ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1806.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1806/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce R. K., proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 886/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2006, č. j. 7 Co 2965/2005-412, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2006, č. j. 7 Co 2965/2005-412, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. dubna 2005, č. j. 9 C 886/2003-305, ve spojení s usnesením ze dne 26. října 2005, č. j. 9 C 886/2003-373, tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20. 5. 2000 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalovanou a žalobcem, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 18. 2. 2000 domáhal (mimo jiné) vůči žalované, R. B., M. H. a R. K., aby mu společně a nerozdílně zaplatili 450.000,- Kč s 36 % úrokem z prodlení od 16. 7. 1998 do zaplacení. Požadavek odůvodnil tím, že kupní smlouvou ze dne 2. 7. 1998 mu žalovaná prodala osobní automobil Š. O. k. za 450.000,- Kč. Koupi zprostředkoval R. K., jenž se prokazoval plnou mocí udělenou žalovanou, opravňující jej k přihlášení tohoto vozu na dopravním inspektorátu, a který předložil fakturu firmy A. s. r. o. dokládající vlastnictví žalované, jakož i všechny příslušné doklady (velký technický průkaz, záruku mobility, Non stop service, servisní knížku, návod k obsluze vozidla a autorádia, autorádiopas, rádiokartu a klíče). Přitom zatajil, že faktura je falešná. Dne 15. 7. 1998 byl žalobce nucen vozidlo i s doklady vydat orgánům policie. Žalovaná věděla, že podepisuje falešnou kupní smlouvu, neboť vozidlo bylo prozatím předmětem leasingové smlouvy a nebylo v jejím vlastnictví. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 16. prosince 1999, č. j. 18 T 12/99-3023, byli pod bodem 12. R. B., M. H. a R. K. uznáni vinnými z trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Za škodu, která žalobci jejich jednáním a jednáním žalované vznikla, odpovídají všichni společně a nerozdílně.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č. j. 9 C 886/2003-305, ve znění usnesení ze dne 14. června 2005, č. j.
9 C 886/2003-331, a ze dne 26. října 2005, č. j. 9 C 886/2003-373, uložil R. K. a M. H., aby žalobci společně a nerozdílně zaplatili 450.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20. 5. 2000 do zaplacení (výrokem I.), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s R. K. a M. H. žalobci částku 450.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 7. 1998 do zaplacení (výrokem III.) a zamítl žalobu, aby R. B. byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s R. K. a M. H. žalobci částku 450.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 7. 1998 do zaplacení (výrokem IV.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela se společností I. L., a. s. leasingovou smlouvu o nájmu osobního automobilu Š. O. k. Následně v zastoupení R. K. jej prodala žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 2. 7. 1998 za částku 600.000,- Kč, ze které žalobce vyplatil 450.000,- Kč R. K. Ten se prokazoval plnou mocí žalované, opravňující jej k přihlášení vozidla na dopravním inspektorátu a fakturou firmy Autopartner, s. r. o., jež byla fingovaná. Inkasované finanční prostředky Radek Král a Marek Horníček použili pro svou osobní potřebu. Žalobce vydal dne 15. 7. 1998 vozidlo orgánům policie, neboť zde bylo důvodné podezření, že pochází z trestné činnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 16. prosince 1999, č. j. 18 T 12/99-3023, byli M. H. společně s R. K. uznáni vinnými, že prostřednictvím R. B. navedli žalovanou, aby uzavřela leasingovou smlouvu s firmou I. L., a. s., jejímž předmětem byl osobní automobil Š. O. k.; žalovaná byla stejným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře zproštěna obžaloby, která ji vinila ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se měla dopustit tím, že z podnětu shora uvedených spoluobžalovaných uzavřela předmětnou leasingovou smlouvu se společností I. L., a. s. a následně byl pronajatý vůz prodán firmě žalobce-K. M. F. M. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že nebyla-li žalovaná vlastnicí prodávaného vozidla, je kupní smlouva ze dne 2. 7. 1998 absolutně neplatná. Plnění, které bylo podle ní žalobcem poskytnuto, není povinna vydat žalovaná, neboť kupní cenu obdržel R. K. a nikoliv žalovaná. K bezdůvodnému obohacení tak došlo na straně M. H. a R. K. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětem řízení nebyl nárok žalobce na náhradu škody, nýbrž na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 a §457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. února 2006, č. j. 7 Co 2965/2005-412, ve vztahu k žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil
jí povinnost, zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20. 5. 2000
do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci potud, že na úkor žalobce získala žalovaná bezdůvodné obohacení, které je povinna mu podle §451 obč. zák. vydat. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že na základě neplatné smlouvy žalovaná prodala žalobci vozidlo, jehož nebyla vlastnicí, a musí tak vydat, co na jejím základě získala. Dodal přitom, že „ke vzniku odpovědnosti za bezdůvodné obohacení musí být splněny předpoklady, a to vznik škody, protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
a vznikem škody a zavinění“. Na základě tohoto východiska dospěl k závěru, že všechny „tyto předpoklady“ byly splněny, jelikož je nepochybné, že na straně žalobce vznikla škoda spočívající v zaplacené kupní ceně vozidla, podmínka protiprávního jednání žalované
je naplněna tím, že uzavřela kupní smlouvu, ačkoliv věděla, že vozidlo nevlastní. Mezi protiprávním jednáním a majetkovou újmou je dána příčinná souvislost, neboť nebýt neplatné kupní smlouvy, nepřevzala by žalovaná kupní cenu a žalobci by nebyla způsobena žádná škoda. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za rozhodující, komu byla kupní cena vyplacena, ale kdo byl smluvní stranou neplatné smlouvy. I přesto, že za žalovanou kupní smlouvu uzavřel R. K. (jenž zároveň převzal kupní cenu), podstatným odvolací soud shledal, že žalobce plnil na základě neplatné smlouvy, jejíž druhou smluvní stranou byla žalovaná; proto se na úkor žalobce nemohl obohatit R. K., ale žalovaná.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalovaná (dále též „dovolatelka“) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. namítá nesprávnost skutkového závěru, že získala z trestné činnosti spoluobžalovaných finanční prostředky ve výši 450.000,- Kč, neboť spornou částku nikdy nedostala. Právní posouzení věci považuje za nepřezkoumatelné, jelikož odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí posoudil požadavek žalobce jako nárok na náhradu škody podle §420 a násl. obč. zák. a zároveň jej poměřil ustanoveními o bezdůvodném obohacení podle §451 obč. zák. Odkazujíc na výsledky trestního řízení dovolatelka uzavírá, že nárok
na náhradu škody nemůže být vůči ní důvodný, neboť nebylo prokázáno její zavinění
na vzniku tvrzené škody. Neobdržela-li z titulu neplatné kupní smlouvy žádnou finanční částku, bezdůvodně se neobohatila a není proto povinna bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Jestliže je v souvislosti s podvodným jednáním podle §39 obč. zák. absolutně neplatná leasingová smlouva se společností I. L., a. s., jakož i následná kupní smlouva, je podle dovolatelky rovněž neplatné zmocnění k převzetí peněz. S tímto odůvodněním navrhla, aby byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve vztahu k její osobě zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce obsahově navrhl zamítnutí dovolání. Přestože má zato, že povinnost zaplatit mu částku 450.000,- Kč měla být žalované uložena společně a nerozdílně s R. K. a M. H., a že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda je sporný nárok škodou nebo bezdůvodným obohacením, rozhodnutí považuje za věcně správné.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny.
Ačkoliv dovolatelka avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti výhradou nepřezkoumatelnosti právního posouzení věci odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil tzv. jinou vadou.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které jej činí nepřezkoumatelným.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Žalované lze přisvědčit, že odvolací soud nepostupoval v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř., neboť podle odůvodnění napadeného rozhodnutí právní posouzení věci založil na dvou závěrech: na naplnění podmínek odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. a na aplikaci §451 obč. zák. Jde přitom o dvě samostatné právní normy, jejichž současná aplikace, vycházející z jediného skutku, je vyloučena; právní posouzení věci založené na závěru o důvodnosti žaloby jak z titulu odpovědnosti za škodu, tak i odpovědnosti za bezdůvodné obohacení činí takové rozhodnutí nesrozumitelným a tudíž nepřezkoumatelným. Nepřezkoumatelnost právního posouzení věci v důsledku jeho nejednoznačnosti v tom směru, zda požadovaná částka je škodou nebo bezdůvodným obohacením, brání dovolacímu soudu posoudit jeho správnost, a řízení před odvolacím soudem je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud nemohl přehlédnout, že ačkoli se žalobce domáhal, zaplacení sporné částky vůči R. K., M. H., R. B. společně a nerozdílně s žalovanou, bez přihlédnutí k důsledkům vyplývajícím ze skutečnosti, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo již pravomocně rozhodnuto o povinnosti R. K. a M. H. uhradit žalobci společně a nerozdílně částku 450.000,- Kč s příslušenstvím, a o zamítnutí žaloby proti R. B., napadeným rozsudkem uložil žalované samostatně povinnost zaplatit tutéž částku 450.000,- Kč s příslušenstvím. Tím v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. překročil žalobní požadavek a řízení tak zatížil další vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje; skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Požadoval-li žalobce, aby žalovanou částku 450.000,- Kč s příslušenstvím zaplatili společně a nerozdílně R. K., M. H., R. B. a žalovaná, potom nabude-li právní moci rozsudek soudu prvního stupně, jímž je R. K. a M. H. uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 450.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20. 5. 2000 do zaplacení, a žaloba vůči R. B. je zamítnuta, lze měnícím rozsudkem odvolacího soudu ve vztahu k žalované rozhodnout jen tak (aniž by došlo k překročení žaloby), že je povinna zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně s R. K. a M. H., jímž byla tato povinnost uložena již pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně.
Sluší se podotknout, že již v rozhodnutí ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že pouze účastníci neplatné smlouvy jsou věcně legitimováni k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podle §457 obč. zák., a to bez ohledu na skutečnost, zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného (toto rozhodnutí obstálo i v ústavní rovině, jelikož podanou ústavní stížnost Ústavní soud ČR usnesením ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 366/05, odmítl). Pro souzenou věc to znamená, že jen účastníci neplatné kupní smlouvy jsou povinni navzájem si vrátit plnění, která podle ní obdrželi. Správně přitom odvolací soud dovodil, že žalobce svůj (synallagmatický) závazek splnil tím, že koupené vozidlo vydal orgánům činným v trestním řízení, přičemž žalovaná musí vrátit (vydat) žalobci zaplacenou kupní cenu. Z pohledu těchto závěrů skutkové zjištění, zda žalovaná fakticky získala z neplatné kupní smlouvy finanční prostředky ve výši 450.000,- Kč nebo je získala třetí osoba, není pro rozhodnutí věci rozhodující.
Dovolatelce se tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu