ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.767.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 767/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 To 19/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 1/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 40 T 1/2007, byl obviněný Ing. R. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako jediný společník a jednatel společnosti R. G., s.r.o. Z., se sídlem ve Z., T. B., jako plátce daně z příjmů právnických osob, podal dne 1. 4. 1996 na F. ú. ve Z. daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 1995, do něhož, v úmyslu zkrátit daň z příjmu právnických osob, zahrnul jako nákladové položky fiktivní faktury č. na 4.780.000,- Kč a č. na 5.670.000,- Kč, ve kterých jako prodejce vystupuje společnost B. a. C., L., zastoupená Ing. J. F. a jako nákupce společnost R. G., za různá neuskutečněná zdanitelná plnění – poradenství, konzultace, zpracování studií a další, čímž zkrátil daň z příjmu právnických osob o 4.284.500,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b)tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti ve statutárních orgánech právnických osob a v zákazu samostatné podnikatelské činnosti s předmětem činnosti poradenská a konzultační činnost v oblasti ekonomické, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb a činnost manažerská na dobu čtyř let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 2,000.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jeden a půl roku.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 To 19/2009, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 3 T 46/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 600/2008, a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 1 T 147/2005, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 6 To 217/2007, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti ve statutárních orgánech právnických osob a v zákazu samostatné podnikatelské činnosti s předmětem činnosti poradenská a konzultační činnost v oblasti ekonomické, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb a činnost manažerská na dobu čtyř let. Současně podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 3 T 46/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 600/2008, a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 1 T 147/2005, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 6 To 217/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (a proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soud první instance rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávného hodnocení provedených důkazů, což následně vedlo k nesprávnému právnímu hodnocení, a dále že tento soud nepostupoval striktně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., když zjišťoval a poté ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. při volném hodnocení důkazů posuzoval skutkový stav věci, což mělo za následek vytvoření extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci. Nalézacímu soudu vykl, že se s některými provedenými důkazy nevypořádal tak, jak mu ukládá §125 tr. ř. a v této souvislosti vyjádřil přesvědčení o nepřezkoumatelnosti části rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále uvedl, že nalézací soud se nevypořádal odpovídajícím způsobem s jeho obhajobou, nevyvrátil ji, pouze bez dalšího o ní pochyboval (a odvolací soud tomuto postupu přisvědčil), popř. že při dokazování nepostupoval důsledně, nezkoumal všechny varianty skutkového stavu a děje, ať již šlo o objektivní stránku trestného jednání nebo o zavinění. Podle jeho slov se nepodařilo spolehlivě prokázat všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, varianta skutkového děje uplatňovaná obhajobou nebyla vůbec prověřována, důkazy jím navrhnuté byly odmítnuty, přičemž způsob argumentace odmítnutí důkazů není přesvědčivý a neodpovídá požadavkům §125 tr. ř., a tudíž není ani řádně přezkoumatelný [viz nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. ÚS 48/2000].
Dále poznamenal, že soudy nižších stupňů opřely závěr o vině především o svědecké výpovědi Dr. G. a Mgr., kteří popřeli jakoukoliv účast na konzultacích, aniž by se zabývaly otázkou, za jakých okolností byly tyto konzultace poskytnuty a kdo jim měl poskytnout finanční prostředky, popř. postavením jmenovaných. Shledal, že tito svědci byli do celé záležitosti zainteresováni jako přestavitelé a pracovníci bank, takže finanční prostředky, které měly být za službu zaplaceny, náležely ve skutečnosti bankám, a pokud se tak nestalo, je zřejmé, že nemají zájem, aby potvrdili svoji účast na konzultacích a zejména pak převzetí finančních prostředků za tyto konzultace, neboť v jejich postavení by na ně tato skutečnost vrhala špatné světlo a mohla by jim způsobit problémy na pracovišti. Doplnil, že ani svědek Ing. J. F. nemá zájem na objasnění bližších okolností věci. Následně argumentoval, že předmětné dvě faktury a na jejich základě vyplacená částka jsou záležitostí prvotně obchodně právní, že obě smluvní strany si vzájemně poskytly plnění, které nikdy nenapadaly, co se objemu a kvality týče, resp. že nebylo prokázáno, že by faktury byly fiktivní, podle něho tak byl právní vztah převeden do trestně právní roviny, ve které neměl být řešen.
Prohlásil, že není pravdou, že by ve shromážděném důkazním materiálu nebyla opora pro jeho tvrzení, že předmět smlouvy nebyl vůbec plněn, či že argumentace o nevěrohodnosti svědeckých výpovědí podporujících obhajobu se nezakládá ani tak na věcných důvodech, jako spíše na subjektivní představě soudu. Podotkl, že pokud chtěl nalézací soud přesně zjistit veškerý pohyb finančních prostředků předaných Ing. F., měl vyvinout ještě další aktivitu, aby zajistil příslušná svědectví. Způsob hodnocení listinných důkazů, výpovědí Ing. Z. J., Ing. V. V., Ing. Z. Š., I. M. a Ing. M. B. označil za rozporný se smyslem a dikcí §2 odst. 5 věta třetí tr. ř. Vyslovil názor, že soudy nižších stupňů vyložily stav skutkového děje jednostranně v jeho neprospěch, hypoteticky vytvořily model, který by měl odpovídat žalovanému hmotně právnímu posouzení, a bez řádné opory v důkazním řízení a bez respektování zásady v pochybnostech ve prospěch rozhodly, že skutková podstata trestného činu byla naplněna.
Posléze dovodil, že z důkazního stavu zřetelně vyplývá, že pokud by nedošlo k plnění ze strany konzultantů v plném rozsahu hodin, přesto řada věcných rad a poznatků předána byla. Podle jeho mínění tak nelze paušálně říci, že v celém rozsahu bylo jím poskytnuté plnění tzv. přeléváním finančních prostředků jinému subjektu. Pokud by i bylo pravdou, že zaplacená částka 10,450.000,- Kč představovala nadhodnocení poskytnutých služeb, pak nepochybně významná část takového plnění byla použita ve prospěch jeho podnikatelské činnosti. Konstatoval, že tento poměr soudy nezkoumaly a bez dalšího usoudily, že celé plnění nebylo v souladu se zákonem a získané poznatky včetně know–how by podle nich neměly být žádné. Podle jeho mínění bylo na místě minimálně znaleckým posudkem tento stav skutkového děje zjistit. Pozastavil se též u otázky zavinění s tím, že v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. ÚS 575/01 bylo třeba prokázat, že zákonná konstrukce žalovaného trestného činu obsahuje právě úmyslné zavinění. Dodal, že k naplnění trestní odpovědnosti za následek nestačí ho jen způsobit, ale je nutno ho také zavinit, a že zde je jedna z rozhodujících vad hmotně právního posouzení celé věci. Seznal rovněž, že nemůže nést odpovědnost za to, jakým způsobem bylo dále naloženo s předanými finančními prostředky, resp. za to, že odpovídající finanční částky za poskytnuté služby nebyly předány dalším osobám, které se na nich podílely, pokud k tomu však vůbec došlo.
Dále namítl, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel též z vyjádření, která učinil na F. ú. ve Z., ačkoliv tato nelze brát jako součást jeho výpovědi v postavení obžalovaného. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, a poznamenal, že finanční úřad po něm mj. požadoval, aby prokázal a předložil důkaz o skutečnosti, že předmětné finanční prostředky byly vyplaceny Dr. G. a Mgr. L., příp. společnosti B. a. C., L., přestože v takovém požadavku spatřuje Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv daňového poplatníka (správce daně po něm totiž požadoval důkaz o skutečnosti, na které se nepodílel). Také argumentoval, že závěry dvou znaleckých posudků, které byly ve věci zpracovány, a poznatky, které soud získal z výslechu znalců u hlavního líčení, nejsou správně interpretovány. Navíc se nalézací soud dosti výrazně opírá o znalecký posudek znalkyně Ing. S., jenž byl zásadním způsobem zpochybněn znaleckým posudkem a výpovědí znalce opatřeného obhajobou. Dodal, že s rozpory vyplývajícími z obsahu obou znaleckých posouzení se nalézací soud adekvátně nevypořádal.
V závěru svého dovolání seznal, že pokud jde o uložený trest, nebyla soudem řádně zohledněna doba, která uplynula od údajného spáchání trestného činu, ani délka řízení, že uložený trest zjevně odporuje účelu trestu podle §31 tr. zák., neboť společenská nebezpečnost činu, pokud byl spáchán, nepochybně s odstupem doby klesá. Uzavřel, že soud nezhodnotil též významnou skutečnost, že v případech hospodářských trestných činů má mít trestní represe pouze pomocnou úlohu.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve veřejném zasedání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadená rozhodnutí a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem, popř. podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, příp. Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265l tr. ř. rozhodl o přerušení či odkladu výkonu rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zdůraznil, že nezbytnou podmínkou pro uplatnění některé ze dvou alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Následně upozornil, že Vrchní soud v Olomouci alespoň zčásti vyhověl odvolání obviněného, neboť na základě jeho odvolání rozhodl rozsudkem o zrušení rozsudku nalézacího soudu ve výroku o trestu a ve výrocích s tímto trestem souvisejících, z čehož je evidentní, že odvolací soud v daném případě nerozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., jak předpokládá dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovoláním obviněného proto nebyl tento dovolací důvod naplněn.
Dále připomněl, že obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Tomuto dovolacímu důvodu tudíž odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudů či námitky procesní.
Následně státní zástupce konstatoval, že v případě dovolání obviněného je zcela zjevné, že tento vytýká soudu procesní pochybení při provádění a hodnocení důkazů, případně neprovedení důkazů potřebných pro objasnění věci. Pokud se pak týká otázky zavinění, obviněný pouze parafrázuje obsah nálezu Ústavního soudu, který měl být zveřejněn pod č. 575/01 a tvrdí, že: „Zde je jedna z rozhodujících vad hmotně právního posouzení celé věci.“ Takto formulovanou námitku ovšem nelze pro její zcela nekonkrétní charakter pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat, neboť postrádá jakoukoliv argumentaci vztahující se k výroku, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Státní zástupce pak dovodil, že shora naznačené námitky obviněného nejsou podřaditelné ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů v zákoně taxativně uvedených a že dovolání je v celém rozsahu podáno z jiných důvodů, než které zákon s možností dovolání spojuje.
Prohlásil, že stejný závěr platí rovněž ohledně tvrzení obviněného, že údajná skutečnost, že soudy obou stupňů nepostupovaly striktně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., měla za následek: „ ... vytvoření extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci.“ Takové tvrzení je totiž ve své podstatě opřeno o „pouhou“ polemiku se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Dovolacím důvodem ovšem není pouhý nesouhlas s tím, jak soudy v rámci postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Podle státního zástupce lze s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces o dovolacím důvodu uvažovat v případě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Takový rozpor z obsahu spisového materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství České republiky k dispozici při posuzování dovolání obviněného, nevyplývá.
Poté státní zástupce vyjádřil a odůvodnil (i s odkazem na rozhodnutí č. 22/2003, č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, č. 6/2004, pod č. T 701) přesvědčení, že ani dovolací námitky obviněného směřující proti výroku o uloženém trestu nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Poznamenal přitom, že výrok o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněným neuplatněného), který je ovšem dán tehdy, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (takové porušení zákona však nelze v uvedeném případě shledat), nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, což je rovněž situace, která v předmětné trestní věci nenastala.
Státní zástupce dospěl k závěru, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 To 19/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného (vztahující se k výroku o vině) směřují de facto výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká toliko procesní pochybení při provádění dokazování, neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná především v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice argumentuje extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci, popř. zmiňuje otázku zavinění, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Taková argumentace pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních právně relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 842/2007).
Obiter dictum Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že právní závěry soudů obou stupňů odpovídají skutkovým zjištěním, která tyto soudy učinily po zhodnocení provedených důkazů a vyjádřily ve svých rozhodnutích. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení věci (skutku), ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného procesního pochybení při provádění dokazování, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Jestliže tedy obviněný namítá absenci řádného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a dále nepřezkoumatelnost části rozhodnutí soudů obou stupňů, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.
Dále je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech Nejvyšší soud považuje ještě za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti uloženému trestu pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným, přičemž při ukládání těchto trestů byla zohledněna mj. také délka trestního řízení vedeného proti obviněnému (viz str. 7 rozsudku soudu druhého stupně).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V dané trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky, z nichž by měla vyplývat existence některého z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o přerušení či odklad výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý