C 60/2003-117, výroky I., II. a III. určil, že žalovaná tím, že Vrchní státní zastupitelství v P. při plnění povinností uložených zákonem zavinilo, že ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003 byl první žalobce protiprávně držen ve vazbě, neoprávněně zasáhla do práva prvního žalobce na ochranu svobody a soukromí a do práva ostatních žalobců na ochranu soukromí. Současně žalované uložil se všem žalobcům za to omluvit; ve zbytku textu žádost o omluvu ve vztahu ke všem třem žalobcům zamítl. Výrokem IV. uznal žalovanou povinnou zaplatit prvnímu žalobci na náhradě nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z.) částku 100.000,- Kč, přičemž v částce 2.340.000,- Kč žalobu zamítl. Výrokem V. uznal žalovanou povinnou zaplatit druhé žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy podle citovaného ustanovení částku 50.000,- Kč, a co do částky 1.170.000,- Kč žalobu zamítl. Výrokem VI. uznal žalovanou povinnou zaplatit třetímu žalobci relutární satisfakci ve výši 50.000,- Kč, zatímco v částce 2.390.000,- Kč žalobu zamítl. Výrokem VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu. Vrchní státní zástupce, pokud nerozhodl ve stanovené lhůtě o propuštění prvního žalobce z vazby, nebo o jeho setrvání ve vazbě, měl jej z vazby propustit. Lhůta uvedená v ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu uplynula dnem 30. října 2002. Od té doby byl první žalobce držen ve vazbě neoprávněně. Popsaným omezením svobody došlo k zásahu do jeho osobnostních práv zvlášť závažným způsobem. V této souvislosti došlo k zásahu do osobnostních práv i členů jeho rodiny, tj. druhé žalobkyně a třetího žalobce. Přiznal proto žalobcům právo na omluvu a rozhodl též o určení, že k popsanému zásahu došlo. Soud poukázal na to, že žalobcům byla způsobena zvlášť závažná újma, avšak současně konstatoval, že nebylo možno vymezit rozdíl mezi vazbou prvního žalobce trvající tři měsíce a jeho následným neoprávněným držením ve vazbě. Přihlédl však ke stavu nejistoty, kdy žalobci očekávali, že prvý žalobce bude propuštěn na svobodu za situace, kdy jim bylo známo, že ve vazbě již setrvává neoprávněně. Proto žalobcům přiznal i právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o. z. ve zmíněné výši.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. srpna 2005, č. j. 1 Co 77/2005-124, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé a v napadených zamítavých výrocích týkajících se nemajetkové újmy v penězích změnil tak, že se ve vztahu ke všem žalobcům určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003 protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců na ochranu soukromí a že se zamítá žaloba, aby určovací výrok ve vztahu k prvnímu žalobci obsahoval text: „tím, že Vrchní státní zastupitelství v P. při plnění povinností uložených zákonem zavinilo, že ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003 byl první žalobce protiprávně držen ve vazbě, neoprávněně zasáhlo do práva prvního žalobce na ochranu osobní svobody“, a ve vztahu k druhé žalobkyni a třetímu žalobci, aby obsahoval text: „že Vrchní státní zastupitelství v P. při plnění povinností uložených zákonem zavinilo“, a aby se v této souvislosti všem žalobcům omluvila, a prvnímu žalobci zaplatila 100.000,- Kč, druhé žalobkyni 50.000,- Kč a třetímu žalobci 50.000,- Kč: ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právním hodnocením se však ztotožnil jen částečně. Věc posoudil podle §11 a 13 o. z. Konstatoval, že došlo k neoprávněnému zásahu do práva prvního žalobce na jeho osobní svobodu, které je třeba považovat za jednu z hodnot osobnosti každé fyzické osoby, byť není jmenovitě uvedeno v §11 o. z. S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu připomněl, že zásah trval od okamžiku, kdy Vrchní státní zastupitelství v P. porušilo v nálezu konkretizovaná ústavně zaručená základní práva prvního žalobce. Neoprávněným zásahem tak nebylo již vzetí prvního žalobce do vazby dne 22. 7. 2002, jak namítali žalobci. Naopak jeho vzetí do vazby a následnou vazbu do 23. 10. 2002 považoval odvolací soud za výkon práva, který vylučuje neoprávněnost zásahu,
a v důsledku toho i případnou odpovědnost žalované podle §13 o. z. Dále se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku vazby bylo narušeno soukromí všech žalobců, jehož součástí je i rodinný život, což nalezlo odraz v určení, že tím, že žalobce byl ode dne 23. října 2002 do 21. února 2003 protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců na ochranu soukromí ve smyslu §11 o. z. Šlo však nikoli o „zaviněné“ jednání Vrchního státního zastupitelství, když z uváděného nálezu Ústavního soudu je zřejmé, že Vrchní státní zastupitelství v P. v dané věci (pouze) vycházelo z odlišného právního názoru ve vztahu k §71 odst. 3 trestního řádu.
Naopak v souvislosti se vzetím prvního žalobce do vazby odvolací soud neshledal, že by přiměřeným prostředkem obrany proti tomuto dotčení osobnosti bylo určení neoprávněnosti zásahu do jeho osobní svobody. Zásadním podle soudu bylo,
že prvnímu žalobci se již za tento zásah dostalo morálního zadostiučinění zmíněným nálezem Ústavního soudu. Jako odpovídající pak odvolací soud neshledal ani požadavek na poskytnutí omluvy, zejména vzhledem k okolnostem případu, kdy k neoprávněnému zásahu došlo v důsledku odlišného právního názoru.
Odvolací soud dále neshledal předpoklady pro postup podle §13 odst. 2 a 3 o. z., ač souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že zásah do osobní svobody byl značně intenzivní. Opětovně poukázal na významný prostředek morálního zadostiučinění, kterého se prvnímu žalobci dostalo nálezem Ústavního soudu, jenž před širokou odbornou i laickou veřejností konstatoval porušení základních ústavních práv žalobce. Vzal v úvahu, že důstojnost a vážnost prvního žalobce byla narušena již vzetím
do vazby dne 22. 7. 2002, a nikoliv teprve tím, že se vazba stala až následně neoprávněnou. Podle jeho názoru by v dané věci přiznání náhrady nemajetkové újmy prvnímu žalobci bylo s odkazem na §3 odst. 1 o. z. v rozporu s dobrými mravy, jestliže se první žalobce již delší dobu „vyhýbá, ať již z jakýchkoli důvodů, orgánům činným v trestním řízení“. Taktéž k narušení rodinného života všech žalobců došlo již dne 22. 7. 2002, kdy byl žalobce vzat do vazby. I když je logické, že délka vazby rodinný život žalobců jistě ovlivnila, nebylo zjištěno, že právě po uplynutí tří měsíců by se intenzita zásahu tak zvýšila, aby byly dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že shora označený nález Ústavního soudu byl z objektivního pohledu i morálním zadostiučiněním dalším dvěma žalobcům.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 5. října 2005 a žalované dne 13. října 2005, kdy nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 2. prosince 2005 včasné dovolání. Včasné dovolání podala dne 13. prosince 2005 též žalovaná.
Dovolání žalobců směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku ve věci samé z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2
písm. b/ občanského soudního řízení – dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 3 téhož zákona. Za zásadní po právní stránce považují otázku, zda lze s ohledem na zjištěný skutkový stav věci usoudit
na existenci předpokladů pro přiznání přiměřeného zadostiučinění podle §13 odst. 1 a 2 o. z., respektive, zda v této věci intenzita a rozsah zásahu do osobnostních práv žalobců odůvodňuje satisfakci požadovanou v žalobním petitu. Zdůrazňují, že neoprávněné držení prvního žalobce ve vazbě je třeba považovat za zvlášť závažnou a tíživou skutečnost, která vzhledem k době trvání představovala velmi intenzivní zásah
do osobnostních práv všech žalobců. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud za přiměřený prostředek obrany prvního žalobce neshledal určení neoprávněnosti zásahu do jeho osobní svobody s tím, že morálního zadostiučinění se mu mělo dostat již nálezem Ústavního soudu. Ten však nález vydal v jiném řízení, což nevylučuje, aby se žalobce obrátil na obecný soud se žalobou podle ustanovení §11 a násl. o. z. K otázce vypuštění slova „zavinění“ Vrchního státního zastupitelství ve výroku žalobci uvedli,
že se jednalo o velmi hrubé zavinění státního zástupce a že z přístupu Vrchního státního zastupitelství ve věci je zcela zřejmé, že bylo úmyslem zastupitelství udržet prvního žalobce ve vazbě pokud možno co nejdéle přesto, že státní zastupitelství bylo již několik měsíců informováno, že jeho ústavní právo je porušováno. Navíc z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že názor státního zastupitelství se opíral o naprosto nevhodnou judikaturu vyšších soudů, reagující na odlišné situace. Odvolací soud podle názoru žalobců značně přecenil úlohu morálního zadostiučinění, kterého se mělo žalobcům dostat nálezem Ústavního soudu. Konstatování soudu o protiprávnosti určitého jednání však samo o sobě nezahrnuje žalobou požadovaný projev žalované, jenž by byl adresován přímo žalobci, který by obsahoval politování nad vznikem a trváním nepatřičného jednání. Nedochází tak k reparaci nemajetkové újmy, jež žalobcům v důsledku tohoto jednání vznikla. Pokud se v předmětné věci protiprávního jednání dopustila osoba „ex professo“, bude od uvedeného jednání odrazovat spíše citelná sankce finančního charakteru, která by naplnila funkci přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelé rovněž nesouhlasí s názorem soudu, že přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.), když skutečnost, která k tomu odvolací soud vedla, se dozvěděl ze sdělovacích prostředků, navíc po více jak dvou letech, kdy prvnímu žalobci vzniklo právo domáhat se ochrany podle §13 odst. 1 o. z. Pokud jde o neoprávněný zásah do soukromí všech žalobců bylo v řízení prokázáno, že právě po uplynutí tří měsíců v důsledku nepropuštění prvního žalobce z vazby se intenzita zásahu značně zvýšila, výrazně se zhoršil psychický a zdravotní stav druhé žalobkyně a třetího žalobce. Typickými důsledky narušení práva žalobců
na soukromí je zejména přerušení morálních, kulturních a materiálních vztahů mezi blízkými příbuznými a tím i narušení práva na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Dovolatelé připomínají, že rozhodnutí soudů obou stupňů řešilo otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Otázku formulují následovně: „Lze míru neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobní svobody
a soukromí a z toho plynoucí míru peněžité náhrady nemajetkové újmy náležející
za tento zásah posuzovat podle toho, jak postižená fyzická osoba pociťuje rozdíl mezi dobou, kdy se tento zásah jeví jako legální, a dobou, kdy už tomu tak není, nebo má být jediným určujícím kritériem již sám fakt, že lidská svoboda a soukromí prostě byla omezena, a pak již je nerozhodné, po jakou dobu se tak dělo a jaký to mělo dopad
do sféry postiženého z hlediska jeho osobních poměrů?“ Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se ve vztahu ke všem žalobcům určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003 protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců na ochranu soukromí, jakož i proti části citovaného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dále z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu má, „zda právo fyzické osoby domáhat se odstranění zásahů do práva na ochranu její osobnosti obsažené v §13 o. z. a jejich následků, může být chápáno jako institut, kterým se lze v souvislosti s porušením procesních práv v trestním řízení cestou žaloby na ochranu osobnosti domáhat ochrany proti České republice-M. s.“. Namítá, že Česká republika (stát) nemá způsobilost být účastníkem řízení na ochranu osobnosti, pokud k zásahu do osobnostních práv došlo v rámci výkonu veřejné moci. Způsobilost státu být účastníkem občanskoprávních vztahů nelze chápat jako způsobilost univerzální, neboť stát je primárně subjektem práva veřejného a účastníkem občanskoprávních vztahů je jen tehdy, jestliže ze zvláštního právního předpisu vyplývá, že vystupuje jako soukromoprávní subjekt. Pokud Nejvyšší soud dospěje k názoru, že žalovaná Česká republika měla v řízení předcházejícím dovoláním napadenému rozhodnutí způsobilost mít práva a povinnosti, pak dovolatelka dává v úvahu otázku, zda organizační složkou státu, která měla před soudem vystupovat jménem žalované, je M. s., když Vrchní státní zastupitelství v P., v jehož postupu soud neoprávněný zásah do osobnostních práv shledal, je podle §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. rovněž organizační složkou státu. Dále se domnívá, že otázkou zásadního právního významu je i to, zda byly dány důvody k vydání rozsudku, kterým bylo určeno, že se jednalo o neoprávněný zásah do práva na ochranu soukromí. Odlišnost právního názoru státního zástupce na problematiku §72 odst. 3 trestního řádu měla ve svých důsledcích pro žalobce příznivý obrat, neboť musel být propuštěn na svobodu, ačkoliv důvody, pro něž k uvalení vazby došlo, nadále existovaly. Z tohoto důvodu není zřejmé, proč je postup státního zastupitelství hodnocen jako zásah do práva na ochranu soukromí. V dovoláním napadeném rozhodnutí není nikterak zdůvodněno, že by žalobci měli naléhavý právní zájem na určení neoprávněnosti zásahu, který byl již předtím shledán Ústavním soudem. Připustit naléhavý právní zájem žaloby na určení o neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv by ve svých důsledcích znamenalo, že takovou žalobu může podat každý, kdo byl úspěšný v řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku anebo v řízení
o ústavní stížnosti. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení zastavil pro nedostatek podmínky řízení, spočívající v její nezpůsobilosti být účastníkem řízení, případně, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním napadených výrocích a aby věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud uvážil, že obě dovolání splňují předpoklady obsažené v ustanovení §241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že byla podána ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále vzal v úvahu, že dovolání jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání žalované směřuje především proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se ve vztahu ke všem žalobcům určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003 protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců na ochranu soukromí, který je však fakticky výrokem potvrzujícím, neboť v této části shodně rozhodl
ve vztahu k jednotlivým žalobcům i soud prvního stupně. Přípustnost dovolání tak nelze vyvozovat z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak ani z ustanovení §237
odst. 1 písm. b) téhož zákona, protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Je proto nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004).
Dovolatelka v prvé řadě namítá, že Česká republika jako subjekt práva veřejného může být účastníkem občanskoprávních vztahů jen tehdy, jestliže ze zvláštního právního předpisu vyplývá, že vystupuje jako soukromoprávní subjekt. Ve vztazích při výkonu veřejné moci nejde o vztahy občanskoprávní, takže s přihlédnutím k ustanovení §21 o. z. stát není právnickou osobou a nemůže být nositelem občanskoprávních práv a povinností. Je však třeba poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 31. ledna 2008, č. j. 30 Cdo 1638/2007-66, dovodil, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv fyzické osoby chráněných ustanovením §11 násl. o. z. při výkonu veřejné moci, je nutno při řešení naznačené otázky postupovat analogicky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. To znamená, že i při vzniku nemajetkové újmy ve smyslu §13 o. z. je pasivně legitimován stát, za nějž jedná M. s. České republiky (§21a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud se týče námitky, že Ministerstvo spravedlnosti ČR není organizační složkou státu, která měla před soudem jménem České republiky v této věci jednat, je třeba připomenout, že podle ustanovení §21a o. s. ř. za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu, b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech (odst. 1). Vystupuje-li před soudem za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jedná před soudem jménem státu zaměstnanec zařazený v Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pověřený jeho generálním ředitelem (odst. 2). Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu (odst. 3).
Organizační složky státu podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, nejsou právnickými osobami a tvoří je úřady, instituce a další útvary – jak vyplývá zejména
z ustanovení §3 a 51 cit. zákona. Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek
je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). V souzené věci nemůže založit přípustnost dovolání.
Nadto jen pro úplnost je možno uvést, že podle §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. organizačními složkami státu jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu.
Podle §11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky ve znění pozdějších předpisů, je ministerstvo spravedlnosti ústředním orgánem státní správy pro soudy a státní zastupitelství. Je tedy nesporné, že Ministerstvo spravedlnosti je v daném případě organizační složkou státu, jíž se věc týká, i když takovou organizační složkou je, jak jinak správně uvádí žalovaná, i Vrchní státní zastupitelství v P.
Pokud tedy žalobci označili jako organizační složku České republiky M. s., které, jak bylo vyloženo, tento status má, správně z této skutečnosti soudy obou stupňů vycházely. Lze proto rozhodnutí odvolacího soudu považovat při řešení této otázky za přiléhavé.
Protože zmiňovaný napadený výrok ve věci samé nelze hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., není proto proti němu dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dále je nutno zdůraznit, že výrok určující neoprávněnost zásahu není výrokem podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., ale ve smyslu ustálené judikatury instrumentem ochrany osobnosti (analogicky srovnej např. R.č. 46/1995 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované dále napadá i výroky rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze po obsahové stránce podle §219 o. s. ř. potvrzen. Dovolatelka však v tomto případě přehlíží, že takto byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byla žaloba proti ní zamítnuta. Protože tak na jejích právech nebyla způsobena jakákoliv újma, žalovaná nebyla v této části k dovolání legitimována (§240 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na vyložené proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalované odmítl (§243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b/ a c/ téhož zákona).
Pokud se týče dovolání žalobců, pak ani ono důsledně nerozlišuje mezi jednotlivými výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Fakticky tak směřuje též proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se ve vztahu ke všem žalobcům určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003 protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců na ochranu soukromí”. Je zřejmé, že v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, takže žalobcům nebyla způsobena jakákoliv újma na jejich právech. V této části proto nebyli k dovolání legitimováni (§240 odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání v této části odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b/ téhož zákona).
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích ve věci samé dotčených dovoláním žalobců, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. V souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení §13 odst. 1 o. z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2 tohoto ustanovení).
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek osobnosti fyzické osoby odpovídá
i myslitelně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem postiženou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva
na ochranu osobnosti existují dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko – morální integrity osobnosti. Výčet těchto práv tak,
jak jsou uvedena v občanském zákoníku je pak pouze demonstrativní.
Právo na osobní svobodu je vedle práva na tělesnou integritu fyzické osoby dalším z významných dílčích osobnostních práv, a to přes to, že je občanský zákoník v příkladném výčtu obsaženém v ustanovení §11 výslovně neuvádí. Ústavně je osobní svoboda zaručena každé fyzické osobě od jejího narození až do její smrti (čl. 8 Listiny základních práv a svobod). Osobní svobodu fyzické osoby lze chápat jako stav, kdy tato osoba má možnost sama o sobě rozhodovat i jednat a kdy ji k určitému omezení v podobě jiného jejího jednání může donucovat pouze zákon.
Významnou ústavně chráněnou hodnotou osobnosti každé fyzické osoby ve vztahu k ostatním subjektům ve společnosti vytvářené na rovném právním postavení je též soukromí fyzické osoby, neboli její osobní soukromí. Hluboký pocit diskrétnosti
a intimity existující v základu každé lidské bytosti vyžaduje účinnou ochranu soukromého osobního života. Bez ochrany soukromí by nebylo ani svobody. Ustanovení §11 o. z. hovoří o soukromí fyzické osoby, Listina základních práv a svobod v čl. 7 o nedotknutelnosti soukromí osoby a v čl. 10 odst. 2 o ochraně před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (tj. rodinného soukromí), Úmluva
o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 8 o soukromém a rodinném životě. Výklad pojmu „osobní soukromí“ pak nelze nepřiměřeně restriktivně omezovat tak,
že by z něj byl vyloučen „vnější svět“, neboť respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry i právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidmi. Osobní soukromí fyzické osoby lze obecně vymezit jako vnitřní sféru života fyzické osoby. Soukromá sféra fyzické osoby, v níž je zabezpečováno svobodně realizovat svou osobnost, vytváří základ její celkové vnitřní jistoty a bezpečí (srovnej publikace Karl Knap, Jiří Švestka a kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva“, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s. 2004, str. 129 násl.).
Nástroji, které slouží ochraně všeobecného osobnostního práva a které jsou relativně značně rozmanité, jsou jak prostředky obecné (svépomoc ve smyslu §6 o. z. , ochrana poskytovaná příslušným orgánem státní správy podle §5 o. z., soudní ochrana realizovaná před zahájením řízení podle §67 až §69 o. s. ř., dále ochrana
poskytovaná formou předběžných opatření ve smyslu §74 o. s. ř., ochrana poskytovaná prostřednictvím jiných žalob, než žalob podle §13 o. z. a konečně prostřednictvím žaloby na náhradu škody), tak i prostředky zvláštní založené na úpravě obsažené v ustanovení §13 o. z. Toto ustanovení zakotvuje triádu prostředků občanskoprávní ochrany pro případ neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby. Jde o prostředky, které nabývají v procesněprávní sféře podoby žaloby zdržovací – negatorní, žaloby odstraňovací a žaloby satisfakční. U posledně uvedeného prostředku soudní ochrany všeobecného osobnostního práva však zákon nestanoví, co se rozumí zadostiučiněním ani co je třeba chápat pod pojmem přiměřené zadostiučinění. Jsou-li v konkrétním případě splněny zákonem stanovené podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, je na soudu žalobě o jeho poskytnutí vyhovět. Zadostiučinění podle §13 o. z. spočívá v určitém plnění, které se přiznává postižené fyzické osobě ve formě morálního nepeněžitého plnění (zadostiučinění, resp. satisfakce), anebo peněžitého plnění (relutární, resp. peněžitá satisfakce). Obě tyto kategorie zadostiučinění sledují cíl přiměřeně, tj. s ohledem na okolnosti konkrétního případu odpovídajícím, postačujícím a zároveň účinným způsobem zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu,
tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby, může být zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná (obdobně např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 180 násl.). Žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá takovéto satisfakce, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Jestliže soud shledá, že navržená forma zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska ustanovení §13 o. z. postačující a účinná, pak (jestliže např. není žaloba odpovídajícím způsobem upravena) je na soudu žalobu na přiznání navržené formy zadostiučinění zamítnout. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít jak z celkového zhodnocení konkrétního případu, tak i z jeho jednotlivých okolností (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby
ve společnosti apod.). Bere též v úvahu, zda se postižené fyzické osobě eventuálně již nedostalo zadostiučinění jiným způsobem, a pokud ano, pak v jaké míře.
Dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jenž se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t. j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak vadně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Dovolatelé nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, pokud za přiměřený prostředek obrany prvního žalobce neshledal určení neoprávněnosti zásahu do jeho osobní svobody, neboť morálního zadostiučinění se mu mělo dostat již nálezem Ústavního soudu. Mají za to, že napadené rozhodnutí značně přeceňuje úlohu morálního zadostiučinění, kterého se mělo žalobcům dostat tímto nálezem. Kriticky též hodnotí aplikaci ustanovení §3 o. z. odvolacím soudem.
K tomu je třeba uvést, že může-li být vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, a tak naplněn hlavní cíl sledovaný §13 o. z., má – jak plyne z textace prvního odstavce tohoto ustanovení – poskytnutí právě této morální formy zadostiučinění přednost (jde tedy o primární způsob zadostiučinění). Přiměřenost morálního zadostiučinění znamená, že tato forma zadostiučinění je k nápravě nemajetkové újmy, která neoprávněným zásahem vznikla, podle okolností každého konkrétního případu již postačující, a tím i účinná. Zadostiučinění v penězích plní podpůrnou (subsidiární) funkci, tj. nastupuje až poté, kdy se morální zadostiučinění ukázalo (ať zcela nebo zčásti) nepostačujícím a tím i neúčinným. Vzniklou nemajetkovou újmu na osobnosti fyzické osoby musí soud hodnotit jak podle celkové povahy, tak i podle jednotlivých okolností každého konkrétního případu.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud rozhodoval o otázce, zda žalobci požadované prostředky zadostiučinění jsou podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o. z. přiměřené, za situace, kdy měl za zjištěno, že v souzeném případě došlo již popsaným způsobem k neoprávněnému zásahu do práva prvního žalobce na jeho osobní svobodu, které je třeba považovat za jednu z hodnot osobnosti každé fyzické osoby, přičemž v důsledku toho bylo narušeno též soukromí všech žalobců, jehož součástí je i rodinný život ve smyslu §11 o. z.
Bylo již vyloženo, že spektrum prostředků ochrany osobnosti fyzické osoby je relativně značně široké, přičemž je vždy povinností soudu vážit, zda požadované zadostiučinění je s ohledem na všechny seznané okolnosti konkrétního případu přiměřené a tím i odpovídající, postačující a účinné. Touto otázkou se odvolací soud správně a v plné šíři zabýval. Vzal tak především mimo jiné v úvahu i skutečnost, že Ústavní soud ČR nálezem ze dne 4. února 2003, pod č.j. IV. ÚS 692/02 rozhodl, že Vrchní státní zastupitelství v P. svojí nečinností tím, že nerozhodlo o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu po uplynutí lhůty podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu, porušilo základní práva stěžovatele ústavně zaručená v článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a článku 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž současně zakázal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze pokračovat v porušování základních lidských práv stěžovatele a přikázal mu propustit jej na svobodu. Je nepochybné, že tímto způsobem se vyslovil orgán žalované České republiky, který je podle čl. 83 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) soudním orgánem ochrany ústavnosti. Je tedy zřejmé, že pokud se odvolací soud v napadeném rozhodnutí touto otázkou důvodně zabýval, lze za daného skutkového stavu souhlasit s jeho závěrem, že opakované konstatování tohoto porušení práva (soudním orgánem České republiky) by již bylo z hlediska ustanovení §13 odst. 1 o. z. nepřiměřené. Otázku přiměřenosti požadované satisfakce, a tím ve svých důsledcích i předpoklad, zda jde v této konkrétní věci o prostředek ochrany osobnosti postačující, a tím i účinný, pak odvolací soud též bral správně s odkazem na okolnosti případu v úvahu i v případě požadavku o určení neoprávněnosti předmětného zásahu, resp. u požadované omluvy, resp. též náhrady nemajetkové újmy v penězích. Plně tak vycházel z předpokladů obsažených v ustanovení §13 o. z.
V rámci posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odvolací soud přihlédl mimo jiné též k ustanovení §3 odst. 1 o. z. s odůvodněním, že podle jeho názoru by přiznání této náhrady prvnímu žalobci bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť se již delší dobu „vyhýbá“ (byť z jakýchkoli důvodů) orgánům činným v trestním řízení. S ohledem na tuto skutečnost je třeba připomenout, že výklad předmětného ustanovení se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Východiskem úvah se stala okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu \"dobré mravy\" zákon nestanoví,
z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí
v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází
z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních
a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 5, ročník 2001 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srovnej např.usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Je pak zřejmé, že v posuzované věci odvolací soud při rozhodování o požadavku prvního žalobce na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích z těchto obecně přijímaných právních názorů vyšel.
Pokud se odvolací soud zabýval skutečností narušení rodinného života žalobců, pak k němu došlo v návaznosti na zásah do osobní svobody prvního žalobce jeho vzetím do vazby dne 22. července 2002. Tento zásah do práva na ochranu osobnosti prvního žalobce byl zčásti pokryt zákonnou licencí a nebylo jej proto možno v této části posuzovat jako zásah neoprávněný. Proto ani v daném období není možno dovozovat neoprávněnost zásahu do práva na soukromí, resp. práva na rodinný život žalobců. Pokud se týče dalšího (neoprávněného) trvání vazby prvního žalobce, pak odvolací soud vyšel z faktu návazného neoprávněného zásahu do práva žalobců na soukromí, resp. rodinný život, avšak s ohledem k okolnostem případu jej neshledal natolik citelný, aby to odůvodnilo přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích. I v tomto případě tak vycházel z předpokladů obsažených v ustanovení §13 odst. 2 a 3 o. z.
Je proto třeba uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu lze v uvedených výrocích pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců jako nedůvodné v uvedeném rozsahu zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Závěry uvedené v předchozím odstavci mají podpůrný význam i pro úvahu, zda je ve věci přípustné dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé. Dovolatelé považují za zásadní to, zda lze s ohledem na zjištěný skutkový stav věci usoudit na existenci předpokladů pro přiznání přiměřeného zadostiučinění podle §13 odst. 1 a 2 o. z., respektive, zda v této věci intenzita a rozsah zásahu do osobnostních práv žalobců odůvodňuje satisfakci požadovanou v žalobním petitu. Zodpovězení této otázky však závisí na zvážení okolností každého konkrétního případu a nemá tak případný judikatorní přesah. Je tak zřejmé, že v tomto případě nelze v této části rozhodnutí odvolacího soudu klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Není proto možno dovodit, že by proti tomuto výroku bylo dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalobců proto bylo v této části odmítnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, §142 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, zatímco dovolání žalované bylo odmítnuto.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu