Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2009, sp. zn. 30 Cdo 403/2008 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.403.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.403.2008.1
ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) F., spol. s r.o., a b) Ing. V. F., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému P. B., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 361/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2007, č.j. 7 Co 2025/2007-186, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.318,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: Žalobci se domáhali žalobou doručenou soudu dne 15.11.2006 určení neúčinnosti smlouvy ze dne 19.11.2003, kterou matka žalovaného J. B., jeho bratr Mgr. L. B. a jeho nevlastní otec (manžel matky) M. U., převedli na žalovaného své obchodní podíly ve společnosti A. O., s.r.o. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 7. června 2007, č.j. 6 C 361/2006-157, žalobě vyhověl jen částečně. Rozhodl o neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu J. B. a Mgr. L. B. (výrok I.). Ohledně nároku žalobců na vyslovení neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu M. U. žalobu zamítl (výrok II.). Současně uložil žalovanému zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 5.974,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobci mají vůči J. B., Mgr. L. B. a M. U. vymahatelnou pohledávku, o níž bylo pravomocně rozhodnuto směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.1.2005, č.j. Sm 238/2004-14. Společnost A. O., spol. s r.o., je tzv. rodinným podnikem všech jmenovaných osob, mezi nimiž převody obchodních podílů této společnosti probíhaly. Matka žalovaného J. B. a jeho bratr Mgr. L. B. jsou ve vztahu k žalovanému osobami blízkými s ohledem na jejich vzájemné úzké osobní a majetkové propojení. Podle soudu prvního stupně je zřejmé že žalovaný mohl při náležité pečlivosti poznat jejich úmysl krátit uvedeným převodem obchodních podílů žalobce jako věřitele. Oproti tomu není dle soudu prvního stupně prokazováno, že by žalovanému byl znám úmysl M. U. zkrátit realizovaným převodem obchodního podílu věřitele. Důvodem zamítnutí žaloby v části týkající se vyslovení neúčinnosti smlouvy uzavřené mezi žalovaným a M. U. je úvaha soudu prvního stupně o tom, že nejde o osoby blízké, neboť není prokazována jejich vzájemná výrazná náklonnost a blízkost osobních vztahů, jak to předpokládá ustanovení §116 obč. zák. K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku odstavce I. Ve výroku v odstavci II a III. jej změnil tak, že určil, že je vůči žalobcům právně neúčinná smlouva o převodu obchodního podílu společnosti s ručením omezeným ze dne 19.11.2003, podepsaná 25.11.2003, pokud jí M. U. převedl svůj obchodní podíl ve společnosti A. O., spol. s r.o., na žalovaného. Současně rozhodl, že žalovaný je povinen žalobcům nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 33.348,- Kč. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že blízkost vztahu mezi žalovaným a jeho nevlastním otcem M. U. nelze v posuzované věci dovodit. I ohledně nevlastního otce žalovaného M. U. má odvolací soud za to, že jde o osobu, která je ve vztahu k žalovanému osobou blízkou ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. Tento blízký vztah lze dovodit z existence dlouholetého úzkého rodinného vztahu mezi uvedenými osobami a svědčí pro tento závěr i společné dlouholeté podnikání všech členů rodiny, tedy jejich společné majetkové zájmy. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že k převodu majetkového podílu z M. U. na žalovaného došlo ve stejné době, tedy v kontextu s převodem majetkových podílů ostatních rodinných příslušníků, a to bezplatně. Žalovaný je tedy osobou blízkou k dlužníkům žalobce a může se ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděl a ani nemohl vědět, přestože vyvinul „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejich výsledků poznala. V posuzovaném případě je ovšem z vyjádření žalovaného zřejmé, že ačkoliv o závazcích dlužníků věděl, o osud těchto závazků se v době uzavření smluv s dlužníky nezajímal (viz vyjádření žalovaného při jednání dne 5.4.2007, č.l. 130), tedy nevyvinul žádnou aktivitu za účelem rozpoznání úmyslu dlužníků zkrátit věřitele. Za této situace se žalovaný nemůže žalobě na vyslovení neúčinnosti právních úkonů ubránit. Proti tomuto rozsudku do výroku, jímž byl změněn ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Zejména namítá, že skutkové závěry odvolacího soudu, na základě kterých dovodil, že vztah mezi žalovaným a jeho nevlastním otcem je vztahem osob blízkých ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Bylo prokázáno, že vztahy mezi žalovaným a jeho nevlastním otcem jsou chladné, že o sebe navzájem nejeví zájem a že k převodu obchodního podílu, tak jak byl uskutečněn, nedošlo na přání žalovaného nebo z důvodu citové blízkosti žalovaného a jeho nevlastního otce, ale na přání matky žalovaného, která tímto způsobem chtěla řešit rodinné poměry zejména ve vztahu k jejímu dalšímu synovi. Za této situace odvolací soud učinil i nesprávné závěry právní, když ve skutečnosti pominul, že jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se považují za osoby sobě navzájem blízké ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. pouze za další podmínky, když újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá pociťovala jako újmu vlastní. Žalovaný navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v části napadené dovoláním a vrácení věci v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán. Dovolatel v dovolání dále uplatňuje dovolací důvod, nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem v závěrech o vymezení žalovaného a jeho nevlastního otce dlužníka M. U. jako osob blízkých ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §42a obč. zák. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Učiní-li dlužník, který je fyzickou osobou, odporovaný právní úkon s jinou fyzickou osobou nebo v její prospěch, vymezuje osoby jemu blízké ustanovení §116 obč. zák.; jsou jimi jeho příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manžel, jakož i jiné osoby, které jsou k dlužníku v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěl dlužník nebo taková osoba, druhý z nich důvodně pociťoval jako újmu vlastní. Dovolací soud považuje právní posouzení věci odvolacím soudem dle shora citovaných ustanovení právních norem za správné a jeho odůvodnění za přiléhavé, a proto se s ním ztotožňuje. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobcům náklady, které v dovolacím řízení vynaložili. Žalobci vynaložili v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 a §19a) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 5.850,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 19% DPH v částce 1.168,50,- Kč. Celkovou částku 7.318,50,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. prosince 2009 JUDr. Karel Podolka,v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2009
Spisová značka:30 Cdo 403/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.403.2008.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-09