Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5188.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5188.2007.1
ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) S. J., b) J. U., a c) Z. S., všech zastoupených advokátem, proti žalované V. n., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 62/2002, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2007, č.j. 1 Co 88/2006-205, takto: I. Dovolání žalobce a) se zamítá. II. Žalované se nepřiznává ve vztahu k žalobci a) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. ledna 2004, č.j. 23 C 62/2002-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 500.000,- Kč a žalobkyním b) a c) každé po 300.000,- Kč (výrok I.) a zamítl žalobu na zaplacení dalších 500.000,- Kč žalobci a) a 200.000,- každé žalobkyni b) a c) (výrok II.). Současně uložil žalované nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 15.000,- Kč (výrok III.) a zaplatit státu náklady řízení ve výši 29.400,- Kč a soudní poplatek 44.000,- Kč (výrok IV.). Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že žalovaná (prostřednictvím své zaměstnankyně MUDr. V. B.) neprovedla dne 15.2.2001 „základní fyzikální vyšetření“ pacientky K. J., nesprávně vyhodnotila její zdravotní stav a v důsledku toho poskytla pacientce neadekvátní léčbu a tím zavinila její smrt dne 16.2.2001. Za toto jednání byla MUDr. V. B. pravomocně odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5.12.2001, sp. zn. 13 T 168/2001. Žalovaná tak hluboce a nereparovatelně zasáhla do osobnostních práv žalobců na soukromí a rodinný život chráněný ustanovením §11 obč. zák. Vzhledem k neodčinitelným následkům tohoto zásahu shledal soud prvního stupně morální zadostiučinění za nedostatečné a přiznal podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích ve shora uvedené výši. K odvolání žalobců i žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. března 2005, č.j. 1 Co 64/2004-129, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil mu doplnit dokazování ohledně dosud nezjištěných okolností, jež by se mohly spolupodílet na smrti pacientky a které by mohly snížit odpovědnost žalované. Po následujícím řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č.j. 23 C 62/2002-167, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) 1,000.000,- Kč a žalobkyním b) a c) každé 500.000,- Kč (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků a stát nemají právo na náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.). Po doplnění dokazování znaleckým posudkem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v H. K. ze dne 27.7.2005 soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi postupem zaměstnankyně žalované MUDr. V. B. při vyšetření a léčbě pacientky K. J. dne 15.2.2001 a jejím úmrtím. Přestože MUDr. V. B. byla trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5.12.2001, č.j. 13 T 168/2001-81, který nabyl právní moci dne 31.5.2002, za lékařský postup non lege artis uznána vinnou a odsouzena za trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona (k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců a k zákazu výkonu práce lékaře na interní pohotovostní nebo příjmové ambulanci na dobu pěti let), ze znaleckých posudků Lékařské fakulty Univerzity Karlovy ze dne 14.5.2001 a ze dne 27.7.2005 vyplývá, že závislost mezi pochybením lékařky a pozdějším úmrtím pacientky není jednoznačná a že i jiní nemocní v tak závažném zdravotním stavu často umírají i při poskytnutí adekvátní léčebné péče a správném diagnostickém léčebném postupu v nemocnicích. Soud prvního stupně proto uzavřel, že pro chybějící příčinnou souvislost mezi postupem lékařky a smrtí pacientky nebyl prokázán protiprávní zásah do práva žalobců na soukromí a rodinný život chráněného ustanovením §11 obč. zák. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č.j. 1 Co 88/2006-205, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům a), b) a c) každému částku 240.000,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající napadené části odstavce I. výroku o zamítnutí žaloby vůči žalobci a) ve výši 760.000,- Kč, žalobkyni b) ve výši 260.000,- Kč a žalobkyni c) ve výši 260.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalovanou zavázal nahradit žalobcům a), b) a c) každému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.500,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení (výrok IV.) ve výši 5.683,- Kč a zaplatit státu náklady řízení ve výši 33.980,- Kč a soudní poplatek ve výši 72.800,- Kč (výrok III.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi postupem non lege artis lékařky žalované MUDr. V. B. a smrtí pacientky K. J. byla prokázána. Přitom vycházel z předmětného pravomocného odsouzení lékařky trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5.12.2001, č.j. 13 T 168/2001-81, za spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona za to, že „jinému z nedbalosti způsobila smrt tím, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání.“ Za rozhodné považoval, že tímto výrokem trestního příkazu o vině je soud dle ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. v občanskoprávním řízení vázán. Současně vzal v úvahu skutečnost, že přes doplnění dokazování znaleckým posudkem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy ze dne 27.7.2005 žádné další okolnosti, jež by se mohly spolupodílet na smrti pacientky, nebyly zjištěny. Z posudku vyplývá, že postup lékařky, která neprovedla řádné vyšetření pacientky a z tohoto důvodu nezjistila její zdravotní stav a proto nemohla ani provést řádnou léčbu, byl non lege artis, a že závislost pochybení lékařky na úmrtí pacientky není jednoznačná. Z posudku je však zřejmé, že ve zdravotním stavu, v jakém pacientka byla, neměla při domácí léčbě (jak byla ošetřující lékařkou stanovena) šanci na uzdravení. Odvolací soud proto uzavřel, že odpovědnost za smrt pacientky K. J. nese žalovaná v plném rozsahu. Dovodil, že způsobená smrt manželky, která žila s žalobcem ve společné domácnosti a zároveň matky obou žalobkyň, mezi nimiž byly silné citové vazby, znamená do života všech žalobců hluboký a trvalý neoprávněný zásah do osobnostních práv na soukromí a rodinný život chráněných ustanovením §11 obč. zák. Již z tohoto důvodu nepostačuje pouhá morální satisfakce, ale jsou splněny předpoklady pro přiznání peněžité satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., která může napomoci způsobený zásah zmírnit. Při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu v penězích odvolací soud přihlédl k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Současně použil jako vodítko stanovených částek zakotvených v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., jednorázové odškodnění pozůstalým v případě usmrcení osoby blízké. Přitom dospěl k závěru, že smrtí manželky a matky žalobců, kterou způsobila žalovaná, byly zpřetrhány silné citové vazby mezi manželem a dětmi a tato újma je trvalá a nereparovatelná. Smrt manželky také způsobila výrazné změny v psychice žalobce, neboť stresový faktor způsobil zdravotní potíže, že trpí nespavostí a mívá neurotické projevy a změnu v jeho chování. U manžela i obou dcer vznikly dále tíživé pocity ze ztráty životní družky a matky. Intenzita zásahu proto byla vůči žalobcům značná. Pokud jde o okolnosti za nichž k porušení práva došlo, bylo zjištěno, že se jednalo o nedbalostní chování lékařky žalované a že nebyl zjištěn úmysl. Odvolací soud dále uvedl, jakými úvahami byl veden při určení výše peněžité satisfakce, když použil zmíněné vodítko ve stanovené výši jednorázového odškodnění za usmrcení osoby blízké zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. Konstatoval, že soudní praxe byla dosud pro vágnost právní úpravy při určení výše poskytovaného peněžitého zadostiučinění značně nejednotná. Zákonodárce si toho byl zřejmě vědom, a proto zákonem č. 47/2004 Sb., účinném od 1.5.2004, vložením nového odstavce 3 do ustanovení §444 obč. zák., zavedl zcela nový institut „odškodnění za škodu usmrcením“, podle něhož náleží každému pozůstalému manželovi nebo manželce a každému pozůstalému dítěti částka 240.000,- Kč. Jedná se o odškodnění, které má reparovat nemajetkovou složku škody vzniklou úmrtím osoby blízké. Došlo-li k úmrtí fyzické osoby protiprávním zásahem jednáním třetí osoby, lze při současném porušení osobnostních práv osob blízkých zemřelému touto smrtí uplatnit také nárok na peněžitou náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 obč. zák. Tímto způsobem může dojít k duplicitnímu uplatnění byť nároků různých, ale přesto nároků vzniklých na základě zcela totožných skutečností. Zákonodárce tedy novou právní úpravou ustanovením §444 odst. 3 obč. zák. stanovil zákonnou výši „odškodnění“ za smrt osoby blízké, čímž poskytuje určité vodítko i pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv osob blízkých smrtí poškozeného (s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu), které lze použít i při posouzení a stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 obč. zák. u takového zásahu od osobnostních práv fyzické osoby, k němuž došlo přede dnem účinnosti této novely (to je před 1.5.2004). Kogentně stanovená výše odškodnění podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. odpovídá rozsahu nemajetkové újmy pozůstalých osob při obvyklých citových vztazích v rodině. Pokud tedy zákonodárce umožňuje, aby za totožný zásah pozůstalí uplatnili také náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., má tím na mysli další satisfakci, která přichází v úvahu při značně výraznějším zásahu do soukromí pozůstalých, než k jakému dochází v obvyklých případech běžných vztahů v rodině, tedy při zásahu do značně kvalitativně rozvinutějších a výrazně hlouběji vyvinutých rodinných vztahů nad obvyklou úroveň takových vztahů ve společnosti. Takové okolnosti, které by svědčily o výjimečnosti zásahu ovšem v daném případě zjištěny nebyly. Proto za účelem sjednocení judikatury týkající se výše peněžitého zadostiučinění, s přihlédnutím k tomu, že újma způsobená protiprávním zásahem ještě před novelou provedenou zákonem č. 47/2004 Sb., tj. před 1.5.2004, i po její účinnosti, je totožná, odvolací soud dospěl k závěru, že za použití zmíněného vodítka je zcela přiměřená náhrada nemajetkové újmy ve výši 240.000,- Kč každému z žalobců. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání směřující jen do části výroku I., ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části odstavce I. výroku o zamítnutí žaloby vůči žalobci a) ve výši 760.000,- Kč. Jeho přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a podává je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel spatřuje nesprávné posouzení věci v závěru odvolacího soudu, že výše peněžité satisfakce za smrt osoby blízké se stanovuje obvykle v intencích ustanovení §444 odst. 3, a pouze „při značně výraznějším zásahu“ lze reparovat nemajetkovou újmu dle ustanovení §13 obč. zák. částkou vyšší. Je nesporné, že zákonodárce zakotvením ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. stanovil dva možné způsoby reparace shodné újmy. Ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. vymezuje novou reparaci škody sui generis, tedy následku projevujícího se „pouze“ ve vnitřní psychicko-intimní rovině fyzické osoby. Blíže již nestanovuje, jaký druh či rozsah újmy v intimní rovině fyzické osoby reparuje, přičemž újma způsobená ztrátou osoby blízké má blíže neohraničený široký charakter a rozsah. Osoba domáhající se svého nároku na náhradu škody dle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., při splnění obecných předpokladů odpovědnosti za škodu, prokazuje pouze formální příbuzenský vztah k zemřelé osobě. Kompenzace „náhrady škody“ dle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. bude tedy oprávněné osobě poskytnuta i pokud by k žádnému zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby nedošlo; např. manželství je pouze formální anebo rodič a dítě žádné vztahy neměly a nerozvíjely atd. Dovolatel na rozdíl od odvolacího soudu tedy výši kompenzace stanovenou zákonodárcem v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. považuje za minimální, za reparaci újmy při pouhém formálním příbuzenském vztahu (bez dalšího dokazování). Uvedená kompenzace však nevyčerpává jakékoliv další újmy prokazatelně způsobené pozůstalé osobě. Pokud tedy oprávněná osoba prokáže určitou konkrétní újmu, je nutné ji kompenzovat nad rámec vymezené výše v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., a to již na základě nároku dle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Žalobce a) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce a) zamítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Žalobce a) v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalobce a) v dovolání nastoluje právní otázku, zda a za jakých okolností může soud použít jako vodítko ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. při určení výše peněžité satisfakce dle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. za nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v důsledku smrti blízké osoby, ke kterému došlo ještě před účinností novely obč. zák. zákonem č. 47/2004 Sb., tj. před 1.5.2004, která do ustanovení §444 vložila nový odstavec 3 o jednorázovém odškodnění v případě usmrcení. Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně právně významné; dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Vady uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud podanou žalobu posuzoval podle ustanovení §11 a násl. obč. zák. Přitom přihlédl jako k vodítku k ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. Podle ustanovení §11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Podle ustanovení §444 odst. 3 náleží za škodu způsobenou usmrcením pozůstalým osobám jednorázové odškodnění, konkrétně manželovi nebo manželce 240.000,- Kč, každému dítěti 240.000,- Kč, každému rodiči 240.000,- Kč každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85.000,- Kč, každému sourozenci zesnulého 175.000,- Kč, každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240.000,- Kč. Podle ustálené soudní praxe lze přiznat postižené fyzické osobě podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromí a rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké. Ustanovení §13 obč. zák. ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto zjišťovat značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Na uvedenou problematiku navazuje novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 47/2004 Sb., která s účinnosti od 1.5.2004 zakotvila shora citované nové ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. Zakládá originární právo na jednorázové odškodnění pozůstalých uvedených pod písm. a) až f) za nemajetkovou újmu, která jim vznikne v případě usmrcení osoby blízké. Rozsah odškodnění je dán stanovením absolutních částek, na které pozůstalému vzniká nárok, prokáže-li existenci příbuzenského či jiného obdobného poměru s usmrceným, a to bez dalšího dokazování. Z uvedeného lze dovozovat, že záměrem zákonodárce bylo upravit odškodnění pozůstalých při usmrcení blízké osoby za nemajetkovou újmu v případě intenzity a okolností, které jsou obvyklé. Na druhé straně – jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4.5.2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 – je tato úprava natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému, a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Lze proto souhlasit s názorem odvolacího soudu, že ve sporech na ochranu osobnosti, lze paušálních limitů stanovených v ustanovení §444 odst. 3 použít jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. V projednávané věci odvolací soud dostatečně zjistil rozhodné skutečnosti ohledně závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a konkrétních okolností, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce a) s tím, že dospěl k opodstatněnému závěru, že intenzita a šíře nemajetkové újmy nepřekračuje v daném případě „obvyklou“ úroveň. Za této situace postupoval správně, pokud při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák., ke které došlo ještě před účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 47/2004 Sb., tj. před 1.5.2004, použil jako vodítko ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. a peněžité zadostiučinění náležející žalobci a) stanovil v přiměřené výši 240.000,- Kč. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř., když dovolací soud v daném případě shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby úspěšné žalované nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, jež spočívají v okolnostech daného případu, když žalovaná byla původcem neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce a). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. prosince 2009 JUDr. Karel Podolka, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2009
Spisová značka:30 Cdo 5188/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5188.2007.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 1135/10
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-09