ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1615.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1615/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalované M. H., zastoupené advokátem, o zaplacení 119.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 150/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. června 2006, č. j. 19 Co 1334/2006-121, takto:
Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.737,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2006, č. j. 24 C 150/2005-90, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 119.000,- Kč „se zákonným úrokem z prodlení ode dne 11. 4. 2005 do zaplacení“; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne
9. 2. 2001 uzavřela se společností T. s. r. o. smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem byla budoucí koupě bytové jednotky č. 8 ve II. nadzemním podlaží domu dosud bez čísla popisného v ulici N. v Č. B. Podle citované smlouvy mohla žalovaná tento byt užívat a přenechat jej do nájmu, což dne 26. 2. 2001 uzavřením nájemní smlouvy se společností R. B. spol. s r. o. učinila; obě shora uvedené smlouvy shledal soud prvního stupně neplatnými. V období od 1. 5. 2001 do konce srpna 2003 žalobkyně byt užívala na základě smlouvy se svým zaměstnavatelem – R. B. spol. s r. o. – který za toto užívání platil žalované měsíčně částku 7.000,- Kč, přičemž v listopadu a v prosinci 2001 a po celý rok 2002 mu žalovaná na úhradu nájemného přispívala měsíčně částkou 1.590,- Kč. Až dne 11. 8. 2003 se společnost R. B. spol. s r. o. dozvěděla od F. P. – správce konkursní podstaty úpadce T. s. r. o., že žalovaná v době uzavření nájemní smlouvy nebyla vlastnicí uvedené nemovitosti, ani nedisponovala jiným titulem, který by jí opravňoval k uzavření nájemní smlouvy. Správce konkursní podstaty neuplatnil vůči společnosti R. B. spol. s r. o. nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu dlužného nájemného, jelikož věřitelský výbor považoval za amorální, chtít peníze od lidí, kteří již do koupě bytu investovali své finanční prostředky. Z tohoto důvodu
(a zároveň na základě žádosti žalobkyně) společnost R. B. spol. s r. o. žalobkyni postoupila bezúplatně smlouvou ze dne 5. 4. 2005 svou pohledávku vůči žalované ve výši 189.000,- Kč představující zaplacené nájemné v období od června 2001 do srpna 2003. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nemohla uzavřít platně nepojmenovanou smlouvu s jednatelem společnosti T. s. r. o., neboť jejím předmětem byla dosud k užívání nezpůsobilá bytová jednotka v nezkolaudovaném domě. Nemohla s ní disponovat a pronajmout ji společnosti R. B. spol. s r. o. Na základě neplatné nájemní smlouvy žalovaná obdržela částku 189.000,- Kč, čímž získala bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu. Je proto povinností účastníků neplatné smlouvy vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Žalovaná ovšem v řízení nemůže uplatňovat úhradu za zkonzumované užívání bytové jednotky vůči žalobkyni, neboť žalovaná není aktivně legitimována k vymáhání tohoto nároku; takový nárok může uplatnit jen správce konkursní podstaty úpadce T. s. r. o. S odkazem na §107 odst. 2 obč. zák. neshledal soud prvního stupně důvodnou námitku promlčení. Na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. dovodil, že výkon práva žalobkyně na vydání plnění z neplatné smlouvy s ohledem na okolnosti případu odporuje dobrým mravům a soudní ochranu jejímu požadavku tak odepřel.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. června 2006, č. j.
19 Co 1334/2006-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze shodných skutkových zjištění, ztotožnil se se závěrem, že žalovaná nebyla oprávněna uzavřít se společností R. B. spol. s r. o. smlouvu o nájmu sporné bytové jednotky a tato smlouva je proto neplatná. Protože na základě neplatné smlouvy již došlo ke vzájemnému plnění, je vztah z této neplatné smlouvy vztahem synallagmatickým, což znamená, že žalovaná je povinna vrátit firmě R. B. spol. s r. o. částku 189.000,- Kč, kterou ji tato firma podle neplatné smlouvy na nájemném vyplatila, oproti povinnosti této firmy vydat žalované finanční ekvivalent plnění poskytnutého formou užívacího práva ke sporné bytové jednotce. Jestliže společnost R. B. spol. s r. o. postoupila bezplatně smlouvou ze dne 5. 4. 2005 žalobkyni svou pohledávku vyplývající
ze synallagmatického vztahu, kde její právo na plnění je podmíněno povinností
ke vzájemnému plnění, potom žalobkyně jako postupník může požadovat zaplacení žalované částky s příslušenstvím jen oproti povinnosti vrátit žalované to, co by – nedošlo-li by k postoupení pohledávky – měla uvedená firma vrátit žalované z titulu spotřebovaného užívání předmětné bytové jednotky. Jelikož není rozhodující, kdo byl skutečným vlastníkem nezkolaudované bytové jednotky, nýbrž jen to, že na základě neplatné smlouvy mají její smluvní strany povinnost navzájem vrátit si vše, co podle ní dostaly (§457 obč. zák.), přičemž účastníky neplatné smlouvy byli žalovaná a R. B. spol. s r. o., se odvolací soud neztotožnil se závěrem o nedostatku aktivní legitimace žalované k vydání takového „protiplnění“. Domáhá-li se žalobkyně zaplacení částky 119.000,- Kč podle smlouvy o postoupení pohledávky, aniž v žalobě vyjádřila skutečnost, že tak činí oproti své povinnosti zaplatit žalované hodnotu plnění, které získala užíváním sporné bytové jednotky bez platné smlouvy firma R. B. spol. s r. o., nemůže být její žaloba úspěšná. Otázkou aplikace §3 odst. 1 obč. zák se tak odvolací soud vůbec nezabýval.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam
pro řešení otázky, zda v případě postoupení pohledávky jen jedné ze smluvních stran
na vydání plnění z neplatné smlouvy lze žalobě vyhovět, není-li v ní vyjádřena vzájemnost vrácení plnění, které podle takové smlouvy tato smluvní strana obdržela od druhé smluvní strany. Dovolatelka není srozuměna se závěrem, že s ohledem na synallagmatický charakter závazku vyplývajícího z neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností R. B. spol. s r. o. má (jako postupník) povinnost „vydat žalované jako účastnici neplatné nájemní smlouvy to, oč se tato firma na základě neplatné smlouvy obohatila, což je ta skutečnost, že měla po určitou dobu předmětnou bytovou jednotku k dispozici“. Odvolací soud pominul, že žalobkyni byla postoupena pouze pohledávka včetně jejího příslušenství, ale žádné povinnosti. Jeho argumentace je založena na závěru, že žalované se má dostat vrácení ceny plnění za užívání předmětné bytové jednotky, ačkoliv nebyla oprávněna s touto jednotkou disponovat; nemůže být proto oprávněna k přijetí plnění podle §458 odst. 2 věty druhé obč. zák. Dospěl-li odvolací soud ke shora uvedeným závěrům, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zároveň měl žalobkyni poučit o tom, že petit žaloby neodpovídá vzájemné restituční povinnosti vyplývající z neplatné nájemní smlouvy.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným. Dovolání tedy může být – ve smyslu citovaného ustanovení – přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Z hlediska právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně podmínil právo na úhradu postoupené pohledávky (zaplaceného nájemného) její povinností vydat plnění, které získala společnost R. B. spol. s r. o. (postupitel) z neplatné smlouvy užíváním bytové jednotky.
Již v rozsudku ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, Nejvyšší soud přijal závěr, že pouze účastníci neplatné smlouvy jsou věcně legitimování k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §457 obč. zák., a to bez ohledu na skutečnost, zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy. Dovolatelkou předestřená otázky aktivní legitimace žalované k vydání vzájemného plnění z neplatné smlouvy tak již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nesplňuje kritérium zásadního významu.
Naopak otázka postoupení pohledávky na vydání plnění z neplatné smlouvy jedním z účastníků smlouvy se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím nevyskytla. Pro řešení této otázky má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam a dovolání
je tak podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. však dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a – mimo výhradu, že se jí nedostalo ze strany soudu poučení o nutnosti vyjádřit v petitu žaloby vzájemnou vázanost plnění – ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, žalobkyně spatřuje v absenci poučení soudem, aby za situace, kdy je žalováno na zaplacení částky představující plnění z neplatné nájemní smlouvy, upravila žalobní petit tak, aby vyjadřoval synallagma, tedy zákonnou podmíněnost uplatněného nároku povinností vrátit plnění přijaté podle neplatné smlouvy.
Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) nikterak nepochybily, jestliže v naznačeném směru žalobkyni poučení neposkytly. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 30. prosince 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 87/2000 formuloval právní závěr, podle něhož vyžaduje-li ustanovení hmotněprávního předpisu k úspěšnému uplatnění práva, aby žalobní návrh obsahoval povinnost k vzájemnému plnění, není vadou řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. [nyní §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže soud žalobce nepoučil, že žaloba bude neúspěšná, nedoplní-li ji v tomto směru. Z uvedeného je tak zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných §451 obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu §457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). Vzájemná podmíněnost a vázanost práv a povinností vyplývající z §457 obč. zák. znamená, že právo účastníka smlouvy na plnění je podmíněno jeho povinností plnit druhému účastníkovi; povinnost poskytnout si vzájemná plnění musí být splněna současně, tj. ke stejnému okamžiku, k němuž se účastníci neplatné smlouvy vypořádávají. Jestliže ustanovení hmotného práva v takovém případě váže povinnost plnění jednoho z účastníků na povinnost druhého z nich, pak žádný z účastníků se nemůže svého nároku úspěšně domáhat, jestliže žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby tuto vzájemnou vázanost restituční povinnosti mohl vyjádřit ve výroku svého rozsudku, aniž by tak překročil návrh (§153 odst. 2 o. s. ř.). Jinak řečeno, žalobě na plnění z tohoto synallagmatického závazku nemůže být vyhověno, jestliže žaloba sama nebo vzájemný návrh žalovaného neváží požadované plnění na povinnost žalobce k odpovídajícímu plnění (není-li žadatelem deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám).
Je potřeba připomenout, že za synallagmatický lze vztah z neplatné či zrušené smlouvy považovat, jen došlo-li již na jejím základě k (vzájemnému) plnění obou smluvních stran,
a naopak, o takový vztah nepůjde poté, co jedna ze smluvních stran závazek vrátit druhé vše, co podle smlouvy dostala, dobrovolně splnila. Jestliže si smluvní strany podle takové smlouvy vzájemně plnily, ačkoli smlouva je posléze posouzena jako právní úkon absolutně neplatný
(§39 obč. zák.), a jestliže – podle citovaného §457 obč. zák. – je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, pak to v případě neplatné nájemní smlouvy logicky znamená, že nájemce je povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním bytové jednotky, a pronajímatel prospěch, nabytý inkasováním nájemného (srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněný
pod číslem 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha ustanovení §457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení
o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho,
oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným (srovnej Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 28. 3. 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněnou pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002).
Ze shora uvedených závěrů vychází dovolací soud i při zodpovězení dovoláním předestřené otázky.
Nelze vyloučit, aby nájemce (postupitel), který podle neplatné nájemní smlouvy plnil, smluvně postoupil svou pohledávku na vydání plnění z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) představující zaplacené nájemné třetí osobě (postupníkovi). Žalobě na vydání takového plnění postupníkovi ovšem může být vyhověno jen za předpokladu, že vzájemný závazek postupitele (R. B. spol. s r. o) vůči druhé smluvní straně (žalované) byl již dříve dobrovolně splněn nebo jestliže žaloba sama či vzájemný návrh žalované váží požadované plnění žalobkyně na její povinnost k odpovídajícímu protiplnění; žalobkyně tak musí zajistit (např. smlouvou o převzetí dluhu podle §531 obč. zák. nebo dohodou o přistoupení k závazku podle §533 obč. zák.), aby právo na plnění bylo vázáno na její povinnost vrátit žalované vše, co na základě neplatné smlouvy postupitel od druhé smluvní strany sám obdržel. Jen tak lze totiž dosáhnout to, aby se strany neplatné smlouvy (z nichž jedna svou pohledávku na vydání plnění postoupila) vzájemně vypořádaly ke stejnému okamžiku, a žalobkyni – s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v R 26/1975 – bylo možno přiznat vrácení jen toho, oč jí požadované peněžité plnění přesahuje peněžitou náhradu za plnění poskytnuté podle smlouvy žalovanou postupiteli.
Nemůže-li být žalobě na plnění ze synallagmatického závazku vyhověno, pokud není žalobkyní požadované plnění vázáno na její povinnost k odpovídajícímu plnění žalované (srovnej rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 327/2006), je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsaného advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 4. a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částkou 13.765,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 300,- Kč a částka 2.672,35 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu