ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.4503.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4503/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. P., zastoupené advokátkou, proti žalované L. H., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 39/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. dubna 2007, č. j. 30 Co 836/2006-170, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 5. května 2006, č. j. 5 C 39/2004-144, určil, že „žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí ideálních tří osmin (3/8) a žalovaná podílovou spoluvlastnicí ideální jedné osminy (1/8) nemovitosti, a to budovy - rodinného domu č. p. 18, postavené na pozemku - stavební parcele č. 82, pozemku - stavební parcely č. 82 a pozemku - pozemkové parcely č. 532, vše zapsané na listu vlastnictví č. 1204 pro Katastrální území B. u Ž. B. a obec Ž. B., u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrální pracoviště J. n. N.“ (dále jen „nemovitosti“); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně převedla spolu se svým manželem darovací smlouvou uzavřenou dne 23. 11. 1987 na žalovanou celkem jednu ideální polovinu nemovitostí, a to žalobkyně 3/8 a její manžel, který následně zemřel, 1/8. Spoluvlastníkem další jedné ideální poloviny nemovitostí je syn žalobkyně O. P., který v rodinném domě nebydlí. Žalobkyně se již dříve domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti, eventuelně rozsudku, že žalovaná je povinna uvedené nemovitosti vyklidit z důvodu vrácení daru pro verbální a fyzické napadání žalobkyně
a členů její rodiny syny žalované. Rozsudkem Okresního soudu v J. n. N. ze dne 17. 1. 2000, č. j. 14 C 742/99-60, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2000, byla žaloba zamítnuta, neboť nebylo prokázáno, že se žalovaná vůči žalobkyni, popř. členům její rodiny chovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Žalobou, podanou u soudu prvního stupně dne 14. 10. 2004, která byla žalované doručena dne 21. 10. 2004, žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení daru s odůvodněním, že se vztahy mezi nimi výrazně zhoršily poté, co se k žalobkyni nastěhoval její syn J. P. Žalovaná se nepodílí odpovídajícím způsobem na úhradě nákladů na užívání domu. Odmítá zřídit dvě odběrová místa elektrické energie a přípojku k vodovodnímu řádu, takže žalobkyni v její místnosti téměř neteče voda. Žalovaná jí neposkytuje žádnou péči, i když je vysokého věku a nemocná. V roce 2004 na podzim znemožnila vytápění její místnosti tím, že bez jejího souhlasu přerušila potrubí ústředního vytápění. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru,
že vzájemné vztahy účastnic a členů jejich rodin nejsou dlouhodobě dobré. Situace
se zhoršila poté, co žalobkyně bez souhlasu žalované nastěhovala do domu syna J. P., který pod vlivem alkoholu vyvolává konflikty a žalovanou napadá vulgárními výrazy, přičemž žalobkyni jeho chování nevadí. V reakci na to žalovaná a členové její rodiny se dopouštějí vůči žalobkyni rovněž slovních vulgarit. Žalobkyni se podařilo prokázat jediný ze skutků, kterého se vůči ní měla žalovaná dopustit, a to že v období prvních mrazů v roce 2004 odřízla trubky ústředního topení. Žalovaná tak učinila poté, co bezvýsledně vyzvala spoluvlastníka nemovitosti, aby přispěl na výměnu stávajícího kotle, který byl starý, prohnilý a tekl, za nový. Žalobkyně, které to předem neoznámila, byla nucena (ve vysokém věku a při svém zdravotním stavu - nemohoucnosti) urychleně situaci řešit odchodem z domova k synovi a následně zapůjčením kamínek od sestry.
V tomto jednání žalované vůči žalobkyni soud prvního stupně shledal hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění - dále jen „obč. zák.“.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 30 Co 836/2006-170, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění, dospěl k odlišnému právnímu závěru. I přesto, že žalovaná odřízla trubky ústředního topení bez vědomí žalobkyně v období prvních mrazů a vystavila ji situaci, kterou musela ve vysokém věku a v nepříznivém zdravotním stavu řešit, dospěl k závěru, že žalovaná sice jednala v rozporu s dobrými mravy, nejednalo se však o hrubý rozpor s dobrými mravy ve smyslu §630 obč. zák. Přihlédl totiž k tomu, že kotel byl starý, prohnilý a tekl, že další podílový spoluvlastník k žádosti žalované odmítl přispět na jeho výměnu a že vzájemné vztahy účastnic byly ovlivněny celkovou napjatou situací a problematickými vztahy členů jejich rodin.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že jednání žalované nedosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů. Má za to, že jednání žalované bylo nedovolenou svépomocí a že negativní dopad jejího jednání nemůže snížit a ani ospravedlnit skutečnost, že kotel byl ve špatném stavu (nicméně stále funkční), že bratr žalované O. P. (syn žalobkyně), jakožto druhý spoluvlastník, nepřispěl na jeho výměnu a že vztahy mezi rodinou žalované a synem žalobkyně J. P. byly napjaté. Je přesvědčena, že ze strany žalované se jednalo o odvetné jednání se záměrem způsobit jí co nejcitelnější újmu. Kdyby žalovaná svým jednáním sledovala pouze cíl vyřešit situaci ohledně topení, mohla kotel vyměnit na jaře nebo v letních měsících. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Své jednání nepovažuje za nedovolenou svépomoc. Uřezání trubek ústředního vytápění nebylo vedeno záměrem způsobit žalované co nejcitelnější újmu, neboť by toho nebyla vůči své matce schopna. Jejím cílem bylo pouze vyřešit situaci ohledně topení. Na svůj záměr předem upozorňovala.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. červencem 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., jímž byla s účinností ode dne
1. 7. 2009 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení
(§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z těchto vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobkyní obsahově vymezen,
a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalobkyně nastolila k dovolacímu přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že zjištěné chování žalované nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Dovolací soud se opakovaně vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle §630 obč. zák. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod č. C 276/3, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované
v Souboru, pod č. C 1883/25, a ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, pod č. C 2503/28). Rozhodovací praxe dovolacího soudu
se ustálila v názoru, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování
ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce), a které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy.
V dané věci bylo prokázáno, že trubky topení byly odřezány bez vědomí žalobkyně, která situaci řešila odchodem k synovi a zapůjčením kamínek. Takové chování žalované se bezesporu příčí dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi matkou a dcerou určuje, jaký má být jejich obsah. Z dikce §630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen „prosté“ chování v rozporu s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování hrubě porušující dobré mravy.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné chování žalované vůči žalobkyni nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z hlediska rozsahu „závadnosti\". Nelze přehlédnout,
že k odříznutí trubek došlo za situace, kdy kotel byl nevyhovující a další spoluvlastník nemovitosti O. P., který žalobkyni umožňuje bydlet v nemovitosti, byl na nutnost výměny kotle opakovaně upozorňován a o problému s topením věděl. Žádost žalované, aby přispěl na jeho výměnu, však odmítl. K jednání žalované došlo za dlouhodobě vypjaté atmosféry, kdy k narušenosti vzájemných vztahů napomohla sama žalobkyně tím, že bez souhlasu žalované coby spoluvlastnice nastěhovala do domu J. P., který se pod vlivem alkoholu chová k žalované a členům její rodiny nepřátelsky a vyvolává konflikty. Za takového stavu tudíž nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že zjištěný skutkový stav věci posoudil v rozporu s §630 obč. zák.
Z řečeného vyplývá, že se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšné žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.957,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou
je advokátka povinna z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu