infNsTyp,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.07.2009, sp. zn. 6 Tdo 738/2009 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.738.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.738.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 738/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2009 dovolání, které podal obviněný P. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. 3 To 837/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 255/2007, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 1 T 255/2007, byl obviněný P. V. uznán vinným trestnými činy: - loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [pod bodem ad 1) výroku], - krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. [pod body ad 4), 6) až 8) výroku], - loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [pod body ad 5), 9) až 11), 13) až 24), 26), 27) výroku], - neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. [pod bodem ad 23) výroku], - řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. [pod bodem ad 25) výroku], - vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [pod bodem ad 28) výroku], a to vše na pokladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byla zabrána plynová pistole ME 9 model PARA, uložená na pracovišti – I. p. z., s., v. a d. Podle §228 odstavec 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů, a to blíže specifikovaných na str. 13 a 14 rozsudku, na náhradu škody. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněných M. O., M. B. a P. H. Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění P. V. a M. O. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. 3 To 837/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuta. Citované rozhodnutí odvolacího soudu (výrok ohledně své osoby) ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný P. V. (dále je „obviněný“) prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku i na nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku. Obviněný připomněl dosavadní průběh trestního řízení. Nesprávné hmotně právní posouzení soudy obou stupňů shledal v právní kvalifikaci svého jednání spáchaného jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Podotkl, že v rámci své obhajoby zpochybňoval v odvolání i sporné okolnosti skutkové povahy, zejména rozsah odcizených věcí u některých krádeží a průběh incidentu u trafiky v O. dne 13. 5. 2007 pod body 27) a 28) rozsudečného výroku. Jelikož si je vědom rozsahu přípustných dovolacích důvodů, tak setrvává pouze na námitce, která se týká použité právní kvalifikace. Dále obviněný zdůraznil, že proti kvalifikaci předmětných skutků jako trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. nemá výhrad. Nesouhlas však vyslovil s posouzením podle §41 odst. 1 tr. zák. Připomněl, že trestní zákon označuje za zvlášť nebezpečného recidivistu pachatele, který je opětovně odsuzován pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, pokud tato okolnost podstatným způsobem zvyšuje nebezpečnost činu pro společnost. Formální znak zvlášť nebezpečné recidivy je u jeho osoby dán předchozím odsouzením. Materiální znak, tj. podstatné zvýšení nebezpečnosti činu pro společnost, však není naplněn. Obviněný poznamenal, že tento znak okresní soud dovodil z vyššího počtu útoků, kterých se dopustil a poukázal i na jeho pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Ostravě se materiální stránkou zvlášť nebezpečné recidivy zabýval na str. 6 a 7 napadeného usnesení, přičemž uvedl několik argumentů, které jej vedly ke stejnému právnímu hodnocení. Předně se jednalo o předchozí odsouzení k nepodmíněným trestům odnětí svobody a jejich výkony, kdy odvolací soud dovodil, že byl na svobodě jen omezenou dobu, s čímž lze souhlasit. Taktéž konstatoval, že v této době odvolatel nežil řádným životem, což podle soudu prokazuje vysoký stupeň jeho narušenosti a absolutní absenci výchovného působení předchozích trestů. Tento názor obviněný odmítl. Připomněl, že na svobodě byl v době od 11. 6. 2003 do 26. 1. 2004 a od 6. 1. 2005 do 13. 5. 2007, jak to vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení. Vytýkané trestné činnosti se začal dopouštět až na konci roku 2006, loupeží až od 25. 1. 2007 (kromě loupeže z 9. 7. 2006 uvedené v rozsudku okresního soudu pod bodem 1), která byla v té době naprostou výjimkou). Tyto skutečnosti znamenají, že přibližně druhou polovinu roku 2003, celý rok 2005 a podstatnou část roku 2006, kdy byl na svobodě, se nedopouštěl žádného protiprávního jednání. Podle mínění obviněného zvyšují časové souvislosti společenskou nebezpečnost jeho jednání v tom smyslu, že je namístě uložit vyšší trest v rámci základní sazby, ale neodůvodňují aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Z toho, jak dlouho žil řádným způsobem života, lze naopak dovodit, že si vzal z předchozích trestů ponaučení, byť jen na určitou dobu. V dovolání obviněný rovněž uvedl, že sice byl v minulosti vícekrát odsouzen, ale pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin pouze jedenkrát [rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 7 T 283/2001, pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák.], když takto kvalifikovaného jednání se dopustil pouze jediným útokem. Konstatoval, že formální znak zvlášť nebezpečné recidivy je tudíž dán, ale poměrně slabě. Intenzita naplnění formálních znaků je přitom podle judikatury významným kritériem pro posouzení, zda stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě zvýšen podstatně (srov. rozhodnutí č. 1/1969 Sb. rozh. tr.). Krajský soud poukázal i na to, že se měl dopouštět vytýkaného jednání velmi brutálním způsobem, se způsobeným zraněním poškozenému, za použití zbraně, na frekventovaných místech, často za přítomnosti dalších osob a mnoha útoky v rychlém sledu, což výrazně zvyšuje stupeň nebezpečnosti tohoto jednání pro společnost. V této souvislosti obviněný podotkl, že vůči poškozeným se nikdy nedopouštěl brutálního násilí, zpravidla použil pouhou pohrůžku zbraní. Ke zranění poškozených došlo naprosto výjimečně a nejednalo se o zranění nijak vážná. Obecně lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že tyto okolnosti zvyšují společenskou nebezpečnost spáchaného jednání. Otázkou však je, zda ji zvyšují podstatným způsobem, tj. natolik, aby se to mělo odrazit v aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný označil použitou právní kvalifikaci za nesprávnou a vyslovil domněnku, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ale bez aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Argumenty zdůrazněné odvolacím soudem měly být vyhodnoceny jako přitěžující okolnosti a jeho osobě měl být uložen relativně přísnější trest odnětí svobody, ale v rámci základní, tj. nezvýšené trestní sazby. Institut zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. by měl být používán jen výjimečně, a to u extrémních útoků, nikoli v jeho případě. Za této situace se soudy obou stupňů dopustily pochybení při hmotně právním posouzení věci. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení ve vztahu k jeho osobě a podle §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl. Podáním ze dne 19. 6. 2009 sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v jeho nepřítomnosti. K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah obviněným uplatněných námitek. Připomněla, jak je zvlášť nebezpečná recidiva vymezena v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Konstatovala, že za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán vinným pouze za splnění formálních podmínek (v dovolání nejsou zpochybňovány) a materiálních podmínek (jejich existence je v mimořádném opravném prostředku vytýkána). V podrobnostech poukázala na to, které skutečnosti je potřebné z hlediska naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy posuzovat, a to i s ohledem na soudní judikaturu (např. rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.) a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 396/03. V této souvislosti uvedla, za jaké trestné činy a k jakým trestům odnětí svobody byl obviněný v minulosti odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 7 T 283/2001, a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 72 T 92/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 3 To 733/2004, a rovněž zmínila i další následná odsouzení a výkony trestů odnětí svobody u jeho osoby. Zdůraznila, že dřívějšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. se podle odvolacího soudu obviněný dopustil brutálním způsobem a poškozenému způsobil zranění. Podtrhla, že v mezidobí výkonu trestů odnětí svobody pobýval na svobodě jen omezenou dobu a přitom nežil řádným životem. Státní zástupkyně poznamenala, že již v minulosti před rokem 2003 byl obviněný opakovaně soudně trestán a má sklon k páchání trestné činnosti. V posuzované trestní věci byl souzen pro osm trestných činů. Objektem trestné činnosti obviněného se stala celá škála společenských vztahů, které narušil tak závažným způsobem, že za ně byl souzen. Obviněný se dopustil celkem tří zvlášť závažných úmyslných trestných činů, přičemž jednoho se dopustil značným množstvím útoků (pokračující trestný čin loupeže) a za užití zbraně spolu s další osobou. I trestní minulost prokazuje stupeň narušení jeho osoby, který je značný. Ve vyjádření se státní zástupkyně ztotožnila s názorem soudů obou stupňů, že obviněný je osobou, která má sklony k páchání úmyslné trestné činnosti, a to různého charakteru, téměř vždy se zištným motivem. Podle jejího názoru, a to s ohledem na charakter a závažnost trestných činů, za které již byl obviněný odsouzen, spolu s dalšími rozhodnými skutečnostmi, naplnil i po materiální stránce zákonné požadavky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., a tudíž byl za zvlášť nebezpečného recidivistu uznán v souladu se zákonem. Proto shledala dovolání podané z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněným. Současně zdůraznila, že právnímu posouzení soudy věnovaly náležitou pozornost. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, přicházel podle státní zástupkyně v úvahu pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“. Připomněla, že tato alternativa důvodu dovolání je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř. a může se uplatnit pouze ve spojení s ním. Uzavřela, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů zakotvených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů: g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek v případě odvolání zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. U obviněného však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). V dovolání obviněný vytýká, že u trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným, nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., tj. že je spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista. Tato námitka obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena vytýkanou právní vadou. Předně je potřebné pro úplnost uvést, že jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ostravě obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jednak pod bodem 1) výroku, neboť proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a jednak pokračujícím jednáním pod body 5), 9) až 11), 13) až 24), 26) a 27) výroku, neboť proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Mimo jiné trestné činy dále spáchal pod bodem 28) rozsudečného výroku trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul a spáchal takový čin se zbraní. Ostatně v tomto směru, vůči konstatovanému právnímu posouzení, ani nebyly v dovolání vzneseny žádné námitky. Podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák. Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem. Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu – následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů. V soudním řízení bylo zjištěno, že obviněný byl v minulosti rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 7 T 283/2001, který nabyl právní moci dne 5. 8. 2002, odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který vykonal dne 11. 6. 2003. Pro úplnost lze připomenout, že zmíněný výrok o trestu byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 72 T 92/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 3 To 733/2004, a obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců. Z výkonu tohoto trestu a výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 3 T 308/98, v trvání dvanácti měsíců, byl obviněný podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 1. 2005. sp. zn. 1 Pp 179/2004, za současného stanovení zkušební doby v trvání dvou roků. S poukazem na skutečnosti popsané v předchozím odstavci tohoto usnesení Nejvyššího soudu, není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný se totiž v nyní posuzovaném případě dopustil dvojnásobného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., které spadají do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro takový a jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Pokud jde o splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, tak Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné konstatoval: „Je to v prvé řadě poměrně krátká doba, která uplynula od posledního odsouzení. Obžalovaný byl z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou let, uloženého mu zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 7 T 283/2001, propuštěn dne 11. 6. 2003, nynějších útoků se začal dopouštět v červenci 2006. V mezidobí ovšem od 26. 1. 2004 do 6. 1. 2005 vykonával trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, uložený mu původně v podmíněné formě rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 3 T 308/98, z něj odpykal jedenáct měsíců a deset dnů. Lze tudíž konstatovat, že v onom mezidobí pobýval na svobodě jen omezenou dobu, a i po tuto nežil řádným životem.“ V návaznosti na to odvolací soud připomněl: „Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 5 T 54/2006, byl totiž odsouzen pro trestné činy podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, §257 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, ten nyní vykonává. V této věci se přitom trestné činnosti dopustil dne 11. 7. 2005, což opět znovu dokazuje již vysoký stupeň jeho narušenosti a absolutní absenci výchovného působení předchozích uložených trestů“ (vše na str. 6 napadeného usnesení). V odůvodnění rozhodnutí soud druhého stupně rovněž poukázal i na vysoký stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, a to jak u dříve spáchaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu, tak i nyní posuzovaných zvlášť závažných úmyslných trestných činů. V této souvislosti zdůraznil: „…ve věci Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 7 T 283/2001, byl obžalovaný odsouzen pro trestnou činnost spáchanou velmi brutálním způsobem, se způsobeným zraněním poškozenému, obdobně nelze pominout i způsob provedení nyní projednávané trestné činnosti, kvalifikované podle §234 odst. 1 a §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Ten je velmi agresivní, za použití zbraně, nutno zdůraznit, že útoků se dopouštěl na frekventovaných místech, v hernách, často za přítomnosti dalších osob, dokonce v dopoledních hodinách [bod 27) rozsudku], velmi otrle a na veřejnosti. To nepochybně taktéž výrazně zvyšuje stupeň nebezpečnosti tohoto jednání pro společnost, stejně jako fakt, že jednotlivé útoky následovaly krátce za sebou a ve velkém množství. Zde nelze odhlédnout ani od nepochybně výrazného negativního dopadu jeho jednání na veřejnost jako takovou, kdy jednotliví aktéři incidentů, poškození, pracovníci napadených společností i náhodní svědci jednoznačně museli vnímat takovouto trestnou činnost velmi intenzivně“ (str. 7 napadeného usnesení). Z konstatovaných skutečností je evidentní, že při posouzení, zda byl stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen, bylo u obviněného přihlédnuto jak k délce doby, která uplynula od posledního výkonu trestu odnětí svobody u jeho osoby, tak byly brány v úvahu i další uvedené okolnosti. Současně je potřebné poznamenat, že závažnost jeho jednání spočívala i v tom, že loupeže (s výjimkou jednání ze dne 9. 7. 2006) byly páchány se zbraní – pistolí, a to zpravidla maskovaným obviněným a často za součinnosti maskovaného spoluobviněného M. O. Při takto realizované trestné činnosti je poškozená osoba vystavena mimořádně stresující situaci a utrpěné trauma ji může zatěžovat i velmi dlouho po události. Navíc jeden z trestných činů loupeže byl spáchán osmnácti útoky! Z opisu Rejstříku trestů vyplývá, že kromě posuzované trestní věci, byl obviněný v minulosti soudem osmkrát odsouzen (č. l. 2017-2019 spisu). I když k některým odsouzením nelze přihlížet, tak je nutno vzít v úvahu, že jde o osobu, která má výrazné sklony k páchání úmyslné trestné činnosti majetkového charakteru, jak je zjevné ze všech předchozích odsouzení. V případě obou trestných činů vydírání, a to v minulosti spáchaného i nyní posuzovaného, obviněný jednal ve vyšší formě zavinění – v úmyslu přímém podle ustanovení §4 písm. a) tr. zák., což platí i pro dva spáchané trestné činy loupeže. S ohledem na dřívější množství úmyslné trestné činnosti nelze jeho osobu hodnotit kladně. I když byl obviněný za předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin [vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák.] odsouzen v roce 2002, tak je nutno zdůraznit, že z důvodu následných výkonů trestů odnětí svobody měl značně omezené možnosti další trestnou činnost páchat. „Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, jež uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu“ (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Ostravě v rozporu s trestním zákonem, když v rozsudku uznal obviněného vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [skutek pod bodem 1) výroku a skutek spáchaný pokračujícím jednáním pod body 5), 9) až 11), 13) až 24), 26) a 27) výroku] a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [skutek pod bodem 28) výroku]. Shledaná speciální recidiva, celková závažnost předchozího i nynějšího trestného činu vydírání a zejména trestných činů loupeže, dále vyšší míra úmyslného zavinění v protiprávním jednání, které svým rozsahem i škodlivými následky vykazuje velmi výraznou narůstající závažnost, krátká doba mezi propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody a spácháním dalších tří zvlášť závažných úmyslných trestných činů i celkově negativní hodnocení osoby obviněného, jsou ve svém souhrnu rozhodně skutečnostmi, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti těchto trestných činů pro společnost. Správnému právnímu posouzení předmětných skutků, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil též Krajský soud v Ostravě, korespondují ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i příslušné tzv. právní věty. Námitky obviněného, které byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny, tudíž není možno akceptovat. Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. července 2009 Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/30/2009
Spisová značka:6 Tdo 738/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.738.2009.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-08