ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2574.2007.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) J. H. a b) J. H., zastoupených advokátem proti žalované S. L. a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 513.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 14 C 35/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 24. ledna 2007, č. j. 15 Co 624/2006-269, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 28.662,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. června 2006, č. j. 14 C 35/2002-216, ve znění opravného usnesení ze dne 11. září 2006, č. j. 14 C 35/2002-236, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 513.600,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 914.400,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že nájemní smlouvou ze dne 11. 11. 1999 pronajali žalobci žalované část pozemku č. 210/6 o výměře 1.219 m2 a p. k. č. 230 díl 1 o výměře 732 m2 v k. ú. N. V. za účelem výstavby čerpací stanice pohonných hmot. Roční nájemné ve výši 4.000,- Kč mělo být splatné vždy do 10. 1. předem
na příslušný kalendářní rok přímo poukázáním na účet pronajímatelů. Bylo dohodnuto, že od smlouvy lze odstoupit jen při jejím podstatném porušení, zejména při nezaplacení nájemného včas a při využití pozemků k jinému než sjednanému účelu. Nepřihlédl k procesní obraně žalované, že nemohla z důvodu neurčitosti specifikace účtu žalobců nájemné řádně a včas zaplatit. Uzavřel, že pokud měly smluvní strany v úmyslu označit konkrétní bankovní účet žalobců, nepochybně by jej označily číslem a označením konkrétního peněžního ústavu. Z toho dovodil, že výrazem „na účet účastníka“ chtěli účastníci vyjádřit „platební místo ve sféře dispozice příjemce“. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že již v okamžiku uzavírání nájemní smlouvy dne 11. 11. 1999 znala žalovaná veškeré údaje, které ji posloužily k tomu, aby nájemné zaplatila prostřednictvím pošty, popř. je mohla složit do úschovy soudu. Jestliže nájemné na rok 2001 zaplatila až dne 30. 5. 2001 poštou, důvodně a platně žalobci podáním ze dne
12. 2. 2001 od nájemní smlouvy odstoupili. Výzvy žalované ze dne 5. 8. 2001,
17. 8. 2001 a 3. 1. 2002 adresované žalobcům ke sdělení bankovního spojení považoval za účelové. Uzavřel, že ke sjednání další nájemní smlouvy datované dnem 15. 11. 2000 nedošlo. Vycházeje z listinných důkazů a ze závěrů znaleckých posudků posoudil nárok žalobců podle §48, §451 a §456 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odstoupením od smlouvy žalovaná užívá pozemky žalobců bez právního důvodu a je povinna jim vzniklé bezdůvodné obohacení vydat. Jeho výše byla určena cenou obvyklého nájemného v daném místě a čase.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j.
15 Co 624/2006-269, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 513.600,- Kč zamítl; jinak jej v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ujednání čl. IV. smlouvy ze dne 11. 11. 1999, podle kterého cena nájmu částí uvedených parcel byla dohodou smluvních stran stanovena na 4.000,- Kč za rok a bude splácena nájemcem v ročních splátkách jednorázově vždy do 10. 1. předem na příslušný kalendářní rok nájmu pronajímateli přímo poukázáním na účet, vycházeje z účastnické výpovědi žalobce, za použití výkladových pravidel (§35 odst. 2 obč. zák.), vyložil tak, že úmyslem účastníků smlouvy bylo dohodnout bezhotovostní placení nájemného, tj.
na bankovní účet, jenž ovšem ve smlouvě uveden nebyl. Neurčitost dotčeného smluvního ujednání má za následek jeho neplatnost (§37 odst. 1 obč. zák.) a nutnost aplikace §567 odst. 1 věty první obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 2002 (viz zákon č. 125/2002 Sb.), podle něhož se dluh plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Měl-li být dluh (v důsledku neurčitosti smluvního ujednání o místě plnění) splněn v sídle právní předchůdkyně žalované (tzv. výběrní dluh), měli si žalobci požadované plnění vyzvednout u dlužníka v době splatnosti. Nečinností se dostali do prodlení s úhradou nájemného na rok 2001 oni a nikoliv žalovaná (dlužník). V návaznosti na tento právní závěr odvolací soud uzavřel, že žalobci nemohli (na základě čl. V.) od nájemní smlouvy pro prodlení žalované odstoupit; nájemní smlouva ze dne 11. 11. 1999 nadále platí a žalobcům nevznikl vůči ní nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
V dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, žalobci - prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - odvolacímu soudu vytýkají nesprávný závěr o neurčitosti smluvního ujednání o místě plnění nájemného. Dohoda o tom, že nájemce je povinen platit nájemné na účet pronajímatelů, je dostatečně určitá i bez uvedení konkrétního čísla bankovního účtu, navíc žalované byl tento údaj znám z doby jejich předchozího obchodního styku, kdy pro žalobce zpracovávala mzdy. S tímto odůvodněním navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu.
Žalovaná navrhla dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout.
Dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišli žalobci
s (novým) tvrzením, že číslo účtu, na který měla žalovaná platit dohodnuté nájemné, jí bylo známo z předchozího obchodního styku účastníků řízení, a proto jeho neuvedení v textu smlouvy nemůže způsobit neurčitost ujednání o místu plnění. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť, jak již bylo výše vyloženo, nemůže
při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohli žalobci uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinili.
Žalobci nenamítají, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených
v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani
z obsahu spisu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §567 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále opět jen „obč. zák.“), dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Mezi významné požadavky na právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) patří náležitosti vůle a jejího projevu. Náležitostí projevu vůle jsou srozumitelnost, určitost,
a v některých případech i forma projevu. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle §35 obč. zák. Pokud nelze uvedený nedostatek odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný.
Je nepochybné, že ujednání čl. IV. smlouvy ze dne 11. 11. 1999 neobsahuje perfektní (dostatečně určitou) dohodu o místě plnění nájemného, není-li najisto postaveno bankovní spojení, tj. číslo účtu a peněžní ústav, umožňující v dohodnutých intervalech zasílat sjednané nájemné žalobcům. I kdyby se prosadil výklad, že nájemné bude hrazeno k rukám žalobců (zásadně komu jinému, než věřiteli), nic by to nezměnilo na závěru, že místem plnění, tj. místem, kde mělo dojít k jeho předání podle §567 odst. 1 obč. zák. v citovaném znění (bez určité dohody o jiném místě plnění), je bydliště nebo sídlo dlužníka. Je-li dohoda o místě plnění neplatná pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.), nastává v této otázce stejná situace, jako kdyby místo plnění nebylo určeno (§567 odst. 1 obč. zák.). Nedostatek potřebné součinnosti věřitelů (žalobců) při předání sjednaného plnění (§522 věta první in fine obč. zák.) znamená, že do prodlení se splněním se nedostal dlužník (§517 odst. 1 věta první obč. zák.a §520 věta první in fine obč. zák.), nýbrž věřitelé. Má-li být totiž splněn výběrný dluh, musí si věřitel plnění v době splatnosti u dlužníka vyzvednout.
Odvolací soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru o neurčitosti (a tím částečné neplatnosti) čl. IV. smlouvy ze dne 11. 11. 1999 (o místě plnění), neboť nájemné mělo být placeno žalovanou bezhotovostně na bankovní účet, který však ve smlouvě uveden nebyl.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. jsou neúspěšní žalobci povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3 a §18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 23.786,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč, a 19% DPH ve výši 4.576,30 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu