ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.34.2009.1
sp. zn. 4 Tz 34/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. června 2009 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. V., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 115/1991, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 115/1991, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1991 v neprospěch obviněného A. V.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 262/1951-T byl A. V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/50 Sb., kterého se dopustil tím, že dne 1. 11. 1951 v B., odvolávaje se na své náboženské přesvědčení – S. J. – odepřel převzíti vojenskou výstroj a výzbroj a podrobit se vojenskému výcviku, čímž se úmyslně vyhýbal služební povinnosti a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, se zápočtem vazby od 4. 11. 1951 do 30. 11. 1951. Rozsudek se stal pravomocným dnem vyhlášení 30. 11. 1951, neboť vojenský prokurátor a obviněný A. V. se vzdali opravných prostředků.
Vzhledem ke skutečnosti, že A. V. zemřel dne 11. 1. 1986, požádala dne 31. 7. 1991 o jeho rehabilitaci dcera J. L.-G. podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 115/1991 tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 262/1951-T byl zrušen dle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Současně bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 1991 sp. zn. 2 Rtv 115/1991 ve věci A. V. rozhodl podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že A. V. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle článku V z důvodu části II článku III rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii, bylo zastaveno jeho trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že dne 1. 11. 1951 v B. odmítl převzíti vojenskou výstroj a výzbroj a podrobit se vojenskému výcviku odvolávaje se na své náboženské přesvědčení – S. J., v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.
Citované usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991 nenabylo právní moci, neboť obhájce obviněného dne 19. 1. 1992 požádal o pokračování v řízení o soudní rehabilitaci, kdy podání bylo doručeno bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně dne 20. 1. 1992. Na základě výše uvedené žádosti o pokračování řízení, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v hlavním líčení konaném dne 13. 2. 1992 rozsudkem sp. zn. 2 Rtv 115/1991 tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 262/1951-T, kterým byl A. V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. z důvodu §227 tr. ř. neuložil tomuto žádný trest.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného A. V. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 115/1991.
Ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950. V návaznosti na toto usnesení bývalého vojenského obvodového soudu jsou pak vadná i další výše uvedená rozhodnutí tohoto soudu.
Stěžovatel poukázal na obsahové znění jednotlivých zákonných ustanovení a dovodil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení podle nich důsledně nepostupoval. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je jednoznačně patrno, že bylo vycházeno ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu základní právo obviněného z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv platné pro Československou republiku od 10. 12. 1948, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.
Nezákonné je již vydané usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 115/1991, jímž byl zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 pouze ve výroku o trestu nikoliv již i ve výroku o vině. Od tohoto pochybení se odvíjí vadnost i následně vydaných rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně.
Vzhledem k uvedenému je podle stěžovatele třeba usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 115/1991, hodnotit jako rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněného zemř. A. V. ve výše uvedených ustanoveních.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 115/1991 byl v neprospěch obviněného A. V. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. a v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbudou podkladu. Následně pak stěžovatel navrhl, aby bylo postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř. a věc byla přikázána Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě podané žádosti prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení přezkoumal původní odsouzení obviněného a konstatoval, že výrok o vině je bezchybný. Obviněný se kromě jiných důkazů ke svému jednání doznal, přičemž se hájil svým náboženským přesvědčením S. J. Při ukládání trestu však bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že obviněný žil řádným životem, nebyl soudně trestán a šlo u něho o porušení platných zákonů výhradně v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Soud proto uzavřel, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě A. V., odsouzeného v roce 1951 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci §14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 115/1991 tak byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného A. V., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992 sp. zn. 2 Rtv 115/1991. Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu na soudní rehabilitaci obviněného A. V. podle zák. č. 119/1990 Sb. v platném znění, přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec